Jiří Dienstbier vystoupil jako první a popsal s dlouhodobou znalostí věci vývoj směřující k uznání, byť velice omezené, samostatnosti Kosova. Emotivní vystoupení pana Foldyny, „syna srbské mámy“, předznamenalo bouřlivou atmosféru v sále, nicméně ani docent Pelikán nebyl se svým velice vyváženým stanoviskem zatracen. Hrdina dne, ministr Schwarzenberg si musel trochu připadat jako nahý v trní nebo jako Daniel v jámě lvové, ale dlužno podotknout, že už to, že přišel, bylo to nejvýznamnější, co mohl udělat, protože stejně nic nemohl říci a i kdyby chtěl a mohl, jeho vyjadřovací schopnosti jsou přece jenom omezené. V každém případě si ovšem mohl odpustit čtení z oficiálního vystoupení, které bylo tak mimo realitu, že muselo být připraveno zřejmě na poradu velvyslanců. To, co ovšem skousnou velvyslanci, které je možné vyhodit z teplého místa a jejichž základní kvalifikací je blazeované přikyvování blbostem, aby jim neuniklo nějaké náhodné moudro nebo zajímavá informace z protistrany, to ovšem neskousne fórum Fontes rerum. Ministr tak posloužil jako určitý hromosvod vášní a bral to se stoickým klidem muže, který dobře ví, že ministrem už byl v jeho rodině kde kdo, že je to služba a nic víc, a že i na největší politickou ostudu se doma na zámku zapomene dříve, než na to, kdyby třeba spadl z koně nebo nepozdravil dámu. Bylo to velice instruktivní, dívat se, jak současnou politiku vnímá a interpretuje příslušník skutečné elity a nobility. Zdaleka nejzajímavější ovšem byla ta skutečnost, že i když měl pan Zaorálek jako poslední vystupující v rukách skutečně všechny trumfy a navíc viděl všem do karet, je možné zcela nezaujatě konstatovat, že byl ze všech úplně nejslabší. Bylo patrné, že neví nic ani o reáliích teritoria jako pan docent Pelikán, ani o pocitech lidí v tomto teritoriu jako pan Foldyna a už vůbec nic o zahraniční politice jako pan Schwarzenberg. Pokud bych ho měl srovnat s panem Dienstbierem a jeho vystoupením, pak bych řekl, že asi právě u něj by se mohl pan Zaorálek nejvíc učit. To, co je mu možné uznat ke cti, je to, že uznal statečnost pana Schwarzenberga, že se takového setkání, kde skutečně těžko mohl čekat uznání, vůbec zúčastnil. Sám by asi nešel. Jinak to bylo vystoupení člověka, na kterém bylo evidentně patrné, že si asi někde něco přečetl, nikdy nenesl za nic odpovědnost a má hluboce ve svém nitru uložen obraz nepřítele. Potvrdil obraz „doktora Cvacha české politiky“ tak dokonale, až mi bylo líto, že se to Sašovi Vondrovi tak povedlo trefit.

Pokud bych měl shrnout výsledky tohoto semináře, tak je možné je podle mého názoru vnímat takto. Kosovo není suverénní stát, ale dvojí protektorát. Kosovská elita jsou (bývalí)zločinci. Uznání Kosova nemělo alternativu, protože Srbsko není schopno na tomto teritoriu uplatnit svou jurisdikci jakoukoliv a tím méně normální cestou. Uznání Kosova českou vládou přes veškeré možné výhrady je konec konců jen důsledkem schválení bombardování Srbska vládou Miloše Zemana a neméně skvělého eufemismu pana prezidenta Havla, který nazval toto vraždění civilistů „humanitárním bombardováním“. Česká republika by měla v rámci svého předsednictví v EU vyvinout veškeré úsilí, aby Srbsku v jeho nelehké pozici vyšla vstříc. Celý proces na Balkáně není ukončen a zákonitě směřuje k další válce, pravděpodobně v Makedonii.

Jinak bylo vidění situace publikem, alespoň pokud se vystupujících a aplaudujících týče, velice černobílé. Srbové a Srbsko jsou hodní a Kosovo, Albánci a Albánie zlí. Zlí jsou též Američané a česká vláda. Bylo to naprosto inverzní k obrazu, který do lidí tlačí media, což potvrdilo jejich blahodárný vliv na veřejné mínění. Není důležité jak je zmanipulované, hlavně když nějak a příliš nemyslí.

Podle mého názoru nezaznělo na semináři to hlavní. Totiž to, že Balkán a Kosovo jsou v Evropě a že odpovědnost neseme všichni. Je zbytečné žehrat na OSN, Modré přilby nebo neschopnou EU s Barrosem a Solanou, kterého Miloslav Ransdorf nazval ve vztahu ke Kosovu Jidášem. Nikdo nepřipomněl chování Řecka, které blokuje přiblížení Makedonie k EU, uvrhlo ho tak do politické nestability a následně ho přivede i do války, která povede k odstranění samostatné Makedonie z politické mapy Evropy. Vzhledem k tomu, že je letos 2346 od doby, co si Makedonie v bitvě u Chaironeie podrobila Atény, možná by mohla být v úslovích sloní paměť zaměněna za řeckou...

A na samotný závěr veselou historku z natáčení. Podle docenta Pelikána není v současné době u nás albánština vyučována a požádal na místě MZV o podporu. Prý by se mohlo naší zemi docela hodit, kdyby její stát mohl číst a studovat albánské texty z krizových oblastí přímo bez cizích překladů a interpretací. Podle bohorovného vyjádření pana ministra snad někde v útrobách jeho úřadu ještě přežívá nějaká osoba, která mluví albánsky a snad ještě jedna, která albánsky trochu čte, tedy je opravdovým odborníkem. Je přece všeobecně známo, že těm, co čtou a píšou, se říká gramotní, těm, co nečtou a nepíšou, se říká negramotní, a těm, co buď čtou anebo píšou, se říká odborníci. A pokud jsme v rukách odborníků anebo v dobrých rukách krále Mirka, tak se přece nemáme čeho bát...