Perspektiva se vrací a já si uvědomuji, že to jsou právě věci nehmatatelné, stavy mysli a přístupy ke světu, co formuje kolektivní diskurs kultury a definuje, co kultura na konci ropné éry vůbec může nebo nemůže dokázat. Nejsou to technické záležitosti, co činí naši situaci tak složitou; způsobuje to selhání kolektivní vůle, které v každé zemi průmyslového světa udržuje byť i jen zdráhavé uznání našich obtíží a nejskromnější odpověď na ně zcela mimo pozornost běžné politiky. Dokud nebudou okovy nefunkčního myšlení sňaty z mysli, konstruktivní plány pro svět po ropném zlomu překračující individuální rovinu jsou zbytečně vynaloženým úsilím -- protože společnosti, které si neuvědomují jejich potřebu, je pochopitelně ani neuskuteční.

Minulý týden jsem měl pádný důvod si toto vše připomenout, když tři mé pokusy podnítit kolektivní debatu o těchto věcech -- kniha The Long Descent, čtení a autogramiáda v místním knihkupectví zde v Oregonu a poslední příspěvek v mém blogu -- vyvolaly tři odpovědi používající velmi různých argumentů k tomu, aby dospěly ke společnému tvrzení. Čtenář mé knihy mi emailem namítl, že jsem podcenil možnost objevení nnové technologie, která naši civilizaci zachrání před důsledky ropného zlomu; vážný mladý muž, který se zúčastnil čtení, poté vznesl otázku, co si myslím o možnosti, že stávající krize pomůže lidstvu dosáhnout nového stadia spirituálního vývoje, díky němuž snadno nahradíme fosilní paliva zdroji, které si dosud neumíme představit; nový čtenář blogu mi poslal komentář, který trval na tom, že ropný zlom je iluze šířená podvodnickými elitami, které potlačovaly vynálezy, jež by jinak umožnily každému spotřebovat tolik energie, kolik jen chce.

S každým z těchto tvrzení už jsem se předtím setkal. Od té doby, co tento blog začal tvrdit, že konec éry levné a dostupné energie je přirozeným a nevyhnutelným důsledkem lidské ekologie, která se beznadějně vzdálila možnostem života na konečné planetě, dostal jsem ohromné množství emailů a komentářů trvajících na tom, že pravda je jiná -- že tak či onak, z toho či onoho důvodu, lidstvo může získat své vydatné zdroje energie a spotřebovat je, a může navíc rozumně očekávat nekonečné pokračování této praxe. Tři odpovědi, které jsem právě citoval, vůbec nevyčerpávají celé spektrum argumentů rozvinutých na podporu nepochopitelného tvrzení, jsou však rozhodně dobrými vzorky.

Každý z těchto argumentů představuje to, čemu staří logikové říkali argumentia ad ignorantem, argumenty z neznalosti. Všichni tři kritici trvají na přítomnosti faktoru, který aktuálně přítomen není, nemůžeme jej prozkoumat a ověřit nebo vyvrátit jeho existenci -- technologický pokrok, k němuž dosud nedošlo, nastávající spirituální transformaci, v niž se slepě věří, nebo spiknutí tak tajné a všeprostupující, že může manipulovat veškerým naším vědomím o znalostech týkajících se světa -- aby mohli tvrdit, že ve věci ropného zlomu nemusíme vlastně dělat vůbec nic.

Takové argumenty samozřejmě nic nedokazují. Představují ekvivalent fráze "pak se stane zázrak". Jejich jedinou ctností je, že nejdou vyvrátit. Právě proto jsou tak populární. (Téměř celé dva další odstavce lze vypustit s odkazem na Humův princip zvyku a koncepci sociální konstrukce reality Bergera & Luckmanna -- pozn. překl.)

Mezi lety 1980 až 2005 politické triky a bezstarostná nadprodukce ze severních ropných polí srazily cenu ropy k deseti dolarům za barel -- opraveno o vliv inflace, šlo o historicky nejnižší cenu v dějinách. Během čtvrtstoletí bezúčelného nadbytku byla energie tak levná, že na její ceně prakticky nezáleželo; dávalo dobrý smysl žít ve venkovském Oregonu a denně létat do San Francisca či Seattlu, nebo snižovat mzdové náklady přesunutím výroby spotřebního zboží pro americký trh do Třetího světa a vozit je pak přes půl zeměkoule.

Tento svět neomezené spotřeby energie je světem, v němž jsme takřka všichni donedávna žili, a je to jediný svět, který zažili lidé mladší 35 let. Ti si nic jiného nepamatují. Nepřekvapí tedy, když tvrzení, že budoucnost bude velice odlišná, jednoduše odmítnou -- i když jediný důvod k odmítnutí představují argumenty z neznalosti.

Problém spočívá v tom, že už nemáme čas čekat, až se objeví hypotetická řešení, která nás mají zachránit. Hirschova zpráva v roce 2005 konstatovala, že abychom zabránili vážným ekonomickým otřesům, s účinnou odpovědí na ropný zlom bychom měli začít přinejmenším dvacet let předtím, než těžba ropy začne klesat. Čekat až na okamžik, kdy pokles nastane, je receptem na ochromující ekonomický impakt, který může účinnou odpověď na krizi dokonce i znemožnit.

To je smutná zpráva, protože dvacet let už nemáme. Nejspíše jsou k dispozici pouhé dva roky. Ve skutečnosti podle většiny kalkulací konvenční produkce ropy vyvrcholila ve stejném roce, kdy byla vydána Hirschova zpráva, a další nárůst byl umožněn pouze díky extrémně energeticky náročným biopalivům, těžbě z ropných písků a dalším drahým alternativám. Tento stav nám dává málo času na přípravu a žádný čas na argumenty, že nás v pravý čas zachrání jakýsi neznámý fenomén.

Někdy pozdě v noci se přistihnu při představě, že podobné zdůvodňování bylo slyšet v Yucatánské nížině, když nadešel konec klasického období mayských dějin. Čelisti klesající úrody a katastrofálních veder se svíraly kolem krku mayské civilizace. Existovala řada potenciálních odpovědí na pokles výnosů z pěstování kukuřice, která by se soustřeďovala na přechod od kukuřičné kultury k méně hodnotným potravinám jako chlebové ořechy - ale ideologické faktory komplikovaly takový přechod z pohledu ahauobů, "božských pánů" mayských městských států. Nadbytek kukuřice plnil v jejich kultuře stejnou roli jako nadbytek fosilních paliv v naší.

Místo toho, aby čelili krizi, ahauobové odpovídali nadějí, že výzva bude nějakým způsobem odstraněna. Někteří z nich byli předchůdci amerického neokonzervativního hnutí a zaútočili na jiné městské státy, aby se zmocnili jejich zásob, zatímco jiní prováděli lidské oběti a stavěli ještě grandióznější chrámy v naději, že je bohové krize zbaví. Nic z toho nepomohlo a leccos naopak situaci ještě zhoršilo; výsledkem byl kolaps, který za půldruhého století obrátil mayská města v trosky.

Myšlenka, že města dnešní Severní Ameriky může postihnout stejný osud je pro většinu lidí nepředstavitelná, ale Mayové, Římané a další příslušníci zhroucených civilizací si patrně také nedokázali představit konec předtím, než nastal. Je možná jen nepříliš odůvodněné doufat, že se podaří většinu lidí přesvědčit, dokud na tom ještě záleží; ale pokus rozhodně stojí za to a oponovat argumentům z neznalosti může být dobrý první krok.

30.10.2008, Greer, J.M.: Arguments from IgnoranceZDE

Z angličtiny shrnul Karel Dolejší