K tomu je možno připočítat i několik startů ruských strategických raket, které také mohou ukázat stále ještě velikou sílu jeho raketového potenciálu.

Nakonec možná nejzajímavější byl poslední letošní start ruské rakety, která na oběžnou dráhu kolem země vynesla navigační družice systému GLONASS, který by se během jara 2008 měl dostat do již plné operační pohotovosti. I když to byl původně jen vojenský navigační systém (a těmto účelům bude také sloužit), bude GLONASS sloužit i civilním účelům.

Proto také ruský tisk po zveřejnění této zprávy se začal zajímat o to, zda si lze koupit takové navigační zařízení srovnatelné s americkým GPS, který již funguje zhruba 15 let. Nakonec i prezident Putin se dotazoval tvůrců tohoto systému, zda ho bude moci využívat i široká veřejnost.

Výsledek nasazení GLONASS tak v mnoha ohledech připomíná „sovětské doby“, jak to hodnotí ruská media. První navigátory se údajně objevily někde v obchodech – poptávka po nich je velmi vysoká. Cena dosahuje až 18 tis. rublů. Srovnatelný navigátor GPS je údajně za 3–5 tis. rublů. Koupit si ruský navigátor je podle medií nemožné a – jak poznamenávají – upozorňuje se, že systém může vynechávat a může být až tři hodiny nedostupný.

Je tam příliš mnoho prvků tak dobře známých z minulosti – nesmyslně vysoká cena elektroniky, kterou nikdo není schopen vyrobit, nedostupnost služby a také pozdní nástup do praxe. Mluvit zde o nějaké pružnosti a reakci na potřeby trhu vůbec nemá smysl.

To, co je vidět v případě aplikace GLONASS, však platí – možná ještě ve větší míře – i pokud jde o ruské pokusy o obnovu své vojenské síly.

Zde se Rusko potýká s fatálními následky Jelcinovy éry. Právě v té době, která je někde možná považována za rozkvět demokracie v Rusku, byla přerušena většina zbrojních programů a některé zpomaleny – na nic z toho nebyly peníze. Teprve v posledních letech Putinovy éry se podařilo některé tyto projekty znovu oživit.

Příklad Ruska – a nejde jen o vojenské programy – ukazuje, jak významným prvkem v ekonomice je čas. V tom smyslu, že se např. přeruší výstavba silnic, údržba vozového parku na železnici, přestane se obnovovat park vozidel městské hromadné dopravy, neobnovují se inženýrské sítě, rozvody elektřiny atd. Většinou jde o infrastrukturní projekty, kde je to nejvíce vidět, ale platí to i v případě zastarání strojového parku ve výrobních firmách. Odstranit takovou časovou prodlevu, kdy pak najednou všechno zestárne a není dostatek zdrojů na celkovou obnovu, je mimořádně těžké. Přitom tato časová prodleva, kdy není zájem o nákup nového zařízení, má zpravidla zničující dopad i na dodavatele této techniky (a jejich subdodavatele), nikoli jen na uživatele.

A to v plné míře platí i pro ruské zbrojení. Mnoho systémů , které jsou dnes využívány, jsou na hranici technické životnosti a má-li být zachována úroveň tohoto potenciálu, musejí být obnoveny.

Lze to uvést na několika příkladech. Když byl oznámen výjezd ruské letadlové lodi do Středozemního moře, připomínali experti, že její poslední výjezd do Atlantiku v polovině devadesátých let skončil neslavně. Loď se po poruše motorů jen sotva vrátila zpět do mateřského přístavu. Kromě toho také připomněli, že takové „výlety“ nejsou zadarmo - jejich odhady se blížily až miliardě rublů.

Také výstavba páteře ruského námořnictva – strategických ponorek – je, z ruského pohledu, neradostná. Letos se sice podařilo spustit na vodu ponorku nového typu – Jurij Dolgorukij – ale byla to první ponorka postavená od rozpadu SSSR, která navíc nebude v operační službě dříve než v roce 2009 (dosud ji totiž není čím vyzbrojit, protože většina pokusů s raketou Bulava, která je pro ni vyvíjena, byla neúspěšná).

Další ponorky podobného typu budou dokončeny teprve v dalších letech – do deseti let se jich má postavit osm – k náhradě za staré typy. Ostatní do služby zařazené ponorky procházejí jen zvolna rekonstrukcemi a většinu času tráví v přístavech.

