V ní opakuje editor BBC News website Steve Herrman, to, co napsal Adam Batstone Janu Čulíkovi. V prohlášení, zveřejněném v pátek 4. ledna 2008 v 17.54 Herman informuje o tom, že "BBC je na různých serverch, blozích a diskusních fórech obviňována z cenzury," a pokračuje:

Kompletní text omluvy v angličtině ZDE

Nezodpovězena zůstává otázka, proč před zveřejněním rozhovoru nezkoumala ani BBC, ani Al Džazíra: zda se Bhuttová skutečně přeřekla a zda její výrok Sir David Frost skutečně přeslechl. │JČ

napsal čtenář Petr Spelina. I Ivan Odillo Štampach si stěžuje na "cenzuru" BBC (a potažmo i Britských listů, viz níže):

Myslím si, že je to zásadní neporozumění novinářské práci - či jakémukoliv "psaní" či "ohledávání skutečnosti".

Představa šéfredaktora Britských listů Jana Čulíka, že BBC svými střihy pořadů pouze "pomáhá orientaci lidí ve světě", a provádí tak běžnou "redakční práci", ukazuje převahu víry nad kritickým zhodnocením faktů. "Divácká obec musí vědět, že vysílatel veřejnost nemanipuluje a že redigování materiálu provádí profesionálně, vyváženě a v dobré víře," píše Jan Čulík. Jestliže větu čelné ikony pákistánské politiky Bénazír Bhuttové, která se běžně celá léta vybavovala s čelnými britskými, izraelskými a dalšími "západními" politiky a novináři, o zabití "nejhledanějšího muže planety" Usámy bin Ladina Ahmedem Omarem Saeed Sheikhem vyhodnotil redaktor tak, že není podstatná a může ji vystřihnout, minul se povoláním. Stejně tak je zralý na dovolenou i reportér, který s Bhuttovou dělal rozhovor.

Smrt Bénazír Bhuttové a podivné souvislosti TÉMA BL

Souhlasím, že Al Džazíra není svatá, BBC, není svatá ani Guardian není svatý, Pracují v nich omylní lidé. Jenže to, co píše Štěpán Kotrba ve svém článku je, bez důkazů, jen další variací na konspirační teorie. Kdyby býval Tomáš Krček ve svém článku pouze upozornil na to, že se Bhuttová v rozhovoru s Frostem zmínila, že je Usáma bin Ladin mrtev, že na to Frost vůbec nereagoval a že BBC z rozhovoru tuto inkriminovanou větu odstranila, bylo by to v pořádku. Spekulovat však bez důkazů o tom, že "protože Bhuttová řekla, že byl bin Ladin usmrcen, byla zavražděna" - je, promiňte, konspirační teorie. Daleko pravděpodobnější vysvětlení je to, že celá záležitost byla prostě chybou - a tohoto vysvětlení by se soudnější jedinci měli přidržovat do doby, než budou k dispozici jiné důkazy, případně potvrzující opak.

Naproti tomu, co naznačuje Štěpán Kotrba, že totiž mohlo jít o dalekosáhlé spiknutí, chci připomenout postřeh dr. Johna Dunna, mého bývalého šéfa na Glasgow University a dlouholetého analytika sovětských a ruských poměrů. Ten kdysi poukázal na to, že hlavním rozdílem mezi komunistickými, případně postkomunistickými zeměmi na jedné a zralejšími západními demokraciemi na druhé straně je nepropojenost nerůznějších společenských zájmů. Západní společnosti jsou podle Dunna charakterizovány hermetickým oddělením zájmových oblastí různých skupin. Proto většinou nelze nic dlouho utajit, protože dříve nebo později někdo z konkurenční skupiny věc prozradí.Neexistuje všeobsáhlé mocenské spiknutí tak, jak tomu bylo za komunismu v sovětském bloku a jak to často přežívá v některých postkomunistických zemích.

Ovšem, jak správně na to poukazuje Tomáš Krček, pracovníci médií mohou být líní, zbabělí, neprofesionální. Zde je dnes velkou výhodou, že pracují pod démotickým dohledem internetu, jenže záporným aspektem při tom je, že "lidový internet" rád v nevysvětlených věcech propadá romantickým konspiračním teoriím.

Celá "aféra" má totiž charakteristické rysy chyby, nezájmu a neprofesionality médií i politiků, a naznačuje, že šlo nejspíše od Bhuttové o přeřeknutí. Tak zaprvé:

Po mnoha měsících, ne-li letech, se v britském tisku opět objevila zpráva týkající se České republiky. Kate Connolly z Berlína informuje v deníku Guardian, že skupina Ztohoven má být postavena před soud. Charakterizuje ji jako "skupinu radikálních umělců, která vyvolala paniku mezi diváky jedné české televizní stanice tím, že tajně včlenila záběr jaderné exploze do její předpovědi počasí." Autorka uvádí, že šest členů kolektivu Ztohoven, mezi jehož cíle patří "pronikat do veřejného prostoru má být v lednu postaveno před soud. Byli obvinění z šíření "falešných informací". Každý z nich by mohl být odsouzen na tři roky do vězení.

