V osm hodin jsem šel do kuchyně, pustil rádio a překvapeně se podíval na dršťky, které jsem roztržitě zapomněl na kuchyňské lince. Měl bych je strčit do hrnce... Ve Vladislavském sále začínala bombastická oslava devadesátého výročí založení toho divného, proměnlivého a ne moc sympatického útvaru, kterému se říkalo Československo.

Nemám rád tyhle státní operety, ale rádio jsem nevypnul. Politici odtržení od lidí si zase užívají pocitu nadřazenosti v kýčové megaoslavě konané v zabraných monumentálních palácích. Na dnešek si dokonce po letech vymysleli i vojenskou přehlídku. Kdo má armádu, ten diktuje, platilo v minulosti. Ale dnes není na přehlídky dost vojáků, tak šli hlavně hasiči.

Prezident svým žoviálně přiškrceným hlasem odpoledne při přehlídce hasičů připomenul, že on je vrchním velitelem armády. Ale je skutečně velitelem toho českého oddílu v NATO? A jak by asi velel, kdyby nepřítel stál před branami? A který nepřítel? Pro něj nejspíš Evropská unie.. Operetní předehra ve Vladislavském sále skončila a Klaus začal ve svém projevu vypouštět své známé nebezpečné jedy o lásce k vlasti. Jen zapomněl vypočítat, kolik milionů lidí ve dvacátém století kvůli takovým bludům už ztratilo život.

A najednou došlo na medaile a mluvčí Weigl oznámil Zenáhlíka jako prvního. Sice se o rok zmýlil v jeho zatčení, ale to bylo druhotné. Řekl: Prezident uděluje řád Bílého Lva vojenské skupiny Jiřímu Zenáhlíkovi za zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost... Za druhé světové války se po útěku do Británie účastnil v řadách americké armády invaze do Normandie, bojů na západní frontě a osvobození Československa...

Zenáhlík se tedy stává symbolem hrdinného bojovníka, který v zahraničí chrabře bojoval za vlast? Vlítnul jsem do pokoje, kde Kateřina a dcery sledovaly z cédéčka veselý film.

"Sory!" zařval jsem, popadl dálkové ovládání a přepnul na jedničku. Akorát mu to pověsil na krk.

"Co je?" ozvala se nadurděně třináctiletá Eliška.

"Ty nechceš vidět, jak Klaus vyznamenává barona Prášila?" odpověděl jsem.

"Jakého barona Prášila?"

'Prostě někoho, kdo umí tak pěkně prášit, že mu to všichni uvěří."

"A proč nám kvůli tomu přepínáš film a nenecháš se nás dívat? Víš, jak je to teď napínavé?"

"Tohle je taky napínavé. Podvodník dostal nejvyšší vojenské vyznamenání."

"Jaký podvodník?" zeptala se Kateřina.

"Před rokem a půl jsem ti to vyprávěl. Napsal jsem o tom fejeton Banánové rybičky. Jakýsi Jiří Zenáhlík si vysnil, že bojoval na Západě. Ve skutečnosti se skrýval u rodičů v Táboře v jižních Čechách. Objevil jsem to tehdy v archivu."

"Aha, tenhle."

"A jak se taková věc může stát? To přece někdo kontroluje, ne?" podotkla sedmnáctiletá Klárka.

"Normálně jo, ale v tomhle lemplovském státě ne. To teď tatínka vašeho pana ředitele raní mrtvice, že dal ten nejvyšší státní vojenský řád panu Kecálkovi. On, který ví všechno tak přesně a nikdy se nezmýlí..."

"Už si to můžem zase pustit?" zeptala se netrpělivě Eliška.

Vrátil jsem se do kuchyně, vypnul rádio a sedl na židli. Vytáhl jsem mobil a napsal esemesku podplukovníku Stehlíkovi, historikovi z Vojenského historického ústavu, který mi před rokem a půl našel, že Zenáhlík na žádném seznamu veteránů není a nedostává ani veteránský důchod od ministerstva obrany a potvrdil mi tak to, co jsem už našel v estébáckých spisech.

"Vazeny pane Stehlik, pan Zenahlik dostal od prezidenta rad za zahranicni odboj, i kdyz jsem do Senatu a KPV pred rokem napsal, ze nikde nebojoval, ach jo. Tohle je asi strasna ostuda a znehodnoceni statniho vyznamenani. Uz kvuli skutecnym hrdinum se to asi neda nechat jen tak. Zdravim - Jaroslav Hutka"

Příběh plukovníka Zenáhlíka byl jeden z dílů televizního seriálu V zajetí železné opony, který jsem uváděl. Tento díl se jmenoval Příliš mnoho bolesti. Scénář napsala Šárka Horáková, která se Zenáhlíkem mluvila. Vyprávěl jí, jak utekl v roce 1943 z totálního nasazení v Německu, skrze Francii se dostal do Anglie, kde prošel vojenským výcvikem. Pak se vylodil v Normandii, bojoval s generálem Pattonem, projel k nám přes Sokolov a na závěr po vítězném návratu do vlasti vystudoval vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Armádu opustil, až když přišli komunisti k moci. A jelikož chtěl proti komunistům něco dělat, tak se pustil do špionáže. Přišlo zatčení, mučení, soud a 11 let vězení. Úctyhodný hrdinský příběh.

Spisy sice byly objednány na poslední chvíli, ale chtěl jsem je vidět. Už jsem měl zkušenost, že všechno, co pamětníci řeknou scenáristům, je potřeba kontrolovat. Paměť je prostě živoucí úskočná mrcha a čím je člověk starší, tím víc klame.

Seděl jsem nad hromadou spisů "Zenáhlík a spol." v tiché studovně tehdy ještě ministerstva vnitra. Vedoucím celé špionážní skupiny, ve které bylo deset lidí, byl MUDr. Josef Zenáhlík, starší bratr "našeho" Jiřího. Nebylo snadné se v tom celém hned zorientovat. Hlavní osoby byly bratr a bratrova žena. Ti Jiřího ke špionáži přemluvili. Vysílačku si schovávali v přizpůsobeném květináči a přes hranice za nimi proběhl speciální technik, který je čtrnáct dní školil, jak s vysílačkou zacházet. Spisy byly udělány s obvyklou estébáckou precizností a s množstvím dokumentárních fotografií.

Četl jsem a četl, napřed jen zase fascinován krutostí doby, ve které mi bylo už šest let. Pak jsem se věnoval výslechům Jiřího. Jiří Zenáhlík ve scénáři ještě tvrdil, že před soudem dostal drogy, aby vypovídal to, co se před tím musel naučit nazpaměť. A že byl proces vysílán rozhlasem. Rozhlas už jsou nezjistitelné věci, ale vím, že některé procesy se sedláky byly vysílány na zastrašení i vesnickými tlampači. S drogami jsem však váhal. Sice s nimi estébáci experimentovali, ale ví se, že s tím neměli dobré zkušenosti, obzvlášť v procesech...

Ale proces bratří Zenáhlíků přece nebyl politický! Byli skuteční špioni a nebylo třeba je učit výpověď nazpaměť. Vypovídali jen to, co bylo prokázáno. Byli OPRAVDOVÝMI, nikoliv vykonstruovanými nepřáteli komunistického státu. Proč by tedy zrovna Jiřímu dávali drogy? Začal jsem se ošívat.

Znovu jsem se začetl do scénáře. Boj na západní frontě... a v té chvíli mi došlo, že se Jiřího u žádného výslechu neptali na jeho pobyt na Západě a boj v americké armádě. Jak to? To by se jim přece hodilo! Že by to nevěděli? Blbost!

Nalistoval jsem začátek spisu, kde byly životopisné údaje. 30. května 1953 dostává vyšetřovatel celého případu z oddělení StB v Českých Budějovicích zprávu: ...Od roku 1943 se skrýval u svých rodičů v Táboře U cihelny 1195 až do osvobození, aby nebyl totálně nasazen na práci do Říše. Zenáhlík opět po osvobození pracoval u téže firmy (Rosembau-Schiller) v Praze a do června 1946 byl v prezenční vojenské službě...

Jiná zpráva: ...Do Tábora se vrátil k rodičům 24.9.1943 z Prahy, Žižkova 15 a dne 10. 6. 1945 do Prahy Košíře v Břízkách 348... Jelikož se u rodičů v Táboře zdržoval...v roce 1943 - 1945 necelé dva roky,..vznikl mezi sousedy dojem, že se nemůže s rodiči snést. Matka je toho času duševně chorá...

U výslechu 13. července 1953 Jiří Zenáhlík vypovídá: ...1. dubna 1941 jsem nastoupil k fy. Rosenbaum a Schiller v Praze. odkud jsem byl totálně nasazen do Německa, odkud jsem téhož roku utekl a vrátil se zpět k předešlému zaměstnavateli. Od roku 1943 jsem až do osvobození nikde nepracoval a žil jsem u rodičů a příbuzných. Po osvobození jsem pracoval u firmy Rosenbaum a Schiller až do nastoupení vojenské presenční služby 1. října 1945...

Vytáhl jsem zrcadlovku, postavil stojánek, foťák k němu přišrouboval a začal fotit.

Nebylo mi sice vůbec příjemné zjistit, že s tím zahraničním bojem a vojenskou akademií si vymýšlí, přál jsem si také hrdinský epos, ale tohle ve mně probudilo posedlost lovce. Spisy jsem si nafotil a požádal doktora Stehlíka z Vojenského historického ústavu o ověření v archivech válečných veteránů a na ministerstvu obrany. Do několika dnů jsem měl vše doma.

Na seriálu V zajetí železné opony, který běžel každý týden po tři roky, jsme spolupracovali s pěti režiséry. Ján Novák, který natočil tento díl, byl na výsost otráven mými objevy a scenáristka Šárka mě bude do smrti nenávidět. Nakonec ostravský dramaturg Josef Albrecht už natočený dokument upravil tak, abychom zůstali co nejpravdivější. Věrohodnost dalšího příběhu byla zachráněna a tím to pro mne skončilo. Dělal se další příběh. Čtyřicet příběhů za rok.

Jenže asi za měsíc jsem zjistil, že Zenáhlík byl Senátem navržen na státní vyznamenání. Šokovalo mě, že Senát si to nenechává ověřit. 25. února 2007 jsem napsal Konfederaci polických vězňů, panu Pavelkovi, co jsem o Zenáhlíkovi vypátral. Sice neodpověděli, ale předpokládal jsem, že tedy svůj návrh na vyznamenání stáhnou anebo ho upraví a upřesní.

25. dubna 2007 jsem napsal pro jistotu ještě senátoru Jaromíru Štětinovi, jak se to se Zenáhlíkem má a ať si to Senát ověří, ať není ostuda. Ještě týž den odpověděl, že se na to poptá.

Ale všichni se na to po česku vykašlali a udělali z prezidenta pitomce a z vyznamenání směšný plechový plíšek, který lze pověsit na krk jakémukoliv kašparovi, který si o sobě vymyslí hezký příběh...

Vstal jsem rozčileně ze židle a zahlédl na kuchyňské lince ta dvě kila drštek. Vařit polívku dnes už nebudu! Vzal jsem dršťky a dal je do mrazáku, protože kdoví kdy se k nim zase dostanu. Probudil jsem labradorku Lily a vyšli jsme ven, abych si to celé srovnal v hlavě někde u kvasnicového piva Hoegaarden.

8. listopadu 2008