Český antikomunismus jako pokus o obnovu hegemonie

22. 6. 2009 / Ondřej Slačálek

Následující text nepopírá možnou dílčí pravdivost těchto tvrzení, pokouší se ale uchopit téma odlišně – z hlediska konceptu hegemonie, jako zápas o převládnutí určitých hodnot uvnitř občanské společnosti, jako boj, v němž se na odmítnutí nepřítele potvrzuje vlastní identita. Z tohoto hlediska se pokusí o kontraintuitivní odpověď – to, že význam antikomunismu ve veřejném diskurzu v posledních letech roste, je pouhým důsledkem ztráty jeho hegemonního postavení a prozatím neúspěšnou snahou o jeho obnovu. Nejedná se tedy o posílení antikomunismu, ale spíše o projev jeho slabosti.

Úvod

Předkládaný text se pokusí nejprve periodizovat z hlediska gramsciovského konceptu hegemonie český antikomunismus a formulovat zároveň výchozí otázku pro praktické zkoumání (v 1. části). Navrhne dva ideální typy, platné pro po sobě jdoucí dekády po listopadu 1989: antikomunismus distanční (převládající v letech 1989-2002) a vylučující (převládající od roku 2003). Následovat bude interpretace antikomunistických prohlášení (2. část), sledující výrazové prostředky, horizont požadavků a formulací a použitou argumentaci. Cílem bude jednak vystihnout logiku antikomunistického diskurzu a jednak sledovat, zda se v některých peticích a prohlášeních neobjevují prvky korespondující s výchozí otázkou, tedy zda neodrážejí postupné ztrácení hegemonie. Tuto analýzu doplňuje analýza triček ze soutěže Trikem proti komunismu (3. kapitola), která bude sledovat hlavně způsob zobrazení komunistů a v jeho rámci jejich vymezení negace: antikomunistů.

Koncept hegemonie vychází z Antonia Gramsciho. Zjednodušeně můžeme říci, že jsou popisem snah univerzalizovat a naturalizovat partikulární ideologický postulát, odpojit jej od jeho původního nositele a udělat z něj sdílené vlastnictví celé společnosti. Hegemonie je taková forma moci, která je založena na souhlasu, udělá pro sebe účinnou oporu i z občanské společnosti, dokáže účinně kooptovat i potenciálně nesouhlasící a politickou opozici a jejím cílovým stavem je učinit ze sebe předpoklad nepřístupný běžné diskuzi a rozšířený „se silou lidových předsudků“.

Aplikovat takto formulovaný koncept, zasazující vhledy získané pozorováním a popisem společnosti do kategorií patřících především do domény humanitních věd (filozofie, literární věda), není snadné. Je především značně obtížné pozorovat hegemonii v současných společnostech – pokud jsme si ji definovali jako soubor názorů spíše předpokládaných než diskutovaných, nevyhneme se otázce po situovanosti výzkumníka ve vztahu k hegemonii: jak může předpokládat, že je sám nekontaminován předpoklady, o něž se opírá hegemonická moc v jeho společnosti? Je pravda, že hovoříme o moderních (či post-moderních) a pluralitních společnostech, znamená to ale, že v nich jakákoli hegemonie může být jen relativní? Anebo by pojem hegemonie měl fungovat především jako označení pro ty názory, které jsou základní a sdílené jejich převážnou většinou na úrovni předpokladu. To by ovšem mohlo vést z hlediska kladení výzkumných otázek buď k problematickému optimismu, nebo k destruktivnímu pesimismu. Problematický optimismus by spočíval v tezi, že právě intelektuál, respektive společenský vědec může soustavností své reflexe překonat předsudky a předpoklady své doby. Seifertovsky řečeno by pak byl člověkem, který „vidí to, co jiní nevidí“. Je ale otázka, zda nás k tomuto typu optimismu opravňuje historie intelektuální produkce a také v současné době převládající specialistický typ intelektuální práce (který vede k tomu, že vědec právě vzhledem ke své specializovanosti musí předpokládat snad ještě mnohem více než běžně uvažující člověk, což nesvědčí pro dispozice k překonávání předpokladů). Destruktivní pesimismus by představoval tezi, že hegemonii lze zkoumat jen poté, co je již překonána, nebo přinejmenším podstatně narušena: až právě v situaci, kdy daným předsudkům již nevěříme, kdy je otřesena moc panujících předpokladů, vidíme, že se jednalo o předsudky a předpoklady, předtím jsme se od nich nebyli schopni jasně odmyslet. Hegelovská sova moudrosti vzlétá za soumraku, ale ne tehdy, kdy je dílo dohotoveno, ale naopak tehdy, když se bortí. To, co jsme označili jako destruktivní pesimismus, by ovšem pro tuto práci tolik destruktivní být nemuselo. Její výzkumná otázka totiž vychází právě z toho, že sleduje hegemonii v době jejího narušení, jakožto něco, co již bylo ztraceno a o co se bojuje. Možná i tento příklad pak poukazuje k tomu, že platí, že hegemonie, aby mohla být zkoumána, nemůže být nikdy absolutní, nepředstavuje nikdy plně rozvinutý stav. To, co zkoumáme, je spíše míra hegemonie, to, jak se pozice té či oné myšlenky blíží hegemonnímu postavení.

Pro zkoumání míry hegemonie je inspirativní analýza diskurzu, z níž budou volně vycházet i kapitoly 2 a 3 následujícího textu, zaměřené především na sledování charakteristik, které diskurz přisuzuje těm, které vylučuje (komunistům) a naopak těm, kteří vyloučení iniciují (antikomunistům).

V boji o hegemonii hrají klíčovou roli koncepty, které v návaznosti na Georgese Sorela nazýváme mýty, mobilizující obrazy – z úvodních pasáží Moderního vladaře se ostatně zdá, že si toho byl Gramsci plně vědom. Kolem těchto obrazů se shromažďuje ta či ona bojující síla. Pokud jí chceme rozumět, je právě analýza mobilizujících obrazů východiskem, které to umožňuje. Obrazy určují role jak těch, kteří o hegemonii bojují, tak těch, proti nimž se bojuje, poukazují ke zdrojům vlastností přisuzovaným jednotlivým aktérům a také k charakteru potenciální hegemonie. Názvy petic S komunisty se nemluví nebo Zrušme komunisty např. poukazují k tomu, že hnutí aspiruje na hegemonii založenou na vyloučení odmítaného subjektu.

Pojem obraz nesmí být brán příliš doslova. Za „obraz“ svého druhu můžeme pokládat i příběh, coby sled obrazů a zároveň médium, které zprostředkovává „obrazy“ jednotlivých postav.

Klíčový je obraz, který mobilizuje k boji, obraz nepřítele. Figura nepřítele má zásadní význam zejména u hnutí, které z nepřítele udělalo klíč ke svému vymezení. Jako mobilizující obraz nám budou sloužit právě charakteristiky nepřítele, které představují klíč nejen k pochopení toho, jak subjekt vnímá nepřítele, ale též toho, jak vnímá sám sebe (prostřednictvím jeho negace), jak vnímá charakter boje a sociální prostor, v němž se boj odehrává.

Oproti mýtu-obrazu můžeme postavit argument, kterému můžeme rozumět jako určitému platidlu společenské diskuse. S jistou nadsázkou můžeme říci: Čím jsou pro ekonomiku peníze, tím by měl být pro veřejnou diskusi argument. Tato metafora podtrhuje i mocenský aspekt argumentů a jejich vztah k hegemonii. Podobně jako ve společnosti neplatí libovolná platidla, neplatí v ní ani kterékoli argumenty. To, co má sociální sílu argumentu, se musí opírat o obecně akceptované hodnoty – jinak to navzdory subjektivně silným zdůvodněním selže, jak ukazuje Gramsci ve své diskuzi „obecného názoru“.

Analogicky se sémantikou, která odlišuje označující a označované, musíme i v analýze argumentů odlišit dvě vrstvy: (1) pro co argument přesvědčuje a (2) jakými prostředky, s odkazem k čemu přesvědčuje. Právě druhá vrstva může poukazovat k (předpokládaným) hegemonujícím hodnotám: má-li být argument úspěšný, musí se jim přizpůsobit. V tomto smyslu by mělo být možné pochopit argument jako měřítko hegemonie – v té míře, v jaké se i nehegemonující společenské skupiny odvolávají na hodnoty hegemonujících skupin, můžeme říci, že tyto hodnoty hegemonují. A naopak, v té míře, v níž se z postulátu, který se původně předpokládal, stává něco, co je umístěno v první argumentační vrstvě, tedy něco, pro co se přesvědčuje a argumentuje, představuje argumentace svědectví o nehegemonní pozici.

1. Od distance k vyloučení: přehled a formulace otázek

Tato kapitola se věnuje úvodnímu vymezení dvou základních a historicky následných typů antikomunismu. Inspirací zde byl weberovský koncept ideálních typů (Weber, 1998, s. 43-62), který ovšem nebyl užíván důsledně; kapitola je na pomezí mezi tímto typem zobecnění a pokusem o historický nástin. Její funkce je nicméně služebná: má pouze popsat základní rysy pole, v němž se bude pohybovat analýza následujících dvou kapitol.

1.a Distanční antikomunismus a jeho hegemonie

Pojem distanční antikomunismus je označení pro soubor postojů, které postupně získaly hegemonii po roce 1989 a udržely si ji až do roku 2003. Tento pojmový konstrukt vzniká jako protiklad k pokusu o antikomunismus vylučující, což je pojem, který má popsat období od roku 2003. Výchozí tezí je, že distanční antikomunismus zaujímal pozici hegemonie, již ale postupně ztrácel.

Shrnutí distančního antikomunismu nabízejí dvě hesla. První z nich, „nejsme jako oni“, pochází ze sociálního hnutí na konci roku 1989 a stalo se posléze zkratkou postoj vznikající politické moci a politického režimu k nositelům minulého režimu. Znamená toleranci, ale zároveň zřetelný odstup: nezakážeme je, ale právě tím potvrdíme, že nejsou na stejné úrovni jako my. Ponechání komunistické strany bez zásahů se ve spojení s tímto heslem stalo manifestací vlastní nadřazenosti, milostí vůči těm, jejichž zlá povaha je v tomto hesle rozpoznána jako jeho předpoklad. Druhé heslo, „Komunisté – zůstaňte doma“, bylo součástí plakátů na demonstraci svolanou iniciativou Děkujeme, odejděte! na 3. prosince 1999. Významná iniciativa usilující dle svých slov o obrodu politického života a o generační obměnu v různých politických stranách tehdy dala najevo, že rozhodně nestojí o podporu jedné konkrétní strany, že o veřejných věcech mají jednat všichni s výjimkou komunistů, kteří nechť dožijí „doma“, v privátní sféře, mimo politiku.

Komunistická strana byla v režimu distančního antikomunismu tolerována, ale zároveň ne akceptována. To odráželo jednak fakt, že politická změna z roku 1989 sice představovala porážku KSČ, ale zároveň porážku mírovou a dojednanou u kulatých stolů (srv. Suk, 2003), byla produktem „vyjednané revoluce“ (Znoj, 2005, s. 16). Zároveň v politice v letech 1989-2003 existovala relativně značná míra konsensu; navzdory tvrdé rétorice některých sporů (Klaus vs. Havel o roli občanské společnosti, Klaus vs. Zeman o sociální charakter tržní ekonomiky a o hodnocení ekonomické transformace) existoval silný konsensus všech politických stran hlavního proudu a velké části vlivných médií na základních otázkách (orientace na integraci do západních mocenských struktur, tržní hospodářství a demokratická politická forma, ale vesměs i Havel jako prezident). Tento konsensus umožňoval vcelku různorodé politické konfigurace (ODS + malé pravicové strany, ČSSD s podporou ODS, ČSSD + malé pravicové strany), jejichž součástí ale bylo vyloučení takové, která by byla pouze levicová. Součástí tohoto konsensu bylo i vyloučení komunistické strany z politické hry. Za souřadnice tohoto vyloučení můžeme považovat Zákon o protiprávnosti komunistického režimu z roku 1993, ale třeba také často vzpomínané bohumínské usnesení sjezdu ČSSD z roku 1995 o „nepřípustnosti spolupráce sociální demokracie s extrémistickými politickými stranami“ (vyloučení spolupráce se týká explicitně šesti subjektů, krom KSČM a Sládkových republikánů jde o marginální strany).

