Žijeme v poezii i skrze YouTube

26. 6. 2009 / Jan Stern

Netřeba se proti jeho slovům bouřit. I já sleduji Britské listy, ač velkoryse přijat do jejich okruhu, s odstupem, jako symptom, chcete-li. Přitom však spíše než strukturu, jako Škabraha, vnímám témata. Existují dvě témata, která se chronicky v BL vracejí, jsou vpletena do jejich podstaty a jsou významná tím, že se nebouří proti sociálnímu kontextu, do něhož vstupují (nejsou tedy "potlačená", jak tvrdil filozof), čiže je lze chápat jako symptom, jež vydává tělo tohoto sociálna. Obě je Britským listům propůjčila osobnost otce zakladatele Jana Čulíka.

Tím prvním je téma "na Západě vědí, jak to dělat", jež mne pravidelně rozněžní při vzpomínce, jak jsem v dětství vzrušeně ohmatával francouzský komiksový časopis Pif, na nějž vystála frontu v prodejně zahraničního tisku v Jungmannově ulici má matka každý pátek, a jak jsem si tehdy byl jistý jeho vykupitelskou silou.

Druhé téma je však mnohem podstatnější a dalo by se shrnout do hesla "bojujme proti každému zákazu něco vyslovit", což není jen prostý boj za svobodu slova, neboť přesahy míří i k zákazům institucí. I zde se hlásí cosi o slovo z pozadí společenského. Vždyť vnímejme onu senzitivitu například vůči regulaci diskusí pod internetovými články (i Britské listy musely - ano cítím ten paradox - ke zrušení takových diskusí sáhnout) a zkusme takové bitvy "proti cenzuře" nalézt třeba v diskusích internetového vydání Le Monde.

Nenalezneme je tam, to téma vyvěrá z historické zkušenosti, která zplodila víru, či alespoň podezření, že u prvního zákazu slova či obrázku počíná rozklad společnosti (připomeňme i Miloše Formana a jeho snímek o Larry Flyntovi, kterým se pokoušel Americe tuto českou obavu sdělit). Zápaďané, kteří svobodu slova užívají již dlouho, a kteří znají i její hořký chuťový ocas, nemají potřebu ji milovat jako cosi bytostně západního, pakliže však nedostanou možnost se jí vyhranit vůči tomu, co je jim odporné - jak se to stalo ve známé kauze karikatur proroka Mohammeda.

Ta čulíkovská otázka je však podstatná: není to náhodou opravdu tak, že zákaz jednoho zdánlivě postradatelného střípku ze společenské mozaiky může mít nepředvídatelné dopady na duši společnosti? Abych mohl na tuto otázku odpovědět, neboť se cítím k tomu vyzván jako "autor okruhu Britských listů", musím se ponořit k základům svého myšlenkového světa. K pojmu "neuróza".

*

Neuróza, onen podivný stav lidství, který psychologie v údivu zkoumá od samých svých počátků, je stále ještě velikou záhadou. Netvařme se, že není.

Nejtajuplnější její rys, který však odhalila jen psychoanalýza a vyplývá pouze z výkladového systému psychoanalýzy, by se dal pojmenovat takto: Vytěsnění, potlačení, izolování či paralyzování určité myšlenky, představy, či určitého impulsu, vede k paralyzování celých rozsáhlých oblastí psychického systému, ke slepotě vůči nečekaně velkým výsekům světa, k narušení samotné schopnosti reflexe světa jako celku. Vyjme pojivo souvislosti z této reflexe. Zkrátka vede ke ztrátě překvapivě velké sady schopností.

Je to vlastně velmi podivné: pakliže si člověk nepřizná banální impuls související se sexem, agresí či rodinnými dějinami, pakliže nedá tomuto impulsu to, co mu náleží, když přijde jeho čas, pakliže přijme maličký střípek klamu, dojde k tak neuvěřitelně dalekosáhlým důsledkům, jako je neschopnost pracovat, neschopnost komunikovat, neschopnost plánovat, usuzovat či tvořit cokoli konzistentního.

