OPOŽDĚNÁ ANTROPOLOGOVA RECENZE V AKTUÁLNÍM KONTEXTU

Inteligence, rasy a "tabu" v sociálních vědách

8. 6. 2009 / Vladimír Blažek

Inteligenci není možné posuzovat jako přesně definovatelný znak, ale spíše jako schopnost adaptace jedince na složité životní podmínky – přírodní a především sociální. V takovém pojetí se s autorem „Tabu“ v zásadě shoduji. V dalších úvahách se rozcházíme více až zásadně. Například v tom, jak hodnotit a vysvětlit „genetické rozdíly mezi rasami, které se týkají kognitivních schopností a osobnosti“, jež jsou dle autora záměrně popírány. Zastavme se krátce u inteligenčního kvocientu, o jehož číselné hodnoty se často opírá.

Běžná představa o významu inteligenčních testů není úplně přesná. Tyto testy – podobně jako testy zaměřené na jiné stránky psychiky, např. emocionalitu, kreativitu, představivost atd. – byly vytvářeny za konkrétním účelem a především pro klinickou nebo personalistickou praxi. Zvláště v klinické praxi jsou neocenitelným pomocníkem. Na druhou stranu si je třeba uvědomit, že každý inteligenční test je populačně specifický a dále že měří jen něco z toho, co lze považovat za inteligenci jako takovou. Použití testu IQ, vytvořeného na populaci Američanů evropského původu a ověřeného pomocí statistických metod na vysokou reliabilitu (spolehlivost), u populace jiné (např. u sociálně odlišných Američanů afrického původu) není úplně korektní (čili „košer“, použil-li bych termín z židovské kultury, která pana Bakaláře tolik irituje). Proto lze v odborné literatuře nalézt mnohá data „dokazující“ rozdíly v inteligenci mezi populacemi, skupinami (resp. rasami ve slovníku starší, typologicky zaměřené, antropologie či folk psychologie nebo rasisticky orientovaných přístupů). Lze také uspořádat výzkum tak (a nemusí se jednat o podvod), abych takové rozdíly zjistil a aby byly při použití dostatečně velkého souboru jedinců i tzv. statisticky významné. Navíc takové rozdíly mezi populacemi pro jednotlivé testy bezesporu skutečně existují. Zásadní otázka však je, co vlastně zjištěním těchto rozdílů evidujeme. A dále, jak je interpretujeme.

Bohužel takováto diskuze s tezemi pana Bakaláře nemůže být v zásadě plodná. Znamenalo by to případ od případu analyzovat prezentované údaje a vývody z nich. To by bylo zřejmě nekonečné, vzhledem k tomu, že on je úzkým „specialistou“ na dané téma a já nikoliv. Proto si může dovolit sebejistě tvrdit, že v zásadě jeho teorie nelze jako celek vyvrátit (jak se vyjádřil v rozhovoru pro časopis Reflex). Nelze je vyvrátit ne proto, že by byly pravdivé (ale samozřejmě v mnohém se opírají o pravdivost, to nepopírám), ale proto, že jsou poskládány způsobem, kdy lze vždy uvést nějaký další argument a protiargument (ve smyslu: ... ale jak pak vysvětlíte, že ..., ... ale vždyť přeci bylo zjištěno, že ...).

Já z pozice antropologa bych sám mohl nabídnout mnohé zajímavé souvislosti a náměty, které by „kolegovi“ doplnily jeho úvahy, spekulace a dedukce. Například afinita k alkoholu je zajímavé téma, které zatím pan Bakalář plně nevyužil. Jsem si jistý, že populační rozdíly ve frekvenci alel genu pro tvorbu alkoholdehydrogenázy, která má souvislost s rizikem alkoholismu, by se mu „hodily do krámu“. Ale zřejmě by pominul, jak historicky k nim došlo, domnívám se, že by marginalizoval polyfaktoriálnost fenoménu alkoholismu, asi by přehlédl, že třeba on sám nebo jemu blízcí mohou mít alelu charakteristickou spíše pro původní obyvatelstvo Ameriky, ač jistě není Indián (alespoň na mne coby antropologa tak nepůsobí). Lidský svět je příliš složitý, než aby se dal rozškatulkovat na „rasy se sklonem k alkoholismu“ (tedy ty neperspektivní, odsouzené k záhubě alkoholem) a „rasy bez sklonu k alkoholismu“ (tedy ty „s lepšími vlastnostmi“), neboť přeci každý ví, že alkoholismus je jev degradující jedince a poškozující společnost. Má to ale celou řadu „háčků“. V lovecko-sběračských společnostech nejsou předpoklady pro výrobu a tím konzumaci alkoholu. Nechat zkvasit část nadprodukce zemědělských škrobovitých potravin nebo ovoce a čekat na tu správnou chvíli, aby výsledný produkt (pivo, víno ...) měl správnou chuť a správný říz, si mohli dovolit až zemědělci. Destilovat alkoholické nápoje pak bylo možné až s rozvojem složitějších technologií a tudíž ve společnostech komplexnějších. Je evidentní, že teprve poté následovala selekce alel pro alkoholdehydrogenázu: zjednodušeně řečeno teprve, když jsme začali vyrábět alkohol, vznikl alkoholismus, a teprve pak ti, kteří nezvládali pití alkoholických nápojů (protože měli náhodou určitou alelu), mohli být znevýhodněni v reprodukci. Ve společnosti, kde se alkohol více méně nekonzumuje, je úplně lhostejné, zda máte alelu tu či onu. Zakažme konzumaci alkoholu a okamžitě ztratí smysl popisovat rozdíly v alkoholismu mezi populacemi (skupinami, rasami, etniky ...).

