Národ jako entita, definující vlastní stát a společně utvářející jeho svrchovanost, je už dávno mrtev. Byl mrtev ve chvíli, kdy pinglové vyžadovali německé marky spíš než československé koruny. Byl mrtev ve chvíli, kdy nikdo nezatkl předsedu české vlády Václava Klause a předsedu slovenské vlády Vladimíra Mečiara za vlastizradu při parcelování Československa. Národ definitivně pohřbila globalizace ekonomická i kulturní. Zůstává skryt pouze v památkách, které nechávají místní mocní raději chátrat, než aby financovali jejich údržbu a obnovu. A zůstal uzavřen v učebnicích a archiváliích jako pietní vzpomínka na heroismus či kolaboraci předků. Protože historie nebyla jen plná hrdosti, ale také a daleko více plná pragmatických kompromisů či fatálních selhání.

Přesto si nepřeji žít v sudetoněmeckém či lichenštejnském protektorátu. Stejně jako nechci potomkům poražených německých a rakouských nacistů a jejich kolaborantů platit absurdní reparace za majetky, znárodněné jejich předkům jako válečná kořist po jimi prohrané 2. světové válce. Válečné reparace má právo naopak vyžadovat dle Postupimské konference Česko a Slovensko jako následnické státy republiky československé po Spolkové republice Německo jako nástupnickém státu západních okupačních zón Hitlerovy Třetí říše a z "vhodného německého zahraničního majetku". Nikdy na nich Československo důsledně netrvalo a byla to chyba.

31. srpna 1945 byl vydán dekret č. 54/1945 Sb. o přihlašování a zjišťování válečných škod. Ředitel Národní banky vyčíslil těsně po válce škody způsobené okupací na čs. hospodářství na 1300 miliard USD. 18. 9. 1945 náměstek ministra zahraničí Clementis prohlásil, že se meziministerská komise dospěla k částce 630 miliard korun (hodnota koruny z roku 1938). Na reparační konferenci v Paříži dle závěrečného aktu z 21. 12. 1945 byla odsouhlasena všemi vítěznými státy částka, kterou musí Německo Československu uhradit na 17,561 miliard USD v hodnotě dolaru z roku 1938. V dohodě podepsané všemi spojeneckými státy se Československo zavázalo zabezpečit německý majetek na svém území aby se nedostal zpět do nepřátelských rukou a zároveň ponechat si tento majetek až do zaplacení reparací. Německý majetek nacházející se na území cizího státu propadal státu, na jehož území se nalézal a započítával se do reparací, i když nominálním vlastníkem nebyl "Německý nepřítel". Z reparací byly vyňaty majetky a vlastnictví osob, které v čas anexe, nebo vstupu země, která byla členem Spojených národů, do války byly příslušníky této země. Do reparací se tudíž nezapočítával majetek sudetských Němců, kteří byli občany ČSR v okamžiku Mnichova.

 K restituční agendě se vztahovaly následující československé dekrety a zákony:

• Dekret presidenta republiky č. 5 z 19. 5. 1945 o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů.
• Dekret presidenta republiky č. 54 z 31. 8. 1945 o prohlášení a zjišťování válečných škod a škod způsobených mimořádnými poměry.
• Dekret presidenta republiky č. 108 z 25. 10. 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.
• Zákon č. 128 z 16. 5. 1946 o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících.

Reparací se týkaly především československé právní normy vztahující se k říšskoněmeckému majetku:

• Dekret presidenta republiky č. 12/45 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa.
• Dekret presidenta republiky č. 108/45 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.
• Dekret presidenta republiky č. 100/45 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků.
• Dekret presidenta republiky č. 101/45 Sb., o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského.
• Dekret presidenta republiky č. 102/45 Sb., o znárodnění akciových bank.
• Dekret presidenta republiky č. 103/45 Sb., o znárodnění soukromých pojišťoven.
• Výnos ministerstva vnitra č. 1710-30/4-46-89-Vb/3 ze dne 12. 6. 1946, dohoda o reparacích - pokyny k odlišení reparačního majetku konfiskovaného.
• Vyhláška Národní banky československé o hlášení pohledávek, práv, nároků a závazků vůči Německu č. 218/45 Ú.l.
• Vyhláška ministra financí č. 310/48 Sb. ze dne 23. 12. 1948, kterou se uveřejňuje opatření Národní banky československé o soupisu pohledávek a jiných nároků vůči bývalému říšskoněmeckému majetku a bývalým říšskoněmeckým vlastníkům tohoto majetku.

