LÁHOR/SOUNDSYSTEM je dvanáctičlenný all-stars-band moravských, sociálně alternativních divadel. Soubor vznikl sloučením svereomoravských divadel (o nich promluvíme níže) a českých jednotlivců z divadel DNO a Vichr z hor. Hraje šestou sezónu. Jako přiblížení jejich metody dovolte následující úvahu. O finském chlebu a improvizujícím divadle! Inu přišlo se na to, že celozrnný chléb je nejlahodnější a nejblahodárnější. Je sice náročný na kvalitu zrna, protože obilkou (obalem zrna) se do chleba mohou dostat plísňové látky a je proto třeba dbát na jeho kvalitu. Odstraněním obilky se tedy vylučovaly tyto toxická ložiska, ale chlebu tak na mnohém ubylo. Podobná situace je s improvizujícím divadlem. Přišlo se na to, že je mnohem přínosnější ponechat některé promluvy a situace na přirozeném jednání osob dramatu ze situace a nepředpisovat a fixovat vše dopředu. Je to pak mnohem prospěšnější pro herecké trávení na jevišti, a pro divácké trávení v divadle. Avšak je stále třeba dbát na kvalitu zrna.

Prvočtenáře mých recenzí a neznajce souboru hodím přímo do elaborovaných poznatků o hercích, nechť v tom plavou. Avšak i tito se posléz pevné půdy zachytí! Radek Rukáš hrál opět neurotika, v dětství adoptivním otcem pravděpodobně zneužívaného. Fixoval se tentokrát na Hroňka a ten tak měl docela skvělého spoluhráče, protože Mostíkova postava byla tentokrát demiurgem děje (hrál vedoucího pobytu a zakladatele sdružení adoptovaných). Nyní zpět k Patrikovi Hroňkovi, představoval opět svého obvyklého tvrďáka s duší chudáčka, ve své málomluvnosti a kamarádstvím outsiderů s alkoholickým Rubášem byl dojemný. A přes další svoje dojemnosti si dovede zjednat v této skupině sociálních problematiků respekt.

Kamila Davidowa zahrála opět postavu z galerie pipin, výstupy, kde ona jako nejhloupější, stále si zapisující a blbě se vyptávající, tedy ve všeobecné podezřívavosti nejpodezřelejší, není ostatními postavami vůbec podezřívána, či vůbec nějak vážně vnímána, byly dokonalé. Marta byla opět v roli hostitelky (manželka Mariana Mostíka ) a sexuálně milostného objektu. Hrála vysněnou ženou tří mužů a konflikt mezi nimi stává se největším ohniskem dramatu. Myslím, že většina mužů diváků si na otázku "Chtěl bych žít s Martou Pilarovou?" odpověděla kladně.

Jura Nezhyda, byl opět šedivou postavou, letos dokonce hraje právníka, jímž je i mimo jeviště. Ohledně nevýraznosti a tedy možnosti vzepření vůči tomu, že je tlačen do tohoto typu postav, by mohla u něho opravdu proběhnout vzpoura, zkušení diváci totiž vědí, jak barvitým je hercem, ale jako inteligentní představitel jistě ví, že je třeba mít v ději i nevýrazné postavy. Navíc k ustavení občanského sdružení je zapotřebí právníka a tak nahrává na řadu vtipů. J. Švancová byla v minulém představení naivní atrakcí násilnických mužů. Nyní v její apriorní souhře s jejím stálým milovákem Márkem nedošlo na šukec, byl tu pouze žárlivý mazec, dostala od Petra facku. Nesháněla prý informace, jak to dopadá dítětem, které je adoptované, ale flirtovala. Jejich postavy za adoptované pouze vydávají a celou první polovinu je řešeno, jak se má Petr do skupiny vetřít. Je velice občerstvující vidět Petra Marka, kterému je přiznáváno vůdcovství LÁHOR/SOUNDSYSTEM v postavení člověka, se kterým se nikdo nebaví a může si do něho kdokoli kopnout (pedofila hnusného). Prokop Holůbek hrává v Soundsystemu postavy bodrých chlapců na okraj příběhu, tentokrát byl provozním chaty, přesto i na malém prostoru vydobude vždy pár groteskních situací. Prokop má mimo hereckého úvazku na starosti i pouštění reprodukovaných zvuků a někdy i úvazek světelný.