Jak je to možné? Obecná odpověď zní: psychický systém je totiž vystavěn na metaforickém principu. Je to vlastně básnický žánr. Žijeme v poezii!

Konkrétní rozvinutí této odpovědi obecné může nabrat tři podoby:

1) naše nejlepší schopnosti, jichž si užíváme během "normality", jsou uvařeny ze stejné látky jako perverze, temnota agrese či první konflikty, proto yperitová válka vůči těmto skutečnostem znemožní je zpracovat a ztransformovat, což se v životě musí projevit jako absence těch nejlepších nástrojů ke zvládání tohoto života.

2) k těmto báječným lidským schopnostem je potřeba určitá technika - řekněme schopnost vidět, pronikat pod povrch apod. - a pakliže zaútočíme na straně stínu na tuto techniku, nebude dobře fungovat ani na straně sluneční. Nechceme-li vidět střípek čehosi vnitřního, musíme být připraveni na to, že bude korodovat i naše schopnost vidět ostře a jasně to vnější.

3) k uplatnění techniky "vidět" je potřeba určitá dispoziční vlastnost, řekněme "odvaha", "odolnost", "pronikavost" apod. Nedostaví-li se tato již v "mikrokosmu", při konfrontaci s trapnými vnitřními impulsy, nemůžeme očekávat, že se náhle zjeví v makrokosmu života.

Těžko říci, jestli tyto tři důvody mohou platit současně, či jestli je důvodem výše uvedené zákonitosti alespoň jeden z nich. Každopádně zákonitost je tu a musíme s ní počítat.

*

A musíme s ní počítat nejen na rovině osobní, ale patrně i kolektivní. Freud na to mnohokrát upozornil. Především ho zajímalo záhadné přepólování mezi matriarchátem a patriarchátem, jež předpokládal v minulosti lidstva na základě poznatků antropologie své doby (např. Bachofen). On, který se celý život zajímal o triádu dítě-matka-otec, měl pocit, že k tomuto dějinnému přepólování má co říci. Nejzajímavější a nejmodernější je Freud tehdy, když hovoří o tom, jak vstup otce do dějin jakožto otce, jak samo uznání ploditelské role muže, změnilo způsob myšlení člověka, otevřelo nové kapacity nakládání s realitou, ba stvořilo samotné usuzování, tedy psychickou základnu vědy a filozofie. V poznámce k Rattenmanově chorobopisu (Poznámky k případu nutkavé neurózy) Freud říká, že úsudek mohl být dán na roveň svědectví smyslů teprve v patriarchátu. Matka je jistá, otec je nejistý - je třeba na něj usuzovat. Přijme-li společenství skutečnost otce a jeho plodivé síly (jíž matriarchátní kmeny popírají a tváří se, že o ní nic netuší), musí se usuzování stát klíčovou psychickou technikou, a tím pádem i technikou sociální. Důsledky zapálení takové roznětky jsou ohromující, v podstatě jim říkáme racionalita (na rovině psýchy) či průmyslovost (na rovině společnosti).

Neboli znovu vidíme: nepřijme- li vědomí (tentokráte kolektivní) jeden zdánlivě nevýznamný detail, je zahrazena cesta k celému typu myšlení, ba k samotnému sociálnímu pohybu.

*

A nyní nás čeká to, co už asi tušíte. Přenos právě vyřčené zákonitosti na naši soudobost. Neboli pokus o odpověď na tolik zbanalizovanou otázku z naší veřejné rozpravy: cenzurovat či necenzurovat určité obsahy, tedy především tam, kde to jde tak těžko - na síti sítí?

Musím předsadit, že rozhodně nejsem liberál. Nevěřím na pohádky Adama Smithe a stejně jako Marshall McLuhan je považuji za produkt neurózy. Nevěřím ani na remixy těchto pohádek z 19. století a z Pražského hradu, které stejně jako Marx považuji pouze za rafinované třídní zbraně. Nevěřím, že když všechny zájmy budou vysloveny (na trhu), dojde k božímu pořádku, ke splynutí přírodních zákonů a počtářské geometrie buržuje. Mystika svobody slova mě neimponuje jako kterákoli jiná mystika a jsem přesvědčen, že společenský systém má právo rozdrtit živly, které ohrožují jeho základy, ba má právo odebrat jim "hlas" i fetiše.