Materiály Ústřední reparační a restituční komise uložené v Archivu Ministerstva zahraničních věcí v Praze: Tomáš Jelínek: Zpráva o fondu Ústřední reparační a restituční komise ZDE

Do února 1947 obdržela ČSR v rámci reparací a to pouze v kategorii B (otázka německých patentů spadajících do kategorie A byla otevřená) průmyslové zařízení v hodnotě 5,4 milionu USD (1938). Od počátku roku 1948 dostalo Československo už jen zařízení v ceně necelých 3 milionů USD (1938). Reparace skončily v roce 1962, Československo dostalo celkem z celkového objemu reparací 4,23% místo 4,57% smluvně přiznaných pařížskou konferencí. Celkem z požadovaných reparací dostalo 14,574 milionu USD (v hodnotě dolaru z roku 1938), tedy 0,09%. Od Mezispojeneckého reparačního úřadu v Bruselu a vrácením zabaveného československého majetku in natura 76,8 milionů USD získalo Československo jen 91,4 milionů USD, což činí necelého 0,5% požadované částky válečných reparací. (viz: prof. JUDr. V. Pavlíček, DrSc., vedoucí katedry na Právnické fakultě UK a člen Legislativní rady vlády ČR, in: Minulost je třeba uzavřít tečkou, Právo, 1.10.2004; JUDr. R. Král, MZv, in: "Agresor má povinnost hradit škody, které válkou způsobil", Právo, 9.11.1993) Každý odsunutý Němec v SRN obdržel podle smlouvy z 26.5.1952 v průběhu padesátých let přibližně 8500 marek odškodného za odsun dle části XIII Zprávy z Postupimské konference ze dne 2.8.1945. Dále bylo stanoveno, že Německo neuplatní námitky proti použití německého majetku, němečtí příslušníci neuplatní žádné nároky vůči spojencům a jejich příslušníkům a německé soudy nebudou takové nároky projednávat. Otázka reparací nebyla nikdy uzavřena, československá delegace při ukončení činnosti Mezispojeneckého reparačního úřadu v listopadu 1959 učinila v Bruselu prohlášení, jímž si československá vláda vyhrazuje uplatnění všech práv na odčinění válkou způsobených škod.

BL 15.4.2002, František Nepil: Odsun a konfiskace sudetského majetku byly reparacemi za německé škody ZDE

Ale dnes je jiná doba. Byla uzavřena smlouva 2+4 o znovusjednocení Německa i Česko-německá deklarace z roku 1997. Mostem k budoucnosti vzájemného mírového soužití bez vznášených nároků na půl století opomíjené doplatky reparací i s úroky a inflačním navýšením či škody způsobené 150 000 českoslovensnkým občanům po uzavření tzv. mnichovské dohody, kteří byli vyhnáni ze svých domovů v pohraničí, může být dnes korektní vztah moderních, demokratických států uvnitř nadstátní struktury, zajišťující společný životní prostor pro půl miliardy obyvatel evropského kontinentu. Bez ohledu na to, jestli to jsou Němci, Češi, Španělé, nebo Francouzi z Afriky. Bez ohledu na to, že v Českoněmecké smlouvě ze 4. března 1992 jsou státní hranice označeny nikoliv jako "státní hranice", ale pouze jako hranice "stávající" (v německém textu - bestehende Grenze). Potud mé evropanství a multietnická a multikulturní tolerance.

Ale pro jednu jedinou větu, kterou němečtí revanšisté vpašovali do textu Lisabonské smlouvy ve snaze otevřít cestu ke konceptu Mitteleuropy, doporučuji hlasovat v tuto chvíli proti Lisabonské smlouvě, anebo získat od Evropské unie PŘEDEM právně relevantní ujištění, že platnost Benešových dekretů a předchozích vyvlastňovacích aktů Masarykovy a Benešovy předválečné republiky nebude za žádnou cenu zpochybněna stejně, jako nebude zpochybněna územní celistvost a suverenita území České republiky v hranicích území k datu ratifikace této smlouvy. Že nebude uznán evropskými institucemi či soudy členských zemí EU dle Lisabonské smlouvy jediný právní nárok soukromoprávní - individuální ani mezistátní, zakládající skutkově zásah do vlastnických práv do klíčového datumu 25. 2. 1948 a jediný právní nárok soukromoprávní - individuální ani mezistátní z doby po tomto datu, zakládající skutkově zásah do vlastnických práv , který byl uhrazen ať už naturálně, nebo finančně právními předchůdci současné České republiky.

