Lekce z oportunismu

Nominace Kouchnera či Morina, exemplární ukázky politického oportunismu, nebylo ani při velkém odstupu možné považovat za tolik deklarované "otevření", ale spíše jako odměny za služebnost.

Zejména u Bernarda Kouchnera (*1939), bývalého trockisty, zakladatele hnutí Lékaři bez hranic, a ministra hned několika levicových vlád (Rocarda, Béregovoye, Jospina), se nebylo možné ubránit dojmu, že jde mnohem více o trochu toho uspojeného narcismu stárnoucího socialistického dinosaura, než o ocenění osobních kvalit bývalého humanitárního pracovníka. Socialista Kouchner přece ještě v předvečer prezidentské volby podporoval kandidátku Ségolène Royalovou, aby náhle po 2. kole nastoupil do Sarkozyho vlaku.

"Když mne poctil nabídkou řídit diplomacii Francie, prezident republiky si nepředstavoval, že se stanu sarkozistou. Některé z mých přesvědčení nejsou jeho a naopak," poznamenal v článku, který vyšel před několika dny v Le Mondu pod názvem, který vypadá tak trochu jako Kouchnerova "mea culpa". Socialisté na přijetí nabídky reagovali poněkud křečovitě: vyloučili Kouchnera ze Socialistikcé strany (PS).

Hervé Morin (*1961), bývalý předseda parlamentního klubu Svazu pro francouzskou demokracii (UDF), patřil ještě do výsledků 1. kola prezidentských voleb mezi nejbližší muže Françoise Bayroua. Před 2. kolem odmítl jakoukoliv spolupráci se socialisty a přímo podpořil kandidáta Sarkozyho, proti němuž se Bayrou vyslovil. Morin je ministrem obrany, a pro média hraje "centristický pól" uvnitř Fillonovy vlády.

Nemůže ale příliš zastřít, že vybudováním klubu a založení opoziční strany Nového středu (NC), jež stojí v silné konkurenci Bayrouova Demokratického hnutí (MoDem), neusiluje o to, co již dříve zahájili ex-UDF typu Philippe Douste-Blazyho. Tento bývalý předseda parlamentního klubu UDF se připojil k první vlně tehdejšího Chirakova Svazu pro prezidentskou většinu (UMP), jež vzniklo jako reakce na porážku Le Pena v prezidentských volbách roku 2002, a poté se transformovalo na Svaz pro lidové hnutí (UMP).

Tři nepodrobené osudy

Příběhy tří žen: Rachidi Dati, Ramy Yade a Fadely Amary jsou ovšem z trochu jiného světa. Nikoliv pouze kvůli jejich tolik zdůrazňovanému původu, ale zejména proto, že se každá jedna velmi silně angažovala pro konkrétní občanské kauzy. To poněkud oslabuje kritiku, že Sarkozymu jde pouze o "líbivé maňásky" jeho vlastního politického divadla s názvem: velký průlom (grande rupture).

Začneme u Rachidy. Rachida Dati (*1965) byla během Sarkozyho kampaně na všech frontách -- často v první linii. Její jmenování ministryní spravedlnosti má pro tuto dceru marockého zedníka a alžírské matky dvanácti děti příchuť velké satisfakce.

Příběh této ženy se až příliš podobá hollywoodskému scénáři, na které ve Francii nebyl dosud nikdo zvědavý. Vystudovaná právnička a ekonomka dokázala v krátké době přesvědčit o svých kvalitách. Je to vůbec poprvé, kdy je na takovou pozici jmenována osobnost, vzešlá z jiného, než ryze kontinentálního francouzského původu. Na videu, které vysílala před časem zpravodajská televize BFM, mohli francouzští diváci spatřit záběry z jednoho příbytku uprchlíků, v němž Rachida diskutuje způsobem, naprosto nevídaným na reprezentanta francouzského establishmentu.

"Budu vás nazývat francouzkou ministryní!" říká na videu dosti rozvášněný snědý mladík. Rachida v tu chvíli dostává záschvat smíchu a odpovídá: "Já a ministr? Ano, já jsem tady od toho, abych vás vyčistila Kärcherem!" Kdo sledoval poslední události ve Francii, ví, že tím Rachida narážela na kontroverzní Sarkozyho výrok o tom, jak chce vyřešit problém zločinnosti na předměstích. Pro ty, co nevědí, co je Kärcher: jedná se o německý čistící stroj na odpadky. Video najdete ZDE

Neuplynul ani rok, a žena, která se tolik smála na videu, se skutečně ministryní stala. Od roku 2003 se podílala na přípravě zákona o zločinnosti a v následujíc době pracovala v kabinetu ministra vnitra, jistého Nicolase Sarkozyho.

