ANALÝZA

Neslyšíme v Íránu jenom trávu růst?

25. 6. 2009 / Miloš Dokulil

Samozřejmě že nelze jen tak mávnout rukou nad protesty, k nimž došlo na Revoluční třídě v Teheránu, a které se staly výrazem nesouhlasu s vyhlášenými výsledky prezidentských voleb. I když vládnoucí režim zablokoval na kritickou dobu jak internet, tak mobilní síť, přesto to nezabránilo spontánnímu projevu nespokojenosti. Veřejný pořádek byl narušen nejen zapalováním obsahu popelnic, ale také několik autobusů vzplálo; skleněné výlohy několika bank vzaly za své. Jako kdyby bylo možno tímto neadekvátním způsobem dát najevo, že si nemálo lidí přeje průhlednější přístup přinejmenším k řešení klíčových personálních otázek. Blíže nezjištěný počet lidí přišel přitom o život nebo byl vzat do vazby. Zatím všechno nasvědčuje tomu, že Chámeneiho záštita nad vyhlášeným vítězem voleb a prezidentem na druhé funkční období zůstává -- bez ohledu na možné dílčí nedostatky -- Mahmúd Ahmadinežád.

Níže si všimnu desíti námětů, které z různých zorných úhlů osvětlují problematiku "íránské otázky".

• 1. V pozadí je projekt síly ke zvýšení národní prestiže

Vojenské řešení ve vztahu k režimu Saddáma Husseina získalo jistou podporu mimo USA právě poukazem na údajnou přípravu Iráku k zhotovení atomové zbraně (i když se to nakonec neprokázalo). Na druhé straně severokorejský režim si přímo provokativně vynucuje mezinárodně-politický respekt svými okatými testy raket a atomových explozí. Írán se zcela zjevně chystá jít cestou atomového vyzbrojování. Z pozice této síly nelze vůči ní jednat jenom ultimativně. Íránský stát je od samého počátku své islámské revoluce budován jako sebevědomě ztělesňující náboženské ctnosti ve veřejném civilním životě. Vlastnictví atomové zbraně by zvýšilo vojensko-politickou prestiž Íránu nejen vůči sousedům (o doprovodném napětí ve vzájemných vztazích s okolím nemluvě).

Prezident Ahmadinežád po celou dobu svého prvního čtyřletého období v úřadě podal řadu dokladů o tom, že nehledí nutně na realitu nebo diplomatickou opatrnost, může-li zaujmout dramaticky provokující (a jakoby právě takto autoritativně silnou) pozici. Radikálně vyslovené stanovisko se ovšem následně jen obtížně relativizuje. Ve srovnání s možná noblesnějším Músavim byl a je Ahmadinežád z obou původních potenciálně nejsilnějších kandidátů uplatnitelný pro jednání o silném Íránu jako zřejmě lepší. Navíc na rozdíl od Músaviho nemá za sebou žádné dřívější kolize s ájatolláhem Chámeneim, který je jako "Nejvyšší vůdce" klíčovou osobností současného Íránu. Ahmadinežád byl ještě měsíc před prezidentskými volbami vnímán jako nesporný a nutný jejich vítěz. Sám Nejvyšší vůdce také volbou protikandidátů nenechával nic náhodě. Íránský režim a lid v něm žijící zatím setrvale vnímali rozhodnutí svého Nejvyššího vůdce jako nezpochybnitelná. Jistě i proto byla uspíšena dílčí hlášení o výsledcích prezidentské volby, aby už nepřicházelo v úvahu nic destabilizujícího.

V íránských poměrech muselo nanejvýš překvapit (a uvádět mocenské prostředky státu do pohotovosti), že tak nahlas a tak masově vznikly pochybnosti o legitimitě vyhlášených výsledků voleb, když se za výsledky autoritativně postavil sám Chámenei.

• 2. Není možné vidět danou situaci především jen jako problém "personální"

Navenek by se mohlo zdát, buďto že jde o pouhou kosmetickou alternativu mezi reprezentanty téhož konzervativního (byť vnitřně rozrůzněného) tábora, anebo že jde pouze o jakousi "formalitu", která nemůže mít zásadní vliv na profil státní politiky, ať už by byl vítězem kterýkoliv z obou nejsilnějších kandidátů. Navíc zvenčí vůbec nebylo radno předem se za kteréhokoliv z obou posléze těsně před volbami vůdčích kandidátů stavět, protože bez ohledu na výsledek bylo třeba neztrácet ze zřetele, že s vítězem bude nutno citlivě jednat. Ani po volbách nebylo radno nějak zpochybňovat jejich konečný výsledek, protože byl předem již zaštítěn Nejvyšším vůdcem (i když zřejmě měl formálně vyčkat s takovou autorizací). Takže jak uvnitř, tak zvenčí bylo možné nanejvýš jen převzít jako možný problém těch voleb, zda sčítání bylo provedeno korektně. (Již v jiném příspěvku jsem se zmiňoval mj. o tom, že v Íránu nelze dost jednoznačně ani identifikovat voliče.)

