Stratfor: Íránské protesty a revoluční test

23. 6. 2009

Globální média, obsesívně soustředěná na původní demonstranty --- příznivce oponenta Mahmúda Ahmadínežáda --- nedokázala zaznamenat, že těchto velkých demonstrací se primárně účastnil jeden jediný typ lidí. Během zpravodajství si reportéři nedokázali všimnout, že povstání se nešíří do dalších tříd a do dalších oblastí. Stále dokola dělali rozhovory s demonstranty hovořícími anglicky, nevšimli si, jak moc jich angličtinu ovládá a kolik jich vlastní PDA. Média v tom tedy nedokázala rozeznat známky selhávající revoluce.

Později, když ajatolláh Alí Chameneí pronesl projev a povolal Revoluční gardy, novináři opět nedokázali pochopit, že jejich příslušníci, kteří jistě nepocházejí z toho, co bychom mohli nazvat "Twitterující třídy", zůstanou z ideologických a sociálních důvodů k režimu loajální. Ozbrojenci mají k demonstrantům asi tolik sympatií, jako může mít hoch z malého města v Alabamě k postdoktorandovi z Harvardu. Když média neporozuměla sociálnímu napětí v Íránu, reportéři přesvědčili sami sebe, že jsou svědky všeobecného povstání. Ale to nebyl Sankt Petěrburg v roce 1917 nebo Bukurešť v roce 1989 --- bylo to Náměstí nebeského klidu.

V globální diskusi vedené minulý týden mimo Írán došlo k velkému zmatení ohledně základních skutečností. Například bylo řečeno, že rozdíly mezi městem a venkovem už v Íránu nejsou důležité, neboť podle OSN je 68% Íránců urbanizováno. To je důležitý bod, protože z něj vyplývá, že Írán je homogenní a demonstranti reprezentují smýšlení celé země. Problém však spočívá v tom, že íránská definice toho, co je urbánní, zahrnuje i velmi malá společenství, z nichž některá čítají jen několik tisíc lidí. Sociální rozdíly mezi někým, kdo žije ve městě s deseti tisíci obyvatel, a někým, kdo žije v Teheránu, jsou srovnatelné s rozdíly mezi Američany žijícími v texaském Bastropu a v New Yorku. Mohu vás ujistit, že tyto rozdíly jsou nejen ohromné, ale že většina lidí z Bastropu a New Yorku se bude na svět dívat dosti odlišně. Neschopnost pochopit ohromnou diverzitu íránské společnosti vedla pozorovatele k předpokladu, že íránští studenti jakýmsi způsobem hovoří za zbytek země.

Teherán má zhruba 8 milionů trvalých obyvatel; jeho předměstí k tomu přidávají asi 13 milionů lidí z celkového počtu 70,5 milionu obyvatel Íránu. V hlavním městě tedy žije asi 20% obyvatel, ale jak víme, taxikář nebo stavební dělník nejsou sociálně propojeni se studenty elitních univerzit. Šest měst se pohybuje v rozmezí 1-2,4 milionu obyvatel a jedenáct jich má zhruba půl milionu obyvatel. Včetně Teheránu samého (bez chudých předměstí) to dává 15,5 milionu lidí ve městech s více než milionem obyvatel a 19,7 milionu ve městech s více než půl milionem obyvatel. Írán ma však také 80 měst s více než sto tisíci obyvateli. Ale texaské Waco má více než sto tisíc obyvatel, a domněnka o podobnostech společností se sto tisíci a pěti miliony obyvatel je dost pochybná. A když si uvědomíme, že v hlavním městě Oklahoma City žije o něco více než milion obyvatel, začne nám být jasné, že urbanizace má mnoho tváří.

Dále věříme dvěma věcem: Že došlo k falšování voleb a že by Ahmadínežád patrně vyhrál i bez něj. Objevilo se velmi málo přímých důkazů o volebních podvodech, ale některé věci vypadají podezřele.

Například rychost sčítání je prý třeba považovat za známku zfalšování, protože by nemělo být možné spočítat hlasy tak brzy. Volební místnosti měly být uzavřeny v 19 hodin místního času, ale tato doba byla prodloužena do 22:00 hodin, protože mnoho voličů dosud stálo ve frontě. Ve 23:45 už bylo spočítáno kolem 20% hlasů. V 5:20 následujícího dne, pospočítání takřka všech hlasů, prohlásila komise Ahmadínežáda za vítěze. Takže počítání hlasů zabralo pouhých sedm hodin. Je to zhruba stejná doba jako v roce 2005, a reformisté tehdy mezi námitkami zrovna tuto neuvedli.

