Další jsou Sarkozyho odpůrci, je jich více než 5, a to různého druhu, což vyjadřují různým způsobem: od rezignovaného ("Všichni jsou prohnilí!") přes intelektuální ("Vážné nebezpečí demokracie!") až po poněkud přepjaté ("Sarko-fasho, peuple aura ta peau" přeloženo "Sarko-fašoune, lid bude mít tvou kůži!"). Tento úvod tu nemá nahradit žádný exkluzivní výzkum, chci tím jenom říci, že není nad osobní zkušenost, a osobní zkušenost lidí, kterých se různé věci dotýkají opět osobně, jsou tzv. k nezaplacení. Platforma Britských listů se mi ostatně jeví v tomto ohledu jako ta správná, a den před 1. kolem francouzských parlamentních voleb, v nichž se očekává drtivé vítězství UMP, vlastně nejlepší.

Mimochodem, v posledních dnech prý byl Francouzský institut v Praze přímo zavalen e-mailovými dotazy, zda by se tu nenašlo přece nějaké místo (rozuměj: jakékoliv!), jen uniknout z Francie, ze země, která se začíná podobat... A jsme u toho: čemu vlastně? Inu, je to těžké. Když jsem se vrátil do Česka z Francie, vyptávali se mne různí přátelé na to, kde jsem těch několik let žil, vlastně dosti podobně. Dáno různou měrou znalostí, vzdělání či představ, kreslili přede mnou podobu země, která se téměř v ničem nepodobala té zemi, odkud jsem právě odjel.

Akvarely snářů

Většina Čechů přede mnou črtala akvarely ze starých rakousko-uherských nebo prvorepublikových snářů, kde se Francie tyčí jako vrchol kultury, intelektu a -- třeba krásných žen (nezapomenu na chvíli, kdy se mne jedna bývalá přítelkyně zeptala, co znamená věta, která by patrně v jiném jazyce vyzněla banálně: J'aime ta bouche!" -- "Miluji tvá ústa!"). Závažné místo v tomto leporelu zaujímá zpěvačka Edit Piaf (která unikla dokonce i koncovce --ová), Eiffelova věž (jejíž kopii na přelomu století postavili Pražané na Petříně), kavárny -- a potom třeba Louvre, Vítězný oblouk nebo Centre Georges Pompidou.

Není to ale jenom obdiv, který bývá s touto zemí spojován. Francie byla také kdysi spřátelená demokratická země, která nás "zradila" -- jak praví velmi rozšířená národní legenda - , byla vždy nepochopitelně protiamerická, ne-li přímo prosovětská, a stále v ní žije hodně lidí, kteří své ideály spojují s levicí. Snad až teprve ve chvíli, kdy se předseda Národní fronty (FN) Jean-Marie Le Pen, i u nás dnes poměrně známý politik, dostal před pěti lety do 2. kola prezidentských voleb, se mne někteří ptali: "Proboha, co to znamená?"

Vzpomínám si, jak mne v polovině 90. let na ulici zastavil jeden český diplomat poté, co jsem v tehdejším Českém týdeníku zveřejnil vůbec první rozhovor s Le Penem v českých novinách, aby mi náležitě vyčinil. Bylo to prvenství, kterého jsem si opravdu užil, protože jsem se pro některé "krásné duše" stal v tom čase vyloženě persona non grata. "Jak jste mohl dělat rozhovor s fašistou?" zeptal se mne jeden z těch Čechů, kteří se po 20 letech vrátili z Francii do své původní vlasti. Jeden pokleslý český nakladatel a novinář, který se v čase obrátil ve víře od pragmatického komunismu směrem k odióznímu klausismu, toho po několika letech použil jako "užitečnou špínu", když umně spojil fakt uskutečnění rozhovoru s Le Penovou ideologií: dělá rozhovor s Le Penem, obdivuje Le Pena! Hodilo se to i jinému, který o mně v čase "Děkujeme, odejděte!" mluvil vyloženě jako o lepenistovi. Ale to už je hodně dávno...

Být bez papírů...

