Začalo to samotnými volbami. Aféra plukovníka Kubiceho, jehož profesně nestandardní postupy přetrvávají dodnes, zvrátila situaci. Povolební, uměle prodlužovaná rokování, k nimž se velmi jadrně přihlásil pobočník předsedy občanských demokratů Dalík, také přinesla své ovoce. Díky za zformování nynější, dosti nevalné vlády náleží rovněž hluboce zhrzenému Miloši Zemanovi. Podkuřování spojené s nulovým výhledem na světlé zítřky prezidentského úřadu zbudovaly politický pomníček kdysi úspěšnému předsedovi sociální demokracie. Označuje jej zlatým písmem neloajální chování místopředsedy Zdeňka Škromacha, ale i vývěsní štít zfúzovaných politických firem Melčák&Pohanka. Beztvaré dvojici vytržené z korpusu poslanců ČSSD občanští demokraté přisuzují úlohu "samostatného subjektu" umožňujícího převolení předsedů sněmovních výborů. Ergo maňáskovitého dua k machiavelistickým machinacím a zastrašování.

Vydatná pomoc Jiřímu Čunkovi, který se v korupční kauze zaplétal do odpovědí novinářům tak, až mu vlastní advokát udělil bobříka mlčení, chatrnou vládu v jistém smyslu posílila. Zdárné vyústění případu pevně zavazujícího lidovce předcházelo krátce hlasování o první fázi reforem, jež vyšla -- jistě zcela náhodně -- na letní prázdniny. Předseda strany a vlády se holedbá, že je dobrým vůdcem, čemuž otevřeně oponuje ministr financí Miroslav Kalousek postesknutím, že reformě chybí leadership. Nicméně premiér, bezmála hrdý na vlastní obhroublost, přiznává, že když zadrhává komunikace, zplna hrdla si nad dobrým správním Budvarem zakřičí na vzdorující část partaje či vlády. Ostatně sama vládní trojkoalice a její úředníci předvádějí takřka denně sprostotu a improvizaci (aroganci při lobingu za radar, lehké opovržení nad peticí školských odborů či naposled vzkaz tělesně postiženým, ať kvůli úbytku peněz vyhlásí loterii). Je možné dát plně za pravdu právě Mirku Topolánkovi, který svého času neprozřetelně prohlásil, že kdyby lidé věděli, co se chystá, ODS by při volbách hlas nedali.

Ale abychom byli spravedliví k současnému vedení hlavní vládní strany, vnitrostranická potence předsedy nejsilnější pravicové partaje překonala mnohá úskalí -- včetně úsilí Hradu o širokou koalici -- takže Jánský vršek postupně a nikoli bezbolestně proplouvá do nových, již vysloveně postklausovských časů. Navzdory všemu již přece jenom nejde o militantnost a nenávist bývalé strany jednoho muže. Když na ničem jiném, na tomto určitě vyděláme opravdu všichni.

Zveřejněno s laskavým svolením slovenského politicko - společenského týdeníku SLOVO