14. 9. 2007
To kalné ráno před 70 lety...Vždy, když se vracíme zpět v čase, snad tak nečiníme pouze z nostalgie, ani z touhy po iluzivní podezdívce současnosti. Falešnou a ne zrovna adekvátní stopou ovšem může být také pouhé kultické kladení květin při připomínce historicky závažné osobnosti. Chci tím naznačit, že bychom neměli vnímat T. G. Masaryka jenom jako formální symbol původně ještě československé státnosti (bez pomlčky či rozdělovníku!). Navíc, po tolika letech jsou dnes již stěží rozeznatelné souvislosti i návaznosti toho všeho, co by mohlo či mělo být ještě v 21. století "odkazem". |
Copak nepřestala krátce po smrti TGM existovat ta republika, k jejímuž vzniku nikdo jiný osobně nepřispěl výrazněji než právě "prezident Osvoboditel"? Ta ČSR, vzešlá z 1. světové války, už potom nikdy ani ve svých hranicích, zahraničně-politických vazbách nebo v sociálně-kulturních souvislostech nemohla po 2. světové válce na tzv. "První republiku" navázat. Hodilo by se ovšem zároveň připomenout, že před sto lety (a před 1. světovou válkou) ve Střední Evropě existovaly jen dva státy, Rakousko-Uhersko a Německo, oba jako císařství. A že s nimi hraničilo Rusko, jako carství. S tehdy "naším" Rakousko-Uherskem na jihovýchodě hraničila mj. Osmanská říše. Republik bylo v tehdejším světě pořídku. Zároveň si naléhavě připomeňme, že se Masaryk narodil před už víc jak půl druhým stoletím a s myšlenkami na odboj vůči Rakousko-Uhersku odjížděl do možného příštího exilu ve svých skoro 65 letech věku; v době, kdy jiní myslí už jen na zasloužený od-počinek. V tom čase, kdy Masaryk dožíval svůj plodný život, nebylo ještě nic experimentálně spolehlivého známo o skryté energetické síle v atomu, tím méně o DNA jako nositeli dědičné informace. Kdo mohl tehdy, koncem 30. let 20. století tušit, jaké úžasné možnosti zakrátko nato nabídne -- a zprvu jen pro matematické operace -- tehdy ještě neexistující počítač? Ani televize ještě neexistovala jako ve veřejnosti zakotvené médium; tím byly zatím především biografy, s již tehdy konečně ozvučenými filmy. Hromadnou dopravu zajišťovala železnice a mezikontinentálně paroplavba. V řadě civilizovaných států ještě ženy neměly hlasovací právo a provdané ženy zůstávaly "v domácnosti". V průmyslových státech nejméně polovina obyva-telstva byla stále zaměstnána v zemědělství. Kvalifikace měla tehdy svou tradici především v řemeslech. "Vzorově" na kolonie evropských mocností byla rozdělena především Afrika. Nad milion obyvatel měla jen hrstka světových metropolí. Jazykem kultury a diplomacie byla francouzština. Žilo se lokálně; málem ještě ve stínu zvyklostí z druhé poloviny 19. století. Mezi Masarykovým úmrtím (14. 9. 1937) a dneškem je navíc průrva celých 70 let. Z té doby půl století byl Masarykův osobnostní, literární a politický odkaz tabuizován a jeho knihy byly na pečlivě střeženém indexu. Po roce 1989 se nenašel čas k poklidnějšímu věcnému zhodnocování ani jeho státotvorné, ani jeho myslitelské aktivity. Zvykli jsme si v tom našem, již 21. století žít nejen rychleji, ale spolu s tím také mnohem se-bestředněji, více spotřebitelsky, ve zjednodušených informačních schématech, se sníženou potřebou jak sebereflexe, tak i náročnější reflexe života a světa v širších horizontech. Jsou už v důchodu lidé, kteří se narodili po 2. světové válce a kteří už neměli čím na-vázat na časy, v nichž ještě mohl být nějaký přitažlivý odlesk z prvého dvacetiletí ČSR. Pro současnost se pak zdá být kdesi daleko a už v "nečitelné" minulosti všechno, co předchází živé zkušenosti dvou až tří vedle sebe žijících generací. Živé svědectví se stále víc z řečiště života ztrácí; nahrazují je posléze už jen dokumenty a jejich -- někdy úzce účelová -- interpretace. A v tom osobním a kolektivním předčasí jsou si pak svou životní naléhavostí relativně rovny informace jak třeba o vzniku Československa z roku 1918, tak třeba o založení Říma roku 753 před začátkem naší éry ("př. Kr."). Přitom Tomáš Masaryk se narodil před víc jak půl druhým stoletím (7. 