Tato analýza byla napsána 1. srpna 2007. Vydáváme ji se zpožděním až nyní, prakticky po půl roce, ale přesto neztratila nic ze své aktuálnosti. Je odůvodněním, proč volby, vnucené Mušarrafovi západními politickými stratégy, nemohla v žádném případě vyhrát Bénazír Bhuttová. A proč stav, který nastal nyní, všem vyhovuje.

Chudák Parvíz Mušaraf! Není příliš populární a skoro všichni na něj vykonávají nátlak. Ale dře se dál, snaží si zachovat rovnováhu a moc, i když přitom sedí na vrcholu běsnící sopky. Ve skutečnosti si vede lépe, než by člověk považoval za možné.

Abychom začali příběh od začátku, musíme si připomenout původ Pákistánu. Hlavním nacionalistickým hnutím v koloniální Indii byl Indický národní kongres, který vedli Mahátma Gándhí a Džaváharlál Néhrú. Jeho aktivním členem byl také právník muslimského původu Muhammad Alí Džinnáh. Sále výrazněji ale pociťoval, že muslimové jako skupina (dalo by se říci jako etnická skupina) byli degradováni na druhořadé občany.

Irácký voják začal střílet na americké vojáky. Dva z nich usmrtil a tři další zranil, konstatovaly americké a irácké úřady. K incidentu došlo při společné hlídce na severu Iráku dne 26. prosince. Irácký generál uvedl, že hlídka se v městě Mosul octla pod palbou, ale že jeho podřízený voják "zneužil" situace a zastřelil Američany. Je to prý první takový případ od americké invaze v březnu 2003. Smrt obou amerických vojáků původně zaregistrovaly americké úřady jako důsledek nepřátelské střelby z malých zbraní. Irácký generál Mutaa al-Khazraji však nyní uvedl, že Američany ve skutečnosti zastřelil irácký člen hlídky. Byl to "tajný člen povstaleckých jednotek". Byl zatčen a je nyní vyslýchán.

Na jednom blogu, který se odkazuje na irácký a libanonský zdroj, prý voják "Ceasar" usmrtil "tři" americké vojáky "za to, že kopali a bili těhotnou Iráčanku". Tuto informaci nepotvrzují západní zdroje.

ČTK│iHNed│ Polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski v sobotu vyjádřil námitky k možné instalaci prvků amerického protiraketového štítu v Polsku. Zároveň zdůraznil, že Spojené státy jsou důležitým spojencem Polska, a vznik prvků základny na polském území by upevnil vztahy obou zemí.

Informaci ČTK přinesl server Hospodářských novin.

K tomu: New York Times, "Poláci už ztratili zájem", Britské listy 30.12. 2007 ZDE

Svátek Zjevení Páně, řecky Epifaneia či theofaneia (tj. Boží zjevení), lidově zvaný "Tří králů", je na Východě původním svátkem Kristova narození. Svým obsahem téměř totožný s vánočním svátkem Narození Páně. Pod epifanií se v antice rozumělo jak viditelné zjevení božstva, tak i slavnostní příjezd panovníka, uctívaného jako božstvo, do měst jeho říše. Je možné, že volbu 6. ledna ovlivnil pohanský svátek: v Alexandrii slavili pohané v noci z 5. na 6. ledna narozeniny boha Eóna, boha času a věčnosti.

BZ│ Informacím o nedávných společných manévrech Číny a Indie nevěnoval český ani ruský tisk prakticky žádnou pozornost. Svaz dvou miliardových velmocí se ale může stát začátkem konce diktátu Západu a unipolárního světa. Ruským deníkem „Pravda“ oslovení experti předpokládají, že k megabloku dvou asijských zemí by se mělo připojit i Rusko.

Senzační novinka, že nedávno proběhly společné čínsko-indické manévry, ruský tisk prakticky ani nezaznamenal. Mnozí experti si ale myslí, že historicky první velké vojenské cvičení dvou velkých východních velmocí znamenají začátek konce unipolárního světa, jejichž nevyhnutelným následkem budou hluboké globální změny světové geopolitické situace.

V Rusku i jinde plodí nedostatek otevřenosti gangsterskou kulturu, která ochromuje sociální a hospodářský pokrok, míní bývalý šéfredaktor konzervativního britského deníku Daily Telegraph Max Hastings.

Některé mezinárodní hospodářské organizace zdůrazňují, že světová ekonomika nyní zažívá největší proměnu od průmyslové revoluce. Hospodářská centra se přesunují z rozvinutého světa na vznikající trhy v Asii, ve východní Evropě, na Blízkém východě a v Latinské Americe, píše Wang Yusheng v deníku China Daily.

Od 1. ledna vstoupily v platnost dle finančních analytiků mírné reformy veřejných financí. Již ve stávající podobě jsou však jejich důsledky poměrně dost významné, a to jak ve sféře ekonomické, tak ve sféře sociální a psychologické. Podívejme se na některé z nich podrobněji.

Redaktor Musil se v iDNES na základě své osobní zkušenosti ve Francii pouští do svérázné obhajoby doplatků u lékaře. Při lyžování utrpěl úraz a při ošetření musel v ordinaci zaplatit. Následně mu byla částka za ošetření proplacena na základě cestovního pojištění. Protože relativně agresivně výsměšným tonem manipuluje věřejným míněním ve smyslu obhajoby poplatků, pokusím se dodat několik faktů k danému případu - Francii.

