Svět ji poprvé spatřil 2. července 1949. Měla být sklářkou. Vystudovala filosofickou fakultu v Praze. Češtinu a výtvarnou výchovu. Vzala si akademického malíře, vychovala jeho i děti. Rozvedla se... Banální příběh. "Když jsem se po pětadvaceti letech manželství rozvedla, neboť muž si našel jinou, potkala jsem šoféra z Moldávie, člověka se základním vzděláním. Začal pracovat na mé chalupě, pomáhal mi s ní. A já jsem se rozhodla mu také pomoci. Sehnat mu papíry, aby tady mohl žít. Toho šoféra jsem si nakonec vzala, jako hrdinka mé knížky. " Tak to viděla ona. Se životem se rvala. A jak ji znám, do poslední chvíle.

Pracovala jako nakladatelská redaktorka, pod pseudonymy pracovala dlouhá léta pro Československou televizi. Vědělo to pár lidí. Živila se někdy jak se dalo - i jako uklízečka v kostele. Banální příběh. Učila tvůrčí psaní na Gymnáziu Josefa Škvoreckého, Vyšší odborné škole a Literární akademii v Praze. Psala i scénáře pro rozhlas i televizi (Pánská jízda, Dámská jízda, Bumerang), pracovala i pro divadlo. Byla feministickou publicistkou, scenáristkou i spisovatelkou. Její prvotina, která vyšla v roce 1986, Knížka s červeným obalem, byla jednou z nejvýraznějších próz té doby, vyšla v masovém nákladu na dnešní dobu neuvěřitelných šedesáti tisíc výtisků a byla rozebrána během dopoledne. V roce 1991 obdržela za novelu Magorie Cenu Egona Hostovského.

Psávala fejetony do novin, číst jsme ji mohli třeba na stránkách Deníků Bohemia. Naposledy, vlastně před nedávnem, zapáleně diskutovala o právu ženy na potrat v českotelevizním pořadu ,,Máte slovo". ,,Odešel skvělý člověk, báječná ženská," řekla poslankyně Anna Čurdová, která se televizní debaty spolu s Berkovou účastnila."Vůbec si to neumím představit, byla tak energická, plná života, plná elánu a měla životní zkušenost, která byla tolik potřeba." Plná energie. Spojovat ji s něčím tak nepravděpodobným, jako je smrt, by nám před těmi pár týdny, stejně jako dneska, připadlo naprosto absurdní.

Stále si chovám naději, že zpráva o její smrti je nějaká fáma a že Saša bude žít ještě dlouho. Ale vskrytu duše se obávám, že není.

Malost jako taková nebo sama od sebe (an sich a für sich) neexistuje. Za největší projev malosti považuji to, když se jednotlivci od svého národa distancují, když Čech, který se stal Američanem, říká: Vy, Češi, musíte.... Je to stejný hřích jako pýcha. Dědičný hřích bývá dědičný jen proto, že se opakuje. V okamžiku, kdy ho přestaneme opakovat, se vrátíme zpátky do ráje. S malostí je tomu stejně. Přestaneme-li si na ni hrát, zmizí.