Nechci příliš kritizovat samotnou výzvu, i když k ní mám určité výhrady. Také se necítím být touto výzvou osloven, což by snad mohl tento text navozovat. Ta největší výhrada spočívá v tom, že pojem "vzdělání" nemá žádnou konstantu. Vzdělání se mění se změnami společnosti, se stavem kultury, s politickou a civilizační úrovní. Proto je těžké, a to v jakékoliv době, určit měřítko vzdělávání vzhledem k minulosti. V jeho vývoji jsou totiž obsaženy vždy prvky, které v současnosti těžko nalézat, a proto jsou těžko poměřitelné.

Možná by někdo namítl, že schopnost napsat gramaticky a stylisticky správně text či provést matematickou operaci je možné měřit vcelku dobře, ale tím skutečně nelze potvrdit, zda bylo vzdělání v dřívějších dobách obecně vyšší.

Právě proto, že prvky, které dnes vzdělání tvoří, jsou jiné a vztahují se k jiným schopnostem a dovednostem. Je docela pravděpodobné také to, že pokud by signatáři výzvy, mezi nimiž jsou exaktní vědci, humanitně zaměření intelektuálové, herci či duchovní, jeden po druhém předkládali své podrobnější definice toho, co si představují pod pojmem "vzdělání", asi by se často nedokázali shodnout.

Signatáři výzvy si také dobře uvědomují, jak se změnila povaha vzdělávání, když místo třiceti procent maturujících před dvaceti lety v současnosti maturuje tři čtvrtě populačního ročníku středoškoláků. Avšak bránit tomu, jak mezi řádky z výzvy vyplývá, je takřka nemožné. Daleko jednodušší a rozumnější je smířit se s tím, že některé dříve významné "iniciační" rituály, jako třeba maturita, mají prostě jinou hodnotu a povahu než v době, kdy tato zkouška znamenala potvrzení navýsost akademických předpokladů.

Souhlasím, že vzdělání je odrazem toho, jak společnost vidí a projektuje sebe sama. Ale to, že se společnost "tvrdě orientuje na okamžitou spotřebu, na rychlý a bezpracný úspěch", jak se ve výzvě praví, není tolik nedostatkem vzdělání ve společnosti. Je takřka nemožné si nepovšimnout, že právě vzdělání často hraje ústřední roli v systému roztáčení lasa horlivé a bezhlavé produkce, která je následně kompenzována stejně nesmyslnou a stádovitou spotřebou.

Vždyť stále se zvyšující počty uchazečů o studium na vysokých školách jsou toho tím nejlepším důkazem (v roce 2015 se předpokládá, že přes 80% daného populačního ročníku maturantů se bude, nutno zdůraznit úspěšně, hlásit na vysoké školy). Zároveň je potřeba podotknout, že samotné vysoké školy, z nichž navíc pochází většina signatářů výzvy, se tomuto trendu zcela přizpůsobují.

Tím pádem ale stojí za zvážení, zda je možnost změny ukryta v samotném nástroji, který vzdělání ve společnosti zajišťuje. Výzva toto předpokládá a já si myslím, ačkoliv se jedná pouze o můj skromný názor, že je to předpoklad mylný. Příčiny i páky, které by mohly ovlivnit současnou úroveň vzdělání, aniž bych chtěl nyní tuto úroveň kritizovat, se nacházejí tam, kde podoba vzdělávání vzniká. Nachází se ve společnosti samé a jejich převodní pákou je politika a veřejný diskurs.

V tomto rozumím, proč je výzva adresována těm, kterým je adresována. Skutečnost je taková, že právě fakt velmi nízkého zájmu veřejnosti o problémy vzdělávání vede k tomu, že se v této oblasti často dějí věci jakoby odtržené od reality. Je smutně zábavné sledovat, jak se ve školách zavádějí slovní hodnocení žáků, aby se z hrůzou zjistilo, že většina učitelů není schopna takové slovní hodnocení napsat.

Ještě podivnější je sledovat jak se po tolika letech příprav státní maturity aktéři jejího zavedení ocitají na jakési existenciální křižovatce, kdy si řada lidí pokládá oprávněnou otázku, zda je vůbec dobré státní maturitu zavádět a co vlastně přinese. Nutno dodat, že na tyto otázky stále nikdo nedokáže formulovat jednoznačnou odpověď! Ještě daleko víc smutné bude pozorovat, jak se v českém školství doslova rozplývají miliardy korun z EU, pokud se vůbec české politické reprezentaci podaří je sem přinést. Neexistuje totiž smysluplný plán pro jejich využití a tak možná způsobí tyto peníze českému školství více škody než užitku. A to se vůbec nepouštím do toho, jak se všeobecně neskrývané opovrhování školstvím projevuje na sebevědomí učitelů, na nezájmu žáků i na kvalitě podpůrných institucí, které mají za úkol udávat školství směr.