Včera večer se uskutečnil první "caucus" (nominační sněm) do prezidentských voleb ve Spojených státech. Včerejší výsledky výrazně ovlivní boj o prezidentské místo v USA.

V Demokratickém táboře vyhrál se značným náskokem Barack Obama a získal 37.54% hlasů demokratických voličů. Druhý se umístil John Edwards s 29.71% a třetí v těsném závěsu Hillary Clinton s 29.43%.

Převratné politické a geostrategické změny, které nastaly v průběhu 90. let v Evropě, se nevyhnuly ani naší společnosti. Pro další rozvoj armády v polistopadovém období mělo rozhodující význam přijetí Koncepce výstavby Československé armády po roce 1990, jež byla schválena v roce 1990. Do té doby se totiž vycházelo z bipolárního rozdělení světa a podřízenosti Varšavské smlouvě.

V roce 1989 byli všichni generálové, 82 % důstojníků a 51% praporčíků členy KSČ. Podstatná část vojáků z povolání vystoupila z KSČ ještě před přijetím Branného zákona v březnu 1990, který členství ve stranách vojákům zakazoval. Po zrušení Hlavní politické správy a prověrkách opustilo ozbrojené síly přes 4 000 důstojníků a kolem 80 generálů, kteří se politicky nebo morálně zkompromitovali či nechtěli v armádě nadále sloužit.

Český Kocourkov čeká precedens, na lavici obžalovaných usednou umělci, žalovaní za svůj umělecký čin a současně občané tohoto státu, obviněni za údajné šíření poplašné zprávy. Kolik poplašných zpráv už ale u nás bylo šířeno a nikdo za ně neseděl, například za zprávu o přeletu letadla iránské dopravní společnosti nad našim územím, které mělo údajně na palubě radioaktivní materiál a kolik poplašných zpráv je nadále nepřetržitě šířeno reklamou.

Představa, že umělecké dílo je možné posuzovat teprve tehdy, když pochopíme zámysl jeho tvůrce - podle Jana Paula "by umělecké dílo mělo být posuzováno jen ve svém záměru" - je nebezpečný omyl, zvlášť v oblasti užitého umění je to antiteze. Záměr může být jiný, než je kvalita jeho vyjádření. Ještě nebezpečnější omyl je přijmout anarchistickou tezi výstavy Dokumenta Kassel 1992, že "uměním je všechno, co je za umění prohlášeno". To je výmluva žvanilů a neumětelů, aby mohli zkasírovat hlupáky, případně kurátorů a uměleckých teoretiků, té příživné třídy vykladačů slova Božího.

Polemika s článkem Jana Paula "Ztohoven" půjdou k soudu, jenomže co vlastně bude souzeno?

Dnes mě velice nadzvedl článek naznačující, že fingování jaderného výbuchu v Krkonoších bylo uměleckým počinem a proto by nemělo být souzeno jako šíření poplašné zprávy, píše Pavla Cholevová.

Co bylo účelem tohoto "umění"? Vyvolat v lidech dojem,že automatický televizní přenos zabírá jaderný výbuch. Událost sice málo pravděpodobná, ale ne vyloučená. Hrozivá, nebezpečná, život ohrožující.

V posledních letech jsou často skloňovány pojmy jako šarí‘a (islámské právo), islamismus, islámský fundamentalismus atd. Ne vždy se však autoři rozličných soudů, úvah a odvážných analýz hlouběji zabývají tématem, o němž hovoří. Následující „seriál“ na téma islámské právo by měl být pokusem o přiblížení problematiky islámského práva a islámské kultury, v níž má tradiční právo neopominutelné postavení. Vzhledem k úsilí některých muslimských hnutí zavést „islámský stát“ jako jediné legitimní uspořádání společnosti se závěrem hodlám věnovat i islámské ústavní teorii, příp. i způsobu, jímž šarí‘a, resp. islámská právní tradice, ovlivňuje státní zřízení některých muslimských zemí.

Uvedené příklady násilí, které popisuje autorka, jsou skutečně otřesné. Situace je o to horší, že jde o špičku ledovce. Je pravda, že jak některé sociální pracovnice, tak policisté nevědí, co si s týráním dětí počít, natož je aktivně vyhledávat a postihovat. Nejjednodušší je říci, že si za to dotyčný může sám. Nebo násilí vůči dětem tolerovat s tím, že „na některé fracky škoda facky, která padne vedle...“ Zřetězení násilných vzorců chování přenášených rákoskou z otců na syny vede po několika generacích k celospolečenské  toleranci násilí.

Jan Klíma: Salazar. Tichý diktátor. Nakladatelství Aleš Skřivan ml. Praha 2005. Počet stran: 271. ISBN: 80-86493-15-6.