Mechanismus je jednoduchý: Írán má 47 000 volebních místností plus 14 000 mobilních. To dohromady dává 61 000 uren, které by měly obsahovat všechny přibližně stejné množství hlasů. Každá místnost by měla spočítat kolem 500 hlasovacích lístků, neboli 70 hlasů za hodinu. Pokud sčítání začalo ve 22:00 hodin, dokončení o sedm hodin později nutně neindikuje falšování nebo cokoliv jiného. Volební systém íránských prezidentských voleb je navržen tak, aby byl jednoduchý. Sčítání probíhá v jediném časovém pásmu a všude začalo ve stejnou dobu, takže můžeme očekávat, že výsledky přicházejí v určité lineární podobě, když se urbánní a rurální volební vzorce navzájem vyvažují --- to by vysvětlovalo, proč se percentuelní zisk kandidátů během noci příliš neměnil.

Bylo poukazováno na to, že někteří kandidáti dokonce ani nezvítězili ve vlastní provincii nebo vlastním okrese. Vzpomeneme si zde na Ala Gora, který v roce 2000 nezvítězil v Tennesee. Také si pamatujeme Ralpha Nadera, který doma nevyhrál, částečně proto, že si lidé nepřáli dát hlas někomu, kdo pravděpodobně nezvítězí --- to by mohl být efekt, který postihl oba slabší kandidáty íránských voleb.

To že Musáví nezvítězil ve vlastní provincii už je zajímavější. Flynt a Hillary Mann Leverettovi o tom do magazínu Politico napsali několik zajímavých poznatků. Jelikož je etnický Azer, očekávalo se, že Musáví zvítězí v provincii Ázerbájdžán obývané převážně Azery. Poukazují také na fakt, že Musáví hovoří azersky a absolvoval tam řadu veřejných vystoupení. Ale upozorňují také na to, že i Chameneí je téže národnosti. Dohromady vzato to znamená, že Musáví neměl vítězství jisté, takže pokud nevyhrál, automaticky to neznamená podvod. Je to podezřelé, ale v žádném případě to není důkaz.

Nepochybujeme ovšem, že během íránských voleb došlo k podvodům. Například v provincii Mazandarán, většinově sekulární oblasti a domově šáhovy rodiny, mělo hlasovat 99,4% potenciálních voličů a Ahmadínežád měl zvítězit v poměru 2,2 ku 1. Ale i když sečtete všechny tyto podezřelé případy, výsledek to příliš nezmění. Ahmadínežádův zisk v roce 2009 se ve skutečnosti velmi blížil výsledku v roce 2005. A zatímco západní média označovala Ahmadínežádův výkon v televizních debatách za ubohý, trapný a ukazující na volební porážku, mnozí Íránci, kteří tyto debaty sledovali --- včetně některých oddaných příznivců Musávího --- uznávali, že Ahmadínežád své protivníky výrazně předčil.

Musáví v neděli detailně vysvětlil svá tvrzení o podvodu a dosud nebyla prozkoumána. Ale pokud jeho tvrzení o rozsahu podvodů jsou pravdivá, protesty by se měly šířit rapidně od jednoho sociálního segmentu k druhému a od regionu k regionu mezi miliony lidí, kteří i podle centrální vlády hlasovali pro Musávího. Jistě, Musávího příznivci věřili, že volby vyhrají, částečně kvůli velmi špatným výzkumům, a když se to nestalo, dospěli k názoru, že byli oklamáni a vyšli do ulic.

Avšak kriticky důležité je to, že k protestujícím se nepřipojil nikdo z těch milionů, jejichž hlasy byly údajně ukradeny. V případě úplného zfalšování hlasů nějakých 13 milionů lidí extrémně nepopulárním kandidátem bychom očekávali, že k jádru Musávího příznivců se připojí i ostatní podvedení. Minulé pondělí, úterý a středu, když demonstrace vrcholily, se měly miliony Musávího voličů objevit. To se ovšem nestalo. Můžeme předpokládat, že některým v tom zabránil bezpečnostní aparát, ale občanská odvaha jistě nechybí i jiným skupinám než teheránským studentům a profesionálům. I když demonstrace vypadaly velké, ve skutečnosti se jich účastnil pouze malý zlomek íránské společnosti.