Nebylo možno přeceňovat ani sám volební proces. Je předem režírován. Nad tím, kdo vůbec bude moci kandidovat na prezidenta státu, osobně vždy bdí Nejvyšší vůdce. Tentokrát připustil jen čtyři kandidáty. Předem kalkuloval, aby volba potvrdila ve funkci stávajícího prezidenta. Přesně týmž způsobem postupoval před prezidentskými volbami v roce 2005. (Bude o tom zmínka níže.)

• 3. Klíčem k uklidnění je potvrzení již dříve vyhlášených výsledků

Běžná zkušenost v rámci staletí je: jakmile situace hrozí stát se nepřehlednou, je třeba jednat rychle a ostatní účastníky dramatu stavět před hotovou věc. Jakmile došlo v teheránských ulicích dokonce ke krveprolití, bylo třeba stvrzení vyhlášených výsledků urychlit; paradoxně v sepětí s dalším "šetřením" možných přehmatů, které bylo ohlášeno. Klíčovým fenoménem tu je, že sám Chámenei se od počátku občanského neklidu v hlavním městě kriticky distancoval od pokusů změnit výsledky hlasování artikulovanou vůlí "ulice". Poukazoval na to, že vůle lidu se přece projevila v urnách (!).

Základním sloupem íránské revoluce z roku 1979 je stvrzení islámu pro veřejný život státu. Prioritní podíl kleriků na politické moci je v Íránu ústavně zajištěn. Část mocenských pojistek je dána volbou "Nejvyššího vůdce" na doživotí nebo jeho pravomocí jmenovat rozhodující počet funkcionářů na jiná vlivná místa. --- Je známa osobní animozita mezi Chámeneim a Músavim už z dřívějších časů. To, že se stal Músavi jedním ze čtyř kandidátů na prezidenta, nesouviselo se změnou názorů Nevyššího vůdce na Músaviho. Músavi se v době možné kandidatury jevil jako již nevýrazná a málo mediálně přitažlivá osobnost. Ten počet tří protikandidátů měl jen usnadnit cestu Ahmadinežádovi k jednoznačnému vítězství. Takže případné dílčí přepočítávání rozhodně nemá znamenat žádnou revizi výsledků těch voleb. Naopak, také to může být vykládáno jako triumf režimu, který se nemusí bát cokoli zkontrolovat.

• 4. Neutralizace standardizovaných rizik neklidu poukazem na nepřítele (USA)

Ještě žijí mezi námi ti, kteří pamatují časy "budování socialismu". Nejdříve se poukazovalo jen na imperialistického nepřítele na západ od našich hranic. Byli k tomu přifařeni "zaprodanci" mezi námi. Nato v rámci tzv. "zostřování třídního boje" přímo KSČ jako předvoj dělnické třídy musela najít uvnitř strany "zrádce a odrodilce" a poslat je na šibenici. Každý nějak špehoval každého. Údajně nejlíp na světě se měli lidé v Sovětském svazu. Nikdo si netroufal přiznat se ke svým případným pochybnostem o čemkoliv ve státě.

Poukazem na zavilého nepřítele za humny lze vždycky utlumit případnou nespokojenost s danými poměry. Írán je státem s nadmíru bohatými přírodními zdroji (ropa). Přesto nelze tvrdit, že mají Íránci na růžích ustláno. V našich poměrech si stěží umíme představit, jak je íránský život zvenčí sešroubován. Děje se tak nejen pro Čecha nepředstavitelným každotýdenním náboženským rituálem. Mladí svobodní lidé se rozhodně nemohou stýkat tak volně a bezprostředně, jako je tomu v ČR (nebo jinde po Evropě, abychom nechodili daleko); o oblékání žen nemluvě.