Pokračujme dál: Fadela Amara (*1964). Stejně jako Rachida pochází z prostředí alžírské, respektive kabylské imigrace, stejně jako ona pochází z dvanácti dětí. Její otec byl zedník na stavbě, matka v domácnosti. Pro zakladatelku hnutí Ni putes, ni soumis (Ani kurvy, ani podrobené), bylo jasné od okamžiku, kdy byla poprvé konfrontována s projevy rasismu a nespravedlnosti, že není možné nic nedělat. Asociace, které nese velmi ostrý název, reagovala na projevy ponižování, kterým byly vystaveny na předměstích mladé dívky severoafrického původu od svých bratrů: problém šátku a zahalenosti, spojovaný s muslimskými komunitami, v tomto případě vyvola velké pozdvižení. Zvláště proto, že se proti těmto praktikám vzbouřily samotné ženy.

Fadela se podílela na ostrých protestech odjakživa -- ať už se jednalo o manifestační pochody, petice či obranu konkrétních lidí vůči úřadům - a obecně proti aroganci moci, které jí získaly proslulost. Angažovaná feministka přijala v nové vládě funkci tajemnice pro městskou politiku při ministryni Christine Boutinové, známé mimo jiné pro svou roli konzultanky Vatikánu v otázkách rodiny. Amara odlišnosti připouští: "Ano, jsme trochu paradoxní pár. Ale je to dobrý svazek, i když si můžete být jisti, jako u každého manželství, bude docházet k malým hádkám." To říká žena, která se oblká rádas do khaki a vedle ministryně se zlatým křížkem na krku vypadá vskutku nečekaně.

Fadela to nebude mít s ministryní Boutinovou lehké nejen pro konfesní odlišnosti (v otázkách interrupcí se asi shodnou jen těžko), ale i kvůli části populace, která její nominaci bere jako deklarovanou zradu. Na oficiálních stránkách asociace Ni poutes, ni soumises, si lze přečíst blahopřání ke jmenování, ne všichni se ale k tomuto přání srdečně připojují, oficiální stránky asociace: ZDE

Benjamínkem z trojice je: Rama Yade (*1976), nebo také Ramatoulaye Yade-Zimet, půvabná žena senegalského původu, kterou večerník Le Monde překřtil na "Sarkozyho Condi Rice". Do svých osmi let žila s rodinou v Dakaru v rodině, která se přeci jenom svým statutem vymykala z obecné představy: otec diplomat, matka učitelka. Nyní zastává pozici státní tajemnice při ministerstvu zahraničí se spciálním důrazem na lidská práva.

Podle kuloárových informací jí prezident Sarkozy zakázal mluvit první týdny příliš do médií. Možná by se dozvěděli, že jí příliš nesedí nový apartník kostýmek, a že by raději nastoupila na ministerstvo ve svém oblíbeném bubu -- tradičním africkém a jistě i mnohem pohodlnějším oděvu. Absolventka Institutu politických věd v roce 2000 pracovala dosud v Senátu. Nijak se netají tím, že jí nevyhovují příliš pravicové názory, okouzlila jí ale osobnost Sarkozyho.

Byla pro něho ale nedávno mnohem více než jen exotickou africkou kráskou. Během lednového kongresu UMP, který ohlásil Sarkozyho prezidentskou kandidaturu, se ostře pustila do socialistů, video

"Pokud nejste bílý muž ve věku 50 let máte málo šancí, abyste dosáhl na důležité politické funkce," řekla v rozhovoru u příležitosti vydání knihy Noirs de France (Francouzští černoši, Hachette), ZDE, která vyšla ve Francii minulý měsíc. Možná, že i právě její příběh, který začíná psát v paláci Quais d'Orsay odpoví na její povzdech v knize, když napsala:. "Člověk má občas divný pocit, že obtěžuje, když je černý v zemi, kde všichni věří, že jsou bílí. Francouzi ještě nepochopili, že francouzský neznamená nutně říci bílý..."

***

O tom, zda Sarkozyho styl zůstane pouze u efektů, se budou moci přesvědčit všichni, kteří dosud s obdivem sledovali jeho dynamický, nicméně rozpory poznamenaný, styl. V otázce minorit je zatím Sarkozy nejdál: minimálně dvě z těchto žen -- Rachida Dati a Fadela Amara - jsou naprosto kompetentní. O té třetí, Ramě Yade rozhodne myslím až chvíle, kdy se bude moci sama svobodně vyjádřit. Tak jako si svobodně vzala za muže socialistu, aniž by jí to bránilo přijmout post u Sarkozyho.

Zatím jsou tyto ženy více Sarkozyho marketinkem, na samotnou Francii, zahleděnou často do minulosti, je to ale samo o sobě již velmi revoluční.