Je zajímavé, že tato hegemonie byla vybojována především nikoli na komunistech, kteří byli pojati jako podřízená složka do hegemonie v naději, že se jejich vliv bude oslabovat, ale především na antikomunistech – radikálech, pro něž byly následky sametové revoluce nedostatečným zúčtováním. Vcelku podrobný popis toho, jak se tento konsensus zosobněný prezidentem Havlem a ODS oddělil od antikomunismu, je obsažen jinde (Znoj, 2005). Za symbolickou tečku tohoto procesu můžeme pokládat vystoupení Václava Havla u Městského soudu v Praze 14. prosince 1993, kde reagoval na Petra Cibulku a Luboše Vydru, kteří na něj poté, co kritizoval jejich zveřejnění seznamů spolupracovníků StB, podali žalobu na ochranu osobnosti. Havel tehdy v ostře anti-antikomunistickém projevu mimo jiné uvedl: „Celou věc [zveřejnění jmen spolupracovníků StB] považuji za jeden z největších úspěchů StB, které se podařilo na dlouhá léta zamořit ovzduší demokratického státu, zmobilizovat všechnu spodinu, jejíž největší radostí je ubližovat jiným, cynicky jí nabídnout jako dobově příhodnou záštitu prapor bojového antikomunismu, zneurotizovat společenské klima a posléze zproblematizovat základní hodnoty, na nichž by měl být právní a demokratický stát založen. Samozvaní samosoudci, kteří sedí zde – na lavici žalobců – jsou jen pokračovateli komunistické ideologie nenávisti, msty a totalitního odporu k právu. Jejich revue je stoka, šířící lež a zlobu. Je to hanba našeho nezávislého tisku... Petře a Luboši... stydím se za to, že vaše jména byla kdysi pod prohlášením Charty 77.“ (Havel, 2007).

Úpadek antikomunistické hegemonie předznamenalo posílení komunistické strany, které vzhledem ke konsensuálnímu charakteru české politiky dané doby v mnoha rozhodujících otázkách a k vypadnutí republikánů z parlamentní politiky v roce 1998 připadla rozlehlá nika protestních hlasů. Po odchodu Havla z funkce prezidenta se v souboji o post prezidenta ukázalo, že ve vážnějším soupeření mezi dosavadními stranami konsensu je nutné počítat s hlasy komunistů. Zároveň se mobilizovaly ty části občanské společnosti, které legitimizaci Komunistické strany Čech a Moravy odmítly akceptovat.

1.b Antikomunismus vyloučení jako zápas o obnovu hegemonie

Velmi krátce po prezidentské volbě roku 2003 se formuje nová vlna antikomunismu, která na sebe bere odlišnou podobu. Namísto distance, která se štítivě odvrací od komunistů, ale zároveň toleruje jejich existenci ve jménu investování času a energie do důležitějších cílů či ve jménu nepošpinění se jejich vlastními praktikami, představuje tato fáze antikomunismu přímou konfrontaci s komunisty. Ti jsou popisováni jako ohrožení, které má ovšem několik podob. Jedním je „nereformovaná“ komunistická strana v podání Komunistické strany Čech a Moravy, její voličská podpora a možnost spojení se sociální demokracií. To by mohlo znamenat vládu takové levice, která by se přinejmenším zčásti vcelku zásadně vymykala (politicky, ekonomicky i kulturně) konsensu nastolenému v devadesátých letech. Etablování komunistické strany jako legitimní a silné parlamentní strany, konec jasného rozlišení mezi „demokratickými“ a „extrémními“ politickými stranami (do této množiny po vypadnutí republikánů spadali už pouze komunisté), zrušení symbolických bariér oddělujících strany hegemonního konsensu od komunistů – to by mohlo předznamenat definitivní zhroucení konsensu a značnou politickou proměnu.

Za jiné podstatné ohrožení bylo pro demokratickou společnost pokládáno dědictví minulého režimu. Ta podle antikomunistů zatížilo společnost rozsáhlou sadou deformací, zároveň většinu společnosti tak či onak vtáhla do svých chapadel, zkorumpovala a zneschopnila pro vypořádání se s dědictvím tohoto režimu. Podobně jako v poválečném Německu, i v českém prostředí měla naděje na reálné „vyrovnání s minulostí“ přijít od nové generace, nezatížené korumpující zkušeností minulého režimu. Tato generace začala po jedné dekádě dospívat a bylo třeba podniknout boj o její „srdce a mysle“, protože zároveň hrozilo, že bude k minulosti lhostejná anebo dokonce bez vybavení traumatizující zkušeností komunismu podlehne propagandě levice.

Tato dvě ohrožení se vzájemně doplňovala a splývala pod společnou etiketou komunismus, která mohla zároveň obecně pokrýt i ideologii až po Marxe včetně a zločiny různých režimů 20. století. Tato etiketa fungovala na principu vzájemného přenosu – byl zkonstruován esenciálně zločinný obraz komunismu a komunisty a ten pak přenesen na všechny nositele této nálepky.

Odkaz ke komunistické minulosti v jistém smyslu představoval ideálního nepřítele: právě vůči němu bylo možné vykontrastovat stávající režim a eventuelně na něj svést takřka libovolnou sadu jeho problémů. Energie nespokojených středních tříd, požadujících na sklonku devadesátých let více havlovskou verzi konsensu a generační obměnu v politice, byla zčásti usplavněna na boj s komunismem, který v sobě spojoval vlastnosti minulého zlořádu a aktuálního problému. Kontrast vůči minulému režimu sloužil jako ideální legitimizace stávajícího uspořádání: na jakoukoli kritiku šlo reagovat srovnáním, vůči němuž se vždy minulý režim ukázal snadno jako horší (mimo jiné i vzhledem k možnému angažování neměřitelných, a tedy nesouměřitelných hodnot jako svoboda, demokratická participace, lidská práva apod. a zároveň číselnými výčty popravených, perzekuovaných a jiných obětí minulého režimu).

Jakkoli tento posun v agendě měl bojovnou podobu, získal si značnou sociální, mediální a politickou podporu a v jistých svých momentech působil jako ofenzivní tažení, které se setkalo s dílčími úspěchy, výchozí tezí této práce naopak je, že se ve skutečnosti jednalo o symptom ztracené hegemonie. Nejen, že se morální pravice přesunula od pozitivních a ofenzivních požadavků (děkujeme, odejděte a uvolněte nám prostor v politice) k požadavkům negativním a defenzivním, od jádra politiky k jejímu okraji, ale ještě navíc byla nucena sledovat, jak se dosavadní okraj politiky přibližuje jejímu jádru, zatímco ona sama spíše okraji. Výchozí interpretační mřížka, skrze kterou bude antikomunismus vyloučení v této práci interpretován, bude, že představuje sublimovanou ideologickou artikulaci pro ztrátu hegemonie hodnot platících v devadesátých letech, že poplašný tón antikomunistického strašení je v jistém smyslu oprávněný, ne ovšem z hlediska závažnosti „komunistické hrozby“, ale především z hlediska úpadku hegemonního postavení skupin, které tvoří jádro antikomunistického hnutí a které se identifikovaly s havlovskou verzí konsensu devadesátých let.

Podvojnost vnímané hrozby (aktuální komunisté a dědictví komunistického režimu) vedlo antikomunistické aktivity k dvojímu typu požadavků, které můžeme poněkud zjednodušeně vymezit jako politické a kulturní. První z nich představovaly boj o politický systém a projevovaly se požadavky na omezení vlivu nebo na zákaz komunistických organizací a kritikou levice. Druhé z nich představovaly boj o „paměť“ a „svědomí“ národa a projevovaly se zápasem o vznik Ústavu paměti národa a snahou o šíření antikomunistické povědomí výukou dějepisu na školách, různými symboly, hudebními, filmovými, výtvarnými a dalšími díly, včetně oděvů, ale třeba také bojem proti některým státním svátkům a významným dnům nebo za změnu jejich výkladu. Je samozřejmě jasné, že se oba dva typy cílů různými způsoby propojovaly.

Politický antikomunismus poprvé výrazně vystoupil v červu 2003 peticí S komunisty se nemluví. Soustředili se kolem něj především umělci, hlavním organizátorem petice byl spisovatel a historik poněkud výstředních roajalistických názorů a konzervativně undergroundové autostylizace Petr Placák. Došlo ale k jistému propojení tohoto okruhu s jinými: bývalými politickými vězni, aktivisty bojujícími proti trestnímu stíhání bývalého disidenta a posléze pracovníka tajných služeb Vladimíra Hučína (ti se mediálně zviditelnili protestem proti komunistickému prvnímu máji 2005 a následným policejním zásahem) a dalšími. Antikomunismus postupně získal hlasité mluvčí v senátorech Martinu Mejstříkovi a Jaromíru Štětinovi, pro něž se postupně začalo jednat o profilové téma a kteří se stali hlavními tvářemi snah o zákaz komunistické strany, které se projevily peticí Zrušme komunisty z roku 2005 a posléze i vznikem senátní Dočasné komise pro posouzení ústavnosti KSČM (roku 2006).

Máme-li uvažovat o bilanci tohoto proudu antikomunismu, jeho výsledky jsou prozatím spíše skromné. K zákazu KSČM nedošlo, rozpuštěn byl z podnětu antikomunistů zatím pouze Komunistický svaz mládeže (KSM), zdánlivě mládežnická organizace této strany, ve skutečnosti i pro stranu samotnou silně problematické polo-stalinistické uskupení, a to po vcelku zdlouhavém procesu přezkoumávání návrhu, soudního posuzování a přezkoumávání (trestní oznámení na KSM bylo podáno senátory Mejstříkem a Štětinou v dubnu 2005, k rozpuštění organizace ministerstvem vnitra došlo 12. října 2006, k soudnímu potvrzení u Městského soudu v Praze 19. března 2008).

O relativní slabosti antikomunistické karty mohou svědčit případy jejího instrumentálního využití, jímž budeme pro jednoduchost rozumět využití proti jiným subjektům, než jsou takové, které se samy označují za komunistické. Můžeme identifikovat dva hlavní případy takového postupu. Prvním byla mobilizace antikomunistických postojů proti ČSSD pod vedením Paroubka v letech 2005-2006 s tím, že představuje obnovu komunistického represivního přístupu (po zásahu proti technoparty Czechtek, významná zde byla paralela se 17. listopadem 1989 vyjádřená v hesle už zase bijou děti) a že se chce s komunisty spojit v koaliční vládě, čímž s nimi vlastně splývá a je ve skutečnosti vůdcem jednotné levice, pro niž byl ražen název KSČSSD (Viz např. volební klip ODS režiséra Filipa Renče). Druhým byla mobilizace proti iniciativě Ne základnám, vůči níž byla komunistická karta používána jednak v kritice jejího požadavku, jednak v kritice některých participujících organizací a jednotlivců a jednak v tvrzení, že tato iniciativa je podporována z Ruska. V obou případech neodpovídaly dominance komunistického motivu v kritice a subsumování kritizovaného subjektu pod komunistickou esenci skutečnosti. Z druhé strany je ale zajímavé, že v obou případech se jednalo o subjekty, které buď svým politickým stylem či otevřeností ke KSČM (v případě Paroubka), anebo obsahem své politiky (v případě Ne základnám a jejich kritiky amerického radaru) výrazně nabourávaly konsensus zděděný z devadesátých let a z éry Václava Havla. V obou případech nicméně nebyly reakce na dané fenomény ani s použitím antikomunistické rétoriky příliš úspěšné: Paroubkova ČSSD získala i tak ve volbách do poslanecké sněmovny roku 2006 32,32 %, zatímco ODS ji porazila s 35,38 %; celkem levice získala přesnou polovinu mandátů. Odpor proti radaru si udržel většinovou pozici v českém veřejném mínění navzdory tvrdým antikomunistickým útokům v médiích ze strany politiků, novinářů, kulturních veličin i tajných služeb.