Narozdíl od soudobého vývoje vlasti nacionalisty Francisca Franca panuje nyní, jak se zdá, v širší portugalské veřejnosti snaha rehabilitovat vlastní nesvobodnou minulost. Přesněji poopravit pohled na původně rázně odmítnuté ztělesnění mnohaleté diktatury. Zdá se totiž, že obyvatelstvo menšího členského státu Evropské unie považuje údobí krajně konzervativního diktátora za nezdiskreditovanou součást stávající národní identity, což právě kontrastuje se Španělskem, kde posílily opačné tendence k odstranění veřejných připomínek autokrata opírajícího se o armádu, katolický klér a tradiční rodinu. Naznačuje to alespoň letošní podívaná tamější televizní stanice RTP propojená s hlasováním "kdo nejvíce přispěl k velikosti Portugalska". Ukazuje leccos o širší společenské recepci elitářského Antónia de Oliveira Salazara (1889 -- 1970), neboť ten byl -- přes jisté rozpaky zlomené údajně "bouřlivými protesty" -- do pomyslného klání přece jen zařazen a nakonec suverénně zvítězil s jednačtyřiceti procenty ze 160 000 hlasů. Hlasování naznačuje, že obvyklé vnímání nejzavilejšího obránce druhdy celosvětové, striktně nábožensky pravověrné koloniální říše je daleko příznivější nežli nazírání jejích historicky vzdálenějších tvůrců -- Vasco da Gama skončil na místě čtvrtém.

Zdárec! Ty vaše Britské listy jsou vskutku velmi, velmi dobré. Čtu je asi dva roky skoro každý den a vždy uspokojí mou touhu po informacích. Je trošku smutné, že cítíte nedostatek financí, ale stejně si myslím, že nejlepší Díla vždy vznikají v chudobě. Proto vám tedy nic nepošlu! Vděčný a spokojený čtenář Janko Dilno.

Se začátkem nového roku započala Via Iuris 10. rok své existence a my Vám tímto opět přinášíme soubor článku publikovaných ve Via Iuris ONLINE, tentokrát za období říjen-prosinec ZDE V posledním čtvrtletí roku 2007 bylo ve Via Iuris publikováno 13 příspěvku věnovaných ochraně životního prostředí, lidských práv a jiných veřejných zájmů. Dočtete se např. o významu právních služeb při zvyšování přístupu nemajetných osob ke spravedlnosti, o tom, jak je možné, že přestože provozovatele zdrojů znečištění ovzduší dodržují limity, je v některých oblastech ovzduší znečištěno natolik, že dochází k ohrožení zdraví osob, nebo o některých výhodách studia na olomoucké právnické fakultě, píše David Záhumenský.

Podle internetového výzkumu iAudit International stoupla v listopadu 2007 doposud rekordní návštěvnost Britských listů. Reach - podíl na trhu - mezi internetovými uživateli serverů na doméně .cz v listopadu 2007 posílily na úroveň 3,6 % všech návštěvníků internetu v češtině v měsíčním průměru, což je meziměsíční nárůst o dvě desetiny procenta.

Počet unikátních návštěvníků v listopadu 2007 byl 156 911, což je meziměsíční nárůst o 18%, počet návštěv 443 928 (nárůst o 11%) a počet stažených stran 1 080 529 (nárůst o 15%).

Týdenní návštěvnost Britských listů za poslední listopadový týden byla 46 986 unikátních návštěvníků, 97 878 návštěv a 233 849 zhlédnutých stran, v minulém týdnu to bylo už 51 364 návštěvníků. Denní návštěvnost v poslední listopadový pracovní den 28. 11. pak byla 12 687 unikátních návštěvníků s 16 534 návštěvami a 41 740 zhlédnutými stranami. Britské listy sledují návštěvnost prostřednictvím výzkumů iAudit kontinuálně už od října 2004.

"Neocenitelná historicko-kritická práce, přehledná, vnímavá a dobře napsaná."

Josef Škvorecký, 6. ledna 2008

Právě přichází na předvánoční trh nová kniha o českém filmu od Jana Čulíka. K dispozici ke koupi na www.kosmas.cz ZDE, též přímo z nakladatelství Host ZDE

V první souborné knižní práci o českém hraném filmu od roku 1989 rozebírá autor více než dvě stě devadesát snímků, které vznikly za posledních osmnáct let. Filmovou produkci rozdělil tematicky do několika celků: v období kolem pádu komunismu se objevila celá řada trpkých výpovědí o životě v Československu sedmdesátých a osmdesátých let; naproti tomu svědectví o stalinském útlaku z padesátých let většinou už nesvědčí o životě v totalitě s tak úzkostnou naléhavostí jako snímky o normalizaci. Autor se dále věnuje četným filmům s historickými tématy, zejména z traumatických období, dále snímkům svědčícím o prvních zkušenostech z postkomunismu, včetně "pokleslých" komerčních komedií, a rozebírá též množství filmů vzniklých o současné společnosti. Nejnověji se česká kinematografie zabývá především mezilidskými vztahy; tyto snímky patří podle autora k nejlepším. Kniha analyzuje i filmy pro děti a mládež, dále četné, více či méně úspěšné umělecké experimenty, a závěrem vybírá "nejlepších pětačtyřicet" --- snímky vysoké kvality, které podle autorova názoru zřejmě přežijí.