Avšak, nemohu nevidět, že vůči praxi rozdrcování hlasu či obrazu existují i závažné námitky. První bych nazval "čulíkovskou". Ta by zněla: Co je to proboha za "základy", když je dokáže ohrozit myšlenka, slovo, obsah, představa? Není známkou úzkosti a nestability v samotných těchto základech, když se jejich obrana neomezí na činy je poškozující, ale musí se bránit i řečičkám?

Čulík není první, kdo toto stanovisko zformuloval. Donald Woods Winnicott ho kdysi provolal oděn přímo ve freudiánské zbroji: V článku Some Thoughts on the Meaning of the Word "Democracy" upozornil, že dospělost znamená schopnost rozlišovat myšlenku a čin, že značí schopnost tolerovat v sobě i myšlenky temné, a že tudíž zralým společenským systémem je takový systém, který právě tuto schopnost a toleranci má, který ji zkopíroval ze zdravé psýchy.

Takové námitce by se asi šlo ubránit. Vnáší do hry v podstatě jen problém vkusu. Šlo by jí oponovat třeba prostou moudrostí, že plevel se musí vytrhat i s kořínky, tedy informačními sítěmi, které mezi těmi bujnými rostlinkami jsou napnuty.

Avšak smyslem tohoto eseje je zajisté vnést na scénu otázku druhou, zásadní a vyplývající z výše vyřčeného: Jak se může podepsat potlačení určitého obrazu, slova, soustavy představ na stavu kolektivního vědomí? Nehrozí to, co u neurotika? Nemůže se stát, že vytěsnění banálního střípku nám zahradí výhled na celý lán světa, paralyzuje celé trsy tvůrčích kapacit, vymaže celé způsoby myšlení - tak jako matriarchát vymazával samotnou schopnost usuzování popřením zdánlivě nijak podstatné informace o tom, že dítě se rodí i díky otcově spermatu?

*

K tomu, aby laskavý čtenář takové otázky a konstrukce vzal alespoň trochu vážně, je samozřejmě třeba říci pár slov o "kolektivním vědomí". Nechci zkoumat samotnou legitimitu toho pojmu, tak jako ve své poslední knize Mystika Západu, kterou na podzim chystá k vydání nakladatelství Malvern, se i tentokrát spokojím s předpokladem této legitimity. Jde mi nyní o něco jiného: Jak je vůbec takové vědomí strukturováno?

Freud, jak známo, strukturu vědomí na rovině individua vlastně moc nezkoumal. Pakliže uznáme jistou zákrytnost pojmu vědomí a pojmu Já (Ego), pak můžeme zkonstatovat, že Freud zkoumal jeho topiku, tedy instituce v něm, které mohou na sebe strhávat psychickou energii (Superego, Jáský ideál apod.), zkoumal, jak vznik těchto institucí souvisí s prostředím a konflikty v něm, a zbytek svého revolučního díla věnoval střetům tohoto Já či vědomí s nevědomím. Avšak základní režim vědomí nemapoval.

Jak odlišit topiku vědomí od struktury (či "režimu") vědomí? Zajímavý teoretický problém, byť pro nás v této chvíli tak málo užitečný. Ale řekněme třebas, že město má svou topiku určenou budovami a ulicemi, režim města však je dán určitými subtilními pravidly (rozdělení ulic na část pro chodce a část pro automobily, úzus regulující chování lidí na ulici k sobě navzájem apod.). Obecnou definici města tvoří jistě topika, ale struktura, režim města, zajišťuje jeho fungování, je definicí města jakožto konkrétního místa v tuto aktuální chvíli.