Jistým indikátorem neúspěšnosti může být i debakl předního antikomunisty Martina Mejstříka v senátních volbách na podzim 2008, kdy nejenže nebyl znovuzvolen, ale vypadl hned v prvním kole a s pouhými 8,69 % se umístil na šestém místě mezi kandidáty (je pravda, že v jeho volebním obvodu kandidovali čtyři kandidáti oslovující obdobnou voličskou skupinu).

Pokud jde o požadavky kulturní, zde je patrný větší úspěch, zejména pokud jde o boj o Ústav paměti národa, který nakonec vznikl. Jeho vznik ovšem trval dlouho a byl poznamenán ostrými spory v politické scéně, veřejném mínění, médiích, v historické obci a nakonec i mezi soudci Ústavního soudu. Ústav se nepodařilo přijmout pod původním jménem, které jej vymezovalo více veřejnoprávně a ideologicky a zároveň symetrizovalo s ostatními ústavy podobného druhu ve střední Evropě, namísto toho byl jeho název změněn tak, aby více označoval vědeckou instituci: Ústav pro studium totalitních režimů. Jeho vznik byl zákonem navržen v listopadu 2005 (předcházela tomu několikaletá debata), ale schválen Poslaneckou sněmovnou byl až v květnu 2007 a ještě v březnu 2008 vydával Ústavní soud nález ve věci ústavní stížnosti, kterou kvůli ústavu vydala skupina sociálnědemokratických poslanců.

Tento výsledek – úspěch, ale za cenu dlouhodobé aktivity a mobilizace různých odpůrců – se stal v jistém smyslu typický i pro jiné kulturní působení českého antikomunismu po roce 2003. V mnoha ohledech má dopady – média se věnují antikomunistickým tématům, pořádají se vzpomínkové kulturní akce, došlo k určité mezigenerační předávce, v níž byla jistá část mladé generace mobilizována k antikomunistickým postojům, ty se stávají v jistém smyslu i součástí generačního vymezení (a tím také identifikace se stávajícím uspořádáním společnosti, které se stává negací oné zavržené, komunistické). Zároveň už ale antikomunismus není hegemonujícím postojem, který by pouze poukazoval na zdánlivé samozřejmosti, stává se pouze jedním, byť silným hlasem v debatě, vůči kterému se objevují často velmi silné protinázory. Antikomunistům se nepodařilo obnovit hegemonii jejich hodnot ani prosadit zásadní politické cíle. V jistém smyslu tak můžeme sílu jejich aktivity vysvětlit právě jako projev jejich neúspěchu: musejí se mobilizovat, být aktivní a eventuelně zakládat nové instituce pro dosažení toho, co dříve bylo samozřejmé, a ani to se jim zcela nedaří.

2. Antikomunistická kolektivní prohlášení – analýza textů

Pro podrobnější analýzu jsme si vybrali čtyři dokumenty, které měly charakter zároveň manifestu a petice – vesměs artikulovaly konkrétní požadavky a shromažďovaly kolem nich podporu (s výjimkou třetího textu vyzývaly ke svému podpisu), a zároveň byly publikovány a snažily se svou formou, svými argumenty, hesly ve svém názvu apod. ovlivnit společnost. Jedná se o prohlášení S komunisty se nemluví (2003), petici Zrušme komunisty (2005) Pražskou deklaraci z konference Svědomí Evropy a komunismus (2008) a petici Na komunisty si zvykat nechceme! (2008).

2.a Kontext a forma textů

Text S komunisty se nemluví reaguje na zvolení Václava Klause v únoru 2003 s pomocí hlasů KSČM a na přizvání politiků této strany k některým politickým jednáním parlamentních stran. Petice Zrušme komunisty z roku 2005 není reakcí na konkrétní situaci, ale naopak pokusem o ofenzivu antikomunistických aktivit: formulací politického tlaku podporujícího návrh postavit KSČM mimo zákon. Pražskou deklaraci z roku 2008 lze číst jako reakci na dílčí výsledky středoevropských antikomunismů (zejména vznik ústavů paměti národa) a jako pokus tyto výsledky europeizovat a zpětně institučním, právním i ideovým zasazením v EU podpořit pozici antikomunismu v ČR. Petice Na komunisty si zvykat nechceme! z listopadu 2008 představovala reakci na vítězství levice v krajských volbách a na politickou spolupráci mezi ČSSD a KSČM na krajské úrovni.

Texty mají odlišný rozsah a strukturu. S komunisty se nemluví se samo označuje jako „provolání“, má čtyři odstavce (poslední tvoří pouze jedna závěrečná výzva – rozkazovací věta) a rozsah zvící takřka přesně jedné normostrany – 1822 znaků včetně mezer. Výrazně kratší je text petice Zrušme komunisty, který má 1055 znaků včetně mezer a není rozdělen do odstavců. Naopak Pražská deklarace představuje bohatě strukturovaný text, jehož jednotlivé argumenty i požadavky jsou rozděleny do samostatných odrážek (v případě požadavků dokonce číslovaných – je jich celkem 19, ale ne všechny mají charakter politického požadavku a opět jde spíše o deklarativní formulace), z ostatních textů se vymyká i rozsahem, který činí 8007 znaků s mezerami. Text petice Na komunisty si zvykat nechceme! má čtyři odstavce a strukturuje požadavky, kterých je celkem šest. Obsahuje 2378 znaků i s mezerami.

2.b Autoři a adresáti

Všechny čtyři texty mají charakter prohlášení, jimiž se lidé z občanské společnosti obracejí na politickou sféru. Zároveň je ale jasně patrné a někdy i explicitně uvedené, že texty nemají představovat jen komunikaci mezi společností a politickou mocí, ale mravní apel dovnitř společnosti samotné – ač jsou politici někdy přímo vypsáni a požadavky se obracejí primárně na ně, texty zároveň uvádějí, že jsou motivovány i chováním a jednáním různých částí občanské společnosti, a že právě povědomí občanské společnosti je jejich cílem.

Provolání S komunisty se nemluví své adresáty taxativně vypisuje tak, aby bylo jasné, že se obrací na nositele politických funkcí, z nichž plyne politická zodpovědnost, a na demokratické politické strany, které mají závazek jakožto reprezentanti demokraticky smýšlejících občanů a dědici demokratické politiky, která vůči komunistické straně již jednou neuspěla. Provolání se adresuje: „Presidentu republiky, předsedovi Poslanecké sněmovny PČR, předsedovi Senátu PRČ, vládě ČR, předsedům a poslaneckým a senátorským klubům České sociální demokracie, KDU-ČSL, Unie svobody-DEU, Občanské demokratické strany“.

Sám sebe text označuje za „provolání občanů“, tito občané vystupují v textu v klíčových úvodních pasážích jednotlivých odstavců v první osobě jednotného čísla („sledujeme... (p)řipomínáme... (p)řipomínáme“), přičemž atributy, které jsou k těmto prvním osobám navázány, tuto skupinu občanů jasněji vymezují: „S rostoucím znepokojením sledujeme... Připomínáme zdánlivě samozřejmý fakt... Připomínáme české veřejnosti a její politické representaci...“. Z těchto atributů je patrné, že subjekt, který se v dokumentu vymezuje první osobou, se cítí být skutečnostmi, jež popisuje, zneklidněn, ba že je patrně popisuje jako hrozbu. Vůči této hrozbě se skupina signatářů vymezuje jako jasnozřivější část společnosti, která připomíná zdánlivě samozřejmá fakta, a to jak politikům, tak veřejnosti. Většinová společnost pak naopak vůči hrozbě projevuje trestuhodně lehkomyslné vlastnosti, „lehkost a bezstarostnost“: „S rostoucím znepokojením sledujeme lehkost a bezstarostnost, s jakou je v posledních měsících ve veřejném životě – na politické scéně, ve veřejnoprávních i soukromých médiích – přijímána a představována komunistická strana.“ Cílem morálního apelu provolání tak není pouze politická sféra, ale i sféra občanská, jmenovitě média. Ačkoli prohlášení končí apelem v druhé osobě: „Nejednejte s extremisty o charakteru a budoucnosti této země!“, je jasně patrné, že hlas občanské společnosti zde nesměřuje pouze na vy politické sféry, ale právě tak na my občanské společnosti.

Součástí sebevymezení autorů jsou podpisy prvních signatářů, a to nejen (často známá) jména, ale i většinou uváděný údaj o povolání („spisovatel“, „výtvarník“, herec“ „učitel“, v řídkých případech jeho náhrada („občanka“, „důchodce“), rovněž v řídkých případech namísto povolání údaj o místu bydlení („Brno“, „Zábřeh“, „Curych“, „USA“ – u druhých dvou příkladů se patrně jedná o manifestaci emigrantské identity), málokdy také akademický titul. Autoři se takto situují do občanské společnosti jako její součást: jednak jako mnohdy vynikající a známá součást (případ nadreprezentovaných umělců), která chce svým příkladem strhnout ostatní, a jednak jako součást organická, která na rozdíl od extrému komunistického nebezpečí tvoří jakési jádro stávající občanské společnosti.

Jinou formou sebe-vymezení a v jistém smyslu i podpisu je archaizující jazyková forma v používání s/z, kdy autoři striktně používají starší tvar ve slovech „president“, „representace“ či „bagatelisuje“. Tuto v dané době už jazykovou zvláštnost můžeme pochopitelně vysvětlit konzervativním jazykovým vkusem hlavního iniciátora petice Petra Placáka, to ale neznamená, že tento jazykový prostředek nepředstavuje formu sebevymezení: používání staršího jazyka implikuje zároveň konzervativnost, vznešenost, uvážlivost a zároveň ochotu k nonkonformismu a menšinovosti, lpění na tradičním a možná též odstup a kritický postoj vůči pociťované „komunistické barbarizaci“ jazyka.

Za svého druhu doplněk podpisů můžeme považovat koncerty, pořádané ve spojení s prohlášením a pod její hlavičkou. Tyto koncerty vymezují okruh autory jako lidi zaměřené na mládež a mající oporu v uměleckém prostředí.

V kratší petici Zrušme komunisty! je adresát petice vymezen podstatně úsečněji, jeho oslovení má zároveň apelativní formu: „Poslanci! Senátoři!“ Z charakteru prohlášení se pochopitelně rozumí, že se jedná pouze o nekomunistické poslance a senátory. Subjekt, který se na ně obrací, se rovněž jednoduše vymezuje jako „My, níže podepsaní občané České republiky, prohlašujeme“, následný text, oddělený dvojtečkou, ale ve většině svého rozsahu používá objektifikující třetí osobu. Až v závěru, v pasážích, které jsou bezprostředně komunikační, se na poslance a senátory opět obrací první osoba množného čísla: „žádáme“, „vyzýváme“.

Poslancům a senátorům je prokazována úcta, která vede až ke gramatické chybě (použití velkého písmene V, které je v češtině vyhrazeno pouze vykání v druhé osobě jednotného čísla). Zároveň je mobilizována kolektivní identita, a to prostřednictvím nadřazených pojmů, které zahrnují jak poslance a senátory, tak občany, kteří se na ně obracejí: komunisté jsou podle petice ohrožením „v naší zemi“, tuto zemi přitom jejich nadvláda přivedla do stavu „zničené země“ a zmarnila v ní statisíce „životů spoluobčanů“, přičemž oni, coby viníci, ani nepřispěli k tomu, aby se „náš národ“ se svou minulostí vyrovnal. První osoba tak slouží prostřednictvím přivlastňovacích zájmen k přivlastnění země a národa k argumentaci pro konkrétní politický požadavek, k působení na poslance a senátory evokováním společného osudu. To v takto nastaveném textu platí posléze i v momentě, když už přivlastňovací zájmena nejsou užívána – oslovují-li v závěrečné apostrofě poslance a senátory, „ve jménu budoucnosti“, je jasné, že mají na mysli naši budoucnost, právě tak jako mobilizují-li v textu odkazem k listopadu 1989 a osudem „občanů“ před ním, je jasné, že se v obou případech jedná o odkazy mající propojit autory a adresáty.

Pokud jde o sebevymezení autorů, petice užívala podobnou strategii jako autoři prohlášení S komunisty se nemluví, jejich signatáři i organizátoři se ostatně do značné míry protínali. Jednalo se ovšem o formát petice, tedy s petičním výborem, jaký ukládá zákon (čtyřčlenným) – a dále s nečekanou institucí, čtrnáctičlennou „redakční radou“. Obojí kombinovalo známá jména (senátoři, herec, spisovatel) s relativně neznámými (např. student FF UK, relativně neznámý nezávislý novinář atd.). První signatáři byli opět uvedeni i s povoláními a patřila mezi ně řada známých osobností.

