7. 5. 2007
Sarkozy ve Francii i v EUVe Francii má prezident republiky podle De Gaullovy ústavy V. republiky z roku 1958, silné postavení, a nejde jen o jakousi tradiční frázi, která by neodrážela realitu francouzského politického života. Podle této ústavy (čl. 5) tak podle silné a majestátní definice svého úřadu "prezident republiky bdí nad zachováváním ústavy. Zajišťuje svým rozhodováním řádný chod orgánů veřejné moci, jakož i kontinuitu státu. Je ručitelem státní nezávislosti, územní celistvosti a zachovávání smluv." Padesát tři procent podpory při voličské účasti 86% představuje silný mandát. (Autor je poradcem Václava Klause.) |
Silnější účast byla u přímých francouzských prezidentských voleb jen v roce 1974, kdy byl Valéry Giscard d'Estaing zvolen prezidentem republiky při participaci přibližně o procento vyšší. V červnu se konají ve Francii volby do jejich Národního shromáždění (Assemblée nationale), dolní komory parlamentu. Vůdce strany UMP Sarkozy byl zvolen prezidentem, a pro svůj projekt rozsáhlých reforem francouzského veřejného života bude nyní moci získat podporu ve parlamentních volbách. Budou to poslanci vzešlí z červnových voleb, kdo bude schvalovat všechny nezbytné zákony a kdo bude rozhodovat o důvěře či nedůvěře vládě. Vítězství kandidáta pravice bylo možno očekávat. V několika uplynulých měsících prakticky nebyl v průzkumech veřejného mínění nikdy předstihnut svou socialistickou protikandidátkou, průzkumy prováděné v minulých 14 dnech mezi prvním a druhým kolem voleb vždy ukazovaly na několikaprocentní náskok Sarkozyho. Ještě nikdy se nestalo, aby ten, kdo zvítězí v prezidentských volbách, nezískal pro svou politickou stranu většinu poslaneckých mandátů. Premiérem se tak stal v roce 1974 Jacques Chirac (ve svých 41 letech), v roce 1981 pak po vítězství socialisty Francoise Mitterranda jeho kandidát Pierre Mauroy, po Mitterrandově znovuzvolení v roce 1988 se premiérem stal socialista Michel Rocard. Po svém prvním zvolení prezidentem republiky v roce 1995 si Jacques Chirac vybral za předsedu vlády Allaina Juppého, po svém znovuzvolení v roce 2002 J. P. Raffarina. Je nanejvýš pravděpodobné, že i tentokrát se stane předsedou vlády kandidát téže strany, ze které vzešel prezident republiky. Agenda, která stojí před novým francouzským prezidentem, je trojího druhu: jde o problém nazývaný jako "délocalisations", pak fiskální reforma a reforma sociálního státu. Dvě poslední oblasti se nápadně podobají domácím politickým prioritám, není tedy jistě potřeba vysvětlovat, oč jde. "Delokalizace" jsou zajímavější. Jde totiž jen o jiné pojmenování pro volný pohyb kapitálu, tedy principu, na kterém je postaven dnešní globalizovaný svět, jakož i jedna z nejzákladnějších svobod, na které je postavena politická legitimita Evropské unie. Kapitál půjde vždy tam, kde jsou dobré institucionální podmínky (dostatečná infrastruktura, nízké daně a dobrá kultura podnikání), kde je kvalifikovaná a levná pracovní síla. Pokud se výsledné alokace investic a kapitálu některé zemi nelíbí, pokud tato země v konkurenci s jinými zeměmi prohrává, pak se jistě zamýšlí nad příčinami tohoto stavu a snaží se jej změnit. Může k tomu pomoci i export takových daňových, sociálních, ekologických či bezpečnostních standardů, které v takové zemi již existují a svým celkovým rozsahem a strukturou dusí ekonomiku daného státu. Takovéto standardy se země může snažit exportovat či přímo vnutit například pod záminkou takzvaného "sociálního dumpingu" těm zemím, do nichž od nich odchází kapitál a investice, do nichž jsou tedy tyto investice delokalizovány. Rozšířením většinového hlasování a rozšířením oblastí, které mají být v péči společných politik EU se tak mnohé staré členské země EU mohou pokusit tento volný pohyb kapitálu zastavit či zneutralizovat. Může se tak stát prostřednictvím instituconálně zhomogenizovaných, zglajchšaltovaných podmínek pro ekonomickou aktivitu, které budou stejné jak v zemích, kde břemeno určitého sociálního přepychu není bezprostředním ohrožením, protože tyto země díky poválečným desetiletím ekonomické a politické svobody již svého bohatství dosáhly a patří k nejbohatším na světě, tak i v zemích, pro něž je toto institucionální přidušení otázkou života a smrti. To proto, že je ekonomický růst a dohánění zaostávání způsobené socialistickým hospodářstvím zásadní otázkou, která bude v očích široké veřejnosti legitimizovat nebo delegitimizovat jejich dnešní demokratický politický režim. Ten režim, který v těchto zemích vznikl po pádu železné opony, a v němž stále naprostá většina občanů těchto zemí prožila jen menší část svého života. V souvislosti s "bojem proti delokalizacím" tedy bude vhodné připomenout slova odstupujícího francouzského prezidenta Chiraca, který ve svém "rozlučkovém" televizním projevu v neděli 11. března zdůraznil nezbytnost "vybudovat Evropu, která garantuje náš sociální model." Dnešní sociální model Francouzů má tedy podle těchto představ garantovat Evropská unie, a nikoliv Francie, přestože je bohatým, silným a suverénním státem. Toto je dnes obecně přijatá teze nejen ve Francii, ale i v jiných, tzv. "starých" členských zemích EU a my bychom se měli už konečně přestat tvářit, že o tom nevíme. Nejbližší kroky nového francouzského prezidenta odhalí, jakým způsobem tuto zcela legitimní obhajobu francouzských národních zájmů v oblasti hospodářské politiky bude provádět on. |