Bližší souvislosti se ztrácejí za vesmírnou mlhovinou, která dělí tyto nadsvěty od světa běžných smrtelníků, a kterým může běžný smrtelník porozumět v podstatě jen díky těm, kdož "vědí" a kdož s náklonností ke společnosti prostých své vědění veřejně sdělují. Bohužel pro lidstvo jsou to převážně novináři.

To jsou v podstatě tři obrazy, které svou aktuálností ukazují na nadsvěty, jež reprezentují. Je to nadsvět zhmotňování se, z jehož Olympu k nám padají blesky měnové a akciové zloby (k nám pravda méně, protože máme korunu a chytrého pana prezidenta), dále nadsvět moci, v němž se neustále hází mincí a osud může být ve stejném okamžiku existencí se svým zcela srovnatelně pravděpodobným popřením. Nakonec je zde nadsvět vědění, v němž se sází především na "stylové" pojetí toho, jak vidět svět, než na intelekt.

Jsou to obrazy trvalé dominance formy nad obsahem tam, kde má být forma obsahu (z racionálního hlediska) zcela podřízena. Přesto se děje právě toto v převaze téměř absolutní.

Jak je tedy také možné vidět skutečnost: V nadsvětech zhmotňování se, moci a vědění se pohybují zvláštní kasty, které se orientují v jejich mapách a knihách, v nichž se dokáží procházet a na rozdíl od obyčejných smrtelníků také rozeznávat okolí a místa, kde se právě nalézají. Vědí kam se podívat, kam sáhnout a kam jít. Na těchto nadsvětech je zvláštní, že jsou přítomné, v jistém smyslu dosažitelné a přitom velmi vzdálené. V některých sci-fi příbězích se něco podobného ukazuje jako město vystavěné do velké výšky, kde nahoře je nějaký vysněný ráj v podobě světa slávy a trvale vysoké hladiny vysokého stupně mocenské energie v krvi. Směrem dolů pak přibývá špíny, tmy a sklíčenosti a úplně dole, tam je pochopitelně podsvětí.

Moc pěkně a bez zbytečných složitostí to je rozpoznatelné na animovaném velkofilmu Příběh žraloka, který je zařazen do kolonky "pro celou rodinu". V něm je město, a celý rámec světa, znázorněn jako mořský útes, kdy v jeho nižších patrech žijí běžní smrtelníci, kteří během svého života vzhlížejí na epická defilé bytostí v nadsvětech, zde zredukované na showbusiness. Taková ptákovina, řekne si mnoho lidí, ale přitom nese tak zajímavý odraz reality.

Mimochodem, metafora moře, jako něčeho obrovského, co nás obklopuje, co nás někam unáší a v čem se nakonec budeme muset naučit plavat (po proudu), je použita v dalším celorodinném filmu s desetimilionovou, možná stamilionovou globální sledovaností Hledá se Nemo. Moře poskytuje dokonce náboženský obraz toho, co vlastně rámuje nadsvěty a co jimi prostupuje někde z větší výšky (hloubky), do které už člověk nemůže zasahovat a v níž se ve skutečnosti generují ty obrovské síly, kterými můžeme být unášeni. Ve filmu Příběh žraloka je toto přeloženo jako moc žraloků (alegorie všemocné mafie, přesně tak:) nad útesem a nad jeho životem, aneb deus ex machina vstupující do jeho zdánlivě samostatného života. Všeobecný happy end, který se pochopitelně očekává, však všechny tyto jinak těžko prostupné části universa propojuje porozuměním, tolerancí a vlastně určitým všeobecně radostným východiskem neohrožující status quo, v němž je možné se buď vítězně přizpůsobit, nebo odmítnout a neuspět. Smrtelník nemůže nadsvěty transformovat, může se pouze úspěšně akomodovat.

Nadsvěty jsou zvláštní, smrtelníka přitahují a děsí zároveň, jsou natolik všemocné, že jejich kroky se vpisují do historie, stávají se námi samými (nic jiného si nepamatujeme), přičemž s odstupem pár desetiletí zapomínají na miliardy smrtelníků, které stojí kdesi v pozadí jako kompars dějin. Proto jsou předkládány dětem (a rodičům) jako ideje formou, kterou tato doba vyžaduje: zábavou. Že zároveň tolik lidí doslova chcípá, zase tolik nevadí, v historii se vesměs objeví jako pozoruhodná, nicméně poněkud odosobněná číslice. Smrtelníci jsou materiálem, nikoliv demiurgem historie. Ta se rodí na několika málo místech na zemi a epicentra se, jako ve správné předloze globalizované nadnárodní (a nadlidské) ekonomiky, čas od času mění. Nyní jsou to zejména Washington, Brusel, Moskva, Peking, Vatikán, Tel Aviv a pár dalších, zobrazovaných prostřednictvím hollywoodských filmových studií. Historie je de facto mapou migrující dějinotvorby v čase s velmi omezenou možností retrospektivy. Ta se bude často řídit tím, co kdysi uvedl třeba Hollywood Classic Entertainment.