Autoři Pražské deklarace se vymezují prostě, „jako účastníci pražské konference 'Svědomí Evropy a komunismus‘“. Tímto sebevymezením zároveň uzavírají své řady na sedmadvacet původních signatářů z jedenácti zemí (s nadreprezentovanou Českou republikou, která má nadpoloviční většinu čtrnácti signatářů včetně Václava Havla). Podrobnější sebevymezení nalezneme ve formulaci celkem osmnácti výchozích argumentačních bodů, které mají podložit citované návrhy. Jestliže východiskem jim je úsilí o „důstojnou a demokratickou budoucnost našeho evropského domova“, spojují svou demokratickou identitu s identitou evropanskou, přičemž zároveň v dalším textu tuto demokratickou identitu vyhrocují jako identitu antitotalitární, a tedy antikomunistickou. Zároveň v této evropské identitě zaujímá prestižní roli Česko, respektive Praha, která se stala místem jednání konference a jíž se věnuje zvláštní bod, který říká, „že Praha je jedním z míst, která zažila nadvládu nacismu i komunismu“. V této souvislosti je zajímavé, že podobně jako prohlášení S komunisty se nemluví používá i česká verze Pražské deklarace archaičtější formu českého jazyka, a to jak v otázce s/z, tak např. pokud jde o psaní slova holokaust, jinak běžněji psaného poangličtěnou formou jako holocaust.

Osloveny jsou textem „všechny národy Evropy, všechny evropské politické instituce včetně národních vlád, parlamentů, Evropského parlamentu, Evropské komise, Rady Evropy a dalších relevantních mezinárodních orgánů“. Občanská společnost je zde tedy adresována explicitně (respektive pod označením národ) a bok po boku s politickými institucemi. I na ni jsou směřovány požadavky, např. výzva „k celoevropské rozsáhlé a důkladné debatě o komunistické historii a komunistickém dědictví“ je něčím, co se pro svou obecnou formulaci může týkat jen občanské společnosti, nikoli pouze politické sféry.

Pokud jde o poslední, čtvrtý text, jeho autoři začínají popisem v třetí osobě, subjekt v podobě množného čísla osoby první vstoupí na scénu textu poněkud dramaticky až v závěru prvního odstavce, přičemž vznikne negativním vymezením vůči slovům v textu nejmenovaného politika (Jiřího Paroubka), že lidé si na podíl komunistů v krajské správě zvyknou: „Představitel jedné z hlavních demokratických stran nám vzkázal, že si na účast komunistů na reálné politické moci zvykneme. My, níže podepsaní občané, však nahlas a veřejně prohlašujeme: 'Na komunisty si zvykat nechceme!‘“ Následně se první osoba objevuje na místě, kde autoři vstupují s vlastní paralelou: mezi „nenápadn(ým)“ převzetím moci nacismem a komunismem ve 20. století a mezi posilováním KSČM dnes a tam, kde vyjadřují, že je pro ně „nepochopitelné“, že KSČM nebyla zakázána a kde vyzývají ke splnění svých požadavků.

Autoři petice, respektive členové petičního výboru narozdíl od předcházejících případů nijak nepracují se svým povoláním ani známým jménem. Jedná se o čtyři osoby bez veřejné známosti. Jako dořeknutí podpisu mohou nicméně fungovat stručné videonahrávky, které jsou dostupné ke stažení na téže internetové stránce a v nichž různé osobnosti převážně kulturního života ve dvouminutovém formátu vysvětlují své důvody, proč se připojují k petici. Petice se obrací na „vládu České republiky, zákonodárce a další státní orgány a představitele demokratické společnosti“.

2.c Požadavky, argumentace a obraz „komunismu“

S komunisty se nemluví

Provolání S komunisty se nemluví argumentuje specificky k akceptaci představitelů KSČM v jednání parlamentních stran. První argument, který uvádí, je rovnou proti-argument proti předpokládanému a mnohokrát použitému argumentu, že KSČM má demokratický mandát, neboť byla zvolena v parlamentních volbách: „Připomínáme zdánlivě samozřejmý fakt, že svobodné volby jsou pouhým předpokladem demokracie – politickým nástrojem, který nevypovídá nic o kvalitě demokracie, stejně jako neospravedlňuje politické subjekty, které se volebního klání účastní. I kdyby se pro komunistickou stranu vyslovilo 99,5% voličů, jako tomu bývalo za komunistického režimu, nestala by se z posttotalitní KSČM méně extremistická strana.“ Tento argument především staví svou pozici jako nezpochybnitelný, ač zpochybňovaný „fakt“, který pouze „připomínáme“. V argumentu je ke svobodným volbám přiřazena kvalifikace „pouhým“ (byť toto slovo předchází slovu „předpoklad“, které implikuje jejich nutnost): implikace zní, že „pouhá“ účast ve svobodných volbách nelegitimizuje danou stranu jako demokratickou a nemění nic na její povaze, která je charakterizována jako „posttotalitní“ a „extremistická“. První z těchto charakteristik zde musíme číst především jako výraz kontinuity s diktaturou KSČ, která je ještě podtrhnuta odkazem na nesvobodné volby v době před listopadem 1989. Druhé slovo je popisem vhodného umístění komunistické strany z hlediska autorů petice – vytlačení mimo hlavní proud společnosti. Slovo extremismus je v různých podobách ještě dvakrát zopakováno v závěru provolání, kdy je specifikován tento jeho význam: „Vyzýváme demokratickou politickou representaci, aby nezpochybňovala postavení KSČM mezi ostatními extremistickými politickými proudy na okraji společnosti. Nejednejte s extremisty o charakteru a budoucnosti této země!“ Subsumování pod kategorii extremismus tak má lokační, vylučující charakter – jde o to umístit komunisty „na okraji společnosti“ a nenechat je z tohoto okraje vystupovat.

Pojem „extremismus“ zde zároveň hraje roli implicitní formulace argumentu, který bude v dalších prohlášeních hrát klíčovou roli, v tomto ale ještě explicitně nezazněl: argumentu symetrie mezi nacismem a komunismem. Aniž by autoři petice S komunisty se nemluví tuto symetrii hlásali nebo zkoušeli obhajovat, zařazením komunistů stejné kategorie, v jaké jsou mimo jiné nacisté, k ní přinejmenším mimoděčně tendují.

Základním argumentem proti participaci komunistů na politických jednáních a potažmo politické moci vychází z konstituce stávajícího režimu: autoři prohlášení připomínají, „že legitimita svobodné a nezávislé České republiky, jejích demokratických institucí, celého našeho polistopadového vývoje vychází ze zavržení zločinného a protiprávního komunistického režimu, jak o tom mluví zákon“. Jinými slovy, stávající politický řád je z hlediska své legitimity i legality interpretován jako negace („zavržení“) režimu komunistického, který by okamžikem integrace komunistů popřel sám sebe. Komunistická strana není v tomto pojetí jedna podřízená součást demokratického řádu, ale prodloužením zla ztělesněného minulým režimem a antitezí „našeho polistopadového vývoje“. Je tedy přiřazena k odmítnuté minulosti a vyloučena z plurálu první osoby a z posledních čtrnácti let vývoje. Naopak je identifikována se zavrženou minulostí: „KSČM je dědička komunistické totality, hrdě se k této minulosti hlásí, ústy svých předáků bagatelisuje brutalitu 50. let a obhajuje komunistické zločince.“ Právě kontinuita s minulým režimem je základem pro vyloučení z režimu tohoto.

Zrušme komunisty

Podobně argumentuje petice Zrušme komunisty, ovšem pro odlišný cíl: zakázat „propagaci nacismu, komunismu a fašismu v názvech a programech politických stran“, a tedy znemožnit KSČM působení pod jejím jménem. Jedná se tedy o značný ofenzivní posun – jestliže předchozí provolání se snažilo vytlačit KSČM ze společnosti akceptovaných parlamentních stran, toto prohlášení má za cíl znemožnit její politickou existenci. V hutných formulacích petice jsou přitom navozeny klíčové argumenty pro tento zákaz, v zásadě jich je pět (vzájemně se přitom zčásti překrývají, respektive implikují): symetrizace komunismu s nacismem, označení komunismu za hrozbu pro demokracii, identifikace jakési esence komunismu a její prohlášení za zločinnou, kritika KSČM za vztah k vlastní minulosti a apel na úctu k obětem.

První dva argumenty nalezneme ve formulaci, že „(k)omunisté v naší zemi jsou stejným ohrožením demokracie, jako byli kdysi nacisté. Patnáct let po listopadu 1989 usilují o získání moci“. Symetrizace s nacisty je propojena s argumentem hrozby, a slouží tak k jejímu podtržení. Buď ne zcela obratně, nebo naopak záměrně jsou v této symetrizační formulaci použity slovesné časy: jejich použití značí, že stávající komunistická strana může znamenat stejnou hrozbu, jako ve své době nacistická okupace. Zároveň platí, že zatímco je nacistická hrozba deaktualizována („byli kdysi“), komunisté jsou „ohrožením demokracie“ právě nyní. Symetrizace tak v konečném důsledku znamená tezi, že komunismus představuje za stávajících okolností větší hrozbu než nacismus.

Teze o hrozbě pro demokracii je zdánlivě nezdůvodněna, ve skutečnosti ji navozují sousloví „(p)atnáct let po listopadu 1989“ a „usilují o získání moci“. Jakkoli první z nich může z hlediska formální logiky působit neopodstatněně, má podstatnou působivost emotivně-mobilizující: odkaz k počátku demokratické změny je zároveň poukazem k hrozbě, že by diskutovaná politická síla mohla zvrátit vývoj, který během uplynulých patnácti let probíhal. Sousloví „usilují o získání moci“ by v kontextu politické strany zdánlivě popisovalo její legitimní zaměření – v daném kontextu ale poukazuje k tomu, že úsilí o získání moci je u komunistů kvalitativně zcela jiná aktivita než analogická snaha u jiných politických stran.

Komunismus z hlediska textu petice má automaticky zločinnou povahu, tato povaha tvoří vlastnost a podstatu, nikoli bilanci konkrétních činů konkrétních historických aktérů. V jistém smyslu bychom mohli říct, že jednotlivé zločiny jsou pouze projevem této zločinné podstaty. Komunisty tak lze např. obvinit z toho, že se „(n)ezřekli... symbolů a názvu, které pro tisíce občanů znamenaly smrt a pro statisíce vyhnání, ztrátu svobody, majetku, půdy či zaměstnání nebo zákazy studia“. Formulace implikuje vazbu symbolů a názvu ke konkrétním zločinům, což ještě posiluje formulace: „Trvá-li KSČM na názvu 'komunistická‘, trvá tím na třídním boji, diktatuře proletariátu a omezení vlastnických práv občanů jako na ideologii, kterou je třeba uskutečnit v praxi.“ Slovo „komunistický“ tak získává přesně fixovaný, nadhistorický význam, k němuž jednotlivá historická fakta slouží pouze jako konkrétní důkazy. Slova „třídní boj“ a „diktatura proletariátu“ jsou v daném kontextu vnímány jako označení pro zločinnou činnost, jako odkazy k nejznámějším zločinům spáchaným ve jménu komunismu, ač nejsou diskutovány (a pochopitelně se tím pádem nediskutuje s tezí, že mohou v různých souvislostech mít odlišné významy), rovnostářské reformy jsou zahrnuty pod „omezení vlastnických práv občanů“, jako kdyby opět „vlastnická práva občanů“ představovala nadhistorickou kategorii, jejíž změny jsou vždy a všude prostým zločinem.