Cílem autorovy analýzy bylo zjistit, jakým způsobem vypovídá současná česká kinematografie o dnešní české společnosti, zda o ní vytváří mýty a jakého hodnotového systému se podle českých filmů dnešní společnost přidržuje. Podrobným sémantickým rozborem příběhů jednotlivých hraných filmů dochází autor k překvapivým závěrům.

Současná česká kinematografie zaujímá vůči české společnosti svobodný a kritický postoj. Vytváří o ní podle jeho názoru pozoruhodně ucelené svědectví.

Převedli jsme do digitální formy kompletní text první monografie o české nezávislé literatuře, která vycházela v exilových nakladatelstvích během dvou desetiletí husákovské normalizace. Kniha z roku 1991 je autentickým otiskem toho, jak svědčili nezávislí čeští a slovenští spisovatelé o zkušenosti svého společenství.

Jan Čulík, Knihy za ohradou: Česká literatura v exilových nakladatelstvích 1971-1989 ZDE

Prosazovat ostrakizaci určitého člena společnosti kvůli jeho legálnímu a široce používanému výrobku, to je typické pro puritánské společnosti, jako jsou Spojené státy či Polsko, nikoliv však Česká republika. To, že pan Remunda, paní Fričová, pan Janeček, Rada české televize a spousta jiných lidí nevidí nic špatného na natáčení pořadu o paní Rosenbergové jako o osobě, nikoliv jako o předmětu laboratorního zkoumání, dokazuje, že česká společnost nemá nic proti tomu, že je to pornografka.

Reakce na článek Fabiana Golga "Jsem proti ostrakizování Rosenbergových"

Mé varování, proč není radno dělat z výrobců pornografie celebrity, nemá nic společného s puritánstvím. Varuji před snahami dělat z komerčních manipulátorů společenské vzory. Degraduje to etický hodnotový systém společnosti. Možná má Fabiano Golgo pravdu, že už v české společnosti - aspoň v jejích médiích - etický hodnotový systém už stejně neexistuje. Jenže život není pouze v sebeposedlém pražském mediálním cirkusu. Dobře vím, že hodnotový systém normálních lidí není dosud vždy tak destabilizovaný, jak se tváří pražský mediální cirkus. Promluvte si třeba s dnešními studenty.

Pevně zastávám názor, že je škodlivé, pokud se komerční manipulace (manipulace s těmi nejsoukromějšími, nejkřehčími a nejcitivějšími aspekty lidské existence za účelem zisku) zbožšťuje ve sdělovacích prostředcích a dělá se z ní vzor pro společenské chování.

Vzpomněl jsem si na jednu debatu o pornografii (,,komerční sexualita a organizovaný zločin") na PFUK už před řadou let. Část pozvaných sexuologů (R. Uzel) škodlivost pornografie bagatelizovala. Oni na to byli schopni nazírat jen tím konzervativním způsobem ve smyslu, zda pornografie ,,kazí" její konzumenty.

Pak ale vystoupil jeden kolega z PFUK a zacitoval z odborných článků z USA, kolik procent pornoherců trpí jakými chorobami, kolik jich je drogově závislých, dále studii o tom, jak od dob rozšíření internetové pornografie narostlo v západní Evropě násilí proti prostitutkám, po nichž rostoucí klientela vyžaduje stále více deviantní sex. Pak ještě citoval další článek o stírající se hranici mezi deviantní a nedeviantní (zejména pedofilní) pornografií - s argumenty, proč souloží-li 17ti letá před kamerou, je to zločin a za rok už prima byznys, poznamenává Miroslav Kočí.

Je zajímavé, jak pan Golgo opět redukuje etické otázky ohledně pornografie na to, zda někomu její sledování škodí, píše Miroslav Kočí.

Jan Potměšil v úvodu svého článku "Král, válečník, kouzelník, milovník, aneb krize mužské identity a jak z toho ven" zcela nevzrušeně, jako něco úplně normálního, cituje názor J.X. Doležala, který by byl ve zralé demokratické společnosti považován za zcela šílený, totiž, že vzhledem k tomu, že v české společnosti je zcela více mužů šovinistů a násilníků než osob, usilujících o to, aby ženy ve společnosti nebyly utlačovány, proto by měi být ve vládních antidiskriminačních radách zastoupeni i mužští šovinisté.

Je to asi jako argument, který mi kdosi v Praze sděloval s vítězoslavným úsměvem, že vzhledem k tomu, že je prý v ČR více než 50 procent populace kuřáky (není to pravda, pravidelnými kuřáky je jen cca 24 procent obyvatelstva), v ČR nikdy nebude zakázáno kouření ve veřejných místnostech.

"Na tomto plakátu neznámý italský umělec zpodobnil muslima a jeho nenávist k naší (evropské) civilizaci ... ne, překvapení, omlouvám se ...to není muslim, to je žid," píše antropolog Gabriele Marranci na svém blogu. Jak poznamenává, tento antisemitský plakát můžete vidět v muzeu holocaustu v USA ve státě Florida.

V jedné protektorátní komedii (jméno si bohužel nepamatuji) je scéna, v níž hlavní hrdina - sympatický, ale prolhaný floutek - popisuje společnosti svůj údajný letitý pobyt v Číně. "Ale to je výborné, " poznamená kdosi z přítomných, "máme tu totiž problém domluvit se s tímto pánem." Pán se zjevně asijskými rysy pronese cosi, co je patrně pozdravem. Hrdina neztratí duchapřítomnost a asi minutu popisuje Číňanovu cestu do Evropy. "Úžasná řeč." vzdychne okouzleně jedna z dam. "Co všechno se dá říci jedním slovem !"

