Velká posluchárna na Slovenské vysoké škole technické byla zcela zaplněna a obhajoba byla velice živá. V jejím průběhu jsem se cítil velice dobře, snad bych mohl napsat "povzneseně", protože jsem si byl jist, že svou práci úspěšně obhájím. Průběh obhajoby tomu nasvědčoval. Ke konci se ale hlásil ještě jeden 'oponent z veřejnosti', tehdejší ředitel Farmakologického ústavu. Svou otázku uvedl sdělením, že "sice na svou otázku ještě od nikoho nikdy neslyšel žádnou odpověď, ale vzhledem k tomu, že se chce vědecký aspirant Kaláb stát vědeckým pracovníkem, měl by mít na situaci určitý názor, který by měl přednést. Pektiny jsou známy tím, že tvoří s cukrem gely, ale alkoholem se srážejí. Proč se tak děje, jestliže cukry i alkoholy jsou hydrofilní a obsahují hydroxylové (-OH) skupiny?"

Toto byla pro mě tehdy velice obtížná otázka, na kterou jsem neměl okamžitou odpověď. Abych získal čas a tedy možnost, že mě něco kloudného napadne, rozhodl jsem se ukázat na dvou tabulích molekulární strukturu polygalakturonové kyseliny jakožto základ pektinů. Ať jsem však napínal svůj mozek sebevíc, na žádné rozumné vysvětlení jsem nemohl přijít - ale najednou jsem se sám viděl, jak stojím v hnědém dvouřadovém obleku u tabule a kreslím svoje uhlíkové řetězce. Díval jsem se na sebe z rohu u stropu posluchárny, tedy z boku a z výšky. Ten vědecký aspirant potící se u tabule mi připadal dokonce směšný. Proč? Vždyť odpověď je tak snadná, ale on ji nezná! Cožpak ho nenapadlo, že zatímco cukry mají v molekule převahu 5 nebo 6 hydroxylových (dalo by se laicky říci "vodních") skupin, v etylalkoholu je taková skupina jen jedna a vedle ní velká hydrofobní část?

Můj mimotělní zážitek velice rychle skončil a potící se aspirant se v duchu velice zaradoval, myšlenka byla nyní v jeho vlastní hlavě, ne kdesi u stropu. Začal kreslit molekulární modely cukrů a alkoholů a při tom si sestavoval svou odpověď. Obrátil se k účastníkům, vysvětlil, jak se věci 'podle něho mají', připomenul, že sám tazatel, ředitel Farmakologického ústavu, nemá na svou otázku odpověď, takže toto by mohla být jedna možnost. Odpověď byla uznána za věrohodnou.

Předseda zkušební komise dal vyklidit posluchárnu, aby mohli členové komise tajně volit a když jsme se vrátili, sdělil nám, že komise se vyjádřila všemi hlasy, tedy 9:0, že Miloslav Kaláb úspěšně obhájil svou aspirantskou práci. Přijímal jsem blahopřání a ruku mi podával i ředitel Farmakologického ústavu. Zeptal jsem se ho: "Proč jste mi dával tu obtížnou otázku, když ani vy neznáte odpověď? Přece jste musel vidět, že mám obhajobu 'v kabeli'?" Pan ředitel mi odpověděl, že jsem se při obhajobě choval tak sebejistě, že ho to dráždilo a rozhodl se mě 'trochu potopit'. "Jsem moc rád, že se Vám to nepodařilo", řekl jsem mu na rozloučenou, ale věděl jsem, jak těžce jsem se k odpovědi propracoval.

Od té doby jsem nezažil nic podobného. Jak jsem uvedl, u tabule jsem svůj mozek skutečně napínal jako nikdy do té doby, ale samotný zážitek nebyl nepříjemný - rozhodně byl velice neobvyklý, protože jsem při něm sledoval svou vlastní postavu poměrně zblízka z boku a z výšky, všimnul jsem si svého obleku, i toho, že jsem bez přestání pravou rukou něco čmáral po tabuli, na které bylo ještě spoustu volného místa. A potom najednou ten pocit, že ten aspirant (nikoliv 'já' ale 'on') neví to, co je nad slunce jasnější.