S touto klíčovou argumentační oblastí zločinné podstaty komunismu souvisejí poslední dva argumenty, tedy kritika vztahu KSČM k vlastní minulosti a mobilizace úcty k obětem. K prvnímu směřuje explicitně výtka, že komunisté usilují o moc, „aniž by alespoň vyjádřením lítosti a omluvou přispěli k tomu, aby se náš národ vyrovnal se svou komunistickou minulostí“ a že se nezřekli svých symbolů, které znamenaly rovněž symboly zločinů minulé éry (viz citace výše). KSČM je v tomto pojetí nelegitimní nejen jako nositelka zločinných komunistických myšlenek (objektivně), ale i pro svůj postoj ke své historické vině (subjektivně). To se protíná s úctou k obětem: zůstala-li jim KSČM dlužna omluvu a staví-li cynicky na odiv své symboly, které jsou spojeny s jejich potupou, dlužíme my těmto obětem rozhodný zásah proti někomu, kdo je takto znevažuje: „S úctou k památce zničené země a statisíců zmarněných životů spoluobčanů žádáme poslance a senátory, aby přijali právní normu, která by zakázala propagaci nacismu, komunismu a fašismu v názvech a programech politických stran.“

Pražská deklarace

Většinu uvedených argumentů do značné míry sdílí, byť v obecnější podobě, i Pražská deklarace. K symetrizaci komunismu s nacismem zde dochází s argumentací antiselektivnosti: nacismus je už odsouzen, zatímco komunismus stále vnímán jako ambivalentní. To je nespravedlivé vůči společnostem, které pod ním trpěly, i jeho konkrétním obětem – právě apel na úctu k obětem zde splývá s argumentací o symetričnosti komunismu a nacismu; v jedné z ústředních pasáží celé deklarace zaznívá právě důraz na to, že „milióny obětí komunismu a jejich rodiny mají právo na to, aby požívaly spravedlnosti, účasti, pochopení a uznání za svá utrpení stejným způsobem, jakým byly morálně a politicky uznány oběti nacismu“, což je doplněno požadavkem na „zajištění principu rovného zacházení a nediskriminace pro oběti všech totalitních režimů“. Neuznání symetrie je v tomto pojetí křivdou vůči obětem komunismu, kteří si zaslouží stejné uznání špatnosti toho, kdo způsobil jejich utrpení, jako bylo to, které se dostalo obětem nacismu. Stávající stav vůči nim představuje diskriminaci a zneuznání.

Vedle tohoto ohledu je zde klíčový především argument podobnosti zločinů: „existuje výrazná podobnost mezi nacismem a komunismem z hlediska jejich hrůzného a děsivého charakteru a jejich zločinů proti lidskosti“, což by mělo vést „k dosažení celoevropské shody, že jak nacistické[,] tak komunistické totalitní režimy mají být hodnoceny, každý podle svých strašlivých zásluh, jako destruktivní ve své politice systematického uplatňování extrémních forem teroru, potlačování veškerých občanských a lidských svobod, zahajování útočných válek a, coby neodmyslitelné součásti svých ideologií, vyhlazování a deportací celých národů a skupin obyvatel; a že jako takové by měly být považovány za hlavní katastrofy, které postihly 20. století“, „mnoho zločinů spáchaných ve jménu komunismu by mělo být hodnoceno jako zločiny proti lidskosti a sloužit tak jako varování pro budoucí generace stejným způsobem, jakým byly nacistické zločiny hodnoceny Norimberským tribunálem“. Jakkoli by se taková interpretace mohla zdát absurdní, implikací uvedených citací je, že narozdíl od citací v předchozím odstavci, kde byly nositelem křivdy plynoucí z nepraktikované symetrizace komunismu a nacismu oběti komunismu, zde se vlastně křivda děje nacismu: zatímco jeho zločiny byly odsouzeny Norimberským tribunálem a jsou chápány jako paradigma zla, srovnatelně strašným zločinům komunistických stran se podobného odsouzení nedostalo, „zločiny komunismu stále čekají na zhodnocení a posouzení z  právního, morálního, politického i historického hlediska“.

To poukazuje k důležité skutečnosti, jíž jsme se dotkli již v diskuzi předchozí petice – symetrizace nacismu a komunismu neznamená vzhledem ke kontextu útok na nacismus, ale pouze útok na komunismus. Postoj evropských zemí k nacismu je vnímán jako paradigmaticky vhodné umístění zločinné ideologie, je třeba dostat komunismus na stejnou úroveň. Tomu odpovídají požadavky, obsažené ve výzvě: uznat komunistické zločiny jako zločiny proti lidskosti zákonnými normami, směřovat „k účinné veřejné debatě o komerčním a politickém zneužití komunistických symbolů“ (opět je zde přímá paralela k nacistickým symbolům a zároveň formulace implikuje, že tyto symboly nelze užívat, že je lze jen zneužívat) a „k úpravám a přepracováním evropských učebnic dějepisu tak, aby se děti mohly učit o komunismu a jeho zločinech a byly před ním varovány stejným způsobem, jakým se naučily hodnotit zločiny nacismu“. Zadání předpokládá politicko-výchovnou funkci školního dějepisu a zároveň implicitně odmítá možnost národní (či jiné lokální) specifičnosti role komunismu v jednotlivých kontextech; to souvisí s představou esence komunismu, která je zločinná ze své podstaty.

Manifestačním vrcholem symetrizace mezi nacismem a komunismem je výzva „k ustavení 23. srpna, dne podepsání paktu mezi Hitlerem a Stalinem známého jako Molotovův-Ribbentropův pakt, jako dne připomenutí obětí nacistických a komunistických totalitních režimů, stejným způsobem, jakým si Evropa připomíná oběti holokaustu dne 27. ledna“. K symetrizaci zde dochází hned dvěma způsoby: jednak se mají nacistické a komunistické zločiny připomínat v jeden společný den, jenž má navíc historický obsah, který symetrizaci vychází vstříc. Jednak deklarace explicitně zdůrazňuje symetrii s připomínkou nejhoršího zločinů nacistů, tedy s holocaustem. Jestliže právě holocaust byl často argumentem proti symetrizaci nacismu a komunismu, deklarace trvá na tom, že by měl být vnímán „stejným způsobem“, že by mezi připomínku těchto zločinů mělo být uděláno rovnítko.

Pokud jde o komunismus jako hrozbu, není zdaleka formulována tak naléhavě jako v českých textech; patrně proto, že označení komunistických stran za reálnou hrozbu pro sjednocenou Evropu by mohlo působit jako výraz nízkého mínění o síle této Evropy. Jako o hrozbě se o komunismu mluví spíše na globální úrovni: jako o ideologii, která může být záminkou pro mocenskou expanzi („komunistická ideologie byla a je používána jako nástroj v rukách budovatelů říší v Evropě a v Asii za účelem dosažení jejich expansionistických cílů“) a jako o ideologii, která se stále dopouští zločinů a utlačuje významnou část světové populace („v různých částech světa přežívá jen několik totalitních komunistických režimů, které však ovládají zhruba jednu pětinu světové populace, a které se svým lpěním na moci dopouštějí zločinů a výrazně ztěžují životní podmínky svých obyvatel“). Z hlediska aktuální hrozby je tedy komunismus synonymizován s vnějškem Evropské unie, s velkými říšemi krutých tyranů, s jejichž obyvateli bychom patrně měli být solidární, ale především, vůči kterým bychom se měli mít na pozoru vzhledem k jejich snahám o expanzi.

To, že se aktuální hrozba komunismu umisťuje mimo hranice Evropy, z ní ale nečiní nic cizího a vzdáleného. Naopak, tato geografická distance jasnou ideologickou funkci, neboť připomíná, že nehovoříme o minulosti, ale o něčem, co stále probíhá. Nastoluje kontinuitu zla a přispívá k etablování argumentu o jednotné esenci komunismu bez zřetele k jakýmkoli situačním odlišnostem. Můžeme-li vyzvat „k evropskému a mezinárodnímu úsilí za účinné odsouzení minulých komunistických zločinů a za účinný boj proti pokračujícím komunistickým zločinům“, znamená to, že např. porušování lidských práv v současné Číně či na Kubě, Stalinův teror, Husákovu normalizaci a současnou KSČM můžeme převést na společný jmenovatel, jímž je právě komunismus. Je-li takto jednou komunismus definován zločiny, je jasné, že jeho esence je z principu zločinná. To je v textu potvrzeno i explicitně: „komunistická ideologie je přímo zodpovědná za zločiny proti lidskosti“, přičemž „tyto zločiny byly ospravedlňovány ve jménu teorie třídního boje a principu diktatury 'proletariátu‘ za použití teroru jako metody udržení diktatury“. Opět jsme svědky fixování významů, komunismus je přiřazován ke zločinům nejen jako konkrétní historie, ale jako nadčasová ideologie.

To pochopitelně souvisí i s kritikou stávajících evropských komunistických stran za neschopnost vyrovnat se s minulostí, jaké jsme viděli v předchozích dvou diskutovaných textech; deklarace uvádí, že „se v mnoha zemích komunistické strany, i když nejsou u moci, veřejně nedistancovaly od zločinů komunistických režimů a ani je neodsoudily“. Je přitom otázkou, zda vzhledem k postojům zahraničních komunistických stran nejde spíše o europeizaci, respektive globalizaci českého postojového stereotypu, který se ve skutečnosti velké části zahraničních komunistických stran netýká. (A vzhledem k formulaci omluvy ze strany KSČ v roce 1989 je sporné, zda se týká i české komunistické strany.)

Jestliže apel na úctu k obětem jsme již diskutovali v pasáži o symetrizaci komunismu s nacismem, má své místo i v argumentaci o zločinné povaze komunismu a o vyrovnávání se s ní, jak ukazuje požadavek na „zavedení legislativy, která by umožnila soudům soudit a odsuzovat pachatele komunistických zločinů a odškodňovat oběti komunismu“. Do úcty k obětem spadá v jedno i potrestání viníků a celkové správné legislativní uznání charakteru daných zločinů.

Jestliže v těchto argumentech se deklarace s výše diskutovanými českými peticemi do značné míry protínala, klíčovým argumentem, který byl v deklaraci navíc, je argumentace evropskou jednotou. Ač je tato argumentace situační, hovoří velmi zajímavě o sebepojetí autorů.

Antikomunismus se zde označuje za svého druhu nutný předpoklad, je slovy deklarace „podmínkou“ skutečné a dobré evropské integrace: „Evropa nebude jednotná, dokud nebude schopna sjednotit svůj pohled na historii, uznat komunismus a nacismus za své společné dědictví a podstoupit poctivou a důkladnou debatu o všech totalitních zločinech minulého století,“ říká mimo jiné dokument a specifikuje: „rozdílné hodnocení komunistické minulosti může stále rozdělovat Evropu na 'východ‘ a 'západ‘“. Uznání symetrie komunismu a nacismu je tak v této interpretace aktem zrovnoprávnění východní, respektive střední Evropy, se západem, emancipací „nových členských zemí“ a uznání palčivosti jejich témat. Europeizace zde má dvojí význam – na jedné straně má přimět západ, aby bral vážně bolest a utrpení východu, na straně druhé tím, že se z petrifikované interpretace dějin komunismu udělá „společné dědictví“ Evropy, postaví se tím hráz proti silám, které by tento výklad chtěly v nových členských státech Evropské unie revidovat.