Z nadsvětů může sršet oheň, ale může padat i mana. Řada pilotů, kteří v závěru druhé světové války bombardovali Berlín, pak shazovala na jeho západní část potravinovou pomoc. Napřed bomby, a poté čokoládu. Bomby všem, čokoládu těm, co přežili.

Tak to chodí v nadsvětech. Setrvale diktují nejrůznější hierarchie, kterými se prostí smrtelníci musejí řídit, ať už jsou to komicky vyhlížející zlaté kabelky s lila kalhotami napodobující nějakou "pokročilou" estetiku, správné značky automobilů dostatečně vyjadřujících hloubku vaší osobnosti, volba toho správného politického kandidáta či vědomí, že vzdělání je nejvyšší hodnotou právě proto, že je vzácné a tedy cenné. Tyto hodnoty a jejich správné chápání jsou pak smrtelníkům "komunikovány" a vysvětlovány lidmi, kteří jsou podle Hannah Arendtové intelektově řekněme zdravě vybavení a soustředí se na určitý přenos hodnot mezi nejrůznějšími, více či méně nesouměřitelnými kulturními artefakty (podle Arendtové si takoví intelektuálové myslí, že Hamlet může být stejně zábavný jako My Fair Lady). Jsou to lidé, kteří také říkají, že Příběh žraloka nebo Hledá se Nemo mohou být docela silným zážitkem, jehož hodnota je srovnatelná s hodnotou jiného, nějakého tradičně uznávaného artefaktu. Tito lidé do značné míry spoluurčují když ne přímo hodnoty, tak to, co je snad ještě důležitější -- jejich hierarchii. Nadsvěty jsou mocné. Určují nám, co si můžeme dovolit, co máme chtít, co si máme myslet. Jejich vliv dosahuje daleko za hranice svobody, jak ji, podle mě velmi dobře, definoval Václav Bělohradský: svoboda je možnost definovat si svět na základě diskuse se svými bližními a s těmi, kdo tu byli dříve. Nadsvěty tuto možnost buď velmi znepříjemňují, nebo úplně znemožňují, protože se jedná do velký míry o diktát. A je to diktát dost bezohledný, podívejme se jak:

Ekonomickou krizi způsobila ve své podstatě degenerace trhu v naprosto odlidštěný, abstraktizovaný prostor číslic (v historii i ekonomii jsou stejně neživé/nemrtvé), v němž platí umělá pravidla nastavená vývojem a snahou rozvolnit vazby mezi hmotnou podstatou všeho ekonomického a systémem, který bude společnost v "racionalizaci" své produkce používat. Svět je v ekonomické krizi kvůli de facto iracionálnímu prostředí, v němž se ocitá globální trh, což dokumentují mnohé komentáře objevující stále nové a nové souvislosti. Kdo převzal odpovědnost? Vlády zemí, které disponují tím, na co se složí všichni smrtelníci pohybující se pod kuratelou nadsvěta ekonomie, případně si trh pomůže sám a zvýší ceny, aby se vlk nažral, na kozy nehledě.

Politický kurz je nadiktován nejúspěšnější billboardovou kampaní a tím, jak je nám politika předkládána. Jestliže ale této komunikaci chybí reálný obsah, co vlastně volíme, když volíme takto? Kdo ze smrtelníků, pohybujících se v nadsvětech sice on-line, ale pouze zprostředkovaně, skrze "média", vlastně tuší, zda jeho domněnky a jeho volby skutečně vzájemně korespondují, nebo zda se třeba úplně popírají? Jaká je korelace mezi "komunikáty" a reálnou politikou "an sich", která se za nimi skrývá? Podle mého se jedná o korelaci v oblasti 0, možná častěji v záporných hodnotách.

Jsme přesvědčováni o tom, že žijeme ve vzdělanostní společnosti. Tento termín je třeba chápat v jeho skutečném kontextu. Nemá se jednat o společnost, která je vzdělaná, má se jednat o společnost, která je vzdělanostní. To v pravém slova smyslu neznamená ani tolik, že se nějak permanentně vzdělává, ale to, že stojí a padá se vzdělaností (elit). Pak je ale třeba vědět, že tato vzdělanost elit není nějaká obecná vzdělanost, ale zcela specifická vzdělanost v několika málo odvětvích praktického nakládání se současností (ekonomie, právo, technologie, medicína), což jsou mimochodem území stanovující hranice našim diskutovaným nadsvětům. Zajímavé je, že aby člověk mohl o této (a k této) vzdělanostní společnosti mluvit a mohl ji nějak interpretovat pro ostatní, nepotřebuje být vlastně vůbec vzdělán, ba často by mu takový handicap spíše škodil. Musí být "tabula rasa", aby mu pak každé zjištění připadalo objevné. Skutečnost je přitom "projímána" schématickým způsobem jako marketingově předpřipravená informace...

Takto nějak jsou smrtelníci spravováni z nadsvětů, jdou směrem, který jim dávají, stávají se náhodnými, leč všedními oběťmi jejich bomb, nebo nadšenými sběrači shozených čokolád. Připomeňme si to vždy, když shora něco padá.