Na tuhle scénu jsem si vzpomněl, když jsem četl polemiku Pavla Janíčka na můj - rovněž polemický - článek v BL. Přiznám se, že formální mechanismus střídání vlád a poslanců skutečně považuji za důležitý. Jiné formy - například státní převraty - podle mne poskytují horší pozadí pro naplňování většiny lidských potřeb.

JU│ Jedním z rysů letošního roku v mezinárodní politice byla snaha Ruska připomenout světu svoji rostoucí ekonomickou sílu a s tím i narůstající politickou a vojenskou sílu. Po 15 letech tak byly obnoveny lety ruského strategického letectva mimo teritorium Ruska nad mezinárodní vody světových oceánů a na konci roku to pak byl i výjezd jediné ruské letadlové lodi do Atlantiku a do Středozemního moře. Je za tím dost jednoznačná snaha ukázat světu, že Rusko a jeho ozbrojené síly stále ještě žijí a možná i pomalu sílí. Důležité je všimnout si nyní onoho slova POMALU.

Dohánění času je dnes hlavním problémem ruské ekonomiky a Ruska jako celku – pokud se chce změnit z ekonomiky postavené na exportu surovin na ekonomiku zpracovatelského typu. Případ zbrojení je jen jedním z příkladů. V oblasti zbrojení je právě problém času dobře patrný. Možná, že lépe než v jiných oblastech např. v infrastruktuře. Ale možná, že právě v těchto jiných oblastech je vnitřní ruská situace a - promarněný čas - ještě daleko horší.

Prvního ledna 1994 se hnutí Ejército Zapatista de Liberación Nacional (EZLN – Zapatova armáda národního osvobození), kterému se běžně říká zapatisté, postavilo do čela povstání v městě San Cristobal de las Casas ve státě Chiapas v Mexiku. Skoro přesně po čtrnácti letech, ve dnech 13.-17. prosince 2007, zorganizovalo EZLN v tomtéž městě mezinárodní kolokvium na téma „Planeta Země – antisystémová hnutí“ – jakousi inventuru svých vlastních cílů, jak globálních, tak lokálních. Zúčastnil jsem se tohoto kolokvia společně s řadou dalších aktivistů a intelektuálů. Subcomandante Marcos vedl v jeho průběhu sérii šesti diskusí, které jsou dostupné na internetu.

Osmý rok je vždy v české historii něčím výjimečný. Po deseti letech to většinou není tak výjimečné, ale dvacetileté intervaly – ty už jsou téměř vždy něčím pozoruhodné. Je to také rok krysy podle čínského kalendáře – a to se prý vždy děje něco velmi významného. Takže se asi máme na co těšit.

Přemýšlíme-li o tom, co mohou být impulsy pro změny v tomto roce, pak jedním z nich – dalo by se říci, že prvním - bude nesporně volba prezidenta.

Američtí konzervativci mají v současné a doufejme již dočasné administrativě stále rozhodující vliv. Ten se projevuje tradičním způsobem zvyšováním napětí. Celkové mezinárodní postavení USA za vlády republikánů se pomalu, ale s určitou jistotou dostává do celkové mezinárodně politické izolace. „Neocons“ se snaží zvyšovat napětí a strach z neznáma s nadějí na tradiční semknutí se Američanů za svou vládou za podobných okolností, respektive za „silným“, rozhodným prezidentem a jeho silovými prostředky k zajištění stabilního postavení USA. Síla Bushe je už ale slabá a všichni už jen té agónii přihlížejí.

Dalibor Balšínek, autor editoriálu internetového vydání Týden.cz pod titulkem "Švejnar povýšil komunisty" uvádí, že "legitimizace komunistů dospěla do vyššího vývojového stadia." (Proč pořád používají čeští novináři marxistické terminologie? pozn. JČ) Připisovat to na vrub kandidátu na úřad prezidenta Janu Švejnarovi, veřejně přiznávajícímu, že komunisté legitimní roli mají a že je, nebo by mohla být větší, než si někteří čeští komentátoři jsou ochotní připustit, je neupřímné.

Kanadské vydání amerického časopisu Time přináší v posledním čísle roku 2007 na titulní stránce fotografii ruského prezidenta Vladimíra Putina jakožto "osobnosti roku 2007" s podtitulkem, že se jedná o "cara nového Ruska". Jemu je věnována většina článků počínaje tím, který vysvětluje, proč byl zvolen právě on, přes jeho životopis člověka vzešlého z obyčejného prostředí, přes dějiny "ruské duše", srovnání Ruska a Číny, názory na Putinovo místo v dějinách, až po ukázky, jak dnes žije ruská hédonistická smetánka. Jedním ze zajímavých článků je rozhovor pana Romeshe Ratnesara, reportéra týdeníku Time, s bývalým americkým ministrem zahraničních věcí Henrym Kissingerem. Shrnujeme.