Tento týden jsem mluvil zcela náhodou s Francouzem, který ohnivě prohlásil: "Ta stará prohnilá konzervativní Francie, nemám už vůbec chuť se do ní vracet." Zatímco většina Čechů by nic takového o Francii patrně nepronesla, stává se v poslední době "země galského kohouta" (jak zní jedna z mnoha nesmyslných novinářských zkratek, které mi občas přistanou v novinách nad mým textem) synonymem xenofobie, rasismu, té nesnesitelnosti bytí, o níž český spisovatel Milan Kundera, žijící ve stejné Francii, dosud nic nenapsal -- a patrně také nenapíše. Jeden z těch mladých Francouzů, kteří nemohou Sarkozymu přijít na jméno, připomíná atmosféru po zavedení zákona o přistěhovalectví v roce 2003 - jehož autorství je spojováno s tehdejším Sarkozym, ministrem vnitra -- přímo s dusivou atmosférou vichystické republiky 40. let. "Úkryt nelegálních přistěhovalců se dnes ve Francii rovná trestnému činu!" plamenně vysvětluje. "Copak je to v demokracii možné?" ptá se.

Ano, v demokracii je možné leccos, a Francii, zemi, která si tolik zakládá na základních právech a svobodách, je možné i toto. Když se při jedné mediální kampani roku 1996 v kostele Saint-Bernard, mluvilo ve Francii opět o právu na "papíry" -- lidem, kteří je nemají se říká poněkud eufemisticky "sans-papiers" (bez papírů) -- rozdělila se veřejnost na ty, co byli pro a ty, co byli proti. Ve prospěch 40 okupantů tohoto kostela, kteří drželi hladovku, vystoupila i herecká hvězda Isabelle Adjani -- a podepisovaly se, jak se ve Francii děje velmi často, různé petice.

Poštěstilo se mi, že jsem nějaký čas měl ve Francii k dispozici sice papíry (a byly opravdu různé -- včetně v jednu chvíli tzv. žluté a potom i zelené karty), ty by ale při běžné kontrole zrovna neobstály. Nebyl jsem totiž například v jedné fázi přihlášen na radnici (každá radnice požadovala po nájemcích potvrzení o pobytu delším než 3 měsíce), natož na prefektuře (bez stipendia nebylo možné získat studijní vízum, a tím pádem ani pobyt), a trénoval jsem si tedy odpověď, že jsem vlastně turista -- v pase jsem neměl žádné razítko, což by se v Německu patrně stát nemohlo, ale francouzští celníci byli až do Pasquovy reformy v roce 1993 dosti laxní vůbec vylézat na hranicích ze své budky.

Mimochodem, díval jsem se na stránky českého ministerstva zahraničí, a mám dojem, že se ani po vstupu do Evropské unie ve Francii nic nezměnilo -- a obávám se, že časy socialistů jsou už nenávratně pryč (platí stejná omezení, ne-li tvrdší zvláště pro slučování rodin, sňatky a pod. -- a to platí de facto i pro občany ze zemí EU). Stále se musíte všude nahlásit (hrozí pokuta 750 EUR), pracovat nemůžete bez povolení (Francie uplatňuje derogace pro volný pohyb pracovních sil), a za stavu vysoké míry nezaměstnanosti, jež se pravidelně šplhá kolem 10% platí nepřiznaný Le Penův -- "Français d'abord!" (Nejdřív Francouz!) -- možná by bylo zajímavé znát názor některých Čechů, kteří nyní ve Francii žijí, co myslíte?

Chudí a bohatí

Podoby Francie jsou různé: a vzdělání vám v tomto ohledu může, ale také nemusí pomoci. Pokud jste studentem, můžete mít pocit, že není nic lepšího, než se procházet v neděli v Latinské čtvrti (ve čtvrti s největší koncentrací malých kin na metr čtvereční!) -- a já jsem to opravdu hodně často dělal, také jsem rád chodil do menzy (měli tam oproti té české hned několik chodů a v neděli pravidelně couscous) -, jste-li ale bez peněz, může se vám tato krásná země scvrknout na několik záchytných stanovišť, kde dávají zadarmo sandwiche.

Francie chudých, a mluvím tu hlavně o Paříži (a záměrně vynechávám třeba Marseille) není prostě žádná legenda, ale realita -- a já jsem opravdu největší bídu neviděl na Blízkém Východě, ale v obskurních ubikacích hlavního města, kde vám u stropu šustí švábi (slovo "cafard" jsem se naučil jako jedno z prvních francouzských slov). Máte-li peněz dost, můžete si pronajmout co chcete, třeba byt s výhledem na Eiffelovu věž a pořádat nekončící večírky, bydlet v domě s kódovým systémem, a to nejlépe ve čtvrti, kde chudé nepotkáte -- třeba v proustovské čtvrti Madeleine. Můžete mít i hodně drahou milenku, pokud na to máte...

