Vím, že nejsem sám, kdo si občas pomyslí: Je základní dualistické rozdělení politického spektra vůbec ještě životné a tedy možné? V tom všem postmoderním zmatku mi článek pana Víta připadá tak trochu jako z jiné dimenze skutečnosti, možná z minulosti, kdy jednoduché ideály naplňovaly mysl upřímných lidí a dodávaly jim sílu v boj, píše Ondřej Louka.

Třeba je to věkem - ani nevím proč, ale mezi řádky jsem ihned poznal člověka generačně mně vzdáleného - a článku nerozumím. Nechápu ty šmahem vedené odsudky; může člověk dnes vůbec svou myšlenku zdárně ukončit a pojistit ji proti zpochybnění? Nejspíš s postupující individualizací se ztrácejí velké pravdy a lidé se utíkají k menším.

Jsem mladý člověk, je mi čtvrt století, a prý bych měl být skoro na intelektuálním vrcholu. Onen se mi však asi ztrácí v mlhách, protože jednoduše nejsem s to nabýt v dnešním světě takové "vítovské" jistoty. A já bych setsakra rád, to mi věřte.