Lesk povolání pomalu ale jistě stále bledne. Učitelstvo už dávno není jedním z mála nositelů informací, rozhodně nebývá arbitrem elegance a životního stylu. Jeho úloha, jak vyplývá z obav veřejnosti před učitelskou stávkou, souvisí nejspíš se zabezpečením pouhého dozoru nad žactvem. Nikdo z rodičů totiž u příležitosti stávky neprotestuje proti možným ztrátám vzdělanostní úrovně z neuskutečněných lekcí. Stávkující učitelé jsou vůbec v našich podmínkách jistou anomálií.

Zatímco v různých anketách se prestiž učitelského povolání skví na předních místech žebříčků, jakmile učitelé vystoupí se svými mzdovými požadavky, reakce veřejnosti je vysloveně nepřátelská. Už nějaký ten pátek totiž ve skutečnosti vítězí mezi občany představa o úrovni učitelského stavu vystižně charakterizována moderním příslovím: "Kdo umí, ten umí. Kdo neumí, ten učí."

K prestiži učitelského stavu rozhodně nepřispívaly tendenčně zaměřené informace sdělovacích prostředků o délce pracovní doby a dovolené pedagogů. Jakoby pedagog po odchodu ze školy přestal vybírat využitelné informace, zamýšlet se nad výchovnými postupy, studovat, opravovat písemné práce žáků, zkrátka připravovat se na vyučovací proces celým svým osobním životem, neboť učitelské povolání má přece všechny znaky tvůrčí činnosti. Je už takovou naší zvláštností, že například hercům se jejich volnější pracovní doba toleruje. Lze vůbec uvažovat v těchto souvislostech o měření kvality výkonu povolání vykazovanou délkou pracovní doby?

Zvlášť působivě pak zabíralo tvrzení, že učitelé svými vyššími platy roztočí inflační spirálu. Novináři inspirováni mnohými politiky do nekonečna omílali nesmysl o dětech jako rukojmích hrabavých nenasytných pedagogů, kteří svými pokusy upozornit stávkou na řadu závažných problémů v resortu nedávají dětem dobrý příklad vztahu k práci.

Samostatnou kapitolou v postupující degradaci učitelského povolání je soustavné tvrzení politických špiček o prioritě výchovy a vzdělávání a přitom se rozpočet školství stále pohybuje na samotné hranici únosnosti. Budovy bank a jiných peněžních ústavů budou ještě dlouho nejvýstavnějšími objekty.Vnitřní dluh školství přitom raději nepočítejme.

Kdo asi vymyslel přímou závislost škol na místních politických vlivech? Chápal vůbec, jak složitý proces by musel tomuto opatření předcházet? Skutečně je nezbytné nazývat učitelem každého pedagogického pracovníka, který bez vysokoškolského odborného vzdělání nastoupí do školských služeb?

Za zvláštní a přímo nezodpovědné lze považovat představy školských reformátorů. To opravdu ani netuší, že neformální přijetí úpravy obsahu vzdělávání prostřednictvím nových programů má jen pramalou šanci na úspěch bez radikální změny formy celého systému doprovázené významným posílením finančních zdrojů?

Jak je možné, že v éře vzdělanostní společnosti nemá stále patřičný kredit objektivně ověřitelná kvalita vzdělanosti, nýbrž často různými prostředky získaný tiskopis o absolutoriu vzdělávání?

Samotní pedagogové se také doposud nedohodli, jak je to s mírou výchovy a vzdělávání v jimi organizovaném procesu. Zda vychovávat individuum prostřednictvím kolektivu, nebo přistoupit na pozoruhodnou sociologickou teorii jednoho politika, že kolektiv vlastně neexistuje.

Bída učitelského stavu tkví ve stále upadající hrdosti na příslušnost k této profesní skupině. Zařazení školství do sféry služeb jen dokumentuje hloubku nepochopení samotného smyslu vzdělávání. Služby přece bývají charakterizovány jednostranným přijímáním objednané úsluhy. Pro vzdělávací proces je naopak nezbytný koordinovaný zájem a aktivní přístup všech partnerů -- školy, rodiny a společnosti. Učitel služebník je špatný učitel. Společnost, která s učitelů špatně placené služebníky vytváří, není společností osvícenou. Obecné blaho a vlastní osud v budoucnu jí bývá cizí.