Pochopitelně by se mohla stát významným faktorem nespokojenosti sociální situace obyvatelstva. Kromě toho, že stále ještě nelze mluvit o "urbanizaci" Íránu v evropském (ne-li americkém) stylu, Írán zatím také proto není ještě dost navenek sociálně homogenní. Jsou velké rozdíly mezi městem a venkovem. Klerikální příkrov je nad veškerým životem. A v případě jakýchkoli potíží lze setrvale poukazovat na USA jako zdroj vlastních potíží. Íránští klerikové dobře vědí, že režim je zmobilizovatelný a bude soudržný vůči vnějšímu (mimochodem také údajně náboženskému) nepříteli. Poukazem na zvenčí ohrožující antagonismus vůči USA lze pak snáz udržet stávající, přece jenom už stárnoucí nábožensko-politické uspořádání. V tomto směru je nesrovnatelně čitelnější jako tvrdý vyjednavač stávající prezident Ahmadinežád, na rozdíl od hůř již z dřívějška čitelného jeho vyzyvatele Músaviho. Také proto nebylo možno vystavit jakékoliv náhodě hlasování z 12. června.

• 5. Potenciálem oslabení režimu paradoxně je, že už je zakonzervován 30 let

Ten potenciál je dvousečný. Je sice již zakonzervovaný; íránská revoluce zapudila monarchický režim již roku 1979. Už jedna a půl generace žije a pohybuje se ve své každodennosti v islámsky dirigovaném veřejném -- ale i soukromém -- životě. Technický (a v něm především teď v naší souvislosti komunikační) rozvoj nezná ale hranice. Právě mladí si nejrychleji osvojují nové a širokospektrálně uplatnitelné prostředky komunikace. Především mladí si musí pořád vyměňovat SMS, twitterovat, využívat YouTube. V tomto ohledu se dostávají zcela mimo veřejný dohled a jeho případnou cenzuru. Není div, že na citlivé dny v čas prezidentských voleb režim se pokusil odstranit z obecného dosahu aspoň globálně působící elektronické zdroje. Z dosahu možných nespokojenců nebyly zablokovány mobily. A najednou se ukázalo, že nekontrolovaným rizikem pro režim mohou být mladí nebo lépe situovaní lidé. A také spíše města než venkov. A kupodivu také ženy. (Íránská žena zatím nepožívá v íránské společnosti rovných práv s muži; stěží bude možné tohle -- při rostoucí výměně informací -- zakonzervovat.)

Paradoxně právě letošní třicáté výročí íránské revoluce by při vhodné konstelaci mohlo vyvolat další, a možná neméně problematické vzpomínky na toto výročí, jako se to již zřejmě stalo teď v souvislosti s těmi prezidentskými volbami.

• 6. Islámský režim staví na prioritě nábožensky privilegovaných osobností

Vezměme v úvahu (ať už se nám to nemusí zrovna líbit), že zatím jsou mešity oporou úřadujícího prezidenta, jehož stvrzení na další období je nepochybné. Osvědčil nejednou svou slovní tvrdost jak vůči USA, tak třeba vůči Izraeli. Chámenei jako vůdčí církevně-politická autorita stojí za ním zcela nekompromisně. Copak už předem nevyhodnotil sám ájatolláh Chámenei, kdo má být "zvolen"? Samozřejmě že potlačovací aparát je přímo v rukou Chámeneiho, také soudy, zahraniční politika, rovněž atomový program. Přitom má Nejvyšší vůdce zároveň kolem sebe nepsané privilegium, že je jakoby "nad stranami". Připomeňme si předchozí prezidentské volby z roku 2005. V těch volbách stál proti relativně málo známému Mahmúdovi Ahmadinežádovi jako protikandidát Mehdi Karrúbi, reformista. Ve druhém kole pak kupodivu Ahmadinežád prorazil i proti Hašemi Rafsandžánimu, který byl předtím už dvakrát po sobě prezidentem! Právě ten zdvojený úspěch proti potenciálním reformistům byl pro klerikální kruhy slibný. Navíc takto bylo možné hned oslabit vliv Rafsandžániho, který měl (a drží) několik dalších centrálně významných funkcí, jakou je předseda Rady expertů (která mj. volí Velkého vůdce!) nebo nevolené Rady k urovnávání legislativních konfliktů. Ahmadinežádovo prezidentství z roku 2005 nepřímo zároveň posílilo pozice Nejvyššího vůdce Chámeneiho.

