Kdysi jsem na Britské listy vstoupil analýzou několika pohádek a některým čtenářům připadá, že mé tehdejší analýzy byly k jisté duchovnosti otevřené, zatímco dnes jsem se oděl do až příliš rigidního ateistického brnění.

Jenže je to jinak a proto si dovoluji k tématu náboženskosti ještě jednou se vrátit. A to právě pohledem do pohádkové říše.

Ve chvíli, kdy jsem se v Análních vesmírech pokusil náboženské a magické stavy lidství popsat jazykem, jímž psychoanalýza hovoří o Já, tedy o Self, vzal jsem si na pomoc obzvláště užitečný pojem Ronalda Davida Lainga: schizoidnost. Ten pojem se užívá i jinde a jinak, například u Melanie Kleinové. Ale Laingova schizoidnost je definována především a hlavně separací pocitu Já od těla. Já, dle Lainga, může za určitých podmínek odmítnout vnímat hranice těla jako své vlastní hranice. Já a tělo se rozštěpí (proto schizoidnost). Já od té chvíle začne zažívat úžasné stavy (zmapované mystikou či "transpersonální" psychologií), zažívá především jakési osvobození od časovosti, ale zároveň začne vyhasínat, neboť se spolu s tělem zřekne i klíčového zdroje zkušenosti. Tento proces dle Lainga graduje psychózou, při níž vnitřní realita definitivně přehluší realitu vnější a Já se odmítne vnějšku podřizovat, vnějšek se stane realitou jedinou. Vyhasínání Já může vrcholit jeho rozpadem - schizofrenií - ba totálním vyhlazením - hebefrenní schizofrenií.

Schizoidní proces může být rozpoután patrně několika způsoby. Pro Lainga byl klíčovým spouštěčem moment neuznání subjektu pečovatelem v nejranější výchově. Tehdy je schizoidnost vlastně obranou, vygradovanou nedůvěrou ke světu, který se v té rozhodující, formátující chvíli ukázal být cizím a chladným. Avšak v Análních vesmírech jsem se pokoušel dokázat, že stejně tak může být schizoidnost zkrátka "duchovním pokusem", schizoidní proces může být spuštěn rozhodnutím, jistým zbožněním děložního rajského nestavu, tolik typickým pro náboženství, magii a mystiku. Ale stejně tak může být spouštěčem procesu zřejmě i fyziologický pochod, především poškození těla či mozku, které však umožňuje uchovat v chodu "software" psýchy a vyvolá jakési její (zřejmě automatické a obranné) odseparování od těla, ba "hardwaru mozku" - takové stavy máme zmapovány díky zážitkům "klinické smrti".

Je přitom docela dobře možné, že v praxi se uplatňuje při spouštění rozlišných "transcendentálních zážitků" více těchto faktorů najednou, obzvláště první a druhý. Avšak formálně je od sebe můžeme přeci jen odlišit. Při první variantě se v Já uplatňují s postupujícím časem jisté síly, které přeci jen brání konečnému sestupu "zpět" do dělohy a snaží se o navázání opětovného styku s tělem, a tím se světem. Souboj mezi regresivní touhou po "odchodu" a progresivním puzením k návratu do života nazýváme "drama psychózy". Má začasto velmi sexuální povahu - neboť jakkoli je Laingův jazyk puduprostý, my si v Análních vesmírech doplnili, že boj o "návrat do života" je u psychotika vždy bojem o sexualitu, a to logicky tu, jež následuje na žebříku vývoje libida hned po děložním primárním všeobjímajícím narcismu - tedy o orál-analitu. Obecně řečeno o perverzi.

Druhá varianta schizoidnosti, v níž je spouštěčem procesu intelektuální rozhodnutí, je poněkud odlišná. Síly bránící pádu do dělohy, ony psychotikovy elementární síly života (jež bychom asi mohli nejlépe popsat ve Freudově modelu narcismu, ale to ponechejme nyní stranou), nejsou zdaleka tak aktivní při finální hrozbě, ale zároveň je proces komplikován "z druhé strany" - rozhodnutí mystika pramení ve vědomí, jenže předpokladem úspěšnosti schizoidního procesu je rozbití tohoto vědomí. To, co brání úspěšné schizoidnosti, jsou pak odolávající zbytky vědomí. Na to si přeci mystikové často stěžují a vymýšlejí všemožné techniky, jak vědomí rozbít. Což - je-li původní rozhodnutí skutečně intelektuální, a nikoli existenciální jako u psychotika - nejde tak snadno (naštěstí). Přesto, setrvá-li mystik ve své hře na ostří nože, jeho pád do hlubiny je patrně od jisté chvíle více nezastavitelným než u psychotika.

Když jsem v Análních vesmírech popisoval tyto vazby náboženskosti, magičnosti a mystičnosti ke schizoidnosti, příliš jsem nevěřil, že by mi v tomto případě mohla vypomoci jako ilustrace a podpora "moudrost předků" uchovaná v pohádce či mýtu. To, že pohádky popisují fáze vývoje libida i Ega jsem dobře věděl. Avšak demaskování schizoidního procesu je přeci intelektuální výkon namířený proti samotnému jádru společností, jež ze sebe pohádku jako artefakt vydaly. Tedy společností předmoderních, pro něž právě náboženskost byla oním jádrem. Pohádka a mýtus - alespoň z jungovského pohledu - by měla být produktem právě ideologie upletené z jistého zbožnění schizoidnosti a touhy po "reintegraci" (s dělohou). Jaké však bylo mé překvapení, když jsem náhle jednoho dne nalezl revolučně freudovský pohled na schizoidnost v pohádce Boženy Němcové "Král času", kterou Němcová vyslechla při svých etnologických putováních po českém a slovenském venkově.