Můj duch v posledních 50 letech mé tělo už nikdy neopustil ani jsem neměl žádné spirituální zážitky - mívám nanejvýš fantastické sny. V šedesátých letech jsem se s několika kolegy zúčastnil pozoruhodných pokusů na univerzitních studentech Palackého univerzity v Olomouci, aniž studenti o tom věděli. Nějaký geolog mým lékařským kolegům sdělil, že podle jeho vlastních pokusů jsou někteří lidé schopni zjišťovat turbulentně tekoucí vodu sluchem i když ji není slyšet. Domníval se, že by tato schopnost mohla souviset s proutkařstvím, čili hledáním vody pomocí 'proutku'. On sám zjistil, že zdrojem turbulentně proudící vody může být hrnec vroucí vody (nebo voda splachovaná do záchodu). Podle jeho zkušeností se mu proutek pohnul vždy ve vzdálenosti 6 metrů od hrnce a potom znova dalších 6 metrů dále.

Na dlouhé chodbě ústavu jsme dali za otevřené dveře první místnosti hrnec vroucí vody na vařiči. Potom jsme dali univerzitním studentům tělesné výchovy silný kus drátu v takové formě, jak ji používali proutkaři, tedy s konci pod oběma malíčky a řekli jsme jim, že budeme sledovat, zdali dokážou jít po chodbě přímo, aniž by se odchylovali do stran. Zavázali jsme jim oči. Tím 'drátem' si měli pomáhat tak, že jím mířili před sebe.

Studenti chodili, někteří rovno, jiní méně, ale u několika jedinců se stala zajímavá věc, že se jim totiž drát silně vychýlil, když pokročili 6 a potom 12 m od vroucí vody. Když je to překvapilo, snadno jsme je uklidnili. Tak jsme vybrali citlivé studenty, nebylo jich více než 2%. S nimi jsme potom dělali podobné pokusy s turbulentně proudící vodou a zjistili jsme, že poklička na hrnci nebo gumové zátky v uších zablokovaly 'přenos informací z hrnce do mozku'. Přenesli jsme pokusy na univerzitní dvůr, abychom zjistili, do jaké vzdálenosti budou studenti na vroucí vodu reagovat. I tehdy jsme studentům říkali, že nás zajímá jejich schopnost chodit rovno se zavázanýma očima, případně navíc se zazátkovanýma ušima. Plánovali jsme ještě snímat jejich encefalogramy takovým způsobem, že bychom pohybovali hrncem s vodou do vzdálenosti kolem 6 metrů a různě blokovali prostor mezi ní a ušima studentů. Jenže se tehdy vedení univerzity dovědělo o našich 'neschválených' pokusech a tím náš 'výzkum na černo' skončil. Ještě jsme si stačili opatřit generátor zvuku laditelný v širokém rozsahu od ultrazvuku po infrazvuk a z té doby si pamatuji jen to, jakou nevolnost jsem pociťoval při práci s infrazvukem, ale imitovat 'záření' vroucí vody se nám nepodařilo.

Zatímco je mnoho zpráv o mimotělních zážitcích, které se spojují s utrpením, bolestmi, chorobnými stavy mozku nebo s vlivy prostředí, zatím jsem se nesetkal s vysvětlením citlivosti některých lidí na záření, které patrně vychází z turbulentně proudící vody. Mohu být ale v podobné situaci jako onen vzpomínaný ředitel bratislavského Farmakologického ústavu v polovině minulého století. Co nevím já, může být známo mnoha odborníkům, za půl století prodělaly všechny vědní obory významný vývoj. Pektiny jsem opustil ihned po obhajobě své aspirantské práce. Po celou dobu jsem se věnoval vědecké práci a dosud jsem stále zdráv, takže svůj tehdejší mimotělní zážitek dávám do souvislosti se silnou obavou, že bych na konci své obhajoby pořádně 'zakopnul'.