Pro prezidentské volby z června 2009 zkusil Nejvyšší vůdce hrát na ještě větší tutovku. Z celkem čtyř kandidátů byli jím tři vyhodnocení jako zřejmě "matní". Takže když průzkumy signalizovaly náhlý růst přízně pro Músaviho (v jehož prospěch mluvil i Chatámi, bývalý populární prezident), muselo to vůdčího strůjce íránské politiky překvapit. Zrovna tak po volbách muselo překvapovat, že Karrúbi, který ve volbách z roku 2005 získal přes pět milionů hlasů, teď v červnu 2009 získal snad jen 330 tisíc. Sám Músavi v oblasti svého vlastního etnika podle nahlášených výsledků zůstal jako těsně druhý. (Přitom mezi Azerijce patří nejen Músavi, ale také sám Chámenei. Tohle téma ještě bude mít své pokračování. Azerijci jsou snad početně v Íránu majoritou, s 35 miliony etnických příslušníků.) --- Do jaké míry existují jisté vzájemné -- politicky relevantní -- rozdíly přímo mezi významnými kleriky, nelze zvenčí posoudit.

• 7. Zápal osobnosti může porazit hůř čitelného politika

Ahmadinežád dokonce v předvolebním klání připustil veřejné diskuse s protikandidáty. Byl v těch debatách pružnější, názorově radikálnější a nebral si servítky ani v osobních útocích. (Veřejně urážel -- v islámském prostředí! -- integritu Músaviho ženy; pokud podporoval Músaviho Rafsandžáni, označil ho za korupčníka. Nelze vyloučit, že Músavi, když byl premiérem, mohl jednat s USA -- podle nyní běžných představ -- přinejmenším "podezřele".)

Jiný kandidát těch posledních voleb, Mohsen Rezael, dříve velitel Revolučních gard, napadl Ahmadinežáda, že přispívá k inflaci přímou redistribucí finančních podpor, což zřejmě bude pravda, ale kritizovaného neohrozilo, že málo respektuje žádoucí investiční záměry a spíše jen populisticky vyhazuje peníze. Kupodivu v Íránu taky existuje heslo "Ahmadinežád je láska". Má pověst toho, "kdo se o nás stará"!

Takže ačkoliv Músavi získal na svou stranu nemálo významnou podporu dvou bývalých prezidentů, Rafsandžániho a Chatámiho, sám byl 20 let mimo média, a jako kdyby byl sice zdvořilý, ale ne už tak zapálený jako zrovna Ahmadinežád. (Ten který naopak v Íránu nemálo populární je, primátor Teheránu Muhammad Qalibaf, byl včas přesvědčen Nejvyšším vůdcem, aby nekandidoval.)

• 8. Spíše USA potřebují jednat s Íránem, než aby tomu bylo naopak

Nadpis této části jako kdyby mi byl našeptán někým přímo z íránské vládní garnitury. Nechci vyvolávat dávné stíny. Ale připomenout něco musím. Mezi lety 1951 až 1953 byl v čele vlády v Íránu jako premiér Muhammad Mossadek. Ten znárodnil ropné zdroje. Zákulisní aktivity BP, zaštítěné Velkou Britanií a USA, vedly pak k násilnému svržení Mossadekova režimu. Dávné reminiscence mohou vždy znovu navodit nedůvěru.

Prezident Obama už v Káhiře byl vůči Íránu opatrný, ne-li nezávazně vstřícný. Také teprve až 11 dní po prezidentských volbách v Íránu ostřeji napadl nikoli regulérnost samotných voleb, ale neadekvátní zásahy bezpečnostních složek vůči civilnímu obyvatelstvu.

Česko je jakoby ve stínu "amerických zájmů v Evropě" tím, že případná základna USA v ČR byla původně koncipována jakoby s ohledem na možné hrozby z Íránu. Takže citlivý přístup USA k současné situaci v Íránu se nás také nemálo dotýká.

Není jen akademickou otázkou, zda USA potřebují jednat s Íránem více než naopak. Spojené státy jako současný hegemon světové politiky mají velkou zodpovědnost za relativní a ne zrovna solidní stabilitu ve světě. Írán byl dokonce nedávno ještě součástí tzv. "osy zla". Je opravdu třeba udělat maximum pro to, aby se mezinárodní napětí snižovalo, bez ohledu na případné "vady na kráse" jakkoliv kompromisních řešení, které by k tomu mohly přispět.

Na druhé straně: při neústupnosti Íránu jeho větší izolace může sice pak definovat svůj vztah k USA "jako k nepříteli", ale bude tím především trpět prosté obyvatelstvo. Odkaz na "Velkého Satana" (tj. USA) svízele země neodstraní.

