22. 6. 2007
Má-li být planeta modrá, musí zůstat zelenáOlomoucká mise pana presidenta Klause v půli června a masivní propagace jeho knížky "Modrá, nikoli zelená planeta" mne přiměly, abych znovu prolistoval onu útlou publikaci, kterou jsem již předtím s povzdechem odložil do police. Mé zklamání a rozpaky nad ní však nepramení z fakt, které předkládá, ale ze záměrů, které podsouvá. Název knížky je až příliš povedený stranický bonmot, ale k argumentům "skeptického ekologa" Lomborga (viz BL ZDE), které spatřily světlo světa v mnohem objemnějším fasciklu už v roce 2001 (v českém překladu 2006), mnoho nového nepřibylo. Ten název však stojí za povšimnutí - a snad i za úvahu, zda není pokusem o klamání veřejnosti. |
Každý turista, který ve dnech, jako jsou nyní, vstoupí do lesa, musí s úlevou zaznamenat při prvních krocích pod zelenou klenbou stromů zřetelný pokles teploty a vzestup vzdušné vlhkosti, hned se mu lépe dýchá. Biologové vědí, že zde funguje proces, nazývaný evapotranspirace, udržovaný v chodu díky existenci molekul látky, která je zelená, objevila se na planetě Zemi nejméně před 3,5 miliardami let a jmenuje se chlorofyl. Nebiologové mezi námi se to určitě taky učili, ale ve víru jiných procesů na to možná zapomínají. Díky chlorofylu funguje fotosyntéza (nejen u velkých stromů, ale také u mikroskopických řas a sinic) a zelené organismy na této planetě mohou odnepaměti poutat část dopadající sluneční energie, vázat ve svých tělech ten zlý oxid uhličitý a hlavně -- a teď pozor, pane profesore -- navýsost účelně hospodařit s vodou, čerpat ji, zadržovat, vázat, transportovat, odpařovat a podle možností co nejrychleji znovu vázat, prostě ji udržet za každou cenu ve sféře Života, v biosféře. Voda, to skutečně je ta látka, která naši planetu na pohlednicích z Vesmíru barví namodro, ale kdyby tu nebyl zelený chlorofyl, už dávno by naše planeta zrudla a vodu ztratila -- jako Mars například.... Dr. J. Pokorný z třeboňského Ústavu systémové biologie a ekologie ZDE vytvořil pro vnímavé posluchače model zeleného stromu, který funguje jako úsporné, samoobslužné a samo se obnovující a navýsost levné chladicí zařízení, zcela nezávislé na elektrické zásuvce. Spolu s jinými vědci u nás i v zahraničí se snaží upozorňovat na význam toků energie v zelené krajině, potřebu udržení vody v krajině a obnovu jejího vegetačního krytu. Je fascinující, jak jednoduché principy fungují na pozadí složitých klimatických komplexů a co vše -- od přívalových srážek, katastrofálního sucha, tání ledovců, desertifikace, kontaminace a zasolování vod, oteplování i obsah CO2 v atmosféře -- se jimi řídí! A na druhé straně je zarážející, jak nevšímaví jsou k nim manažeři, politici a bohužel i ekonomové, když prosazují a staví nové přehřáté dálnice, obludné rozpálené leč klimatizované hypermarkety a "průmyslové zóny", připouštějí drancování lesů a devastaci orné půdy a podporou krátkodobě "efektivních" globalizovaných ekonomik oslabují funkci i stabilitu místních rolníků i jejich produkce. Důkaz, že biologickou revitalizací místních krajin ("agro-forest management") lze v historicky krátké době zlepšovat i místní klima, přinesl nedávno jeden tvrdohlavý australský farmář a chovatel koní Peter Andrew ZDE ZDE. Na své farmě dokázal, že jeho "natural sequence farming"je účinný, jasně kontrolovatelný a hlavně prakticky proveditelný systém meliorace krajiny s prokazatelnými klimatickými důsledky. Přesvědčil o tom dokonce i australské vládní úředníky ... To, jak se živočich člověk na této modrozelené planetě chová, jak si tvoří zdroje k životu ze všeho, nač mu stačí um, patří k jeho základní druhové charakteristice, díky níž se jeho druh zachoval až do 21. století. Míra altruismu, zakódovaná v jeho genomu, je přesně a evolučně zaměřená jen na jeho rod. Přistoupíme-li na romantickou a poněkud zavádějící představu planety Gaia jako živého organismu, člověk se chová jako vládce-parazit , který se nezdráhá modifikovat všechny životní funkce svého hostitele v zájmu svého vlastního přežití. Devastace hostitelské planety pod tlakem lidí začala už na úsvitu dějin a odlesněné mrtvé krajiny se zasolenou půdou, zaniklé civilizace i migrační vlny rodu Homo do nových nedotčených oblastí jsou toho svědectvím. Během věků, kdy se člověk naučil tvořit nástroje od pazourkových mlatů až po jaderné reaktory, vzrostla velikost jeho populací i rozsah a ničivost jeho aktivit. A veškerá tvůrčí a technologická dovednost živočicha, který sám sebe nazval "moudrý" Homo sapiens, se vždy soustředila jen na útěkovou reakci : opustit poušť a obsadit nové zaslíbené země! Opravdu se nikdo nezeptá, nemáme-li na víc? A tak mi přijde smutné, když se dovím z kapitoly "Co dělat" ve zmíněné knize Václava Klause, nesporně fundovaného ekonoma a člověka, kterému jsme (přesto všechno) svěřili vládu nad společnými věcmi, že není třeba dělat "nic, respektive nic zvláštního" (str. 121). A nabízím odpověď na otázku z podtitulu Klausovy knížky "Co je ohroženo: klima nebo svoboda?": Určitě obojí, když se nezmůžeme udělat NIC, RESPEKTIVE NIC ZVLÁŠTNÍHO! |