Francie, kde jsem pracoval na přelomu tisíciletí, se zdála být senzačním místem. Protestantskou pracovní etiku tam nikdo neuznával, a i když měl člověk občas pocit dekadence jako v posledních dnech Římského impéria, nevadilo to: takhle se musí žít. Dodnes tam platí pětatřicetihodinový pracovní týden, i když se mu nový prezident Sarkozy posmívá jako "katastrofě pro francouzské hospodářství".

Ve Francii mají něco, čemu se říká "le pont", "most". To znamená, že když je uprostřed týdne jeden den státní svátek, francouzští zaměstnanci si vezmou volno i v ostatní dny, aby se jim to spojilo s víkendem. A ve Francii taky neexistuje onen nesmysl pouhých čtrnácti dnů dovolené jako v Americe. Zejména Paříž od 14. července je naprosto prázdná, až do září, protože Francouzi si berou alespoň dva měsíce dovolené zaslouženého jídla, pití, milování a spaní.

A pak ve Francii existují ty neuvěřitelné veřejné služby. Nejenže má Francie nejrychlejší a nejefektivnější vlaky na světě, ale i dokonalý systém školek a jeslí. Nejchudší Francouzi mohou posílat své děti do státních jeslí od 8.30 do 18.30 zadarmo, zatímco kolegové se stejným platem, co mám já, platí 800 euro měsíčně, což je na Británii neuvěřitelně levné. V důsledku tohoto humánního systému nejenže má Francie snad nejvyšší porodnost v západní Evropě, ale také nejvyšší procento zaměstnaných žen. Ve Francii také můžete poslat bez obav své dítě do nejbližší státní školy a nemusíte pracně studovat analýzy britského ministerstva školství ohledně toho, kde je nejblížší, výjimečná, dobrá škola.

Samozřejmě, Francouzi platí za takové služby vyšší přímé daně, než jsou Britové ochotni tolerovat, a ve státním sektoru jsou lidé, kteří, jak se zdá, nedělají skoro nic, avšak když jsem pracoval v Paříži, francouzští muži byli elegantnější, než bych to kdy dokázal já, jedli lépe, pili lépe a milovali lépe než já, ubohý Angličan. Taky byli neuvěřitelně arogantní a v opilosti se chovali za volantem jak šílenci.

Základním rozdílem mezi Francii a anglosaským světem je to, že Francie usiluje o smyslnost, smyslové potěšení, které anglosaský podnikatelský model pošetile ignoruje. Jistě, americká ústava formálně hovoří o tom, že každý má právo na hledání svého štěstí, ale jen Francouzi usilují o potěšení a umějí si to užít.

To, že Francouzi pěstují potěšení, je pro nás tak exotické a tak cizí naší špatně oblékané, špatně vychované, sexuálně nekompetentní a fast foodové kultuře. Právě proto se tolik cizinců zamilovává do Francie.

A právě tuto Francii, kterou lidé zvnějšku tolik milují a nenávidí, chce tento Sarkozy, pokud bereme jeho rétoriku vážně, zrušit. Děsivými vyhlídkami je, že Francouzi, které tolik nenávidíme za to, že dělají nejkaloričtější jídlo na světě, a přesto jsou hubení, i za to, že jsou tak elegantní, že i nejelegantnější Anglosas vypadá ve srovnání s nimi jako pytel montážních klíčů, se zbaví tohohle všeho kvůli nejnudnější možné věci -- hospodářské produktivitě.

Po volbách řekl Sarkozy: "Budu rehabilitovat práci, zásluhy a morálku." Nicolasi, milé dítě, prosím, nedělejte to. Neničte Francii. Nepřizpůsobujte se nám. Nebude se vám to líbit.

Srovnání:

Délka života:

USA: muži 75,15 let, ženy 80,97 let

Francie muži: 77,35 let, ženy 84 let

Středový věk:

USA. 36,6 let, Francie: 39 let

Pracovní týden:

USA: přibližně 46 hodin, Francie: většinou 35 hodin

Procento obyvatelstva žijicího pod existenčním minimem:

USA: 12 procent, Francie 6,2 procent

Minimální mzda:

USA: Liší se stát od státu. Francie: 8.27 euro

Důchodový věk:

USA: 65-67, Francie: 60

Počet vražd ročně:

USA: 16 692. Francie 1000

Počet obtloustlých občanů:

USA: více než dvě třetiny. Francie: Méně než třetina

Kompletní článek v angličtině ZDE