To se odráží v konkrétních požadavcích, vedle již diskutovaného dne paměti totalitních zločinů deklarace vyzývá zejména: „13. k ustanovení výborů složených z nezávislých odborníků ve státech, které se nacházely pod nadvládou totalitních komunistických režimů, jejichž úkolem bude sbírat a hodnotit informace o porušování lidských práv za totalitního komunistického režimu na národní úrovni, s cílem úzké spolupráce z (sic!) expertním výborem Rady Evropy, 14. k zajištění jasného mezinárodního právního rámce s ohledem na svobodný a neomezený přístupu k archivům obsahujícím informace o zločinech komunismu, 15. k založení Ústavu Evropské paměti a svědomí, který by byl – A) evropským výzkumným ústavem pro studium totality, vývoj vědeckých a výchovných projektů a poskytování podpory pro propojení národních výzkumných ústavů specialisovaných na téma totalitní zkušenost, – B) a panevropským museem / památníkem obětí všech totalitních režimů, s cílem trvalé připomínky obětí těchto režimů a zvyšování povědomí o zločinech těmito režimy spáchaných, 16. k uspořádání mezinárodní konference o zločinech spáchaných totalitními komunistickými režimy, za účasti zástupců vlád, parlamentářů, příslušníků akademické obce, odborníků a nevládních organisací, jejíž výsledky budou z velké části zveřejněny celosvětově, 17. k úpravám a přepracováním evropských učebnic dějepisu tak, aby se děti mohly učit o komunismu a jeho zločinech a byly před ním varovány stejným způsobem, jakým se naučily hodnotit zločiny nacismu...“

Všechny tyto požadavky se týkají působení na občanskou společnost, nikoli politickou sféru. Politicky zaštítěno má být vštěpování pravdy o zlu do celé společnosti, politická autorita má podepřít historickou pravdu a morální poučení, které si z ní máme odnést pro přítomnost. Zatímco požadavky 13 a 14 jsou směřovány k tomu, aby europeizace dodala autoritu a zajistila možnosti aktivitám antikomunistům ze střední a východní Evropy, požadavky 15 a 17 naopak chtějí europeizovat výsledky jejich činnosti a proliferovat je na celé území EU. V obou případech se zde explicitně politizuje věda. Vědecký ústav má nejen vzniknout z politického rozhodnutí a mít politicky definovanou oblast studia, ale má zároveň plnit výchovnou funkci a sloužit jako muzeum a památník obětí. Učebnice dějepisu má jasné politické zadání symetrizovat komunismus s nacismem.

Důsledná europeizace má v tomto případě překrýt lokální specifika a konkrétní historické paměti jednotlivých společenských skupin a národů: „povědomí o zločinech proti lidskosti spáchaných komunistickými režimy na celém kontinentu musí proniknout do myslí všech Evropanů ve stejném rozsahu, jako se tomu stalo u režimů nacistických“. Důraz na jednotný evropský pohled a snaha zdůvodnit to, že má být mysl „všech Evropanů“ prodchnuta povědomím o komunistických zločinech, vede v tomto případě k historicky nesmyslné formulaci o „zločinech proti lidskosti spáchaných komunistickými režimy na celém kontinentu“, neboť komunistické režimy rozhodně nebyly „na celém kontinentu“, natož aby po celém evropském kontinentu páchaly zločiny.

Vedle europeizace je pro dokument specifický rovněž důraz na význam historie. Ten se objevuje nejen ve výše diskutovaných požadavcích, ale i v argumentaci pro ně. Silné je provázání této historie s budoucností, a to nejen ve zkratkovité formulaci v úvodu, že „společnosti, které zanedbávají minulost, nemají budoucnost“, ale i v poněkud rozvedenějším tvrzení, že „špatné svědomí vycházející z komunistické minulosti je těžkým břemenem pro budoucnost Evropy a pro naše děti“. Oba poukazy nejsou nicméně nijak dále rozvedeny či doloženy, slouží jako předpokládaná východiska. Slovo „svědomí“ se stane v textu klíčovým: nejen, že je vnímáno jako něco, co se předává z přímo zasažených generací na potomky, ale má vstoupit i do názvu historického ústavu, který se bude dobou totality zabývat. Svědomí tak má předznamenat směr historického bádání a stanovit úhel pohledu, z něhož se k němu má přistupovat.

Na komunisty si zvykat nechceme!

Poslední z textů, petice Na komunisty si zvykat nechceme!, syntetizuje ve svých šesti požadavcích nároky politické, kulturní a morální: z celkem šesti požadavků jsou tři politické (vyslovit se proti příchodu komunistů k moci, rozpouštění „stran, spolků a hnutí“, které propagují komunismus, podpořit návrh na rozpuštění KSČM), dva kulturní (zavést do osnov povinnou výuku českých dějin po roce 1945 a aktivně podporovat „všechny vzdělávací, kulturní a společenské projekty, které ukazují společnosti zločinnost všech totalitních režimů“) a jeden morální (završit „proces nápravy zločinů komunistického režimu“). Autoři tedy podrželi a významně rozšířili požadavek petice Zrušme komunisty (chtělo by se dokonce napsat, že teprve oni jej naplnili důsledně pojatým obsahem), ale zároveň přejali důraz na historii a konkrétní agendu týkající se obětí z Pražské deklarace.

Klíčová je i v této petici historická argumentace, která se mobilizuje především pomocí výročí a historických paralel: „V listopadu 2008 uplynulo devatenáct let od pádu komunistického režimu v tehdejším Československu. Tento listopad se však do dějin zapíše spíše jako měsíc, kdy se komunistům povedl návrat k aktivní účasti na vládě v našich krajích, a to za veřejného souhlasu demokratů. Je hříčkou historie, že se tak děje šedesát let po té, kdy takzvaný 'Vítězný únor‘ zahalil naši zemi do temného pláště komunistického bezpráví... Nástup obou totalitních režimů – nacistického a komunistického – k moci se udál nenápadně na základě demokratických voleb. Stejně nenápadně se nám jeví i postupná legitimizace vládnutí komunistů nejprve na krajské úrovni, aby byl posléze umožněn jejich nástup i k převzetí moci celostátní.“ Paralelu nenavozují jen výročí (k tomu slouží i datace prohlášení 17. listopadem 2008 a připomenutí jedné z „osudových osmiček“ probíraných v daném roce), ale i naznačení podobnosti mezi postupným a demokratickým nástupem některých totalitních režimů a účastí KSČM na moci v krajích. Připomenutí příkladu s nacismem je rovněž navozením symetrie, která ale není nikde jinde v dokumentu rozvíjena ani explicitně postulována.

Vedle historické paralely se zde pracuje rovněž s navozením historické kontinuity, a to jak ideové, tak personální: „(A)čkoliv byl komunistický režim prohlášen za nezákonný, je držitelce těchto idejí – komunistické straně – stále umožněno ovlivňovat vývoj demokratické společnosti. Program, ideové materiály a prohlášení politických představitelů KSČM svědčí o tom, že se současní komunisté mnoho neliší od těch předlistopadových. Nejnovějším dokladem tohoto faktu je i personální obsazení krajských rad bývalými funkcionáři komunistického establishmentu.“ Argument o totožnosti současných komunistů se zločinnou podstatou komunismu je v textu petice konkretizován odkazem na program, prohlášení i personální kontinuitu. Zároveň byl rozmlžen formulací, která poněkud zmatečně identifikuje (nadčasové) ideje s (minulým) režimem a ten zase se (současnou) stranou.

2.d Názvy textů

Klíčové z hlediska diskurzivního fungování jsou názvy textů – jednak proto, že text rámují, a jednak proto, že představují jakési logo daných výzev, logo, které v médiích či při čtení a dalším používání často funguje samostatně, jako slogan oddělený od vlastního obsahu výzvy. To ospravedlňuje samostatnou interpretaci těchto názvů a možných významů, k nimž poukazují, a to i v případě, že tyto významy nesouvisejí s vlastním textem prohlášení nebo mu dokonce odporují.

Jestliže první sledovaný text se jmenuje S komunisty se nemluví, má heslo, které si vetkl do názvu, patrně větší význam, než celý zbylý text. Zatímco text protestuje proti jednání politických představitelů s představiteli komunistické strany, tedy formuluje konkrétní požadavek, a jen letmo v úvodu se vyslovuje i proti vystupování komunistických politiků v médiích, název tento požadavek jasně kontextualizuje do obecně formulovaného pravidla, které míří na kohokoli s komunistickými názory a má jasně vylučující charakter. S komunisty se nemluví je heslo, které může platit pro celou občanskou společnost, ba můžeme říct, že v jeho světle můžeme číst výzvu vůči politikům zhruba tímto způsobem: my komunisty na naší úrovni také nijak neakceptujeme, tak jak to, že to děláte vy, naši představitelé?

Klíčové je v názvu prohlášení zvratné zájmeno se, právě ono implikuje předpokládanou samozřejmost diskutovaného pravidla, které je pouze z důvodu jakési stěží vysvětlitelné chyby nutno připomínat oznamovací větou. Není tomu tak, že by nějaká skupina lidí chtěla, aby se s komunisty nemluvilo, s komunisty se prostě nemluví, a toto pravidlo obecně platí bez ohledu na to, zda je či není porušováno.

Odlišný slovesný tvar je použit v případě petice Zrušme komunisty – zde se jedná o rozkazovací způsob v první osobě množného čísla, tedy nikoli o obecné pravidlo, jehož dodržování se vymáhá připomenutím, ale o apel k politickému činu. Tento politický čin musí někdo provést, nelze s ním proto pracovat jako s něčím, co předpokládaně zahrnuje všechny, je kolem něj třeba konstituovat nějaký subjekt, nějaké my. Toto my vzniká právě podpisem petice, ztotožněním se s cílem zrušení komunistické strany a s argumentací, která k němu směřuje. Zároveň se předpokládá ve vymezení autorů a signatářů petice jako platných, významných a zasloužilých členů občanské společnosti (srv. 2.b), jakožto příslušníků jejího jádra, jejichž požadavky mají tím pádem větší váhu.

První osoba množného čísla je přítomna i v názvu petice Na komunisty si zvykat nechceme!, kde ovšem spíše než aby se jednalo o ofenzivní politický čin, deklarují autoři defenzivní a vlastně až defétistické stanovisko. Komunisté jsou, zdálo by se z nadpisu, nepříjemnou daností, s níž se pouze nechceme smířit, nejsme však proti nim schopni nic reálného udělat, tak si na ně alespoň nechceme zvykat, pokládat je za něco normálního, chceme si uchovat zdravé smýšlení o tom, co je a není správné, do nějakých lepších časů. O tom, jak apelativně je text konstruován a jak naléhavě je pociťována komunistická hrozba, svědčí i v závěru použitý vykřičník, který ovšem může být vnímán i jako podtržení zoufalství kolektivního subjektu (nezbývá nám nic jiného než křičet).

Posloupnost názvů tří diskutovaných petic můžeme vnímat jako svědectví o ztrátě hegemonie. Zatímco v prvním případě se předpokládá obecné pravidlo, které objektivně platí a pro celou společnost existuje jako imperativ v třetí osobě, v druhém případě již autoři petice přicházejí s konkrétním politickým návrhem, pro nějž mobilizují kolektivní subjekt, který se tím pádem logicky vyděluje z celku. Tento návrh neuspěje, a tak se následně obdobný kolektivní subjekt stahuje do defenzivy, v níž si nechce zvykat na ztrátu své pozice.

Tomuto pohledu by se mohla zdát odporovat analýza požadavků jednotlivých prohlášení. Usiluje-li první pouze o nejednání s komunisty, druhé horuje pro jejich zákaz a třetí tento požadavek podržuje, ba prohlubuje (nezakazovat jen strany s komunismem v názvu, ale všechny společenské organizace, které by propagovaly komunismus) a zároveň rozšiřuje vějíř možných požadavků. Jak jsme si ale řekli v úvodu, skutečná síla hegemonie se projevuje právě tím, že podřízeného nepřítele umíme integrovat a kooptovat, že je možné jej udržet na místě, které mu vymezíme, aniž by to omezilo naši moc, ba dokonce ji to ještě zvětší a upevní. Z tohoto hlediska můžeme první ze zmíněných petic vnímat jako úsilí o udržení hegemonie a zároveň za nostalgické ohlédnutí za dobou, kdy hegemonie fungovala. Druhé dvě petice pak můžeme považovat za projev snahy již ztracenou hegemonii obnovit; za snahu, která je přiznaně nepříliš úspěšná.

To souvisí s vlastností, kterou mají všechny tři názvy společné: manifestují vyloučení odmítaného subjektu ze společnosti. V prvních dvou případech je vyloučení ofenzivně agresivní (s komunisty se nemluví, horuje se pro jejich zrušení), ve třetím případě se jedná o vyloučení formulované v defenzivním jazyce: komunisté jsou něčím abnormálním, na co si nelze zvykat. Pochopíme-li komunisty v jazyce antikomunistického diskurzu všech tří prohlášení jako uzurpaci absolutní moci a jako zločinnou ideologii, je manichejská rétorika vyloučení srozumitelná. Slovo komunisté, ač tento plurál životného substantiva označuje poměrně rozsáhlý soubor konkrétních subjektů, je v tomto pojetí spíše označením pro blíže nespecifikované nositele zla, pro kolektivní relikty minulého režimu (za komunistů) i pro současné ohrožení v jednom.