3. 1850), v době, kterou si se svou zkušeností lidí již 21. století stěží dokážeme přiměřeně představit. Hospodářsky rozvinuté státy světa (kromě Evropy tehdy zatím jen USA) měly v té době za sebou sociálně nejkrutější časy prvotní akumulace kapitálu a průmyslové revoluce, energeticky využívající páry. I když se rozvíjí železniční doprava, méně majetní lidé absolvují stále i desítky kilometrů po prašných cestách pěšky. Společnost je stavovsky a třídně rozdělena; prá-vo je stále snadno umlčováno rodovými výsadami. Málem zanedbatelná byla v té době stále ještě hodnota pracovní síly. Zatím neexistovalo žádné toho jména hodné sociální zákono-dárství. Kvalitnější vzdělání bylo dosažitelné jen pro vyšší a střední třídu obyvatelstva. Orga-nická chemie byla zatím v plenkách; stejně tak znalosti o elektřině. Evropsky protežované křesťanství nejednou spojilo trůn i oltář; představa nenáboženského vidění světa byla vnímána jako nenáležitá. Už těchto pár údajů dává dostatečně najevo, jak nám musí být vzdálen nejen čas Ma-sarykova zralého věku, ale tím spíše jeho narození! Jeho výchozí zkušenosti a jistoty se po-stupně formovaly na zcela odlišném sociálně-kulturním a ekonomicko-politickém pozadí, než jsou zkušenosti a vymoženosti naše. To je určitě nesporné. Stejně tak nelze porovnávat dyna-miku vývoje mezi lety 1850-1937 s následnou dynamikou vědeckých, ekonomických a poli-tických procesů z let 1937-2007. --- V té prvé, jen uměle časově vymezené etapě mohlo být postupně a následně vrcholem širší uplatnění elektřiny a průmyslová výroba strojů, výchozí rozvoj automobilismu a letectví, ve vojenství také tanky a již rovněž ponorky. Po 1. světové válce zmizela v propadlišti dějin nemalá řada autokratických států a širší uplatnění získaly demokratické principy. Hegemonem světa se svou ekonomickou potencí staly tehdy izolacio-nisticky zaměřené Spojené státy. Vznikl SSSR a během pár let zakotvilo v Evropě několik dalších totalitních režimů. Svět jako celek zůstával spíš agrárně-průmyslový, se silným kolo-niálním zázemím, a s ještě poměrně "rezervovanou" a omezenou sociální sítí. V té druhé vytčené etapě kromě jiného došlo ke zvládnutí atomové energie, k letům do kosmu, a navíc se začaly uplatňovat zcela nepředstavitelné nanotechnologie -- na té atomární úrovni, o jejíž existenci byly před sto lety ještě pochybnosti. Dějiny člověka byly spolehlivě začleněny do vývoje veškerého tvorstva a také pro stávající konfiguraci naší Země věda pře-kvapivě objevila její značně dynamické, ne-li přímo neuvěřitelné dějiny. Sám Vesmír pozoro-vatelným zrychlením svého rozpínání nám klade šokující otázky o povaze hmoty a problema-tizuje její tzv. standardní model. V ekonomicky vyspělých státech je evidentní progresivní prodlužování věku s tendencí -- nejen mezi mladými lidmi -- ignorovat ustálený model rodiny; což v Evropě doprovází stále více znepokojující demograficky nevyvážená pyramida porod-nosti. Zároveň a zatím jako kdyby bez okatých otřesů začíná se nepřehlédnutelně měnit eko-nomicko-politická a vojenská rovnováha v současném světě, především díky Číně (a Indii); do širšího kontextu ekonomicko-politického (ale i klimaticky závažného) dění teď takto vstupuje