Pravicově smýšlející člověk (tedy alespoň pravicově smýšlející člověk v českém kontextu) nevěří, že něco takového jako společnost existuje, a tvrdí právě tak jako Margaret Thatcher, že existují pouze jednotliví muži, jednotlivé ženy a jejich rodiny. Levicově smýšlející člověk ví, že jednotliví muži, jednotlivé ženy a jejich rodiny existují pouze ve společenském kontextu, společnost jako taková existuje.

Pan Jaromír Eisman uvádí, že pravičák chce od státu dvě věci:

• jasně a dlouhodobě stanovená pravidla s tím, že tato pravidla budou dodržována a nebudou pro žádného občana diskriminační
• uznávaje, že jeho děti chodí do školy, jezdí po silnici, stát zajišťuje jeho bezpečnost(policie,armáda) atd. a tedy ví, že musí na tyto činnosti platit daně, rozhodně by však chtěl mít přehled o tom, jak jsou vynakládány.

Dovolím si s ním nesouhlasit. Jasně a dlouhodobě stanovená pravidla hry chce podle mého názoru každý, kdo se nad věcí zamýšlí, přičemž v našich krajích platí, že pravici nevadí, jsou-li tato pravidla diskriminační (úvahy typu "pokud někdo odmítne zaměstnat Roma, co má být, někdo ho zaměstná za poloviční plat" jsou v našich krajích výsadou pravice).

O nutnosti platit daně je také přesvědčena většina občanů a myslím, že většina z nich by také chtěla mít lepší přehled o tom jak se s nimi zachází.

Pokud mám mluvit sama za sebe, osobně jsem od nového režimu čekala daňové asignace, tedy možnost určit, na který účel (oprava památek, knihovny, útulky pro zvířata, ...) půjde část mých daní. Mám pocit, že je někdy počátkem devadesátých let slibovala ODA, byl to jeden z důvodu, pro který jsem jí tehdy volila, ale teď vše utichlo. Pro politickou representaci nejsou zřejmě atraktivní.

Kromě toho naprosto souhlasím s panem Eismanem, že případné Olympijské hry v Praze budou hluboce ztrátové pro plátce daní a naopak vysoce ziskové pro jednotlivce a firmy, které se na organizaci budou podílet, ale nemyslím si, že to ze mne dělá příznivce pravice. Většiny hochů z ptákostrany bych se nechtěla dotýkat ani tyčí.

Pan Jaromír Eisman pak dále definuje co, chce od státu představitel levice.

a) chce mít zadarmo lékařskou péči

b) chce být státem zajištěn pro případ jakékoliv životní situace

c) chce mít dostupné a levné bydlení

d) chce mít zadarmo vysokou školu

a) Opět si dovolím nesouhlasit. Nevím o nikom, kdo by chtěl mít zadarmo lékařskou péči. Co většina obyvatel nejen České republiky, ale i Evropy požaduje, je to, aby měli v okamžiku potřeby zdravotní péči bezplatnou, tedy, aby byla zdravotní péče placena plně z jejich pojištění a to na základě potřebnosti a nikoliv podle velikosti jejich příspěvku. A zdravotnická zařízení by měla být nezisková. Je to požadavek, který většinou nezpochybňuje ani pravice nebo alespoň donedávna nezpochybňovala.

Osobně mi vadí, že pokud chci solutan, který jsem měla za komunistù buď za korunu na předpis, anebo volně za pět korun, musím ho dnes platit celý (a pět korun už dávno nestojí), navíc ho dostanu pouze na předpis a to mi ještě nějaká moudrá ministerská hlava z ODS chce účtovat za naprostou vynucenou zbytečnou lékařskou návštěvu, která mne stojí spoustu času, dalších 30 Kč.

Taky nechápu proč u nás není možné zavést to, aby si pracovník mohl vzít ročně několik dní pracovní neschopnosti bez neschopenky. Vidím-li, že na mne leze chřipka, vím, že potřebuji koupit paracetamol a zalézt do postele. Lékaře nepotřebuji obtěžovat. Pak se někdo diví, proč Češi navštěvují lékaře více než lidé na Západě.

b) Nejsem si jistá, že lidé chtějí být státem zajištěni pro případ jakékoliv životní situace. Možná se mýlím. Osobně jsem si léta platila prostřednictvím státu důchodové, zdravotní a sociální pojištění, navíc si platím důchodové připojištění (platí si ho kolem poloviny lidí v produktivním věku), mám životní pojištění a pojistku na byt. Nepředpokládám, že mne stát bude zajišťovat v jakékoliv životní situaci. Nicméně požaduji eventuální "plnění" mých pojistek. Což může být problém. V 90. letech přišel v České republice někde o peníze každý sedmý člověk, to je každá druhá rodina. Takže otevřeně řečeno nevěřím, že například z peněz, které si platím na penzijní pojištění někdy něco uvidím.

