O nějaké věci může mít jednotlivec své mínění, které může nějakým způsobem formulovat. Tady ovšem mohou začínat problémy. Naprostá většina otázek je uzavřená z důvodu snazšího vyhodnocování. Formulace osobního postoje je tedy už tímto krokem částečně pozměněna, protože už samotné pokládané otázky ovlivňují odpovědi a jsou tudíž manipulativní.

Příklad ZDE

šetření prováděné CVVM v lednu 2007 snažící se zjistit, kdo by měl volit českého prezidenta. Respondenti dostali v nabídce pouze tři možnosti (Který z běžně užívaných způsobů volby prezidenta je podle Vás nejvhodnější pro Českou republiku? Volba parlamentem, tj. poslanci a senátory současně, volba širším shromážděním volitelů (např. poslanci, senátory a krajskými zastupiteli), nebo volba všemi voliči?). Nikdy (až do přečtení této otázky) mě nenapadlo, že by prezidenta mohli volit krajští zastupitelé. Proč zrovna krajští zastupitelé, proč ne třeba starostové obcí? Proč vůbec nějací volitelé? Co je to vůbec běžný způsob? Takových doplňujících otázek si můžeme položit spousty. Položená otázka ovšem už dotázaného ovlivnila, a to je hrubá chyba jakéhokoli výzkumu. To, že k podobným nátlakům na tázané dochází, přímo uvádí agentura STEM: „Tazatelé STEM jsou školeni tak, aby se s odpovědí nevím snadno nespokojovali“. Kam to asi může vést, když se někdo nespokojí s odpovědí nevím – stačí si vzpomenout na školní léta, když při zkoušení žák něco neví a začne vařit z čisté vody.

Ještě větší deformace skutečnosti nastává u oblíbenosti politiků, jejichž výběr je zcela na výzkumné agentuře (nebo na platícím zadavateli). Ve výzkumu z ledna 2001 zjišťoval CVVM důvěru předsedů pěti parlamentních stran. Pokud je výběr osob jednoznačně zdůvodněný, námitky v tomto ohledu padají (například předsedové parlamentních stran). Námitku je samozřejmě vést vůči pojmu důvěra (bylo při výzkumu ošetřeno, zda není zaměňován například se sympatiemi? Pokud totiž dáte někomu seznam jmen, aby označil člověka důvěryhodného a sympatického, není to totéž, ale protože obě vlastnosti mají pozitivní hodnocení, mohou splývat.). Horší je to ovšem u následujících otázek ze stejného výzkumu, kdy se porovnávala důvěra pěti nejznámějších politiků těchto parlamentních stran. Kdo posuzoval kritérium známosti, či neznámosti zařazeného politika? Dotazovaní to nebyli. Ti se s nejznámějšími politiky mnohdy seznámili až v pokládané otázce.

Vrchol neserióznosti je ovšem předveden v pravidelně předkládaných žebříčcích popularity některých politiků. CVVM sice v tiskové zprávě ze dne 26.5.2006 uvádí, že jsou do výzkumu standardně zařazováni členové vlády, prezident, předsedové Senátu a Poslanecké sněmovny a předsedové parlamentních stran, tabulky připravované touto společností je však usvědčují ze lži – viz například zjišťování Důvěry k vrcholným politikům z května 2006, Důvěra k stranickým představitelům z června 2007. Někdy zařadíme, někdy nezařadíme. O tom, koho zařadíme, rozhodujeme my (nebo platící zákazníci?). Je třeba ještě zdůraznit, že lidé nemají ani povědomí o tom, jakou metodou se tato popularita zjišťuje (navíc kompletní seznam vyvolených politiků se v televizi a v novinách nezveřejňuje). Proč se v těchto případech nepokládají otevřené otázky tak, aby dotazovaný mohl říci bez jakéhokoliv ovlivňování jméno jednoho politika, kterému dává plus a jednoho, kterému dává mínus? ařídit by samozřejmě šlo, aby dotazovaný mohl říci jmen více. Hlavním důvodem je zřejmě menší prostor pro manipulovatelnost dotazovaných. Metodologie nemusí čtenáře zajímat, lépe když se o takové věci nebude zajímat vůbec. Je to zaštítěné Akademií věd, tak jaképak copak.

