Jistě, každý z nás může být svobodný téměř okamžitě a bezpodmínečně. A to tak, že opustí zaměstnání, pozbude domov a kompletně vystoupí ze všech závazků a povinností, jimiž je svázán svobodný život moderního člověka. Stane se bezdomovcem a člověkem vyloučeným ze společnosti. Jeho svobodou je vlastně vyvržení. Na takovou svobodu aby měl člověk žaludek. Většina z nás na to ale není. A tak nezbývá než být svobodný v rámci systému, který se v našem civilizačním prostoru prosadil, a který se označuje jako svobodný, neboť neuplatňuje vůči obyvatelstvu žádných zjevných represí. Lidé nejsou zatýkáni na ulici, lynčováni, ani neprobíhají razie v bytech. Lidé nejsou stíháni za své názory a mohou v podstatě říkat, co chtějí. Obecně se právě tyto aspekty svobody považují za vyzrání společnosti k respektu vůči svobodnému mínění jejího občana. Stálo by však za zamyšlení, zda se naopak nejedná o velmi sofistikovanou formu ignorování neškodného lidského mínění a o vysokou míru sebevědomí moci, která se hospodských řečí nemusí obávat, neboť má vše pod kontrolou. Dokonce i výstavbu radaru.

Jak to, že je vše tak pod kontrolou, že lidé mohou být svobodní a přesto fungují jako dokonale seřízené šroubky a matičky v nějakém obrovském hodinovém stroji? Odpověď není vůbec složitá. Většina lidí vězí v povinnosti pracovat a být někde zaměstnána. Jen málokdo je tak bohatý, aby unikl existenčnímu boji, a málokdo tak schopný, aby měl monopol na svou činnost a žádnou vážnou konkurenci v okolí. Čím je společnost liberálnější, tím větší obdiv prokazuje firemní disciplíně. Člověk žijící ve velkoměstě se ráno hodinu prodírá dopravní zácpou do "své" firmy, kde se osm až deset hodin dobrovolně a rád podrobuje tvrdé firemní disciplíně. Z prostoru firmy je demokracie vyhnána jako hříšnice ode bran Ráje a nemá tam co pohledávat. Mnohé firmy si vypracovaly velmi moderní variantu prastarého patriarchátu, ve kterém jsou zaměstnanci bráni jako děti zaměstnavatelů a vrcholového managementu. Což znamená, že je jim organizován jejich čas včetně volného času. Vše se děje, pochopitelně, v jejich zájmu. Zejména mladí lidé tohle oceňují. Nacházejí ve firmě své místo jako vojáci v armádě a je v podstatě o ně postaráno Není divu, že pak moderní zaměstnanci moderně řízených firem, s tvrdou vnitřní soutěží, vypadají všichni jako v uniformě. Jejich jediným úkolem je bojovat o své místo pod sluncem, respektive ve firmě, a to dost tvrdě a nevybíravě. Tento boj o materiálně dobrou existenci a vidina vzestupu výborně udržují pocit svobody uprostřed faktického znevolnění. Představa, že mohu časem šéfovat tomu, kdo mi teď stojí naroveň, je vskutku sladká, a stojí za to pro to něco udělat.

Z osobní zkušenosti v jedné české instituci si vzpomínám na komický příběh (připadal komický mně, aktérovi nikoli). V oné instituci byl takzvaný vrcholový management hierarchicky odstupňován čísly jedna, dvě, tři. Pracoval tam mladý muž, řádně oděn v obleku, bílé či modré košili s kravatou. A ten měl o sobě jasno jako snad málokdo. Byl zařazen jako "trojka" a disciplinovaně, ba dokonce s hrdostí říkával: "My trojky musíme zajistit to a ono."

Zařadit se do systému a fungovat v něm co nejlépe znamená bojovat za své živobytí a za úspěch. Tenhle motor žene kupředu ekonomiku, a přitom udržuje lidi pod kontrolou. Když se takový zaměstnanec s ambicemi vrací po deseti hodinách ve firmě - v níž demokracie a svoboda programově nemají co dělat - do "svobodného" prostoru své privátní existence, může si vybrat, jak s ní naloží. Řeklo by se, že občansky aktivně. Tedy, že si půjde zkontrolovat obecní zastupitelstvo, vynadá svému poslanci a svému senátorovi a zaměří kritický pohled na svou vládu. Většinou nikoliv. Občanská demokracie se u něj vyčerpala ranní četbou novin a jejich odložením s nějakým soukromým komentářem. Svět politiky je i ve svobodné společnosti velmi vzdálený a sám do sebe uzavřený na to, aby existovala nějaká komunikace mezi ním a světem občanů. Obě strany to přijímají jako fakt.