Což je také důvod proč odmítám pravicovou privatizaci penzijního pojištění, i když je pro mne zdánlivě výhodná. Z Polska přicházejí zprávy, že celý systém vypadá takto - uložíte si peníze do fondu, který vám připočte výnosy a odečte si poplatky, takže nakonec máte méně než jste měli před tím. Pokud se podíváte na český bankovní systém - uložíte peníze, dostanete úroky, které jsou pod hodnotou inflace a stát vám ještě zdaní "zisk" - vypadají tyto zprávy věrohodně.

I v Británii s jejím nesrovnatelně solidnějším systémem přišlo o peníze několik set tisíc lidí. Pokud bude stát lidi nutit, aby se takto pojišťovali na stáří, bude muset za fondy ručit. Řekněme, že se nerozkrade vše, ale jenom polovina - tu rozkradenou polovinu budeme platit dvakrát, jednou přímo a jednou nepřímo prostřednictvím daní - spočítejte si kolik miliard to bude. Navíc nikdo neřeší, jak to bude vypadat, pokud bude řekněme po dobu deseti let ekonomický růst "negativní" (nádherný výraz, že?), což se díky ztenčujícím se zdrojům fosilních paliv může docela dobře stát.. Chápu mladé zdravé muže s nadprůměrným příjmem, protože lidé, kteří tuto reformu prosazují jsou zpravidla mladí a zdraví muži s nadprůměrnými příjmy, že mají pocit, že je současný systém poškozuje, neboť je na jejich úkor příliš solidární se "sockami", ale ve světle neustálých zpráv, kdo a kde přišel o celoživotní úspory (Murdoch, Equitable life...) je jejich pocit, že privatizace penzijních fondů je pro ně výhodná, pouhou iluzí.

c) Dostupné a levné bydlení chce většina lidí. Nemyslím si, že ho chtějí pouze příslušníci levice. Rozhodně bych raději platila méně za byt, než jsem musela zaplatit a nebo bych chtěla za tu cenu alespoň lepší kvalitu (cihlu, ne panel, terasu a ne balkon a k tomu více světla).

Naprosto souhlasím s panem Eismanem, že v domech s regulovaným nájemným bydlí lidé bez ohledu na jejich finanční situaci. Méně s ním souhlasím v tom, že se jedná o bydlení levné a že to jde na úkor majitelů domů. I regulované nájemné dnes pokrývá náklady na údržbu a přináší zisk. Někde jsem navíc našla, že 47% bytů je dnes v osobním vlastnictví, 17% v družstevním, 13% bytů vlastní obce a pouze 12% pronajímají soukromníci (bytů s regulovaným nájemným je prý tedy pouze 350 tisíc). V některých místech je prý regulované nájemné vyšší než volné. Takže s tím utrpením majitelů bytů to dnes není až tak strašné.

Celá situace s bydlením je naprosto zhůvěřilá a je daná tím, že ODS volí především lidé ve městech a protože ODS nechtěla přijít o jejich hlasy tím, že by na počátku reforem, kdy to ještě bylo možné, uvolnit nájemné, které bylo zmrazené někde na poválečné úrovni. Pokládám to za jeden z největších zločinů reformy.

Postupná deregulace, tak jak dnes probíhá, je to jediné, co se s tím podle mého názoru dá dnes dělat (v letech 1989 až 2000 se nájemné zdražilo osminásobně, v Praze pak dokonce šestnáctinásobně). Počátkem 90. let měli lidé většinou finanční rezervu, dnes už jí mnozí nemají. Moje někdejší kolegyně (středoškolačka před penzí) platí za svůj pražský byt - regulované nájemné a služby - přes 90% svého platu. Nedomnívám se, že je to levné bydlení.

Navíc celá situace se mi jeví složitější, než pan Eisman uvádí. Pokud je mi známo, úroky z hypotéky se dají odečíst z daňového základu. Nevím kolik lidí má dnes hypotéku, ale není tomu nakonec tak, že stát dotuje prostřednictvím této výhody více bohatých než chudých? A co celá privatizace bytového fondu? Kdo je dotován více? - někdo, kdo jako moje někdejší kolegyně bydlí v bytě s regulovaným nájemným a nebo někdo, kdo si takový byt koupil za zlomek jeho tržní ceny? Znám lidi, co zaplatili za byt tolik, kolik já sama zaplatila za sklep.

