Toto biblické slovo se samo nabízí jako téma našeho dnešního připomenutí stého výročí postavení tohoto kostela a dostává v našich dějinných souvislostech zvláštní význam. Bratr farář Synesius Fischer totiž musel po druhé světové válce opustit tuto svoji farnost i tento svůj kostel a spolu se svými farníky, německy mluvícími evangelíky, odejít do válkou zničeného Německa.

Přidal jsem ke zmíněnému citátu pro tuto příležitost ještě další dva verše z této kapitoly biblické knihy Židům, verše osmý, devátý a čtrnáctý: "Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. Nedejte se strhnout všelijakými cizími naukami. Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme místo, které přichází".

Po staletí žili v těchto místech harmonicky spolu lidé českého i německého jazyka, katolické, utrakvistické i luterské víry. Jeden doklad za mnohé, z patnáctého století: význačný ústecký měšťan Ondřej Podskalský, mimo jiné majitel vsi Vaňova a značného počtu vinic, přispíval nemalými částkami na duchovní účely Ústí nad Labem a okolních obcí, také Trmic.

Dne 13. července 1493 učinil před rychtářem a městskou radou v Ústí pořízení, v němž dává půl věrtele vína z Podskalské vinice kostelu sv. Vojtěcha, jež "slove u České fary". Víno mají odebírati kostelníci a pak ho vydávat "ke mším svatým a lidem ku přijímání těla božího". Tato zmínka je pro nás důkazem, že se v ústeckém kostele sv. Vojtěcha, někdy zvaném "Českém" podávalo pod obojím způsobu.

Tento, i řada dalších dokumentů hovoří o značné toleranci tehdejších lidí -- toleranci náboženské i národnostní. V tomto duchu jsou psány i závěti, které jsou vždy zajímavými svědky své doby. Jsou psány více česky, nicméně jsou i kšafty německé. Klasickým příkladem může být poslední vůle purkmistra Jana Paška z r. 1500, v níž po česky psané úvodní formuli následuje německý text kšaftu.

V oblasti žili spolu po dlouhá desetiletí v harmonii Češi, Němci, katolíci, utrakvisté, luteráni. Do této harmonie arci vždy znovu a znovu zasahovaly síly rozdělení a disharmonie -- nejen v následujícím století šestnáctém a sedmnáctém, ale i v pozdějších staletích. Jsou to síly, které pod záminkou nějaké xenofobní, nacionální či "pravověrné" ideologie rozdmýchávají nenávist mezi lidmi.

Nejtragičtější byly události třicetileté války, kterým se vyrovnaly snad jen události války druhé světové. Ale vždy platí jedno: kromě relativně krátkých explozích nenávisti tu po dlouhé věky žili lidé různého jazyka i různé víry v sousedské harmonii.

Dokázali tak žít především proto, že brali vážně základ svoji víry a ne její příležitostné ideologické zneužívání v různých konfesích. A ten základ křesťanství je vždy tentýž. Láska, přátelství, úcta k druhým, pevnost v zásadách. I o tom mluví biblický text z epištoly Židům - téma našeho výročí: "Nedejte se strhnout všelijakými cizími naukami".

"Cizími naukami" má text na mysli právě partikulární náboženské a politické směry. Směry, které oproti Kristovu universalismu, bořícímu hradby mezi lidmi různých tradic a kultur naopak lidi rozdělují a rozeštvávají.

Opravdový křesťan ví nejen že nikdy není absolutním vlastníkem pravdy, která nás všechny převyšuje, ale také že díky tomu nikdy nemá být stoprocentně konformní době, ve které žije. Nemá a nemusí brát dobové módy, režimy, ideologie vážně, neboť se soustřeďuje k tomu, co je věčné, vždy platné a pravdivé. Jak to půvabně přeložili Kraličtí: "Neboť nemáme zde místa zůstávajícího, ale onoho budoucího, věčného hledáme".

V moderní době takovou "cizí naukou", která místo aby sbratřovala bližní je naopak rozeštvávala, byl nacionalismus, který se objevil v průběhu devatenáctého století a který zejména v prvé půli dvacátého století vydal své strašlivé plody, i na tomto místě.

Tehdy se v důsledku prudce rostoucího průmyslu hroutily staré, osvědčené způsoby zemědělského života. Do té doby převážně venkovské obyvatelstvo se začínalo stěhovat do rychle rostoucích měst za prací v nových továrnách.

V průběhu této industrializace a urbanizace se oslabovala klasická podpůrná funkce rodiny, rodu a místního společenství. Oslabovala se, žel, tragicky i role křesťanství. Zejména vinou samotných církví, které ztrácely vliv na nové městské obyvatelstvo. V průběhu devatenáctého století byly postoje všech církví naprosto otřesné. Církve na počátku průmyslové revoluce vůbec nepochopily svoji úlohu a zachovaly se naprosto nebiblicky, hloupě, zbaběle, antikristovsky.

Zahleděné do vlastního života, že nechápaly, co se to vlastně děje. Totálně selhaly a až na osvícené jednotlivce vůbec nepochopily, že křesťanský svět tehdy prožíval proměnu srovnatelnou snad jen s pádem říše římské. A na rozdíl od prvé církve, která rozpad Říma uměla reflektovat a stala se tvůrčí silou nové doby, v devatenáctém století církve zklamaly.

Zmatené církve neprovázely své ovečky do rostoucích dělnických sídlišť, nepomáhaly jim a nechránily je před vykořisťováním dravými podnikavci. Církve tvrdošíjně setrvávaly ve své dosavadní farnostní organizaci a zuby nehty se snažily konzervovat dosavadní systém společnosti, zapomněly, že zde "nemají místa zůstávajícího", nehleděly k věčným hodnotám.