Nechci tu ale působit jako zakuklený marxista, i když o to tady opravdu nejde. Tváře Francie jsou různé -- hlavně ale pestrobarevné: nechodí se tam spát po 21. hodině (nejspíš kolem 2. hodiny ranní -- a kavárny se nezavírají ve 23 hodin), nikdo vám nevynadá, když přijdete pozdě o 15 minut (ne, opravdu, schůzka není jako v Česku okamžikem odjezdu na frontu s Wehrmachtem, kde se má být "nul-nul"), v rozhovoru vám budou skákat do řeči (hlavně, když budete mluvit z cesty), nebudou ale hulváti činy, nýbrž pouze slovy (slovo "putain" -- kurva, se používá v různých tóninách a v různých socio-dialektech), a budou se vás snažit přesvědčit, že oni, kteří jsou svou náturou ze Středomoří, vědí, kde se nachází ta Vaše Jugoslávie (nevěřím, že by se to příliš změnilo).

To sladké slovo... arogance

Ano, slovo "arogance", je tím nejčastějším slovem, které se dnes naučili i čeští diplomaté, kteří ještě včera neuměli ani francouzsky žblebtnout. Nafoukanost k Francii patří, a dalo by se říci, že má být na co nafoukaná. Stále si občas říkám, co to bylo za svobodného ducha - jednoho dne se zastavil také v Praze v ulici Lázeňská, aby tam kvůli tomu dnes byla upomínková tabulka - spisovatel a esejista François René de Chateaubriand, jenž dokázal být silný monarchista a nebýt přitom až tak radikálně proti předpokladům revoluce, je pro mně osobností francouzského ducha (spiritu) nad jiné. V tradici francouzského myšlení zůstává skutečně velmi mnoho svobodomyslnosti a také principů (i když kvůli principům se nejvíce popravovalo), pro které se vyplatí francouzsky naučit a něco se o této kultuře dozvědět.

Rozhodně ale nemůže být francouzský národ hrdý na své koloniální dědictví, vzešlé možná z principů, které jsou mnohým dosud drahé, ale obecně již veřejně odmítnuté. Protože Francie přistěhovalců, to je také země, která právě na nich stavěla své bohatství v dolech na severu, v továrnách Billancourt, a pro ty, co mají krátkou paměť -- osvobozovali například Evropu ve speciálních maghrebských batalionech - tolik diskutovaný snímek Indigènes (Domorodci), který se tímto tématem zabývá, vyvolal ve Francii obrovskou vlnu emocí. Prezident Sarkozy, který nepochází z imigrace severoafrické, ale té východoevropské, ve svých prvních symbolických aktech vyjádřil zájem, aby Francie byla hrdá na své tradice. V projevu bezprostředně po vítězství 6. května ovšem mluvil také o "konkurenci pamětí" -- odmítl tendenci po "repentance" (pokání) francouzského národa. Co tyto náznaky znamenají? Klíč k Sarkozyho vítězství v sobě ukrývá na jedné straně liberální dynamiku ("Více pracovat, více si vydělat"), ale i silné koloniální resentimenty "velkého národa". Protože pokání je předpokladem konverze. Tomu zvláště francouzští muslimové rozumějí více než dobře.

Ve Francii je největší množství arabských přistěhovalců -- a nejsilnější muslimská komunita (odhady uvádějí obvykle 5 milionů). V době svých studií v Paříži jsem často chodil do jedné menzy na bulváru Saint-Michel hned vedle Lucemburské zahrady. Před vchodem stál prodavač lístků, uvnitř se to trochu podobalo atmosféře mešity (vykachlíkované zdi) a jídlo se podávalo přímo do tácu -- v této tradici například funguje na Bělehradské ulici v Praze nově otevřený Dahab. Můj oblíbený couscous tu byl ve středu. V menze se scházely skupinky mužů, kteří již od pohledu dávno nepatřili ke studentskému stavu, a vášnivě diskutovali nad novinovými články, které se zabývali jejich komunitou. Tady jsem se dozvěděl, kdo to byli "harkis" (muslimové, bojující na francouzské straně), a poprvé slyšel o mučení za alžírsko-francouzské války (byla to de facto válka francouzská - a občanská). Velmi zřídka zabloudila do menzy i nějaká žena. Pokud nešla s mužským doprovodem, stávala se předmětem ostrých pohledů.