Potom skutečná síla takového potenciálu je mnohem menší, než se obecně soudí. A pokud je dnes tématu obnovování potenciálu ruského ponorkového loďstva věnováno více pozornosti - i ruskými medii - než kdykoli v minulosti, pak to může vypadat jako nárůst zbrojení. To je však porovnáváno s výchozím stavem, který je nula, neboť v těchto oblastech vůbec nedocházelo k vyzbrojování a potenciál se zmenšoval. Je to v podstatě o úhlu pohledu – o ničem jiném.

Stejným příkladem je i obnova letů strategického letectva. Nezávislí experti v ruských mediích poukazují na to, že obnovení takových letů bude spojeno s urychlením opotřebováním těchto letadel. Připomínají, že poslední strategický bombardér TU–160 byl v Rusku postaven v roce 1992, kdy Jelcin zakázal jejich další stavbu. Turbovrtulové TU–95 – známí Medvědi – pocházejí z roku 1957, kdy byly zařazeny do výzbroje.

Experti připomínají, že klíčovým prvkem pro každé letadlo jsou motory a počet hodin, které odsloužily. A je jasné, kde je problém. Podle těchto odhadů musí motory TU–160 na kontrolu po náletu 3 000 hodin, kdy se mohou některé díly vyměnit. Jde o unikátní typ motorů, kdy subdodávky zabezpečovaly podniky po celém Rusku. Mnohé z nich už dávno zkrachovaly, výrobní zařízení šlo do šrotu apod. A co je ještě horší – často se rozpadly i kolektivy lidí, kteří takovou výrobu zabezpečovali. Obnova výroby těchto letadel a třeba jen náhradních dílů k tomu, aby je bylo možno udržet v chodu, se vyžádá ohromné prostředky – a také čas.

Taková tvrzení mohou nasvědčovat, že se lze dočkat toho, že ze slavného obnovení letů zůstane jen torzo, protože nebude k dispozici technika, na které by se dalo létat. Podle některých expertů, taková doba může nastat již velmi brzy.

Tento příklad - stejně jako v případu rozvoje výroby ponorek - ukazuje, že jedno na první pohled efektní rozhodnutí, pokud není zvažováno v dalších souvislostech, nakonec může být kontraproduktivní.

A nakonec příklad možná nejzřetelnější - strategické rakety. Také tento potenciál v minulých letech velmi zastaral. Kritické hlasy některých ruských expertů nabádají ke střízlivosti při hodnocení jeho možností. Tak se uvádí, že nedávno nově vyzkoušená raketa RS–24 je vlastně upravená raketa Topol, ale s jinou - vícenásobnou hlavicí. Podle dohody o omezení strategických zbraní SALT 1 nemohou Rusko a USA až do roku 2009 vyměnit jednoduché hlavice za více násobné na stávajících raketách. Na nové rakety se to již nevztahuje a proto se přijalo toto řešení.

V devadesátých letech Rusko začalo zavádět do výzbroje rakety Topol a později v mobilní verzi. Byla to reakce na americké rakety , které se vyznačovaly vyšší přesností zásahu cíle. Má se za to, že jejich hlavní předností je mobilita a možnost se maskovat.

V polovině devadesátých let se však objevily americké družice s radiolokačním sledováním Země – a přednost maskování a mobility zmizela. Naopak se ukázalo – jak uvádí někteří ruští experti – že v této situaci je odolnost mobilních Topolů proti případnému napadení nulová – oproti tomu, kdy by byly umístěny v raketových silech. Možná, že daleko efektivnější by bylo pracovat na zesílení ochrany těchto sila a jejich odolnosti proti jadernému úderu.

Kritici ukazují i na to, že Topol zaostává za americkými analogy pokud jde o přesnost zásahu cíle –dosahuje zde toho, co americké rakety již dosáhly před třiceti lety a zaostává zejména pokud jde o dolet a velikost jaderné nálože. Pokud totiž se na stávající raketu umístí více hlavic - každá má samostatné navádění (motory, elektroniku atd.) - pak je tato hlavice mnohem těžší a její dolet se přirozeně zkracuje.

K tomu, aby se hledalo jiné řešení však chybí čas, který Rusko propáslo v devadesátých letech. Proto také se hledají řešení, která možná nejsou nejlepší, ale jsou momentálně po ruce.

Известия.Ру: ГЛОНАССинация всей страны ZDE