jedna třetina lidstva. Aktuální formy terorismu jsou stěží jen zvnějšněním ideologické transformace sociálně-ekonomické situace jistých oblastí současného světa. Lidstvo by také zřejmě mělo být připraveno na evidentní známky předpokládané změny klimatu. Přitom je úžasné, jak se v současném světě stále naléhavěji a samozřejměji uplatňuje jeho propojování televizním signálem, mobilní a kamerovou technologií, a zvláště internetem. Od partikulari-zovaného vnímání světa je stále naléhavější přizpůsobit se jeho globalizujícím se tendencím. Zkrátka a dobře, svět 21. století je nesrovnatelně odlišný od první poloviny století předchozí-ho, nehledě na dobu před 150 lety. Je málem zázrak, že se Masaryk ze slováckého venkova dostal nakonec na studia. Že se pak stal jedním z prvních profesorů obnovené české univerzity v Praze. Že se -- a to bez ohledu na možnou ztrátu "popularity" -- celý svůj život bil za pravdu a proti bezpráví rozhodně není samozřejmost. Masarykův vztah k politice nemá obdoby. Byl si jist, že se nemá dělat politika jen oportunní; že má stavět na předvídatelných a korektních principech. Když začala 1. světová válka, byl jediným z českých politiků, který byl schopen vidět případné možnosti dalšího perspektivního a ideově povznášejícího vývoje "české otázky" v rámci nastalé světové krize. Jako první prezident nově vzniklé ČSR se snažil v omezených možnostech svého úřadu čelit kocourkovským -- až "hulvátovským" -- mravům tehdejších našich "podnikavců". Ačkoliv po roce 1918 nebyly na tehdejším území státu podmínky ke vzniku "středoevropského Švýcarska", před nástupem nacismu v Německu dozrávaly podmínky k přijatelnému vzájem-nému soužití všech národností ČSR. Až hospodářská krize po roce 1929 byla vodou na mlýn extremismu. Málo se už ví, že po čtvrté kandidovat na prezidenta republiky bylo pro Masaryka osobní obětí; již se necítil dost zdráv, aby nadále zastával tento úřad. Přitom byl osobností, jakou nám tehdy mohl závidět celý svět. Osobně čestný a neúplatný, vždy se snažil přijít "na kloub" problémům, jež vnímal jako osobně naléhavé "otázky", ať už šlo například o otázku "českou", anebo "sociální". Vnímal ty otázky jak v širších souvislostech "světových", tak "sub specie aeternitatis" ("z hlediska věčnosti"). Rozhodně ne z hlediska vlastní kapsy. Ne jen proto (ale také proto!) je nutné nadále připomínat osobnosti takových kvalit. Patří do jiného kontextu, že do Lán nebyl pozván k úmrtnímu loži prvního prezidenta ten, kdo v "Hovorech" vytvořil jeho vzácný portrét. Týž Karel Čapek hned 14. září 1937 v Lidových novinách zdů-raznil ve své smutné vzpomínce, abychom věřili, že "T. G. Masaryk se dívá na nás dál". A v další stati, ještě téhož dne, napsal: "Moudrost, duševní velikost, vysoká a přísná mravnost, ano, to všechno je pravda, ale bylo v něm ještě něco nad to, něco vzácnějšího a půvabnějšího, něco jako zvláštní a nevýslovná milost; snad to bylo to, čemu bychom jazykem poněkud dět-ským řekli svatost." A básník Seifert uvažoval v oněch smutných chvílích i o příštích genera-cích, když opakovaně volal: "To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě!" Vůbec ovšem není nezbytné, aby nám T. G. Masaryk jako osobnost -- a jako vý-znamný politický, sociologický a filosofický autor -- sloužil jako pavéza pro všechna čtyři roční období nebo jako aspirin na málem každý neduh. Nerodí se však často lidé ochotni nasadit bez dalších rozpaků i vlastní život nebo aspoň osobní prestiž, jde-li o prosazení pravdy, anebo spravedlnosti, ať už je ohroženým bližním kdokoli. Tohle oceňovat věnci je málo. Kdo z nás si troufá takhle žít? |