Obtížné téma integrace, na které byli dlouho Francouzi pyšní, se zdá být nejvážnějším tématem současnosti. Sarkozy se jako ministr podílel na komunikaci s různými komunitami -- včetně té muslimské, a pro některé překvapivě podporoval výstavbu mešit. Židovští předkové v jeho rodině mu jistě ve svém svědectví předali základy pro vysokou míru ostražitosti, jaká je ve věci víry vždy na místě. Dotčených a uražených není nikdy dosti. Neměli bychom zapomínat ani na to, že Sarkozyho předkové přijali katolickou víru -- a Francie je především silně katolická země.

To není přihlášení se k prázdnému pojmu, ani nějaká obecně nespecifikovaná humanitární aktivita na pomoc zbloudilých duší, nýbrž velmi přesně rozlišovaný systém kódů a příslušností. Ty začínají u pečlivě vyčištěných bot (v kostele jsem neviděl nikdy žádného rozdrbaného kněze, který by mluvil pohádky), různých prstenů a jdou ke způsobu mluvy a gestikulace. Katolická církev, která má na svém kontě i širokou škálu hnutí (hnutí Taizé bratra Rogera Schütze, zavražděného před dvěma lety, je populární i u nás), se velkou měrou podílela na sociální obnově společnosti. Nedávno zesnulý abbé Pierre byl zakladatelem tzv. restos du cœur (sítě moci chudým při kostelech), zároveň ale také osobností, která vystoupila na podporu tzv. negacionistických tezí Rogera Garaudyho. Dědictví "patrie, famille, travail" (slogan "vlast, rodina, práce") byla krédem katolické církve, ale i režimu maršála Pétaina. V tomto ohledu je Sarkozy jejich přímým dědicem v neoliberálním hávu.

Odtud pramení i odmítání vstupu Turecka do EU. Na tom se shodnou katolík Sarkozy s katolíkem Françoisem Bayrouem a katolíkem Le Penem. Pro Francii má EU smysl pouze tehdy, splní-li se jejich vlastní představy: vládnout nad Německem způsobem, kterak to vymyslel lišák François Mitterrand, nejdéle vládnoucí francouzský prezident (Němci budou pracovat a my vládnout). Potíže jsou logicky s Američany, kteří podle metody ruských matrjošek ovládají zase Evropu. Hněv Jacquese Chiraka nad postojem východoevropských zemích ve věci irácké krize ("Propásli příležitost mlčet!") byl pravdivým výrokem do hloubi duše uraženého Francouze. Stará dobrá Evropa zkrátka udělala krok směrem na Východ, odkud dezertovala před 60 lety, a zůstala jí kost v krku.

***

O víkendu se přes Francii převalí patrně "modré tsunami". Výzkumy předvídají zničující vítězství UMP a definitivní intronizaci moci Nicolase Sarkozyho. V. Republika, kterou založil v roce 1958 generál Charles de Gaulle, prochází největším napětím od svého založení. Vítězství Sarkozyho a UMP ve dvou kolech parlamentních voleb má šanci v této zemi probudit sílu, ale i její spící démony. Pokud to dopadne tak UMP, že získá více než 400 mandátu z 577 Národního shromáždění, bude to dosud nejvyšší parlamentní většina v dějinách V. Republiky! Šance malých jsou v systému, kde vládne většinový volební zákon, mizivé. Přímo jsou ohroženi komunisté, ale i FN, zničující to ale bude i pro Bayroův Demokratické hnutí (MoDem), socialisté mohou již nyní polykat andělíčky.

Kam půjde Sarkozyho Francie? Marnivá choť Cécilie dala před kamerami najevo, že nemá velký vztah k protokolu: před kamerami defilovaly onoho 16. května, kdy se její muž ujal úřadu, všechny její (i s jinými muži zplozené) děti. Prezident Sarkozy při schůzce se socialistických starostou Paříže Bertrandem Delanoëlem řekl: "Chopím se po legislativních volbách všech iniciativ, abych učinil z Francie výtečnou republiku a ukázkovou demokracii." Francie se opravdu žádné jiné zemi nepodobá.