Centrum pro výzkum veřejného mínění, Sociologický ústav AV ČR : Důvěra k vrcholným politikům a stranickým představitelům PDF PDF

Nejrůznější manipulace s veřejným míněním je velice vhodná pro současný způsob vlády a delegace moci. Tím nemám na mysli jen situaci v Čechách, ale i ve státech, které jsou označovány za tzv. vyspělé demokracie.

Současná demokracie jako způsob delegace moci má ovšem tendenci moc delegovat na vzdálené úrovně, směrem a způsobem, který velmi omezuje, až znemožňuje vedení účinné komunikace. Nejvýznamnější delegací moci jsou nečastěji parlamentní volby, při kterých voliči vybírají své zástupce. Málokdo se pozastavuje nad tím, že v tomto případě je komunikace volič-zastupitel velmi zřídkavá, protože není ani prakticky dobře možná. Naopak delegaci moci na nižších úrovních se přikládá obecně význam nesrovnatelně menší, přestože komunikace volič-zastupitel může být mnohem účinnější.

Snaha oddálit voliče a jeho zastupitele pokračuje stále dál při zmenšování pravomocí národních vlád a přesunem pravomocí do jiných, ještě vzdálenějších center. Zde je téměř nevyhnutelné, že svobodnou volbu nahrazuje volba pseudosvobodná. Obraz zastupitele (nebo skupiny zastupitelů) není reálný, je totiž vytvořený na objednávku. Podle amerického analytika Chomského má elita dostatek prostředků a metod (podsouvání významu, který je v rozporu s realitou; odsunutí podstatných věcí na okraj; medializace nepodstatného; prosévání informací podle zájmů a cílů vlastníků sdělovacích prostředků; odvádění pozornosti od zásadních, ale málo populárních rozhodnutí...), aby vyrobila souhlas veřejnosti. Veřejnost pak souhlasí s takovými věcmi, které by, nebýt mediálního vlivu, nechtěla, nebo by je dokonce zcela odmítala. V USA se věnuje ovlivňování zpráv, veřejného mínění a politiky podle požadavků platících zákazníků v rámci Public Relations 170 000 zaměstnanců (což je o 40 000 více, než počet novinářů).

PRAVDOVÁ, H. (2006): Paradoxy globalizačných procesov. In: Letavajová S. (ed.) Reflexia globalizácie v lokálnom spoločenstve. Trnava.

Vítězem ve svobodné soutěži se stává tedy často ten, jemuž příslušná firma doporučí momentálně úspěšnější strategii pro zaujmutí největší části voličů.

Jaký doporučit recept, abychom v záplavě triků, které na nás Public Relations zkouší, nenaletěli? Pomoci může kritické myšlení, prověřování a ostražitost před zaběhnutými klišé, které dokážou každý problém krásně zjednodušit. V běžné mluvě se příliš nepozastavujeme nad tím, když někdo řekne: „Teď nemám čas“, že ve skutečnosti myslí „Teď nemám na tebe čas“. Podobně můžeme pochopit http://www.ods.cz/zpravy/prispevek.php?ID=5355 „Fakt jsou věci, kvůli kterým se referendum dělat nedá“ jako „Fakt jsou věci, kvůli kterým referendum dělat nechceme“. Dalšími velmi účinnými klišé může být „A to nám přinese prestiž i peníze“ (když říkáme nám myslíme samozřejmě vám), velmi působivé je i zmínit naše potomky – málokdo přece chce „zadlužovat naše děti “ a z tohoto důvodu musí pochopit, že... (dosadit lze leccos).

Možná není špatnou radou ani ono „profláknuté“ fučíkovské Lidé bděte!