Sociální demokraté to dnes nemají lehké. V liberálním světě je považují sice za důležité, ale téměř méněcenné pro jejich tradiční sepětí s málo úspěšnými a nemajetnými občany, které příznivci liberálů obvykle pejorativně nazývají "sockami". Do této skupiny zařazují širokou paletu závislých lidí- od drobných zlodějů, příživníků na sociální sítí až po obyčejné, průměrně vydělávající zaměstnance a dnes i důchodce. Tím je pro ně určena hodnota této množiny. Agentury v průzkumech politických postojů poukazují na skutečnost, že levicové názory mají obvykle lidé se základním vzděláním (prozíravě sem nezařazuji absolventy zvláštních škol) a starší občané.

Mediálně je podněcována ješitnost mladších a vzdělanějších, je jim sugerován pocit nadřazenosti i vidina budoucí úspěšnosti odměnou za jedině správný názor. Mainstreamová média se naopak (a správně) nijak nepokoušejí vytvořit podobně ucelený obraz na opačném konci sociálního žebříčku, mezi bohatými, ergo kladívko úspěšnými.

Podle nich se jedná o individuální příběhy a pokud je "náhodou objeven" mezi nimi nějaký zločinec, velkozloděj, tak se sice jedná o odsouzeníhodný (málokdy ovšem skutečně odsouzený) exces, ale nijak charakteristický pro tuto skupinu.

Hodnocení společnosti je tímto často polarizované - na jedné straně lidé, kteří si neustále stěžují a natahují ruce, ač jsou (prý) povinování vděčností těm úspěšnějším za almužnu či práci a mzdu, a úspěšní si zase stěžují na krácení svých požitků přerozdělováním. Soudě podle vývoje, jsou úspěšní i v tomto sporu úspěšnější.

Sociální demokracie tápe a lavíruje, protože nechce ztratit kredit u vlivných . Chápu pana poslance Škromacha, kterému jsem napsal v listopadu níže uvedený dopis, že pravděpodobně ani po prosincové urgenci neuvažoval o odpovědi. Protože lze věcně odpovědět, aniž jasně určíme svoji polohu na politické scéně? Politici pravděpodobně takovými ani nechtějí (nemůžou?) být..., píše Ladislav Hinner:

Prý se nám v ČR narodily dokonce dvě děti hned v první minutě nového roku 2008. Nebudu zde opakovat, že a jak si rodiče těch dětí na ně už kvůli "skluzu" jediné minuty také poněkud připlatí a navíc dostanou "od státu" třeba hned na porodném míň. Také již získalo mediální ohlas, že -- "zákon - nezákon" -- jistá nemocnice nebude u dětských pacientů vybírat proslulých 30 Kč "vstupného" do ordinace; ale to prý je jen předvolební tah pana ředitele té nyní necitované nemocnice. Také se zřejmě nikterak nehodí okamžitě mudrovat nad tím, co vlastně tvrdí 31. článek Listiny základních práv a svobod, která je -- v souladu s 3. článkem naší Ústavy -- součástí našich občanských práv. ("Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon." Z hlediska aspiranta na zdravotní péči jsou vyhlídky na její uplatnění bez plateb automaticky znehodnoceny oněmi doprovodně přišpendlenými "podmínkami, které stanoví zákon".)

I když z následujících řádků spíše mrazí, na druhé straně se lze radovat, že díky internetu začíná i ve světě informací platit obměna zákona o zachování energie - v tomto případě se i přes pokusy mocných tohoto světa o cenzuru a likvidaci nepohodlných informací, se tyto informace neztrácejí.

Procházel jsem včera částí diskuse, zabývající se vraždou Benazir Bhuttové na Spiegel online, když mi padl do oka pozoruhodný odkaz na záznam videointerview, který poskytla Bhuttová britské žurnalistické legendě Siru Davidu Frostovi v jeho pořadu "Frost over the World" pro anglické vysílání televize Al Džazíra 2.listopadu minulého roku. Na tomto interview je pozoruhodné, jak jej někdo zcenzuroval. (Pozn. red. BBC na svých stránkách uvádí, že Frostův rozhovor s Bhuttovou na svůj server převzala z Al Džazíry a po celou dobu záznamu je na obrazovce vidět logo Al Džazíry). Ještě "pozoruhodnější" - neřkuli skandálnější je, že tak zkušený žurnalista, jako je David Frost, na snad nejdůležitější větu celého interview vůbec nezareagoval. Co je ale úplně nejhorší - že si žádný investigativec v tzv. svobodných mediích po téměř dva měsíce ničeho nevšiml. Všimli si jen cenzoři a manipulátoři veřejného mínění...

Srovná-li se záznam pořadu z archivu BBC ZDE se záznamem, který je k vidění a slyšení na YouTube ZDE nebo taky ZDE - (v záznamu Al Džazíry, zprostředkovaném na serveru BBC, dávejte pozor těsně po minutě 5.00, kde je Bhuttové výrok o tom, že je Bin Ladin mrtev, vystřižen a nahrazen nepohyblivou fotografií Davida Frosta; manipulace je tak hrubá, že lze velmi pochybovat, že by ji provedla BBC). Jde o velice relevantní větu - snad vykecnutí něčeho, co se dnes "neříká" - která, jak lze taky spekulovat, možná stála Benazir Bhuttovou život.

