Můžeme ukřivděně tvrdit, že kvůli slabé koruně byl český kapitál prodáván do zahraničí příliš levně, ale ono to je stejně jedno, jak ukazují „úspěchy“ českých „kapitalistů“ v Poldi Kladno, Škodě Plzeň, pražské Pragovce a dalších klenotech českého průmyslu. Nakonec to, co je tu nejcennější, jsou české ručičky a mozky, a ty nám nikdo zprivatizovat nemohl. Z pohledu ekonoma je ale daleko absurdnější tvrdit, že jsme „rozdávali“ levně své výrobky a služby. S přechodem k tržnímu hospodářství jsme totiž museli zároveň přejít na systém vzájemné konkurence. Právě ta, a nikoliv kurz koruny, rozhoduje o ceně českých výrobků. A s rozpadem východních trhů na počátku 90. let skončila nenasytná poptávka po českém zboží. Podniky musely hledat nové trhy, které však neznaly a západní trhy neznaly zase české zboží. V této nelehké situaci se samozřejmě místní podniky snažily nabízet zboží i pod cenou skutečných nákladů, jen aby přežily. Přitom si konkurovaly jak české podniky navzájem, tak továrny v celé bývalé RVHP a později se do této konkurence zapojily s levnou pracovní silou i výrobci z Asie). Silnější kurz koruny by českým výrobcům pouze zvýšil v mezinárodní konkurenci náklady na mzdy (a z hlediska mezinárodní rovnováhy by zvýšil tlak na dovozy spotřebního zboží a schodek obchodní bilance). Nicméně nominální kurz je jen jednou z mnoha ekonomických veličin, které si musí navzájem odpovídat. A pokud jednu veličinu zafixujeme, budou se o to více měnit ostatní veličiny (jako např. inflace), aby zajistily zhruba rovnovážný či udržitelně nerovnovážný vývoj ekonomiky.

Na přiloženém grafu můžete vidět relativní vývoj kurzu české koruny, maďarského forintu a polského zlotého k britské libře (k libře proto, že agentury uvádějí nejdelší časovou řadu, pro lepší porovnatelnost vše převedeno na základ 100 v listopadu 1989, čím vyšší hodnota, tím slabší kurz).

Je vidět, že cestou počáteční devalvace a pak pružného kurzu (který v oslabování pokračoval) šlo Polsko, cestou postupné devalvace se vydali Maďaři. Kurz koruny se (na rozdíl od okolních měn) drží nejblíže výchozí hodnoty, ČR měla za celé období také výrazně nejvyšší cenovou stabilitu. To byly možná kotvy, které ekonomice pomohly více, než nějaký silnější kurz. Takže tvrzení „Valtr Komárek měl pravdu“ nelze prokázat a nijak nesouvisí s tím, že „Hodnota koruny bude dále stoupat“, neboť to druhé je podmíněno v delším horizontu dobrým výkonem českého hospodářství a krátkodobě choutkami finančních spekulantů.

Co se týče vývodů pana Palkovského, tak je vidět, že hospodářská a měnová politika není jeho parketa (jinak čtu jeho články velice rád). Pevný kurz koruny nebyl zrušen proto, že ho někdo špatně nastavil, ale proto, že dlouhodobě nelze mít nízkou inflaci při pevném kurzu u ekonomiky, která má výrazně nižší cenovou hladinu, než okolní státy (alespoň jeden z těchto kanálů musí být otevřený, aby mohla česká ekonomika konvergovat k EU). Nazývat tvorbu devizových rezerv „rozdáváním“ peněz sousedům je rovněž matením pojmů. Devizové rezervy si státy vytváří jako ochranu před útoky spekulantů na směnný kurz dané země (ať již je tento kurz fixní, nebo pružný). Bez těchto rezerv by totiž o „správné“ úrovni kurzu sice nerozhodoval „centrální plánovač“ ale naopak kterýkoliv, byť i nicotný mezinárodní finanční fond (stejně jako teď rozhodují o cenách ropy, zlata a potravin). To, že konvergující země, jejichž měny jsou dlouhodobě „odsouzeny“ k posilující měně, mají z držby devizových rezerv určitou účetní ztrátu (rozhodně však ne ve výši celkových rezerv), je sice pravda, ale je to daň za finanční stabilitu, a zatím nikdo lepší řešení nenabídnul.

To, že pan Palkovský při psaní svého článku nebyl zrovna ve formě, potvrzuje i jeho úvaha o „hodnotě koruny“. Hodnota koruny (dolaru, eura) ale i třeba zlata (takže není třeba rozlišovat podloženou měnu od nepodložené) je pojem relativní a v absolutně ji ani vyjádřit nelze. A tak hodnota koruny v posledních několika letech roste vůči hodnotě eura, dolaru a vůči velkému množství např. spotřebních statků (na to člověk nemusí být ani ekonom, aby si toho všimnul). Statistik by nám pak vysvětlil, že ani při inflaci 2 % (což je magická hranice ECB, nikoliv 3 %) nemusí hodnota měny vůči spotřebnímu koši klesat, neboť právě na 2 % ročně odhadují v průměru statistici nepozorovatelný růst hodnoty zboží vlivem průběžného, ale neměřitelného zlepšování jeho kvality. Takže dvouprocentní inflace je z tohoto pohledu vnímána jako cenová stabilita. Zbytek zmíněného článku jsem nepochopil..., takže se k němu raději nebudu vyjadřovat.