Kromě toho pro celou státní sféru - od policistů, přes úředníky, po lékaře a učitele - platí jedny platové tabulky, které neberou v potaz místní rozdíly v nájemném. Volební program, který měla roku 1992 ODA, předpokládal dvou složkové platy, ale, to byl poslední takový návrh o kterém vím. Tržní platy jsou schopné se se zvýšením nájmu vyrovnat, platy státních zaměstnanců a penze důchodců ne.

Sociální byty má většina Evropských států. Má je Británie, která je z velké části privatizovala, ze stejných důvodu jako se privatizovaly u nás. Bylo to populární, někteří lidé přišli levně k majetku a konzervativci toho minimálně v jednom případě využili k tomu, aby z jedné oblasti stěhovali levicové voliče a nahrazovali je svými. V Nizozemí donedávna platilo, že sociální byt si mohl najmout pouze ten, jehož příjem nepřesahoval určitou hranici. Nevím proč by se to nemohlo zavést i u nás. Pokud činí minimální hrubá mzda 7000 Kč, zatímco neregulované nájemné je v Praze přes 100 Kč za metr, sociální bydlení potřebujeme.

Bydlení není statek jako každý jiný. Je to základní lidská potřeba. Proto trvám na tom, že každý by měl mít právo na přístřeší. Nikoliv na vlastní byt, ale na střechu nad hlavou, na postel a ubytování. A povinností spolčenosti, která se chce nazývat civilizovanou, je mu minimálně tuto postel zařídit.

Pan Eisman tvrdí, že výběr daní se uskutečňuje na základě zcela nespravedlivého postupu tak, že lidé přičinlivější, tedy ti s větší pílí a s většími schopnostmi platí daně několikrát větší, než lidé s malou pílí a menšími schopnostmi. To jsou přispěvatelé do systému, ale pak jsou ještě uživatelé systému, kteří neplatí daně vůbec žádné, naopak ze systému čerpají. Jaký se ozval křik levice proti rovné dani, která však nebyla rovná, byla rovná pouze procentuelně a tedy mírně snižovala nespravedlnost ve výběru daní.

Tvrzení pana Eismana je fakticky nesprávné. Kromě daní z příjmu existuje ještě DPH, které platí všichni, kdo nebydlí zrovna pod mostem a nežijí pouze z toho, že vybírají popelnice, což znamená, že do systému v zásadě přispívají všichni. Snižování daní z příjmu je doprovázeno právě zvyšováním DPH, tedy zvyšováním daňové zátěže těch nejchudších a to v době, kdy opět po letech začínají růst ceny potravin (v Mexiku už vypukly nepokoje - cena kukuřice se zdvojnásobila) a kdy můžeme očekávat brizantní nárůst cen za energie. Výsledkem rovné daně je to, že bohatí bohatnou ještě více a to na úkor střední třídy, jejíž daňové zatížení se zvětšuje, neboť na ní dopadá s větší vahou nutnost pomáhat těm nejchudším.

Další chybou pana Eismana je, že dává do souvislosti příjem s píli a schopnostmi. Tyto věci spolu sice mohou souviset, ale také nemusejí.

Sestřenice se před lety provdala za mladého pilného a schopného muže. Koncem 80. let spolu utekli do Kanady. Manžel se dal na podnikání, jako pan Eisman, také stavitel. Narodilo se jím třetí dítě, otec byl nadšený. Mám syna. Pak nastal problém. Když sestřenici skončila krátká mateřská a požadovala po něm nějaké peníze na domácnost, nedal jí nic. Nechápal proč, jakým právem po něm něco chce. Dalších 15 let žila více méně ze sociálních dávek. Opravdu je méně schopná a méně pilná než její bývalý manžel? Opravdu je její příspěvek společnosti - tři slušně vychované děti - menší, než příspěvek jejího manžela? Podle pana Eismana zřejmě ano. Já bych si tím nebyla tak jistá.

Když jsem kupovala byt, mluvila jsem, jak jsme tak čekaly u notáře, s právničkou. Vyprávěla mi, jak podporuje svoji spolužačku. Tu jí koupí nějaké ovoce a jindy zase tepláčky pro dítě. Spolužačka byla v osmnácti provdaná, ve dvaceti rozvedená a s dítětem. Soud jí přiznal 400 (slovy čtyři sta) korun alimentů, které nevidí. Dělá sedmdesát hodin týdně a když zaplatí neregulované nájemné a služby spojené s bytem, nemá pomalu na jídlo. Pilná a pracovitá sice může být, ale je jít to houby platné.