Proto potřebuje Freud doplněk. Z mého úhlu pohledu minimálně čtyři základní doplňky: lacanovský (vědomí je obecně strukturováno jazykem), marxovský (vědomí je strukturováno činností, praxis), mcluhanovský (vědomí je strukturováno komunikací, tedy rozhodující komunikační technologií epochy) a - nevím jak to nazvat jinak - doplněk cílkovský (vědomí je strukturováno prostorem). Plus zajisté doplněk neurologický (vědomí je podmíněno charakterem základního hardwaru, tedy mozku), s nímž ovšem Freud počítal vždy. Ty doplňující světy (při odečtení neurologie) jsou přitom evidentně vzájemně provázány (klíčové médium určuje převažující typ praxis, praxis ovlivňuje prostor, prostor, praxis i médium formují řeč atp.) a vytvářejí tak slitinu vnějšího formátujícího vlivu.

To je pro nás důležité, abychom mohli uvažovat i o kolektivním vědomí a jeho struktuře. I ono má zajisté svou topiku analogickou snad k individuálnímu Já, což je možnost, jíž probírám v Mystice Západu. Avšak nás v tuto chvíli zajímá spíše struktura. A v jí formující slitině se rozhodující její částí zdá stále více být uživatelské rozhraní digitální technologie, chcete-li: prostředí internetu.

Že je komputer klíčovým médiem dneška, o tom už málokdo pochybuje. Že je webový prohlížeč jeho klíčovým softwarem jakbysmet. Že tento svět webu tvoří nový jazyk, upravuje si jazyk podle svých vlastních potřeb, toho si rovněž nelze nepovšimnout. Že je klíčovou praxis dneška vyhledávání informací a předstírání práce při surfování hypertexty, asi tušíme také. A že se virtuální prostor rozhraní stává stále více rozhodujícím prostorem našich životů, který vytlačil krajinu, město, továrnu i úřad, o tom můžeme spekulovat, nicméně tendence je zjevná.

Neboli též, kolektivní vědomí, či spíše raději kolektivní psýcha je dnes strukturována ponejvíce prostředím windows a webu, ba v jistém radikálním mcluhanovském smyslu: samo toto médium se stalo touto naší kolektivní psýchou, chiméra se vtělila do konkrétna technologie, neboť to mívají chiméry ve zvyku.

Pakliže má McLuhan pravdu, pakliže informační technologie dneška jsou rozhodující formátující silou nejen individuálního, ale i kolektivního vědomí, pak nevtělené vědomí se musí vtělit do toho, co ho samo formátuje (ano, to je rafinované dialektické jádro mcluhanismu) a sledujeme v podobě "internetu" nefalšované a jediné alespoň trochu ohmatatelné kolektivní vědomí a nevědomí lidského rodu (alespoň těch jeho částí, které jsou již "připojeny").

Ovšem je-li tomu tak, naše otázka "nemůže potlačení nějakého obsahu v tomto prostředí mít analogický důsledek jako vytěsnění v individuální psýše?" nabývá nebývale radikální a nečekaně konkrétní podoby.

*

Náhle jsme znovu a při zostřené optice u všech těch banálních otázek dneška: Cenzurovat násilné, zoofilní či pedofilní obsahy na YouTube? Respektovat autorské právo na Rapidsharu? Trestat držení nějakého typu mediálního obsahu? Blokovat stránky extremistů a teroristů?

Kdepak, ještě neodpovím. Vím, smontoval jsem pěknou past. Celou dosavadní konstrukcí jsem připravil čtenáře na to, že je vhodné, byť třebas opatrně, na všechny tyto otázky odpovědět "ne". Neboť cenzura by přeci mohla být vytěsněním a mohla by zabránit lidskému rodu či jednotlivé společnosti v přístupu k nenahraditelným zdrojům energie, tvořivosti, myšlení a hledání řešení.

Jenže freudismus není systém prostý, a proto bych rád upozornil na následující: Freud, krom jiného, prohlásil, že vytěsnění je základem psychického zdraví, ale i samotné kultury a jejího pokroku.

Že si připadáte jako v blázinci? Že přeci musí platit buď jedno (neuróza je důsledek vytěsnění) nebo druhé (vytěsnění je základem normality)? Nedivím se vašim rozpakům, ale zkusím to trochu vysvětlit.