V USA byl schválen před několika lety lék BiDil na některé srdeční potíže, který je doporučován obyvatelům afrického původu a není předepisován obyvatelům evropského původu. Znamená to, že jsou ti adaptovanější (a tím „lepší“) černoši (vždyť mají schopnost reagovat na určitý lék) nebo běloši (vždyť jim „stačí“ jiné léky)? Ani jedno není pravda a nejdříve bychom se museli podívat na epidemiologii kardiálních nemocí v USA, abychom mohli o významu rozdílu účinku tohoto léku vůbec začít uvažovat. Mnohé rozdíly nalezneme u dalších nemocí a sklonů. Indiáni mají výrazně nižší výskyt cukrovky typu I. Mají-li jiné genetické předpoklady, jsou tím tzv. rasově „lepší“ než my ne-Indiáni?

Rasový koncept ještě neznamená rasismus. Historicky antropologie vznikala jako obor, který se snažil vyrovnat s variabilitou člověka a lidských společností pomocí potvrzení biologických rozdílů na pozadí typologického konceptu (tendence ke kategorizaci je ostatně základem našeho myšlení). Tak vznikla rasová teorie a je logické, že od počátku byla doprovázena i hodnocením jedněch či druhých ras. Již hlavní ze strůjců antropologie Johann Friedrich Blumenbach na přelomu 18. a 19. století považoval přirozeně (a necítil se být v pravém smyslu slova rasistou) tzv. europoidní rasu (v jeho slovníku kavkazskou) za původní a vyšší a ostatní za odvozené a vzniklé degenerací nebo míšením. Jenomže vědecké poznání a myšlení se za 200 let posunulo někam dál. Rozbor otázky existence a neexistence tzv. ras coby biologických entit, odhraničených taxonomických jednotek, resp. skupin lidí s definovatelnými odlišujícími znaky je za rámcem mého příspěvku. Nemíním zde vzdělávat, ale polemizuji s určitými názory.

Rasismus, který s rasovou teorií nelze ztotožňovat (a na tom např. pan Bakalář staví oprávněnost svých úvah a jejich veřejnou prezentaci) a který ji ale doprovází, způsobil v minulosti takovou míru zla, že jeho odmítání se stalo oficiální politickou doktrínou, kterou se odváží přímo popírat málokdo. Lze ale operovat s představou, že jsou-li rasy, tak mezi nimi musí být rozdíly (jinak bychom neměli co kategorizovat). Jsou-li rozdíly, tak mohou z nich vyplývat i opodstatněné obavy, požadavky apod. Takovéto úvahy jsou srozumitelné těm, kteří mají osobní negativní zkušenosti s jedinci vypadajícími jinak (pomiňme zde, že tyto vnější znaky, jako barva kůže, tvar nosu nebo tělesná výška nejsou pro jakékoliv třídění populací použitelné právě proto, že jsou vysoce adaptivní a variabilní). A teď se dostávám k hlavní otázce. Jakou motivaci mají ti, kteří se k uvedeným tématům vracejí a budují na nich svou profesní, politickou, sociální či materiální kariéru? Při pročítání textů pana Bakaláře jsem dospěl k určitému možnému modelovému vysvětlení.

Napsat vědeckou publikaci je ekonomicky velmi nevýhodné. Autorský honorář za půlroční práci po večerech a nad rámec přímých pracovních povinností (tudíž nepočítaje práci v terénu a laboratoři, hrazenou platem) je odměněna sotva ve výši čtvrtiny průměrné měsíční mzdy. Napsat provokativní knihu vynese znatelně více vzhledem k vyšší prodejnosti (i já jsem si koupil Tabu ve společenských vědách, abych věděl, o čem to je); nejsem si ale jistý, že to stačí na takovou míru životní úrovně, aby to byla jediná motivace. Pokud však budou souběžně působit další faktory, může být finanční efekt dostatečný. Takovou druhou motivací by mohl být pocit vyvolenosti a poslání hlásat pravdu (např. by bylo možné použít jako vhodné téma odtabuizování vědeckého poznání v situaci, kdy oficiální věda je v rukou uzavřeného společenství, které brání skutečnému poznání pravdy, tj. že eugenika je přínosná, rasy existují a jsou mezi nimi rozdíly v kognitivních schopnostech a že judaismus a antisemitismus jsou prezentovány nesprávně).

Někteří jedinci mají přirozeně vysokou inteligenci a následně či souběžně i vysokou sebejistotu a vysoké mínění o sobě (vysoké „ego“), což spolu nezbytně nesouvisí, ale může se vzájemně potencovat. Pokud takový jedinec neuspěje adekvátně v zaměstnání nebo jiných společenských institutech, hledá pochopitelně kanalizaci pro vlastní frustraci. Napsat knihu na „citlivé“ téma s provokativními tezemi a opatrnou argumentací dá sice práci, ale široká odezva na ni může poskytnout určité uspokojení. Taková publikace může mít objektivně v jednom přínos – oživí diskuzi a tím může přispět k posunu názorů v povědomí veřejnosti. To však s sebou nese obětování času vysvětlováním a protiargumentací, ale i to koneckonců patří k povinnostem vědy a vědců. Na druhou stranu může posilovat některé problematické názory u jedinců a skupin, přesněji problematické postoje, které mohou vést k protisociálnímu chování a jednání. V demokratické společnosti je obtížné vést jednoznačnou linii, kam až je právně korektní zajít. Ještě obtížnější je polemizovat o tom, kam až je korektní zajít z hlediska etického. Hodit kámen do rybníka bez starosti, co to udělá, je možný životní přístup. Mně se však nelíbí.

Vytisknout