Pohádka "Král času" vypráví o dvou bratrech. Motiv dvou bratrů (či sester) žánr pohádky zpravidla využívá ve chvíli, kdy chce ukázat dvě možné cesty, dva způsoby řešení nějakého problému, dva druhy existence. Jeden z bratrů byl v pohádce bohatý, druhý chudý. To, jak jistě vnímáte, nedává moc logiku, bohatství bylo v archaické společnosti přeci znakem víceméně rodovým. Tato nelogičnost nás zajisté upozorňuje na metaforičnost. Chudoba jednoho z bratrů vypráví především o chudobě "vnitřní", psychické. Je to muž, jemuž se nedostalo "rodových darů", Laing by řekl "pozornosti rodu", která plodí existenciální integritu a jistotu. Poznamenání rodem stvrzuje v pohádce i chvíle, kdy je chudý bratr rodinou vyhnán z domu. Vleče se pak světem o hladu a sžírá ho zima. Toto zdůraznění hladu a zimy vyznívá v pohádce dosti naturalisticky, ale zajímavé je, že i schizoidní stav bývá metaforizován podobně: vyjevuje se orálně, jak tvrdí Laing, neboť orální touha se snaží zaplašit vnitřní prázdnotu, a je v podstatě útěkem před "chladem" vnějšího světa, reality těla.

Schizoidní člověk se jde "ohřát" do světa vnitřního a vystoupí "z časovosti" (klíčová mystická i psychotická fantazie). Přesně to učiní i hrdina naší pohádky. Ví, že kdesi stojí Skleněný vrch, tedy symbol vnitřního božského prostoru, a na něm prý hoří věčný oheň (ostatně, tento jaderný Self-prostor je skutečně fungujícím a tajuplným energetickým zdrojem každého z nás - slouží však životu jen tehdy, učiníme-li z něj motor a nikoli oltář). Náš hrdina se rozhodne na Skleněný vrch vydat. Zde zjistí, že mu vládnou jisté transcendentní bytosti - Král času a jeho dvanáct podřízených (zajisté symboly měsíčního cyklu, obecně řečeno cykličnosti jako takové). U Krále času se pohybem oněch bytostí kolem ohniště dle pohádky vytváří na světě časovost. Čiže jen u Krále času a jeho ohniště je člověk "mimo čas".

Když se nebožák zahřeje u ohně, objeví se Král času a praví: "Člověče, nemarni tu život, ale jdi domů, pracuj a poctivě se snaž". Ano, to tedy nenapsal ani Freud, ani Stern, tak pravilo "kolektivní nevědomí", autor pohádky. Zasvěcení, jehož se našemu schizoidnímu nebožákovi v jádru lidství dostane, je prosté: je vyzván k návratu do světa a k práci. A co je úplně kouzelné: Král času dá našemu hrdinovi na cestu pytel uhlí. Když ho tento donese domů, uhlí se promění ve zlato. Jelikož je uhlí dosti jasný symbol výkalu, a jelikož dle Freuda je výkal spojen v nevědomí s penězi a hodnotou, nutně se nám zdá, že božská bytost dala pohádkovému hrdinovi na cestu zkrátka "analitu", neboli poslala ho na první - perverzní - libidinosní příčku, přesně podle modelu, který jsme si výše připomněli.

Ale nedosti tomu, pohádka si troufá ještě víc. Když se nebožák vrátí spasený do života a zbohatne z uhlí, jeho osudem vyvolený a bohatý bratr mu počne závidět. Vyzví, kterak ubožák ke štěstí přišel, a rozhodne se rovněž vydat na Skleněný vrch, do sídla Krále času. Zde předstírá chudobu v naději, že na tom řádně vydělá. Těžko se v tuto chvíli již zahání vnucující se představa, že druhý bratr symbolizuje v pohádce "schizoidnost z rozhodnutí", schizoidnost jako hru mystiků, schizoidnost vyvolanou touhou znevážit a rozbít vědomí a nikoli existenciální nemožností vědomí ustavit a opevnit. Toto mystické rouhání a odmítnutí nejcennějšího daru, jaký člověk může dostat (proměna Self v Ego, tedy vědomí), samozřejmě pohádka tvrdě odsoudí. Dvanáct transcendentních bytostí si podává bohatého bratra a každý mu postupně natluče. To jsou ty tvrdé rány, které mystik ještě nezřídka považuje za symptomy "duchovního růstu", neboť tyto rány drtí vědomí. Avšak nakonec je bohatý bratr uvržen do ohniště Krále času a zde je pohlcen a zničen. Už o něm nikdo nikdy nic neslyšel, praví pohádka, a my víme, že i jadérko vědomí - Self - bylo schizoidním procesem vyhlazeno a došlo ke smrti Já - úplné schizofrenii.

Pohádka tedy mluví - v mezích žánru - zdá se velmi jasně. Její závěry už dobře známe z našeho teoretického zázemí. A tak nejpřekvapivější zůstává poznatek, že naši předci z předmoderních časů, ač prý disponující především "magickým vědomím", zase jednou věděli to, co pro zpitomělou modernu museli objevit její největší proroci. Pak ovšem pohádka jako žánr je patrně více než atlasem archetypů. Je i jejich utajeným demaskováním a je patrně prodchnuta tajemnou ateistickou moudrostí, která přežívala na lemu dávných společností formálně zachvácených ideou posvátného...