Každý jedinec musí na počátku vývoje vytěsnit temné pudové impulsy, aby mohl zkonstruovat své pevné jádro, jemuž se říká Ego. Pak však přijde chvíle zúčtování a jednoho dne dojde k návratu vytěsněného. Toto vytěsněné začne ťukat na membránu na povrchu onoho jádra. A tehdy je třeba ho vpustit dovnitř a nějak se s jeho odporným charakterem vyrovnat. Zopakujeme-li řešení původní (vytěsnění), počíná neuróza a ztratíme vše, co jsme dosud vybojovali, položíme na oltář vytěsnění to, o čem byla řeč v úvodu: ty nejlepší nástroje k žití života, jaké má člověk k dispozici.

A teď tento poopravený vzorec zkusme technikou analogie přenést na rovinu kolektivní, ba globální! Jistě přitom vnímáte, že jsme ve velkých problémech. Asi bychom ani nemuseli být, kdybychom znali tajemství světové temporality, kdybychom věděli, kdeže je ten klíčový počátek vývoje světa a kde už jsme "dospělí", tedy kdy je vytěsnění ještě vítězstvím a kdy už prohrou (proto marxisté museli chtít objevit temporální tajemství světa, aby věděli, jak načasovat vývojové kroky - kdy vytěsňovat a kdy integrovat) . Jenže jako na potvoru, svět a dějiny jsou tak zamotanou koulí dějů, že ta tak potřebná temporalita dějin stále klouže mezi prsty! V každém okamžiku vzniká nějaký jejich počátek srovnatelný s prvními dny vývoje psýchy, kdy vytěsnění je podmínkou jejího pokroku, a přitom nikdy není tento počátek zcela univerzálním, vždy se proti potřebám tohoto počátku vzbouří tisíce jiných počátků. Z toho ale plyne více než děsivé: v každé chvíli nás může nevytěsnění temnoty zahubit, stejně jako nás může v každé chvíli vytěsnění této temnoty připravit o sílu vyvíjet se a pracovat na projektu budoucnosti. Obě hrozby jsou stejně fatální a nebezpečné!

*

Co tedy s tím? Jak tohle rozplést? Neboli, jak si asi pomyslí netrpělivý čtenář: Chce tedy himlhergot cenzurovat tvrdé sado-maso na YouTube nebo nechce?! Co je tedy správné?

Odpověď leží někde ve změti předpředposledního odstavce. Poprosím čtenáře, aby si ji tam vyzvedl sám, a to zdarma. Není- li to odpověď jasná a jednopohlavní, troufám si tvrdit, že za to nemůže ochablost mé teoretické představivosti, ba ani intelektuálská zbabělost, ale sám charakter nahlížené skutečnosti.

Má-li v důsledku toho můj věrný čtenář pocit, že se mnou dnes jen ztrácel čas, zcela vážně a bez ironie se mu omlouvám. Věřím, že příště připravím odpovědi skutečně osvobozující.

Pozn. JČ: V rámci férovosti musím dodat, že si Jan Stern otevřenost Britských listů trochu idealizuje. Právě jsem odmítl zveřejnit rasistický článek, zaměřený proti Romům. Uznávám, že s touto "cenzurou" mám osobně problémy, ale prostě nemůžeme publikovat texty, zostouzející určité etnické či sociální skupiny, ani PR texty, jejichž účelem je zjevně komerční manipulace čtenářů. To, co v BL vydáváme, je osobní volba šéfredaktora -- ty články, které považuje za něčím nové, podnětné či zajímavé. Nepublikujeme banality nebo texty, v nichž se názory opakují, nevydáváme špatně napsané texty nebo -- pokud na to přijdeme -- texty obsahující prokazatelně nesprávná věcná tvrzení. Zároveň se snažíme nepřilévat tutéž vodu do obrovského, monotónního českého mediálního rybníku - a neopakovat tedy banality, které jsou publikovány v tzv. "mainstreamových" českých médiích (která ve srovnání s anglosaskými naopak vypadají zcela extremisticky). I BL mají proto v tomto smyslu diskurs -- publikovat bezbřeze úplně všechno, co lidi pošlou, by vedlo k nepřehlednému chaosu. Každé periodikum je subjektivní interpretací skutečnosti; jinak se to nedá dělat.

Vytisknout