Za Gottwaldovo znárodnění platilo socialistické Československo v amerických dolarech ještě za Štrougala. Úhrada pohledávek byla podmínkou vrácení československého zlata, které ukradli nacisté a jež se po válce dostalo na Západ. Československo doložilo ztrátu 45 008 kg zlata mělo obdržet podle pařížské reparační smlouvy 24 507 kg. Jako zálohu dostalo v roce 1948 6074 kg. V období mezi roky 1973 až 1982 byly uzavřeny mezivládní dohody o majetkoprávním vyrovnání mezi ČSSR na straně jedné a Rakouskem, Velkou Británií či Spojenými státy americkými na straně druhé. Obsahem těchto dohod byla také náhrada za nemovitosti, které na československém území zanechali občané, kteří se stali občany druhých smluvních stran, stejně jako kompenzace za znárodněný americký majetek na území ČSR. Zbytek válečného zlata se do Československa vrátil až v únoru 1982. Po roce 1990 však v řadě případů došlo k tomu, že v rámci restitučních zákonů byly některé nemovitosti vydány jejich předchozím vlastníkům, přestože za ně dostali už jednou zaplaceno. Pokračování či znovuotevření těchto historických sporů může ohrozit i mnoho dnešních vlastníků majetků, nabytých v souladu s doteď platnými zákony a užívající majetek v dobré víře.

Pamatuji si dobře na spory, které vedlo Lichenštejnské knížectví s Českem a neváhalo přistoupit k hrozbě předběžného opatření zadržením historických artefaktů z výstavy v zahraničí pro uspokojení domnělých nároků knížete Hanse Adama II. . Pamatuji si dobře na vlnu občanskoprávních žalob sudetských Němců proti České republice za zabavený majetek a vysídlení pro 8. 5. 1945. A konečně vnímám i požadavky Polska, Ukrajiny či Maďarska, které se pokoušejí zvrátit výsledky Jaltské konference a následných jednání o hranicích po osvobození Evropy od německého nacismu.

Hrozba napadení "právně vyhaslých" Benešových dekretů na základě uplatnění článku 17, odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie ze dne 7. prosince 2000, ve znění upraveném dne 12. prosince 2007, která je vnořena do Lisabonské smlouvy, je reálná. Ústavní právníci ji vnímají jako nezanedbatelné nebezpečí v souvislosti s článkem 6 , odst. 1. Lisabonské smlouvy a varují před nezávislými pravomocemi Evropského soudního dvora , který může rozhodovat odlišně od dosavadní rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva.

Bude na českých politicích, aby odpovědně a s preventivní opatrností vyloučili byť i jen skulinku, kudy by mohly být zpochybněny právní a majetkové jistoty občanů České republiky či územní celistvost státu po ratifikaci Lisabonské smlouvy. Zděšené mlčení, které nastalo na politické scéně po zoufalém volání europoslankyně Bobošíkové a jejích právníků, stejně jako po článku ústavního právníka a bývalého externího poradce prezidenta Jaroslava Kuby, nevěští nic dobrého. Politici se vyhýbají pojmenování rizik a jejich eliminaci. Bagatelizují nebezpečí namísto aby ho řešili. To není ani poctivý, ani odpovědný přístup k občanům, kteří je zvolili. Je potřeba dokázat, že se chceme stát součástí budoucí Evropy, ale s úctou a respektem k historii, která budiž odteď neměnná.

Závažné politické diskuzi o Lisabonské smlouvě se politici nevyhnou . Čím dříve se začne řešit onen jeden odstavec , který z textu čouhá jako čertovo kopyto, tím lépe. Nyní je ta pravá chvíle, kdy Evropa s napětím očekává, zda Česko ovládá diplomacii i politiku na úrovni 21. století. Není neskromný požadavek na deklaraci států EU, ujišťující právně závazným způsobem Čechy, že se onoho jednoho paragrafu nemusí bát. A pak není problém zvednout ruku pro. I když to není ten nejrůžovější kompromis. Ale který je? V opačném případě to byl dobrý pokus, ale může se zopakovat ještě jednou, tentokrát obezřetněji vzhledem ke specifickým obavám Irů i specifickým obavám Čechů, Slováků a Poláků. Každá společnost a každý stát má právo na své obavy stejně, jako na svá očekávání. Žít smířeni s dějinami k tomu patří.

9. 6. 2008 JUDr. Jaroslav Kuba: Bude možné domáhat se práva podle protektorátních předpisů a rozsudků, padnou-li "Benešovy dekrety"? ZDE

dopis Jany Bobošíkové předsedovi vlády ČR Mirkovi Topolánkovi ZDEDOC

Lukáš Petřík, EURO, 2. 4. 2008 Bobošíková: Eurosmlouva zpochybní Benešovy dekrety ZDE

STUDIE Konference hlav států Evropského parlamentu z října 2002: Prof. Dr. Dres. h.c. Jochen A. Frowein, Heidelberg; Prof. Dr. Ulf Bernitz, Stockholm; Rt. Hon. Lord Kingsland Q.C. - Právní posouzení Benešových dekretů a přistoupení České republiky k Evropské unii PDF