To vše ovšem neznamená, že neexistuje zlověstné napětí v íránské politické elitě. To že nevypukla revoluce neznamená, že v elitě nedošlo ke krizi, zejména mezi klérem. Ale tato krize neznamená to, co z ní odvodil západní "zdravý rozum". Řada íránských náboženských představitelů považuje Ahmadínežáda za hrozbu svým zájmům, neboť sahá na jejich finanční práva, a protože vyvolává mezinárodní rizika, která nechtějí podstupovat. Ahmadínežádova politická popularita fakticky závisí na jeho populistickém nepřátelství vůči tomu, co považuje za zkorumpovanost kleriků a jejich rodin, a také na jeho silném stanovisku v záležitostech národní bezpečnosti.

Mezi kleriky existují rozdíly, ale mnoho si jich přálo, aby Ahmadínežád prohrál a oni tak zabezpečili své zájmy. Chameneí minulý pátek čelil obtížné volbě. Mohl žádat rozsáhlé přepočítání nebo nové volby, nebo mohl prošetřit, co se stalo. Chameneí mluví za významnou část vládnoucí elity, ale současně by měl vládnout na základě konsensu mezi klerikálními a neklerikálními silami. Mnozí vlivní klerikové jako Alí Akbar Hášímí Rafsandžání si přáli, aby Chameneí volby zrušil, a my Chameneího podezíráme, že si přál najít způsob, jak to udělat. Avšak jako obhájce režimu se toho neodvážil. Demonstrace Musávího příznivců nebyly ničím ve srovnáním s ohnivou bouří mezi Ahmadínežádovými příznivci z řad voličů i bezpečnostních sil, pokud by jejich kandidát byl odmítnut. Chameneí si nechtěl zahrávat s katastrofou, takže výsledek potvrdil.

Západní média tomu nerozumějí, protože nechápou, že Ahmadínežád nehovoří za klérus, ale proti němu, že mnozí klerikové usilovali o to, aby prohrál, a že Ahmadínežád má extrémní podporu v bezpečnostním aparátu. Západní média uvízla v konceptu zfalšovaných voleb a nezaznamenala podporu pro Ahmadínežáda, ani rozšířenou nespokojenost se starou klerikální elitou. Nejtradičnější a nejzbožnější vrstvy íránské společnosti podporují Ahmadínežáda, protože oponuje vládnoucí elitě. Západní média se domnívají, že situace je podobná Praze nebo Budapešti v roce 1989, s široce založenými nepokoji za liberalismus a proti nepopulárnímu režimu.

Jenže Teherán v roce 2009 reprezentuje spor mezi dvěma hlavními frakcemi, z nichž obě podporují islámskou republiku takovou, jaká je. Klerikové vládli režimu od roku 1979 a mezitím zbohatli. Pak je tu Ahmadínežád, který považuje osobní excesy klerikální elity za zradu revoluce. A byla tu také malá frakce, na niž se zaměřily BBC a CNN --- demonstranti, kteří chtějí islámskou republiku dramaticky liberalizovat. Tato frakce nikdy neměla šanci převzít moc, ať už prostřednictvím voleb nebo revolucí. Dvě hlavní frakce nicméně tu třetí různými způsoby využívaly. Ahmadínežád aby ukázal, že klerikové jako Rafsandžání, kteří ji podporují, riskují revoluci a aby ochránili své bohatství, nahrávají Američanům a Britům. A Rafsandžání za scénou argumentoval, že nepokoje jsou jen vrcholem ledovce a že Ahmadínežáda je třeba vyměnit. Chameneí jakožto vychytralý politik prozkoumal fakta a podpořil Ahmadínežáda.

Tak jako po událostech na Náměstí nebeského klidu, i nyní budeme svědky změn v mocenské elitě. Ti kdo podporovali Musávího budou v defenzívě. Naproti tomu ti, kdo podpořili Ahmadínežáda, jsou v silné pozici. Dochází k masívní krizi uvnitř elity, ale tato krize nemá nic společného s liberalizací: týká se moci a privilegií. Volby a Chameneí elitu přinutili žít s Ahmadínežádem, někteří její příslušníci teď uzavřou s mocí obchod, kdežto jiní budou bojovat --- ale Ahmadínežád je v dobré pozici, aby tuto bitvu vyhrál.

Celý článek: ZDE

Vytisknout