Úmyslně jsme ponechali stranou název třetího z analyzovaných dokumentů, Pražské deklarace z konference Svědomí Evropy a komunismus. Je jasné, že tato deklarace se v mnoha ohledech liší – jestliže ostatní tři texty bojují především nepříliš úspěšnou vnitrostátní politickou válku, Pražská deklarace si bere to, v čem měla antikomunistická aktivita ve střední a východní Evropě úspěch (diskurzní posun, vznik ústavů paměti) a pokouší se tyto výdobytky europeizovat. Liší se i konstrukce jejího názvu – zatímco v ostatních třech případech zde nepřátelský subjekt vystupuje jako plurál životného a víceméně konkrétního substantiva komunisté, zde se jedná o abstraktní a neživotné substantivum komunismus. Zatímco v ostatních názvech se vyskytuje sloveso v aktivním tvaru, které nějak usouvztažňuje komunisty se zbytkem společnosti nebo s kolektivním my, které se vůči nim v textu vymezuje (nemluví se s nimi, zrušme je, nechceme si na ně zvykat), v tomto případě se vůči komunismu vymezuje jiné souřadně spojené substantivum: Svědomí Evropy. Tento název podtrhuje esencializaci komunismu jako zločinného a nelegitimního politického názoru, neboť k němu do opozice staví svědomí, pojem úzce spojený se zločinem, a zároveň prostorový aspekt vyloučení, neboť komunisty staví do proklady s Evropou.

3. Vizualizace vyloučení: Kampaň Trikem proti komunismu

Součástí antikomunistické vlny je snaha výrazně ovlivnit občanskou společnost. Vedle snahy intervenovat do pedagogiky a o propojení s uměním, především hudbou, můžeme za nejvýraznější projev této snahy označit projekt Trikem proti komunismu pořádaný občanským sdružením Dekomunizace a definovaný jako „nenásilná výtvarná akce“, (Tento u výtvarné soutěže poněkud zarážející podtitul patrně reaguje na obvinění z propagace násilí, které byly soutěži adresovány v roce 2006) přičemž jde o soutěž designérů o nejlepší tričko s antikomunistickým motivem. Sdružení s podporou řady osobností veřejného života (Ivan Medek, Ladislav Smoljak, Josef Kudláček, Jan Svěrák, Petr Hrubeš a další jsou uvedeni jako zakládající členové) symetrizuje už svým názvem nacismus a komunismus, respektive především vhodné politiky k jejich vykořenění: podobně jako došlo v poválečném Německu k denacifikaci, je třeba v našem případě provést dekomunizaci.

Pro analýzu jsme si zvolili vzorek aktuální nabídky trik nabízených na internetové adrese sdružení www.dekomunizace.cz. Součástí účasti v soutěži je i vystavení nevítězných návrhů na internetové stránce sdružení, na diskurz společnosti ale bezpochyby mnohem významněji působí ta trika, která zvítězila, nacházejí se v prodeji a jsou veřejně nošena. Vzhledem k tomu, že právě tyto návrhy také prošly hlasováním poroty, mají širší reprezentativnost a vypovídají více o sdíleném antikomunistickém diskurzu. Trika se vyskytují v dámské i pánské verzi, které se v některých případech liší barvami, nikdy ale sdělením. Nejprve je rozčleníme podle základních kategorií na základě toho, k čemu poukazují (viz Tabulka 1), a následně se je pokusíme interpretovat.

3.a Klasifikace vzorku

Nejčastěji je na tričkách patrné varování před komunismem jako před nebezpečím. To bývá kódováno různě; v případě motivu Reflexní vesta jasně srozumitelnými grafickými signály pro nebezpečí: reflexní vestou, stylizací do dopravní značky a bleskem. Podobným využitím známých vizuálních symbolů je motiv Varování, stylizovaný do varování ministerstva zdravotnictví na krabičce od cigaret s textem: „Komunismus vážně škodí Vám i lidem ve Vašem okolí.“ Nekonkrétní a v tomto případě dokonce odlehčenou stylizaci má rovněž motiv Auto, na záda převrácené auto s rudými hvězdami místo kol a s heslem „nechci na to dojet“.

Další návrhy, které lze identifikovat jako varování před komunismem, jsou nicméně politicky konkrétnější a explicitně se odkazují na zločiny komunismu či negativní vlastnosti, které s ním můžeme spojovat. To se týká motivu Lebky, která má rudé komunistické hvězdy místo očí a je doplněna nápisem „KSČM“, čímž propojuje historické zločiny komunismu s aktuální politickou stranou. Podobné propojení minulosti s přítomností si zachovává ještě motiv Kat, na němž se ze stínu hvězdy stává hrozivá katovská kápě s halapartnou – propojení a varování je zde dosaženo heslem „Dějiny se neopakují. Snad“. Ostatní varující trika jsou abstraktnější: motiv Totalita je nápisem, z něhož ční oběšenci, čímž se poukazuje na zločinnost a krvavost komunismu. Manipulátorskou povahu komunismu ilustruje motiv Loutky, v níž je loutka držena na provázcích rudou hvězdou, na demagogii poukazuje motiv Rohy s rudou hvězdou, z níž jsou zvýrazněny špice a s perziflujícím heslem „lež má rudé rohy“. Rovněž spíše k obecným špatným vlastnostem než ke konkrétním zločinům přiřazuje komunismus motiv Křížovky, který z něj dělá tajenku slov krev, totalita, bezmoc, hloupost, nenávist, naivita, násilí, demagogie, tupost a stop.

S kategorií varování souvisí další dva motivy, které se zaměřují proti zapomenutí na komunistické zločiny. První z nich, Nezapomeneme, používá opět známý motiv – uzel na kapesníku, doplňuje jej ale cákance krve, z nichž ten nejvýraznější má podobu rudé hvězdy. Motiv Vzpomínáte užívá výraznou vizualitu a snadnou srozumitelnost ostnatého drátu, který kombinuje s heslem „Vzpomínáte? Nezapomeňte“.

Ve dvou případech je důraz na hrozbu spojen se symetrizací nacismu a komunismu. Motiv orlice, který upomíná na design ruských autorů spjatých s národními bolševiky (kteří ale mají zcela jinou politickou motivaci) spojuje stylizovanou říšskou orlici s rudou hvězdou, již doplňuje nápis KSČM. Na motivu Starstika se pěticípá hvězda mění ve svastiku.

Za druhou velkou kategorii můžeme označit trika, která spíše abstraktně oslavují antikomunistickou aktivitu nebo k ní vyzývají. Velmi často je zde ve výtvarném znázornění komunismus redukován na odpadky; to je případ motivu Jarní úklid, v němž muž zametá komunistické symboly, motivu Kanál, v němž kapalná rudá hvězda stéká do kanálu a konečně motiv Odpadky, ve kterém muž odhazuje rudou hvězdu do koše s heslem „špína patří do odpadků“ (tento motiv by šlo rovněž označit za symetrizující komunismus a nacismus, protože navazuje na rozšířený motiv podobně vyhazovaného hákového kříže). Volně na tyto motivy navazuje motiv Instrukce, na němž je rudá hvězda s narušeným povrchem, pod níž se nachází heslo „destruction instruction“ se srozumitelnými symboly známými z etiket triček, a motiv Vajíčko, na němž usmívající se stylizovaná postava vajíčka dupe po rudé hvězdě, nad čímž je nápis dekomunizace.

Podkapitolou oslavy antikomunistické aktivity jsou trička, která ji chválí včetně explicitní oslavy násilí. Jedná se o dvě trika, Hotel Mash Inn, které svým názvem poukazuje ke skupině bratří Mašínů, přičemž grafický motiv je poněkud abstraktně stylizován do dvouvěžového hotelu, z jehož přízemí teče krev a na němž je nápis „Welcome Communist“, a Dekomunizátor, kterým je akční hrdina ve stylu Terminátora s pistolí, nekompromisním výrazem a rudou hvězdou na černých brýlích.

Třetí výraznou kategorií jsou motivy, které komunismus zesměšňují. V jednom případě k tomu jsou využity hospodářské neúspěchy minulého režimu: v motivu Harmasan je znázorněna fronta na toaletní papír, přičemž vzadu se zástup lidí mění na písmena: komunismus. V dalších dvou případech je komika dosažena jazykově – poukazem na lidově užívanou přezdívku pro komunisty „komanči“ v motivu Vinnetou s nápisem „Komanče neměl rád už Vinnetou“ a heslem „Už si neškrtnou“ (též název motivu) s portréty Marxe, Engelse a Lenina stylizované na krabičce od sirek. Tento motiv můžeme spolu zařadit mezi ty, které explicitně poukazují k tomu, že komunismus už nepatří do této doby. Další dva v tomto duchu jsou Propadliště dějin, který představuje kráter ve tvaru rudé hvězdy a patrně navazuje na komunistickou rétoriku o „smetišti dějin“, a Obehraná písnička, která znázorňuje gramofon, na němž je komunistická hvězda.

Podkapitolou zesměšňujících motivů jsou motivy vulgární, ty jsou celkem čtyř: Pejsek močící na rudou hvězdu, Hvězda na hovno, v němž je rudá hvězda navržena tak, že svým tvarem připomíná exkrement, Fuck KSČM, na němž ruka ukazující gesto fuck off, přičemž vztyčený prostředníček je doplněn ostny. Za poslední z těchto motivů lze označit pseudoasijský motiv Komanči, na němž je napsáno asijsky stylizované vulgární heslo „Coman-Tchi do Peetchi“.

Z triček vystupuje jako nezařaditelné do žádné kategorie triko Konec kočkování, mimo jiné proto, že není v pravém slova smyslu antikomunistické. Jedná se o parodii podnikatele Václava Kočky, proslulého coby přítele sociálnědemokratického politika Jiřího Paroubka a muže, který pro část společnosti ztělesňoval napojení české politiky na podezřelý obchod či přímo organizovaný zločin. Výskyt tohoto trička může signalizovat propojení sociální demokracie s komunistickou tématikou v pohledu přinejmenším některých účastníků a hodnotitelů soutěže.

Tabulka 1

Zařazení motivu	Specifikace	Název motivu
Varování před komunismem	Využití obecného grafického kódu pro varování	Reflexní vesta
Varování před komunismem	Využití obecného grafického kódu pro varování	Varování
Varování před komunismem	Využití slovní hříčky	Auto
Varování před komunismem	Propojení zločinů komunismu s KSČM	Lebka
Varování před komunismem	Propojení zločinů komunismu s varováním do budoucna	Kat
Varování před komunismem	Ilustrace vražedné povahy komunismu	Totalita
Varování před komunismem	Přisouzení negativní vlastnosti komunismu	Rohy
Varování před komunismem	Přisouzení negativních vlastností a násilí komunismu	Křížovka
Varování před komunismem	Proti zapomenutí na komunistické zločiny	Vzpomínáte
Varování před komunismem	Proti zapomenutí na komunistické zločiny	Nezapomeneme
Varování před komunismem	Symetrizace nacismu a komunismu	Orlice
Varování před komunismem	Symetrizace nacismu a komunismu	Starstika
Oslava antikomunistické aktivity nebo výzva k ní	Ztvárnění komunismu jako odpadků	Jarní úklid
Oslava antikomunistické aktivity nebo výzva k ní	Ztvárnění komunismu jako odpadků	Kanál
Oslava antikomunistické aktivity nebo výzva k ní	Ztvárnění komunismu jako odpadků	Odpadky
Oslava antikomunistické aktivity nebo výzva k ní	Srozumitelné symboly ničení aplikované na komunistický symbol	Instrukce
Oslava antikomunistické aktivity nebo výzva k ní	Pošlapání komunistických symbolů	Vajíčko
Oslava antikomunistické aktivity nebo výzva k ní	Oslava antikomunistického násilí	Hotel Mash Inn
Oslava antikomunistické aktivity nebo výzva k ní	Oslava antikomunistického násilí	Dekomunizátor
Zesměšnění komunismu	Ilustrace hospodářských neúspěchů	Harmasan
Zesměšnění komunismu	Využití jazykové komiky	Vinnetou
Zesměšnění komunismu	Využití jazykové komiky a vyčlenění ze současné doby	Už si neškrtnou
Vyčlenění ze současné doby	Vyčlenění ze současné doby	Propadliště dějin
Vyčlenění ze současné doby	Vyčlenění ze současné doby	Obehraná písnička
Zesměšnění komunismu	Vulgární zesměšnění	Pejsek
Zesměšnění komunismu	Vulgární zesměšnění	Hvězda na hovno
Zesměšnění komunismu	Vulgární útok	Fuck KSČM
Zesměšnění komunismu	Vulgární zesměšnění	Komančí
Mimo kategorie	Útok na ČSSD a její vazbu na pochybné podnikatele	Konec kočkování

3.b Interpretace možných významů

Základním motivem velké části návrhů je odpornost komunismu. Ten je synonymizován se zločiny, vraždami, krví (5 motivů), omezováním svobody (1 motiv) a ekonomickým fiaskem (1 motiv) – je třeba dodat, že čísla jsou orientační, protože u ostatních je zločinná povaha komunismu předpokladem, který ani nemusí být zobrazován nebo stačí, když je zobrazen náznakem, např. rudou barvou na komunistické hvězdě nebo použitím symbolů, které se obvykle užívají pro mimolidské škodliviny či hrozby (elektrický proud, cigarety, odpadky). Před něčím takto odporným je třeba společnost varovat, což je funkce velké části trik z hlediska konkrétního návrhu a všech trik z hlediska jejich zarámování. Zároveň je třeba proti něčemu tak špatnému postavit aktivitu.