Takto vzniklý "horror vacui" - toto vzduchoprázdno - muselo být něčím vyplněné. Nový typ obyvatelstva Evropy si nacházel nové vyjádření své identity. Zrodilo se nové náboženství -- nacionalismus - které si vyžádalo v následujícím, dvacátém století hekatomby mrtvých obětí zejména v obou světových válkách.

A nové náboženství si vyžádalo své oběti i na tomto místě. V těchto jazykově smíšených oblastech Sudet pozvolna vzrůstalo napětí. V této době byl postaven i tento kostel. Po prvé světové válce v důsledku ne příliš inteligentní národnostní politiky vlád prvé republiky napětí sílilo, až jej zneužil německý nacionální socialismus zfanatizováním zdejších Němců.

Kolik ze zdejších německých evangelíků této ideologii dokázalo otevřeně vzdorovat? Sotva jich bylo významné procento. Od roku 1935, to bylo tomuto kostelu 28 let, se začaly stahovat politické mraky. Německé spolky a politické strany vytvořily jednotnou Sudetoněmeckou stranu. Došlo k Mnichovu.

A tu nastal první paradox: Pro město Trmice - stejně jako pro ČSR - znamenal nacismus vlastně zánik samostatnosti. Došlo k nadiktovanému sloučení Trmic s městem Ústí n. L. ke dni 1. 5. 1939. Došlo nejen ke ztrátě statutu města, ale i k likvidaci spolků a krádeži jejich kmenového jmění, k šikaně církví, snížil se počet obyvatel -- Velká část trmických Čechů se rozhodla odejít do okleštěné Československé republiky.

Roku 1930 žilo v Trmicích 7 595 obyvatel, z toho 2 138 Čechů. V květnovém sčítání 1939 se došlo k číslu 6 925 osob, pouze 470 českých obyvatel zůstalo. Docházelo postupně k vystřízlivění německého obyvatelstva, které si začínalo uvědomovat, co nacismus skutečně obnáší. "Cizí nauka" přinášela své první hořké plody.

Po válce museli odejít všichni Němci podle nekřesťanské a barbarské zásady -- "cizí nauky" - vyznávající kolektivní mstu. Museli odejít i ti, kteří stavěli tento kostel, naši bratři a sestry ve víře. Kostelu bylo tehdy 44 let, varhanám čtyři roky. Opravdu museli odejít? Kolik Čechů se tehdy postavilo proti nesmyslnému vyhánění po staletí zde žijících obyvatel?

Karta se obrátila a byli to zase pro změnu Češi, kteří jednali podle "cizí nauky". Vyhnání a komunismus přinesly další hořké plody. Nastal druhý paradox: "Spravedlivá pomsta" přinesla další zlo. Dnes žije v Trmicích 3 200 obyvatel, třetina počtu z třicátých let, a město je zdevastované.

Dálnice půlí historické Václavské náměstí, betonárna je postavená kilometr od centra, komíny teplárny a spalovny se tyčí v sousedství kostelních věží. Trmice už neměly být městem, ale jen průmyslovou zónou Ústí nad Labem. To znamená, že se sem měly přestěhovat další průmyslové podniky, neekologické provozovny jako garáže apod. a omezit se mělo veškeré bydlení.

Obyvatelstvo mělo být postupně vystěhováno, do bytového fondu se neinvestovalo. Soustřeďovali se zde nepřizpůsobiví občané, kteří devastovali opuštěné objekty rychleji než zub času. Oficiální zkáza začala v roce 1964 demolicí starého zámku.

Trmice jako město zachránili až architekti po roce 1985. Přesvědčili politiky, že toto území je historicky cenné a nemělo by být zcela obětováno průmyslu. Nová naděje svitla městu až po pádu komunismu -- dnes je zde celá řada objektů opravená a město začíná pomalu žít. Myslím, že sluší vzpomenout bratra Oto Neubauera, starosty a senátora, který na tom má osobní nepopiratelnou zásluhu.

Došlo dokonce i na tento kostel, který jste vy, statečný hlouček trmických evangelíků, se svými skromnými prostředky opravili a nadále o něj podle svých sil pečujete. Sluší Vám za to dík. Očima těch, kteří jsou zahleděni jen do pomíjivé přítomnosti, je to úsilí poněkud bláznivé. Co se starým kostelem, na jehož životě se podepsalo tolik lidských hříchů, tolik zničující nacionální nenávisti, tolik zloby. Co s kostelem, kterému dnes chybí zástupy věřících?

Jenže -- co znamená těch pár desetiletí lidské zloby proti Boží věčnosti? Často jezdívám v Praze kolem Břevnovského kláštera. V roce 1950 byl Břevnovský klášter stejně jako ostatní kláštery komunistickou vládou zabrán. Klášter během komunistické éry značně zchátral. Malomyslná duše by mohla propadnout pocitu zkázy. Ale dnes klášter opět žije. Co je to čtyřicet let zlé ideologie, "cizí nauky" proti tisíci letům duchovního života toho místa?

Váš kostel má ne tisíc, ale zatím pouhých sto let. Je však symbolem téže duchovní tradice -- biblického křesťanství, jako ten břevnovský. Přiznejme si všechny naše lidské hříchy, které se podepsaly na této krajině, na tomto městu i na tomto kostele. Ale nepropadejme malomyslnosti, že se nedá nic dělat. Pamatujme na všechny ty, kteří nám přes dějiny předávali pochodeň opravdové lidskosti a následujme je ve víře. Ježíš je tentýž včera i dnes i na věky.