Pokud by F. Golgo znal evoluci toho, co se dnes v České republice nazývá "svoboda" a "demokracie", nebyl by vůbec překvapený. Ona "svoboda" a "demokracie" zde také po "sametové revoluci" započala spíše jako jakýsi nový divadelní kus. Došlo ke změně textů, replik, kulis a kostýmů, ale nezměnilo se to podstatné: herci a jejich zvyky. A především fakt, že se stále jednalo jen o divadlo. Ten předchozí kus, který stará parta hrála, se jmenoval trochu jinak: socialismus.

Ukázalo se prostě, že "socialistické" elity jsou nadmíru dobře recyklovatelné. Tak jako se před rokem 1989 v jejich podání slova jako "socialismus" a "sociální spravedlnost" stala prázdnými frázemi, pomocí nichž šplhaly za plnými peněženkami a lísaly se k moci, podobně v "novém systému" zprznily i vůdčí ideje nové éry.

České společenské elity, především ti s největším vlivem na veřejné mínění, jako jsou umělci, novináři a česká společenskovědní inteligence, totiž při svém běhu historií byly "obohaceny" mnoha charakteristickými rysy, které jinde neznají a kterým by snad ani nevěřili.

Do určité míry to má na svědomí komunistický režim.

Ve společnostech, které komunistický režim nezažily, se společenské vrstvy, k nimž patří intelektuálové, novináři či umělci, vyvíjely do značné míry autonomně na moci, většina z nich k ní zaujímala převážně rebelantský a buřičský postoj. Svým způsobem to bylo i dědictví křesťanské Evropy, jejíž integrální součástí bylo oddělení moci světské od moci duchovní. V komunistickém režimu tomu bylo ale diametrálně odlišně. "Pravda světská" a "pravda duchovní" totiž zase jednou v lidských dějinách zcela neoddělitelně splynula, a "inteligenti" i umělci začali být "plánovitě vyráběni" - ovšem s tím podstatným rozdílem, že to na první místě museli být prostitutky moci.

Ono to svou logiku samozřejmě mělo, a není pravda, že komunisti byli vždycky jen hlupáci. Ve vztahu k "socialistické" inteligenci a "umělecké frontě" ( novináři za socialismu byli jaksi automaticky považováni za totálně oddané pacholky komunistické moci) naopak rudí soudruzi předváděli po celých 40 let brilantní práci. Kdykoliv Matka Strana zavolala, poskoci přiběhli ( samozřejmě že mnozí z nich při tom po straně nadávali), podepsali (třeba Antichartu, ale podepsali by cokoliv), nastoupili, odsoudili, vychválili kdeco a kdekoho...

Prostě -- dokonalí "roboti".

Havlův režim po roce 1989 služeb této prostituující se inteligence a umělců také rád využil. Vždyť hned po listopadu 1989 skoro ve všech divadlech (po několikatýdenních tzv. diskusích s občany) nehráli nic jiného, než Havlovy hry...Co také jiného?

Duo prezident Havel -- premiér Čalfa se stalo doslova příkladným symbolem nového "svobodného" a "demokratického" režimu! Disident a ministr z Husákovy éry, který disidentovi pomohl k prezidentskému stolci -- lze si představit harmoničtější pár?

Lze se divit tomu, co nastalo a v oné konstalaci zájmů nastat muselo? A co by se dalo lapidárně, ale výstižně shrnout do sloganu "Ukradni, co můžeš", který na několik let ovládl český (československý) stát? A čeští novináři? Umělci? Inteligence? Byli "hlídacími psi" demokracie? Burcovali proti nepravostem mocných? Protestovali, kritizovali nebo aspoň jen přemýšleli o tom, co se kolem nich děje?

Opravdu jedinou kvalifikací pro to, aby se kdokoliv stal příslušníkem nových elit po roce 1989, se stalo hlasité křičení nových hesel. Ne už těch starých obehraných "Se Sovětským svazem na věčné časy!", ale nových, jiných, moderních....Bývalí rudí poskoci tak v sobě začali objevovat lásku k USA, Židům, Izraeli........a třeba taky rusofóbii. A někteří z nich se dokonce stali ....bojovníky proti "rasismu"!

V jedné věci ale zůstali stejní jako předtím. Hluší a slepí k mlaskání a zločinům nových mocných, dočista beznárodní a také ignorantští a přezíraví k názorům a zájmům většiny národa, která nepatřila k novým "vyvoleným". Prostě: zase ti staří známí křiváci.....

A právě v tom je možná největší tajemství, které Fabiano Golgo možná ještě neobjevil. "Svoboda" a "demokracie" v českém podání jsou jen převleky, do kterých se navlékli a stále navlékají staří i noví pretendenti o moc. A antikomunistické běsnění? To je jen rituální zaříkávání, kterým procházejí v rámci zasvěcovacího rituálu mezi dnešní vládnoucí kastu.

I proto dnes v Česku ani nepotřebujeme cenzuru. Ostatně ta oficiálně neexistovala už ani za Husáka. Nejviditelnějším výrazem této autocenzury českých novinářů je právě ono výmluvné mlčení ke všem zásadním kauzám, které by v jiných zemích rozpoutaly mediální uragány. A čím méně se čeští novináři smějí zabývat podstatnými věcmi, tím divočeji slídí po bezcennostech, nafouknutých do vesmírných rozměrů, pomocí nichž hypnotizují českou veřejnost.

Ostatně "mlčení" jako princip je vždycky nejmocnější zkouškou i zbraní nejrůznějších klubů aspirujících na moc. Být v Česku novinářem proto především znamená umět mlčet, respektovat společenská tabu. Jedním z takovýchto tabu je pak v Čechách i to, nestrkat svůj nos tam, kam si to mocní nepřejí. Jak s tímto základním axiomem asi může vypadat ona tak toužebně očekávaná "svoboda slova"?

A tak dospíváme k druhé půli odpovědi na otázku, proč "svoboda slova" v Česku je taková, jaká je. Za všechno přece nemůže být viněn jen "komunismus", něco se musí ukrývat i v našich genech.

Ono podkuřování mocným totiž do českých zemích zdaleka nevstoupilo až s bolševiky. I v první republice existovala ta "správná parta" intelektuálů, která chodila na odpolední dýchánky k prezidentovi Masarykovi a která zaujala přední místo v řadách českých umělců a intelektuálů. Ostatně i v Protektorátu Böhmen und Mähren to nebylo jiné: českým "vlasteneckým" novinářům, kteří se náhle dostali ke slovu v protektorátních médiích, jejich "vlastenectví" bylo tolerováno jen potud a dotud, pokud a dokud zachovávali "neochvějnou věrnost" nacistickým "ochráncům" českého národa. Byť třeba pak v rámci této loajality k Říši museli mlčet třeba i k takovým zvěrstvům, jako bylo vyhlazení Lidic a Ležáků....

Komunisté tak po únoru 1948 vlastně jen nasedli do dávno rozjetého vlaku a pokračovali tak v bezectné tradici kolaborantství české inteligence a umělecké fronty s mocnými tohoto světa.

Jen doufám, že Fabiana Golgu neutěšené mediální poměry v České republice neznechutí natolik, že se nenavrátí do své rodné Brazílie. A že sambu tančit nepřestane. Přimlouval bych se dokonce za to, aby do České republiky klidně pozval třeba partu svých brazilských přátel -- novinářů. Aby do zatuchlého českého rybníka vnesli trochu života.

Leklé a vlastně již dlouhé roky mrtvé ryby, které nám "bravurně" připravuje tuzemská novinářská obec, se totiž nedají konzumovat. Alespoň ne bez ztráty zdraví.