Pokud jde o charakter této aktivity, vzhledem k tomu, že komunismus se předpokládá jako absolutní zlo, je vůči němu dovoleno cokoli, žádný symbol není dost silný na to, aby vůči tomuto zlu vyjádřil negaci. Proto může být komunismus redukován na pouhý odpad, který si vyžaduje uklidit – implikací tohoto symbolu je depolitizace, neboť úklid odpadu není nic sporného, je to naprosto nepolitický, samo sebou se rozumějící akt.

S tím souvisí i násilí a vulgární zesměšnění – komunismus představuje něco tak nepřijatelného, že obojí plně ospravedlňuje. Je zajímavé, že zde antikomunistická kampaň přejímá výrazové prostředky často vlastní undergroundu či některým subkulturám (např. punk). Může to mít dva zásadní důvody: Jednak záměr antikomunistické kultury navazovat na tyto subkultury a undergroundovou kulturu, které byly minulým režimem potlačovány, odmítnutí uniformizace a konzervativního konceptu slušnosti, jehož vymáhání bylo spojeno mimo jiné i s normalizačním režimem a mělo v něm cenzurní aspekt. Jednak (a pravděpodobněji) to je ale důsledek mainstreamizace některých prvků těchto subkultur. V každém případě působí zcela jinak, když vulgární, razantní a násilné výrazové prostředky užívá potlačovaná menšina vůči většině a když je užívá silné hnutí s podporou hlavního proudu společnosti v rámci svého úsilí o vyloučení menšinového stanoviska.

Jsou-li tyto prvky jednotlivými výrazovými prostředky, za implicitní jednotící linii celé soutěže můžeme pokládat prvek, který byl explicitně identifikován jen u tří návrhů: časové vyloučení, důraz na to, že komunisté nepatří do současné doby. To je naznačeno nejen explicitními poukazy k tomu, že komunismus patří do stejné doby jako v současné době málo používané výrobky typu gramofon nebo zápalky (vůči nimž existují efektivnější substituty v podobě zapalovače či CD-přehrávače) či do „propadliště dějin“. Lze pod tuto kategorii subsumovat i prvky ostatních návrhů: komunisté kupříkladu patří do doby, kdy se odehrávaly dnes nepředstavitelné zločiny, kdy lidé oslavovali symboly, které jsou dnes objektem pohrdání, a kdy bylo nepřípustné používat dnes běžné vulgarismy. Významotvornou funkci zde má i grafický jazyk návrhů, které jsou ve velmi modernistickém stylu, což rovněž vytváří kontrast mezi představou o minulé době s jejím neforemným a neinvenčním designem a mezi čerstvostí současnosti.

Závěr

Diskurzní produkce českého antikomunismu představuje specifický obraz nepřítele, který implikuje kvazihegemonní sebepojetí. Soudobý český antikomunismus staví svého nepřítele jako jeden z projevů esence historického zla, jako zlo, které je třeba ze společnosti vyloučit. Hlavní způsoby tohoto vyloučení jsou vyloučení časové a vyloučení prostorové. Pokud jde o časové vyloučení, komunisté podle antikomunistického diskurzu představují archaismus, relikt minulých dob, cosi, co se přežívá. Pokud jde o vyloučení prostorové, komunisté jsou něčím, co nepatří do evropské, respektive západní společnosti s jejími normami a hodnotami, někým, kdo nás zavlekl na východ, neboť sám k východu přísluší.

V tomto pohledu na druhého je obsažen autoportrét: Antikomunismus sám sebe implicitně popisuje jako buď přímo mladý, anebo přinejmenším předávající zkušenost mládeži, rozhodně však jako patřící do této doby a mající co mluvit do budoucnosti, diskuze o níž je pro komunisty zcela nepřípadná. Propojení antikomunismu a zaměření na mládí může představovat i příspěvek k vysvětlení energie, kterou antikomunisté vložili do nakonec úspěšné snahy o zákaz Komunistického svazu mládeže; nejenže pro ně tato organizace znamenala vcelku snadný terč pro svou ideologii a relativní slabost, ale rovněž musela působit neobyčejně dráždivě a nepřípadně coby spojení komunismu a mládí, jako zárodek jedné z hrozeb, proti níž bojují: přenos komunismu coby myšlenek minulosti na mladou generaci.

Zároveň se antikomunismus popisuje jako jednoznačně příslušející k západním, tedy demokratickým hodnotám, obávající se vnějšku Západu coby potenciálního semeniště komunismu nebo jiných analogických hrozeb. Uplatňuje tak domovské právo na politický prostor a staví se do role strážce jeho legitimity a hodnot, strážce, který připomíná elitám samozřejmé pravdy o poli možného, strážce, který si nechce zvykat na výsledky politické hry, které jsou v kontrastu s hodnotami, které vnímá alespoň pro sebe jako hegemonující.

Tento popis vlastní pozice autoportrét doplňuje. Situování mezi vládnoucí (jimž se připomínají hodnoty, na nichž je společnost založena) a volící většinu (jejíž chování se koriguje a někdy též bere jako zdroj hrozby) napovídá, že se antikomunismus vnímá jako hnutí střední vrstvy. Tuto nápovědu doplňuje způsob podpisů pod kolektivní texty, v němž mají roli zejména umělci a další středostavovská povolání, doplnění studenty coby budoucností středních vrstev. Tak jako komunismus poškozoval střední vrstvy (např. nadřazením politických kritérií nad meritokratickými), je vnímán jako negace obecně lidských hodnot, nositel zločinů z minulosti a hrozby pro budoucnost společnosti, v níž je střední vrstva povolána tyto obecně lidské hodnoty bránit. Není zde nijak rozlišeno obecně lidské od konkrétních zájmů středního stavu, maloburžoa se zde v důsledku toho stává paradigmatem člověka.

Autoportrétem je i líčení aktuálnosti komunistické hrozby. Za apokalyptickými tóny, které působí z hlediska reality přinejmenším problematicky („komunisté v naší zemi jsou stejným ohrožením demokracie, jako byli kdysi nacisté“) je velmi realistický portrét hrozby, již ta část střední třídy, která se identifikovala s havlovskou verzí konsensu devadesátých let, reálně pociťuje – vlastní bezvýznamnost, ztrátu hegemonní pozice, jejímž definitivním stvrzením by byl vstup komunistů do vlády.

Tyto závěry jsou pochopitelně dílčí, neboť vycházejí pouze z analýzy jednoho typu zdrojů. Slouží tedy k formulování otázek, které by měly být dále řešeny v dalším výzkumu současného českého antikomunismu na širším vzorku (mediální výroky antikomunistů, produkce Ústavu pro studium totalitních režimů, antikomunistická internetová média apod.).

Literatura

• Althusser, Louis.  1994.  Ideology and Ideological State Apparatuses (Notes Toward an Investigation). In Žižek, Slavoj (ed.): Mapping Ideology.  London: Verso 1994, s. 100-140.
• Barthes, Roland: Mytologie, Praha: Dokořán 2002.
• Bělohradský, Václav (2007): Společnost nevolnosti. Eseje z pozdější doby, Praha: SLON.
• Bobbio, Norberto: Gramsci and the conception of civil society 1979, in Mouffe, Chantal (ed.): Gramsci and Marxist Theory, London, Boston and Henley: Routledge and Kegan Paul 1979.
• Elster, Jon: Making sense of Marx, Cambridge: Cambridge University Press, 1985.
• Fairclough, Norman: Analysing Discourse. Textual Analysis for Social Research. London, New York: Routledge 2003.
• Fontana, Benedetto: Gramsci on Politics and State, in Journal of Classical Sociology, Vol. 2, No. 2, 157-178 (2002).
• Foucault, Michel: Diskurs, autor, genealogie, Praha: Svoboda 1994.
• Gramsci, Antonio: Historický materialismus a filosofie Benedetta Croceho, Praha: Svoboda, 1966.
• Gramsci, Antonio: Poznámky o Machiavellim, politice a moderním státu. Praha: Svoboda 1970.
• Havel, Václav: Samozvaní samosoudci - jeden z největších úspěchů StB, Britské listy, 2. 2. 2007, dostupné na http://www.blisty.cz/2007/2/2/art32645.html, viz též http://www.cibulka.net/petr/rservice.php?akce=tisk&cisloclanku=2004042404.
• Laclau, Ernesto and Mouffe, Chantal: Hegemony and Socialist Strategy, London: Verso 2001.
• Mannheim, Karl: Ideologie a utopie. Přednášky a eseje, Bratislava: Archa 1991.
• Marx, Karel (1958a): Teze o Feuerbachovi, in: Marx, Karel a Engels, Bedřich: Spisy, svazek 3, Praha: SNPL, 1958, s. 17-19.
• Marx, Karel (1958b): Bída filosofie, in: Marx, Karel a Engels, Bedřich: Spisy, svazek 4, Praha: SNPL, 1958, s. 83-196.
• Marx, Karel a Engels, Bedřich (1958): Německá ideologie, in: Marx, Karel a Engels, Bedřich: Spisy, svazek 3, Praha: SNPL 1958, s. 23-551.
• Marx, Karel a Engels, Bedřich (1981): Vybrané dopisy, svazek 2, Praha: Svoboda, 1981.
• Mouffe, Chantal: Introduction. Gramsci today, in Mouffe, Chantal (ed.): Gramsci and Marxist Theory, London, Boston and Henley: Routledge and Kegan Paul 1979.
• Purvis, Trevor – Hunt, Alan: Discourse, ideology, discourse, ideology, discourse, ideology.... In The British journal of sociology. 44(3), 2003, s. 473-499.
• Slačálek, Ondřej (2008): Czechtek 2005: interakce liberální hodnotové hegemonie, konzervativní levice a autonomistické subkultury, příspěvek na konferenci Kulturní aspekty globalizace: interkulturní a transkulturní dialog, Praha: listopad 2008.
• Suk, Jiří: Labyrintem revoluce. Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize (od listopadu 1989 do června 1990), Prostor, Praha 2003
• Tager, Michael: Myth and Politics in the Works of Sorel and Barthes, in Journal of the History of Ideas, XLVII, 4,. 1986, s. 625-639.
• Titscher, Stefan – Meyer, Michael – Wodak, Ruth – Vetter, Eva: Methods of Text and Discourse Analysis, London: Sage 2005
• Weber, Max: Metodologie, sociologie a politika, Praha: Oikoymenh 1998.
• Znoj, Milan: Marečkův případ aneb vzestup a pád antikomunistické pravice, Brno: Marek Konečný 2005, dostupné na http://upol.ff.cuni.cz/ucitele/znoj/marecek_publik05.pdf.
• Žižek, How Did Marx Invent the Symptom? In týž (ed.): Mapping Ideology.  London: Verso 1994, s. 296-331
• Žižek, Slavoj: Podkova nade dveřmi. Výbor z textů, Praha: VVP AVU 2008.

Vytisknout