Politika skvěle odráží hrách

Nejsilnější pákou v tomto smyslu je politická koncepce vzdělávání, ovšem bezvýchodnost apelu na politiku si uvědomují signatáři výzvy pravděpodobně velmi dobře, protože politici jsou mezi jejími adresáty uvedeni pouze jako jedni z mnoha (a nikoliv výslovně), jejichž hlas je slyšet. Celá oblast vzdělávání trpí zákonitě malomyslností. Ministerstvo školství je často bráno jako levný dárek koaličnímu partnerovi nebo jako cena útěchy pro vlastního politika s původně vyššími ambicemi. Vzpomínám si na "radost" paní Buzkové, když jí vlastní strana post ministryně školství přidělila.

Novopečená ministryně dávala najevo, že si takový trest nezasloužila...

Je samozřejmě politickým folklórem neopomenout školství v programech a prioritách, ale ve skutečnosti jde jen o to, aby školství "sežralo" pokud možno co nejméně peněz, které pak mohou sloužit politickým idiotům (v původním slova smyslu) k jejich směšným "velkomocenským" hrátkám. Proč? To je přece jednoduché. Školství přece nepřináší během volebního období žádné výsledky, kterými by se dalo chlubit. Peníze do vzdělávání jsou totiž investicí do budoucnosti a ta přece nenese žádný okamžitý politický potenciál. Současná vláda budiž příkladem tohoto typu diletantismu a iracionality.

Hlasy, které jsou bohužel slyšet

Logicky tedy nezbývá, než obrátit se obecně na ty, kdo tvoří veřejný diskurs a ovlivňují ho. Jak vyplývá z rozhovoru jednoho ze signatářů výzvy sociologa Iva Možného v rámci debaty na ČRo1 (Radiofórum, 1. 10. 2007), výzva je určena možná nejvíce samotným zprostředkovatelům veřejného diskursu, tedy médiím.

Ostatně média, kterým je -- jistě právem -- vytýkána neinteligentní simplifikace neomluvitelně redukující změny ve vzdělávání na rovnici "žádné biflování, více klíčových kompetencí", jsou pouhým odrazem toho, jaká pozice na žebříčku společenských priorit vzdělání patří.

Podle některých reakcí na výzvu se ale zdá, že toto není úplně úrodná půda a pokud jsou slyšet nějaké hlasy, pak asi nejsou tím, čeho chtěli signatáři výzvy, nepochybně v dobré vůli, dosáhnout.

Nevím, jestli signatáři počítali s tím, že reakce bude typicky mediální. Za příklad beru dva komentáře, které se výzvy týkají a které ji dokonce staví do úplně opačného světla. První z nich vyšel v Právu (O čem se nemluví, 27. 9.2007) a výzvu podporuje. Podporuje ji však velmi svérázně. Autor komentáře si myslí, že "sdělení znepokojených intelektuálů je prostě významné samo o sobě", čímž vyčerpává zamyšlení nad jeho podstatou a dále už vykládá jakýsi vlastní příběh.

Myslím, že řada těch, kteří výzvu podepsali, nevěřícně zírala, když se v Právu dočetli, že "snad ještě nikdy nebylo u nás v kruzích požívajících obecné vážnosti sepsáno nic tak zgruntu protikapitalistického".

Kdyby však chtěli signatáři oponovat a tvrdit, že se autor mýlí, pravděpodobně by komentátor názor nezměnil. "Darmo budou signatáři proti takovému výkladu protestovat: čin byl dokonán", říká skálopevně přesvědčený novinář.

Tahle myšlenka je přitom podpořena argumentem tak chatrným, že by se za něj dalo červenat. Autor si myslí, že "není totiž možné stěžovat si, že se "společnost orientuje na okamžitou spotřebu", a zároveň tím nezpochybnit filozofii růstu taženého poptávkou". Nu, můj názor je takový, že signatáři nechtěli bořit kapitalismus, ale chtěli upozornit na to, že existují hranice toho, kdy se produkce a spotřeba mění z nutnosti na patologický smysl života.

Dokonce by bylo dobré upozornit na to, že všechny kritizované principy současného společenského života mají kořeny nikoliv v kapitalistickém přerodu, ale hluboko v socialistické normalizační "dece", která ležela na společnosti tímto skvěle nastartované k hledání únikových cest právě v podobě tehdy tolik omezené spotřeby.

S otevřením možností ukojit tuto závislost se pouze celý fenomén dostal do područí trhu, který však sám o sobě není jeho příčinou. Ostatně, názory současného prezidenta, který je autorem komentáře stavěn do opozice k signatářům výzvy, se dají v mnohém s výzvou ztotožnit. Přesvědčte se sami.

Možná ještě zajímavější je "akademická" polemika znějící z Lidových novin.

Podle komentátora tohoto deníku je výzva "nesoudná a pyšná", neboť signatáři považují sebe sama za měřítko vzdělanosti. Daleko zajímavější ale je autorův dojem, že "výzva explicitně předpokládá, že komunisté nám starším zajistili lepší vzdělání".

