Pan Doležal nás upozorňuje, komu že uštědří ránu: Nebudou to odbory jakožto instituce, jež má kořeny v kapitalismu 19. století, nýbrž jen jejich specifická česká varianta. Takové prohlášení na úvod textu je ve společenskovědních disciplínách nezvyklé (čtenář by spíše očekával nastínění situace, pochopení jejích vnitřních vztahů a z toho plynoucí závěr), ale budiž, alespoň víme, že se autor snaží pochopit prostředky a cíle, o které odbory usilují (solidarita s levicí, organizování stávek), a že zvláště ty české nemá v oblibě.

Následující odstavec využívá obvyklé a oprávněné polemiky s institucemi (tzn.: konfrontuje jejich vnitřní normy s tím, jak reálně uskutečňují své cíle):

Citaci jen doplňuje autorův postřeh, který vede analogii mezi propojením ekonomického establishmentu s politickým a propojením odborů s politikou. Je těžké se k takovým názorům vyjadřovat, zvláště když se pohybují na velmi obecné rovině a neukazují kvalitu vztahů, jež jsou posuzovány jako analogické. Z formálního hlediska lze říci, že odstavec ukazuje, jakým směrem se text vydá a jak by bylo hodnoceno případné spojení odborů a politiky.

V dalším odstavci se můžeme těšit na jakýsi historický exkurz, jehož závěrem je ústřední teze textu (Dnešní odbory zdědily rozbujelý institucionální a aparát, který jim umožňuje manipulovat masami, čehož také využívají, jak se snaží pan Doležal ukázat.):

První věta nám sděluje následující myšlenku: ČMKOS je v postatě tatáž organizace jako bývalé reálně-socialistické odbory, z čehož plyne ona byrokracie, manipulativní dispozice a v myšlenkovém světě pana Doležala také její negativní chápání.

Přistupme k zajímavějším částem textu (omlouvám se za banální rozvleklost, výše uvedené pasáže byly výrazem mé snahy o pochopení). Z probraných odstavců nám vysvítají dvě teze, jež jsou vzájemně propleteny: ČMKOS manipuluje masami a činí tak v souladu s dnešní politickou opozicí. Nyní tedy pro takové tvrzení očekáváme argumenty:

Předně nám pan Doležal předkládá nekorektní srovnání, jehož cílem je marginalizace významu demonstrace. Srovnání občanské demonstrace a voleb do poslanecké sněmovny připomíná onu známou metodu ze školních lavic: sčítání jablek a hrušek. Mnohem zajímavější by bylo postavit demonstraci vedle jiných demonstrací (i těch, jež v minulosti pořádali samotní odboráři). To však neodpovídá autorovu záměru.

Z možnosti usuzovat na skutečnost-tak bych nazval Doležalovu metodu. Z přítomnosti politiků opozice Doležal vyvozuje propletení odborářů s levicovými politiky, což je vůči oběma stranám nekorektní. Je zřejmé, že v dnešní situaci je jejich spojení (pouze v rámci jedno tématu!) zcela přirozené. Vykazují totiž shodné cíle, pro které by odboráři těžko hledali oporu u premiéra Topolánka. Doležalova kritika by byla oprávněná, kdyby v obdobné situaci za vlády levice odbory mlčely.

Další části textu jsou téměř groteskní. Doležal poukazem na vlastní zkušenost (tribuna byla vždy v dolní části náměstí) radostně vstupuje do žabomyších válek mezi radnicí a demonstranty (zde je třeba uvést podivné chování radnice v případě demonstrací iniciativy Ne základnám). Formálně vzato je výrok pana Štěcha legitimní (narušení práva na klidnou demonstraci vyvolá odpovídající občanskou reakci). Co do smyslu se spíše snaží vyostřit situaci ("nažhavit demonstranty"). Zvláštní je Doležalovo pochopení: Pan Štech vyhrožuje násilím. Z hlediska podobné logiky lze říci: Pan Doležal šíří poplašnou zprávu.

Vše vrcholí v posledním odstavci:

Zde svou metodu pan Doležal ještě vyostřuje: z možnosti možnosti usuzuje na skutečnost. Z trošku přihlouplé výzvy k radikální změně společnosti usuzuje na její uskutečnění a z jejího uskutečnění na neblahé důsledky podobné těm, které následovaly rok 1948. Hrůzyplného děje budeme zproštění, protože odbory nemají dostatečnou sílu. Naštěstí však víme o jejich záměrech!

Nevyjádřená intence textu by zněla asi takto: Odbory, které si nesou stigma realného socialismu (tzn.: něco iracionálně zlého), se spolčují s levicí a k prosazení svých cílu jsou ochotny použít i násilí, což nás upomíná na rok 1948, který by za určitých podmínek jistě znovu nastal. Je to závěr dosti stereotypní. Doufám, že se v budoucnu dočkáme i jiných metod než postavit všem nepříjemným iniciativám do zad komunistu, který ztělesňuje iracionální zlo.