• 9. "Demokratický" program pro Írán není na pořadu dne

Nemůžeme si činit iluze, že se v teheránských ulicích už artikulovala demokratizace íránské společnosti jako aktuální program dne. Vzhledem ke stávající síle islámské tradice nemá reformně-demokratický program podmínky k realizaci. Zatím stále je islamismus, navíc propojený jakoby stále ideovou pupeční šňůrou s revolucí z roku 1979, pevně zakořeněn v životě Íránců; i když zvláště mladí lidé si již přejí jisté uvolnění některých podmínek života. Všechno se ovšem stále realizuje v mantinelech navenek theokratické vlády, s nepřehlédnutelným vlivem kleriků také v civilním životě. Stačí, aby měli vůdčí představitelé pocit možného rizika z počínání renomovaného kolegy, a následují represe. (Takže ačkoliv je např. Chátami také klerikem a působil dokonce dvě funkční období jako prezident, od 1997 po 2005, někteří z jeho poradců teď prý byli dokonce preventivně zatčeni!)

Je třeba brát v úvahu, že zatím žádná "demokratizace" nedisponuje kandidáty, kteří by ji mohli teď realizovat, a to s dostatečnou podporou ve všech vrstvách obyvatelstva a ve všech stávajících institucích. Nejen Revoluční gardy, ale také basídž jako dobrovolná přidružená organizace ke zmíněným gardám jsou nemálo významným katalyzátorem "obecné vůle". Teď bylo pozitivně mezi chudším obyvatelstvem vnímáno, že před těmito prezidentskými volbami dostali mimořádnou podporu penzisti a veteráni.

Írán je lidnatý a materiálně nemálo štědře vybavený stát; může koketovat prostřednictvím atomové pumy s velmocenským postavením v oblasti Blízkého Východu. Vzhledem k možnosti apelovat na "nacionalismus" propojený s náboženskou vírou lze jen obtížně čekat, že se stávající režim pohrne k jednacímu stolu. (Twitter a YouTube zůstávají ovšem jako riziková záloha pro možný nátlak...)

• 10. Klíčem ke změnám bývá ve vhodný okamžik mládí

Volební právo mají íránští občané již od 15 let věku. Je-li Íránců 70,5 milionu (2007) a přihlédneme-li k tomu, že průměrný věk vychází na nepředstavitelně pouhých 26 let, pak Írán je mladá populace. (Teď volilo 39 milionů voličů; tato zkušenost se neztratí. Problém ale je zatím v tom, že neexistují přijatelně neutrální kontrolní mechanismy k sečítávání hlasů.) Některá čísla mohou mást. Uvádí se, že 68 % íránského obyvatelstva žije ve městech. Přímo Teherán s předměstími tvoří megaměsto s 13 miliony obyvatel! Celkem 17 měst má přitom víc jak půl milionu obyvatel (mezi 0,5 až 2,4 milionu). 80 měst v Íránu má nad sto tisíc obyvatel. Je zřejmé, že to, co zatím proběhlo v Teheránu, nemělo koordinovanou odezvu v dalších městech (tím méně na rozlehlém venkově, a venkov je tradičně konzervativní!).

Samozřejmě že není málo to, co proběhlo v teheránských ulicích v uplynulých dnech. Také ty anglické nápisy vystavené vzhůru nohama naznačují, jako kdyby někdo chtěl aspoň takto vyjádřit svou bezmoc. Je otázka, do jaké míry tímto způsobem bylo vůbec něco zpochybněno ze stávajících -- řekněme že půl století nějak živých -- tradic. Sám Teherán zřejmě převratně působící spásu (reformu, "sametovou revoluci") v navenek theokraticky žijící společnosti nenavodí. (Také nejsou dány žádné předpoklady k relativizaci navenek monolitně působící muslimské víry něčím podobným, co v křesťanském světě způsobil protestantismus!) A navíc a zcela nepřehlédnutelně: armáda a gardy zůstaly spolehlivě na straně shora zrežírovaného scénáře.

POZNÁMKA: Když jsem měl zhruba dopsaný výše uvedený text, byl zrovna čas úterních večerních zpráv (23. 6.). Jak jsem očekával, Ahmadinežádova volba za íránského prezidenta byla z nejvyšších míst potvrzena. Jako úlitba rozjitřené části veřejného mínění byla velkoryse prodloužena doba k předkládání případných procedurálních námitek k vlastnímu průběhu prezidentských voleb (nikoli k jejich jednou již "autorizovanému" výsledku). Do téhož rámce zapadá také poslanecká kritika Ministerstva vnitra v Medžlisu (íránském parlamentu). Vzhledem ke stávající režii povolební situace shůry (od Chámeneiho) také tyto oprávněné výtky zamete čas pod koberec.

Koho se íránský problém vůbec týká?ZDE

Vytisknout