Nyní o Zděnkovi Hudečechovi, tento ostravský bohatýr vládnoucí charakterovým herectvím někde mezi Landovským, Budem Spencerem a Gérardem Depaerdiem nebo spíše svým zcela unikátním stylem ostravských ulic a barů, slaví v tomto představení velký návrat, protože z posledních premiér představení 100% Alibi pro křehkost své jevištní existence odstoupil a oficiálním důvodem bylo, že ho nebaví hrát prachsprosté reprízy. Avšak letos je LÁHOR již o sezónu moudřejší, koncepce dramatických exhibicí je zkušenější. Každý se vyhrál! Již není třeba, alespoň na tour 2007, zaobírat se obavou, že se all-stars-band rozpadne, protože se tam někdo nebude cítit dobře.

V čem je Hudečechův velevklad? On díky své prostorové výraznosti, když vstoupí do děje, tak to musí být hvězdné a letošní finální živý obraz, který jistě brzy někdo zdigitalizuje, je výjev hodný mistra velkého plátna: "Bitva dobrotivého "Goliáše" Hudečecha nesympatickým provokujícím "Davidem" Mostíkem" . Ve které se LSS navrátil k zakončování inscenací bitkou, loni se končilo skupinovou orgií bukkake i letos s se končí velkolepou groteskní fyzickou akcí, kterou prozradím později. Málem jsme zapomněli na Jiřího Najvera , jeho postavení je mimořádné, protože tento dramatik a ostravský barman (mimo jiných barů kdysi i u Černého pavouka) a stojí za nejsilnější dávkou poetiky, která proudí v žilách LSS a tím je ostravské skupenství XXXH'XXOˇXXOXX.

Rozpačitost jeho hereckého výrazu je vždy v průběhu představení vykoupena, loni byl hlavní postavou a i letos mu patří finále. Jak však hrát nešťastně zamilovaného než rozpačitě! Abychom byli spravedliví vůči všem hereckým trupám zde sloučeným, tedy charakterizujme i je: v nejpodivuhodnější světy nás uvádí Divadlo V Soukolí a nad tím vším se vznáší Divadlo Dekadentní Beruška otců zakladatelů. DDB jsou stále nejsilnější kreativní pumpou a Petr Marek je pražským majákem celého toho divadelního družstva. Asi největší společný rys je to, že všechny soubory jsou tvořeny silnými osobnostmi a jádrem jsou vždy tři lidé, dvanáctý člen LSS je neviditelný záhadný a výhodný.

Typy hereckých postav a jejich konfigurace v ději často byla podobná předchozímu představení, tedy je zcela jisté, že v tour 2008, dají-li vyšší síly se změní i toto nastavení. Jedním z principů divadla je totiž, vidět někoho dobře známého, jako někoho úplně jiného, třeba posedlého ďáblem. Díky letošnímu ustálení (normalizaci) je však možné zapisovat poetiku tohoto divadla jiných uzancí. Na otázku: "Proč Rubáš, Hronek, Moštík, Davidová, Pilařová, Marek, Holoubek, Hudeček a Najvert vystupují pod zpotvořenými jmény?" lze odpovědět přízemně i rafinovaně. S přízemní teorií nebudu vážené čtenáře a čtenářky obtěžovat. Ale s rafinovanou odpovědí je třeba začít ze široka. Dovolte tedy následující rozvité úvahy.

Z kolika procent je život improvizace?

Jako improvizace zřejmě nikdy nepojmenujeme mimovědomé činnosti jako dýchání, srdeční rytmus, peristaltika střev, vyplavování endorfinu, či adrenalinu přesto nikdo z nás dopředu nevíme, jakou rychlostí, či zda vůbec srdce bude za pár hodin bít, žlázy vyměšovat, plíce okysličovat. Částečně se to dá předvídat (providovat), když třeba očekávám osudové rozhodnutí, osudovou zprávu. Tu se vše urychlí. Kdybych však dopředu věděl, že jak to vše dopadne, v mém těle by snad ani žádný život nepulzoval. Kdyby nehrozila možnost, že to dopadne špatně, taky bych se vůbec nevzrušoval. Samo těšení se též projevuje frekvencí tepu a dechu, nenadarmo se říká že se někomu tetelilo srdce a nenadarmo slovo nadšení vyšlo ze slovního kořene dech (přes dech). Z vlastního života také víme, jaký je smyslový rozdíl mezi natěšeností a těšením, přesto víme, že patří k sobě. Tedy improvizace a její opak jsou dva vzájemně se požírající hadi.

Hlavně ale v životě u většiny situací víme, co řekneme a co se stane. Nikdy však nevíme, jak přesně to řekneme a jak konkrétně se to odehraje. Odhadem pak tedy u sebe pozoruji, že ze 70% předvídám, co se stane, z 29% je můj život improvizace.