Ve výzvě se jednak nic takového "explicitně" netvrdí (novinář naráží na větu "absolventi základních, středních i vysokých škol mají dnes podstatně horší všeobecný rozhled než generace jejich rodičů"), a jednak smyslem výzvy není vyzdvihovat vzdělávání za komunismu, nýbrž upozornit na fakt "rozmělňování" vzdělání mezi daleko větší procento populace, což je údajně zbytečné.

Novinář nicméně dále pokračuje v úvahách o tom, v čem bylo za komunismu vzdělávání jiné. Soudí, že zde vládla větší disciplína a zejména že "v podmínkách plánované centrální ekonomiky byla větší motivace dostudovat. Školy to věděly, a tak si mohly dovolit klást na nás studenty větší nároky. Vysokoškolský diplom byl podmínkou pro jakoukoliv kariéru."

Nevím, jestli autor za dob komunismu sám něco takového pociťoval. Pokud ano, je to přinejmenším zvláštní.

Byl to právě komunistický režim, který naprosto devalvoval hodnotu vzdělání a stavěl ho dokonce do pozadí. Byly to tisíce vzdělaných lidí, kteří před tímto režimem utíkali, stejně jako to byly tisíce vzdělaných lidí, které tento režim, právě pro jejich vzdělání, uvěznil.

Naproti tomu to byli stranicky uvědomělí, ale jinak naprosto nevzdělaní primitivové, kteří měli možnost, vzděláním nedotčeni, vládnout a ohýbat moc podle svých vlastních choutek. Jejich kariéra byla na vzdělání naprosto nezávislá a pokud si chtěli opatřit titul, dostali ho za svůj příkladný stranický postoj. Socialismus byl přece na prvním místě "dělnicko - rolnický" a "pracující inteligence" šla jako služka až daleko vzadu. Pokud je tedy něco "nebezpečným nesmyslem", pak je to tvrzení novináře, nikoliv obsah výzvy.

Za největší a také nejnebezpečnější však považuji něco jiného. Jak tvrdí autor, připadá mu směšné cítit odpovědnost za vzdělání jiných lidí, protože považuje vzdělání za "privátní konkurenční výhodu".

Vycházet z této premisy je ale silně omezené. Vzdělání má široký společenský kontext, který lze těžko redukovat na otázku individuálního zájmu. Jeho společenská role je nesmírně vysoká a jímá mě hrůza, když někdo tvrdí, že se jedná o jakousi individuální tržní komoditu, která prospívá jen a jen jemu. Takový člověk nechápe fungování společnosti a není schopen vidět předivo, které ji pojí.

Vzdělání je přitom velmi silným vláknem, s jehož silou, pružností a dostupností stojí i padá celospolečenský vývoj.

Zajímavé srovnání v tomto smyslu může poskytnout Alexis de Tocqueville svou knihou Demokracie v Americe. Na několika místech je zde zdůrazňován význam toho, že společnost v unii poskytuje v této době nebývale širokou podporu vzdělání všem vrstvám společnosti. Vzdělání považoval Tocqueville za jeden z hlavních pilířů rozvoje nově utvářené společnosti a také toho, že byla tato společnost vystavěna na tehdy vcelku exotickém modelu demokracie. Připadá mi tedy logicky naprosto scestné odnímat vzdělání jeho společenskou povahu a důležitost.

Dalo by se tak úspěšně polemizovat o tom, co vlastně vede autora k takovému názoru. Podle mě, stejně jako v případě mnoha jiných otázek vztahu jednotlivce a společnosti, ho k tomu paradoxně přivedla právě normalizační "morálka", která byla vštěpována dětem podvědomě, pod balastem nesmyslné výchovně vzdělávací doktríny. Jinými slovy, všechno je falešné, jen to, co dělám pro sebe, je skutečně dobré a má smysl.

Výzva má svůj význam

I přes výhrady k představě artikulované výzvou si myslím, že takový akt je prospěšný. Už jen proto, že upozorňuje na trestuhodně zanedbávanou, a přitom tolik důležitou společenskou otázku. Je vždycky prospěšné, pokud se bude připomínat, že vzdělání není jen "individuální konkurenční výhodou", jak bylo kdesi odporně ekonomizujícím termínem řečeno, ale že znamená pro celou společnost daleko více.

Je však nutné počítat s tuhým odporem a nepochopením nejen ze strany ignorantských politiků, ale i ze strany těch, jejichž hlas je, často k obecné škodě, hodně slyšet. Je to skutečný boj s větrnými mlýny a vést ho znamená uvědomovat si to a nedělat si iluze. Starého psa lze těžko naučit štěkat jinak. To platí v případě českých médií měrou vrchovatou a fakt, že výzva vyvolala dvě zcela opačné a navíc ideologizované reakce silně se odchylující od podstaty věci, je toho dobrým příkladem.