Měla jsem pratetu. Velmi činorodá dáma, ale po devadesátce potřebovala pomoc. Měla syna a to dokonce syna, který nebyl chudý, takže mohl mamince zaplatit občasnou výpomoc v domácnosti. Nezaplatil a starou paní umístil do domova důchodců. Nepřežila tam dlouho. Pan Paul popsal, jak se staral o nemocnou maminku a jak kvůli tomu skončil naprosto bez prostředků. Pokud bych si měla vybrat, komu svěřím rozhodování o tom, jak řídit chod tohoto světa, dala bych přednost jemu a ne svým hladovým příbuzným. Pan Eisman zřejmě vidí věci jinak.

Píši diplomní práci u jedné paní docentky, umí šest cizích jazyků a její práci ocenila republika - tedy republika francouzská, pochopitelně ne ta naše - státním vyznamenáním. Podle logiky pana Eismana by mělo platit, že je méně schopná, než recepční v nejbližším pražském hotelu. Vydělává totiž méně. Nevím, nakolik je tento názor rozšířen v české kotlině, ale pokud je to názor většinový, pak by nebylo skutečně od věci raději emigrovat.

Moje kamarádka se rozhodla, že chce dítě. Následovně přišla o zaměstnání, co kdyby byla nemocná, přece nebudeme zaměstnávat někoho tak nespolehlivého, že? Nyní je na mateřské "dovolené" s dvěma dětmi. Není o nic méně schopná než já, pracuje daleko více než já a to v náročnějším povolání (péče o malé dítě je svojí náročností srovnatelná s prací vrcholového manažera), přesto její roční příjem nedosahuje toho, co já vydělám za měsíc. Vynaložená práce se získanou odměnou naprosto nekoresponduje.

Pan Eisman se domnívá, že kdyby pan Vít věnoval tolik energie, kolik plýtvá na psaních svých článků, na nějakou smysluplnou činnost, měl by možná také nablýskaný vůz. Je tomu skutečně tak? Zamysleme se nad tím, co je to smysluplná činnost. Co takhle výchova nové generace? Co může být více smysluplná činnost než výchova nové generace? Měl by pan Vít opravdu nablýskaný vůz, kdyby se místo psaní svých článků věnoval třeba vedení Skautu? Pochybuji o tom. Aby měl pan Vít peníze na nablýskané auto, musel by svoji energii věnovat na činnost výdělečnou. Mohl by se například stát podomním obchodníkem, který by nabízel lidem nějaké zaručeně "zázračné" pilulky na hubnutí. Bylo by to určitě lukrativnější, než psaní článků do BL. Bylo by to ale skutečně smysluplnější?

O spravedlnosti či nespravedlnosti progresivního či jiného zdanění byly popsány tuny papíru. Nebudu se věcí zabývat. Jsou tu na to povolanější. Pouze si dovolím uvést několik důvodů, proč je podle mého názoru progresivní daňová soustava dobrá.

Progresivní zdanění od určité hranice nemotivuje lidi, aby se věnovali výdělečné činnosti, takže vzrůstá pravděpodobnost, že se budou věnovat činnosti smysluplné jako stavění draků s dětmi, psaní příspěvků do BL a nebo nacvičování divadelní hry v místním ochotnickém sboru.

Systém, kde ke zvolení do senátu, tedy získání parlamentního křesla, tak jak je tomu dnes v USA, potřebujete osm milionů, není demokracie, ale oligarchie. Progresivní daňový systém je jediná možnost, jak zabránit přeměně demokracie na oligarchii, jak se tomu stalo v antickém Římě nebo v dnešních Spojených státech.

Před nedávnem se dělal výzkum mezi dvaceti dvěmi zeměmi OECD. Zkoumalo se, kde se žije dětem nejlépe. Na posledním místě se umístila Británie, Spojené státy byly předposlední. Na prvním místě se umístilo Nizozemí, kde se platí až 52% daň z příjmu. Podobně to dopadá i v jiných přehledech. Země s progresivním zdaněním mají vysoký stupeň sociální mobility a vyšší kvalitu života.

Závěrem si dovolím poslední poznámku. Na Západ od našich hranic není diskurz levice v. pravice definován jako leniví, neschopní a neúspěšní v. pracovití, schopní a úspěšní, ale jako lidé práce v. lidé kapitálu. Kromě tohoto dělení se za další velmi důležité dělení považuje dělení kulturní, tedy konzervativní v. liberální, permisivní přístup k životu. V poslední době se navíc objevuje nové dělení. Na jedné straně stojí ti, kdo globalizací získávají - velké firmy a jejich zaměstnanci, na druhé ti, kdo jsou jí ohroženi - představitelé některých povolání a některé malé firmy.