Život občana by měl být ale v privátním prostředí svobodný, byť denně trvá třeba jen čtyři pět hodin (spánek, jistě též svobodný, nepočítám) Je? Ale jistě, pokud člověk i zde dodržuje pravidla hry, a hlavně drží krok se svým prostředím. Můžete se svobodně rozhodnout nemít mobilní telefon, nebýt tedy kdykoliv k zastižení, a nepoužívat počítač. Můžete se rozhodnout k bojkotu bankovního sektoru tím, že odmítnete ukládat do bank své peníze. Měli byste k tomu svaté právo, neboť úroky v bankách jsou blízké nule a zdaleka nedosahují výše poplatků. Přesto nic z toho neuděláte. Těchto svobod nevyužijete. Ne, že by vám to někdo zakázal a že by vás čekala razie v bytě, při které by vám zabavili vaše poznámky. Vy sami si omezíte tuto svobodu, neboť zaměstnavatel kvůli vám nebude vyplácet mzdu v sáčku a v hotovosti. Nikdo se vás neptá. Zařiď si účet a tam ti budeme posílat peníze. Bez mobilu budete sice k nezastižení, ale ztratíte pár kšeftů nebo spíše všechny. A bez počítače jste dnes vyřízeni dokonale. Málokdo dnes ještě posílá dopisy. Takže bez internetu máte vymalováno.

Ale na tom není dost. Svobodnému člověku tu a tam zavolá na mobil nějaká firma, o jejíž existenci neměl ani zdání. Má jeho číslo. Evidence o každém jedinci je dokonalá a už lepší snad být ani nemůže. Mobily citlivě monitorují každý jeho pohyb, bankovní karty taktéž. Není problém nabourat se do jeho soukromého počítače a biometrické pasy z něj dělají vlastně testované zvíře. Vše se však děje v jeho zájmu a pro jeho ochranu. Světu hrozí terorismus, a tak se lidé při odbavování na letištích svlékají málem donaha. Dobrovolně, s pochopením, že to tak musí být. Pro svobodu se musí něco obětovat. Nejlépe svobodu. Všude se krade, takže téměř každé místo ve městech je monitorováno kamerami. Opět v zájmu občana, Nemůžete ale nikdy spolehlivě říci: teď nejsem sledován.

Všechno toto znesvobodnění svobodného člověka v demokratické společnosti je chápáno jako nezbytné a nijak nenarušující princip svobody. Člověk se nemusí bát, že bude zatčen pro politické názory. On vlastně žádné politické názory nemá. Nemá čas se zabývat politikou. Média jej zasypávají cizími politickými stanovisky, ze kterých si může vybrat, což není nic těžkého, neboť se tyto názory při vší rozmanitosti sobě podobají jako vejce vejci. A jedny noviny je opisují od druhých. Jeho život plyne jako běh po závodní dráze. Vydělává peníze, ale systém moci, jejíž sídlo nedokáže identifikovat, mu zařídí, aby se každé ráno probudil do dražšího světa a musel zrychlit krok až k poklusu. Nebude-li běhat dostatečně rychle, vypadle ze hry. A když rezignuje, čeká jej Diogenův sud, ve kterém však nebude mít myšlenky na filozofii, ale na to, kterýpak kontejner mu pro dnešek připraví chutnější krmi.

Neidentifikovatelná moc, místy neuvěřitelně koncentrovaná, jinde zase rozptýlená tak, že každý hlídá každého, každý se každého bojí a každý proti každému bojuje, zajišťuje fungování systému, který si může dovolit přepych dát lidem svobodu a demokracii s vědomím, že s těmito dary téměř nikdo neumí a ani nechce nakládat. Píší se kritické knihy a také se vydávají a lze si je snadno koupit. Hrstka zasvěcenců si je prostuduje, aby se utvrdila ve svém původním názoru, načež pokračuje ve velmi podobném životě jako většina ostatních. Také zasvěcenci mají rádi dobré materiální podmínky, peníze, úspěch, takže od nich akce politického charakteru nehrozí. Proto mohou provokativní intelektuálové oslňovat hrou svých myšlenek. Je to krásné pojmenovat všechny ty hrůzy a sklidit za to uznání, potlesk a honorář. Nikomu to v systému neidentifikovatelné moci, která jakoby sídlila na Marsu, nemůže uškodit. Je to krásný svět, v němž svoboda chutná tak sladce.