Aby naše budoucnost nebyla tak hrozivě prázdná a neprůhledná, tak se na ni snažíme připravit. Protože nám o naši budoucnost jde. Inu snažíme se o omezování neočekávaného. Způsobem jak se připravit je třeba naučit se text. Avšak dobře víme, že touto předepsaností se o mnohé připravujeme. Přicházíme o jakéhosi korektora životní pravdy. Dramafix má tu výhodu, že když jsou okamžiky neživotnosti a falše, které cítí herci i diváci, tak se to muže jít díky naučenému textu přelétnout dál a to v jakési bohatosti.

Platí to i u letošní Nic proti ničemu tour2007? Petr Marek ve věstníku Šrámkova Písku Sandy times č. 3 v rozhovoru s názvem Víme co, ale nevíme jak k tomu dojdeme prohlásil toto: "Na začátku víme, odkud kam chceme příběh dovést a víme, přes které scény.Variabilita na scény, které vzniknou zcela volně, je asi 30%, což je asi 25 min. z celého představení. Je domluvené jaké scény mají jít po sobě a jak se máme dostat ke konci a nahráváme to takhle jako veřejné zkoušky - s každou z nich se představení někam posouvá." To že jsem se jako teoretik trefil do procentáže ( tuto úvahu zde dopisuji po více jak pěti měsících) ještě neznamená, že v životě se improvizuje stejnou metodou jako LÁHOR/SS. Jen si všimněme, jaký hanlivý nádech mám slovo "kolektivní improvizace". Představa, že naše společné žití na tomto světě je kolektivní improvizace, zdá se děsivá. Jako přítel pravdy se tedy musím smířit s tím, že spojení "život je divadlo" u improvizace neplatí, ale jsem ochoten souhlasit s tím, že "divot je živadlo" jak se jednou přeřekla moje porotní kolegyně.

Tedy odpověď je to nepřímá, zatím ji shrňme takto: V normalizovaném (ustáleném) improvizovaném divadle herec LSS vystupuje i nevystupuje pod svým jménem. Cítím, že odpověď to není příliš jasná. Zkusme tedy odpovídat více zeširoka. Za slovo improvisare vděčíme Italům a teď, když už nemáme starou habsburskou říši s italskými državami, schází nám jejich temperament a na divadle spíme v emocionálním chladu. Je třeba se vymanit z tohoto mrazivého objetí. A odklon od normalizovaného divadla dramafixu (vybaveného téměř sto-procentní provizí) má veškerou hrozící krásu, nového poetického podniku. Navíc letošní představení již vůbec není intimně studiovým kouskem, je určeno i pro kukátkové jeviště a soubor podstoupil svou normalizaci. Tolik tedy o 30% improvizi nepředvídaných her LSS. Odpovídání naší otázky dosáhlo nemístné a neuchopitelné šířky. Podobně by to dopadlo, kdybych začal vysvětlovat, proč se inscenace jmenuje Nic proti ničemu tour 07. Pádné vysvětlování tvorby nechejme tvůrcům a vraťme ke konkrétům inscenace.

Po vztyku a odchodu ze sálu píseckého Divadla Fráňi Šrámka jsem zaslechl hlas divačky jakési: "To byla kravina co, hchchm" . Tudy jela i kritická linka porotců ŠP, která na Jiráskův Hronov LSS nedoporučila. Ale Láhoři o sobě vždy prohlašují, že téma představení musí být dostatečně uhozené, aby je to bavilo. My všichni jejich vyznavači víme, že jim jde o mnohé věci hlubší, o kterých mluviti si dobrovolně zakazujeme, tak cenné nám jsou. V loňském představení byla silně přítomna smrt, letošní obsahuje smrt pouze nepřímo. Nemusíme tedy jako při minulém představení vzlykat na způsob starých Řeků "Ó Thanatos, Ó Eros". Není tam smrt ergo je to komedie. K procítění je tam ovšem jako vždy u LSS ona "děsivá a hrůzu vzbuzující událost, či jednání , jímž se jedna postava dopouští násilí vůči druhé." Toto jednání Aristotelés v Poetice nazývá pathos. Tedy to, že národní žatva na Jiráskově Hronově nebude sklízet plody láhorské, bude ku prospěchu věci, protože plánované filmové zpracování, najde citlivých diváků jistě více. Tedy budou mít více času onen svůj již druhý film natočit, avšak je to částečně i velká škoda, protože LÁHOR letos opustil retrospektivy minulého představení a opět se vrací k jednotě času, která je divadlu tolik vlastní.

Ve francouzštině výraz "žít v improvizacích" znamená nevědět, kde budu dnes spát a jestli budu mít zítra co jíst. Dohlížitelé přehlídek a běžní diváci se stále bojí, že improvizace znamená udělat v divadle spoušť. Snad tedy alespoň ti běžní diváci nazřou, že u LSS je to pravda jen částečná.