Hernando de Soto: Mystérium kapitálu. Proč kapitalismus triumfuje na Západě a selhává všude jinde na světě. Vydalo nakladatelství Rybka Publishers, Praha 2007. Počet stran 253. Doporučená cena 299 Kč.

Peruánský ekonom Hernando de Soto (*1941) dokáže psát srozumitelně o zdánlivě nesrozumitelných věcech. Dokladem je kniha, která se zabývá jevem, o který v poslední době projevilo zájem více autorů. De Soto se ptá, proč má kapitalismus úspěch hlavně na Západě, a jinde nikoliv. Zatímco jiní autoři obviňují z tohoto "úspěchu" neregulovatelný proces globalizace, západní postkoloniální reflexy nebo skrytou "kulturní nadřazenost", peruánský ekonom, kterému se dostalo nejen elitního vzdělání, ale i světového ohlasu, to vidí trochu jinak. Tato kniha, která se na Západě stala bestsellerem, ve svých závěrech zobecňuje; některé své závěry autor explicitně dokládá, jiné nikoliv, i když je zahrnuje do stejné hladiny zobecnění.

Základní tezí autora je myšlenka, že důvodem západního "triumfu" je schopnost "fixovat" kapitál. Pokud se tak nestane, bude kapitál pouze "mrtvým", nikoliv "živým". A právě přítomnost kapitálu "živého", tedy použitelného a právními normami zachyceného, odlišuje situaci na Západě a v zemích třetího světa, stejně jako v zemích postkomunistických. Přechod od jedné fáze do druhé je řešením, které ale vyžaduje velkou politickou odvahu.

V nedávné době pan J.X.Doležal na stránkách Reflexu rozpoutal debatu o tom, kdo by měl či neměl být zastoupen ve vládních "antidiskriminačních" radách a výborech. Argumentoval v tom smyslu, že v české společnosti je určitě více "machů", misogynů a mužských šovinistů než feministek, pomáhajících profesí nebo ochránců lidských práv, a proto by měl být ve výborech poskytnut prostor i "šovinistům".

Vedlo mě to k zamyšlení nad tím, kdo je u nás vůbec legitimním a reprezentativním zástupcem zájmů mužů, a zvláště pak k přemýšlení nad otázkou "co to znamená být mužem" a jak nově definovat mužskou identitu, máme-li v postmoderním rozvolněném světě sice možnost zvolit si identitu jakoukoliv, ale přesto stále slýcháme "buď chlap!", "to jsi chlap?, "ukaž, že jsi chlap!" apod. Mužskou identitu a mužství je totiž na rozdíl od ženství, které je jako by dané, nutno po celý život dokazovat.

V rámci zásady Audiatur et altera pars zveřejňujeme zpravodajství o nedávných bojích v Iráku z hlediska osob, které bojují proti americkým a západním okupačním vojskům.

Níže uvedený dopis Vojtěcha Filipa Jiřímu Paroubkovi měl Paroubek přečíst na zasedání ÚVV ČSSD 15.prosince 2007. Filip ho nechtěl medializovat, ale chtěl informovat členy ÚVV. Paroubek se však o dopise vůbec nezmínil. Dáváme ho k dispozici čtenářům Britských listů.

Matka holčičku vytáhla z vany, voda už dávno byla studená a holčička se klepala zimou. Matka ji osušila, dala čisté pyžamko a šla ohřát večeři. Holčička musela čůrat, ale ať hledala, jak hledala, nenašla nikde svůj nočníček. Když už to nemohla vydržet, sedla si na bobeček a vyčůrala se na koberec. Potom si všimla, že má mokré pyžamkové kalhotky a vzpomněla si, že si je má na čůrání sundat. Sundala si je teď a odnesla je do kuchyně mamince. Matka se na holčičku podívala a začala ječet.

"Cos to udělala, ty mrcho! Teď jsem tě vykoupala. Kam ses pochcala ?"

Rozeběhla se do obýváku a uviděla loužičku na koberci. Rozeběhla se do kuchyně, popadla vařečku, chytla holčičku za ruku a začala ji řezat přes nahý zadeček a přes nohy. Holčička začala brečet a vyděšeně křičet.

Apelujeme na čtenáře, aby třeba i minimální částkou přispěli na provoz Britských listů. V anketě letos na jaře odpovědělo během několika málo dnů více než 5000 čtenářů. Finančně však na provoz listu přispívá jen něco málo nad 100 osob. Děkujeme jim, ostatním čtenářům chceme sdělit, že by Britské listy mohly dělat daleko víc, kdyby měly možnost platit si stálé novináře. Nedokáže to česká komunita? Jsou finanční prostředky skutečně k dispozici jen pro cílenou politickou manipulaci, a chce-li list prosazovat svobodnou linii, padni komu padni, národ se pro jeji podporu nevzchopí?

V prosinci 2007 přispělo celkem 131 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 45 847.78 Kč. Na kontě Britských listů v Raffaisenbance jsme měli 31.12. 2007 částku 197 706.42 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a 688.55 euro.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři ze zahraničí a nyní i z České republiky mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely.