I předseda Národní rady se zdravotním postižením a spolutvůrce zákona Václav Krása bije na poplach. V novele zákona jsou ustanovení, o nichž nikdy nebylo diskutováno a která jsou pro Národní radu osob se zdravotním postižením ČR nepřijatelná. viz www. helpnet .cz

Jako matka postiženého dítěte jsem PŘED Zákonem o soc. službách měla dítě postižené nejvyšším stupněm postižení, jednu dobrovolnici , která k nám docházela jednou týdně na dvě hodiny a školu spojenou se stacionářem , která za šestihodinový pobyt spojený se vzděláváním stála kolem 2.500 korun .Náš příjem byl pod nebo těsně na hranici životního minima.Nebylo to k žití , ale byla naděje , že věci jdou správným směrem.

Dnes , PO dvou letech praxe Zákona o soc. službách , mám stále dítě s nejvyšším stupněm postižení . Nemáme dobrovolnici, neboť služba se stala placenou , nemáme školu, neboť škola spojená se stacionářem zvýšila měsíční poplatky na zhruba šest tisíc korun měsíčně . Na péči o syna jsem zůstala sama. Pokoušeli jsme se zaškolit si asistenta a také ho zaplatit .Nejde to, nemáme na to. Ani na základní školu , která stojí víc, než soukromé vysoké školy. Máme za sebou běhání po všech spec. pedagogických centrech široko daleko .Máme za sebou divení , co všechno je možné . Máme po tom všem nárok na jednu hodinu školy denně . Máme jedenáct tisíc na péči a státní sociální podporu. Dá se z toho žít, ale nedá se o to rozdělit s dalšími organizacemi. Jsme opět taktak na hranici živ.minima.

Zákon postavil poskytovatele a klienty proti sobě -- hádají se o drobné. Jedni krachují , protože na ně klienti nemají ,a stát nedá, druzí padají únavou ale pravidelnou službu si dovolit nemohou . Po dvou letech se ukazuje , že ti kteří na tom před zákonem byli nejhůř -- tedy průkopníci v nových sociálních službách a také osamělí pečující o těžce postižené rodinné příslušníky, jsou na tom opět nejhůř . Jejich zkušenost je nepřenosná.Takže slyšíme. Je to drahé. Dávky se zneužívají .Budeme škrtat.Bez erudice, bez připomínkování ,bezohledně . Jsme asi tak v půlce celé transformace.

Úplně na počátku byla naděje , příslib lepších časů , důstojných podmínek klientům, rodinám , poskytovatelům různých ,rozmanitých , pružných služeb . Služeb šitých na míru klientovi , který je rovnocenným partnerem, který má peníze a který rozhoduje. Po dvou letech tedy přichází generální stávka , deziluze, únava, vyčerpání ,krachování, aukce . A jediné , co opravdu trvá a nepřestává jsou opravené ústavy, které kupodivu nezkrachují. Takhle jsme to nechtěli .