Bylo by nošením dříví do lesa připomínat si, že moc chutná "moc". Že korumpuje; a že bývá korumpována. Není tajemstvím, že na všech úrovních státní administrativy se realizují programy, pro jejichž realizaci ani vypsání veřejné soutěže nebude automaticky zárukou k tomu, aby byl vybrán optimální uchazeč o zakázku, jak z hlediska kvality, tak i ceny. Lze také teoretizovat nad tím, do jaké míry mezery v zákonodárství -- umožňující příkladně nemalé daňové úniky -- vznikají jaksi "přirozeně" a do jaké míry hrají roli záměry již nějak "lobbyisticky zainteresovaných" zákonodárců a na ně napojených lidí. (Pro poměry v Československu hned po listopadu 1989 bylo "jen smutnou realitou", že když začaly ve velkém nehorázné "kšefty" s tzv. lehkými topnými oleji, sami činitelé z Ministerstva financí měli nejednou za to, že je právně vše v pořádku. Daňové úniky jsou odhadovány na 60 miliard korun.)

Můžeme být jisti, že jisté aktivity tím, jak je "nastaveno" jejich provádění, neodpovídají ani zájmu veřejnosti, ani přímo státu; nejednou ani jednotlivým občanům, které něčím dokonce ohrožují. Pak občas místo komplexního přístupu k možnému problému je nadhozen jeden fenomén jako priorita a vedou se o tom pseudoakademické diskuse. A skutek utek. Uvedu pár příkladů: U prostituce stát přece nemůže být pasákem! (Když už se nebudeme šířit o tom, že kdo má z prostituce příjem, podniká a měl by být zdaněn, čí zájmy jsou pak saturovány tím, že často může být prostituce beztrestně provozována také na místech, kde to budí veřejné pohoršení?) V rámci "liberalizace" podnikání nelze omezovat zakládání nových živností a být choulostivý na jejich provoz! (Také stánkový prodej je nabídkou zboží; prodavač nemusí být "zbožíznalec" a je údajně nezjistitelný, dojde-li k jeho konfliktu se zákonem. Zastavárny mohou vykupovat "non-stop", i cenné předměty, bez valné evidence; není nápadné, komu se tím jde "na ruku"? O hernách se ví, že mají škodlivý -- psychologický i existenční -- účinek na jejich návštěvníky; přesto je heren stále víc --- a doplácíme na ně pak všichni, rozvrácená osobnost hráče, jeho rodina, společnost ztrátou pracovníka. --- Ve všech zrovna zmíněných oblastech je "ve hře" v nemalé míře zločinnost, což také zřejmě zodpovědným funkcionářům moc nevadí?)

Rozhodně nelze přehlédnout, s jakou péčí se zákonodárci vždy dokážou postarat "až na prvním místě" o odpovídající výši svých platů a dalších požitků. Nesmí vadit, že průměr obyvatelstva je úrovní mezd a platů pod statistickým průměrem, a někdy jen stěží na polovině vypočítaného "průměru"! Že by jen jiným kázali vodu a sami pili víno? --- Anebo jiným takovým "evergrínem" je to, jak se vždycky někdo ozve, že by se měla omezit poslanecká imunita, a pak se to vždycky "napříč politickým spektrem" pohodlně spláchne. "Vadí-nevadí" víc, není-li poslanec stíhán za to, jak jako občan porušil zákon, anebo vadí víc, že zrovna nesedí ve Sněmovně? Neměl by být poslanec nebo senátor vzorem občanských ctností? A pokud jim nedostál, jak pak má být "plnohodnotný" a "důvěryhodný" jeho hlas, když jedná v rozporu s tím, co předpokládá zákon pro všechny občany bez výjimky (a kupodivu také voliči)? (Poslanecká sněmovna opětně jednala o imunitě zrovna teď, 19. 6. 2007. Navržený text o ní vrátila "k dopracování".) --- Pokud máme jako občané někdy příležitost vidět a slyšet naše čelné představitele, co a jak dělají během zasedání Parlamentu ČR a jak hovoří k plénu, mělo by nám být stydno za takovou "reprezentaci". Při údajném sledování vlastního jednání si nejednou čtou pokleslý bulvární tisk nebo běží mimo jednací sál něco si vyřídit mobilem. Mají nákladné kanceláře pro styk s voliči (kteří o nich ani valně nevědí, takže je otázka, k čemu za ně byly vyhozeny nemalé peníze). V kritických momentech se vzájemně (samozřejmě že beztrestně, ale také bez noblesy) častují urážkami, místo aby hovořili především k věci samé a neargumentovali osobními výpady.

V řadě těch nejžhavějších námětů panují -- nejen u nás -- rozmanité představy, které pak bývají využívány zvláště těmi stranami, které chtějí oslovit hlavně ty vrstvy obyvatelstva, které mohou být ohroženy ztrátou práce. Samozřejmě že ztráta práce po padesátce (nebo "vinou" opakovaného těhotenství) značně snižuje vyhlídky na získání práce nové. Přitom je možná zřejmé, že třeba v ČR je zrovna teď na sto tisíc neobsazených pracovních příležitostí. K získání pracovního místa je mnohdy nutné za prací dojíždět nebo se překvalifikovat. Tytam jsou časy jako před průmyslovou revolucí, kdy možná 90 % obyvatelstva přímo žilo ze zemědělské práce. Ještě v polovině 20. století nemalému procentu lidí stačilo mít dvě ruce a chodit "do fabriky" nebo "na stavbu". Úroveň společnosti se ovšem nyní neřídí tím, kolika lidem může poskytnout rukodělnou práci. Ta je stále dražší, bez ohledu na nízkou produktivitu, která je s ní spojena. A výsledek namáhavé fyzické práce je ovšem také drahý na trhu! S tím jako kdyby se vůbec nepočítalo.

Teď se zase debatovalo v Parlamentu o nových maturitách. Naštěstí byly odsunuty. Jejich náplň jako kdyby byla -- aspoň formálně -- bez poskvrnky. Jak je ale možné omezovat povinné předměty na češtinu a cizí jazyk? Přitom úroveň mluveného projevu obecně je velmi nízká a ještě klesá. Ve všech audio i vizuálních médiích "kvalifikovaný uživatel jazyka" mluví jako kdysi ve škole u tabule, když neznal dobře zadání a čekal na nápovědu. (Kolik je v těch projevech "hmm", "éé", "jako", "v podstatě, "jaksi", "vlastně"..., a neúčelného opakování již vyřčeného, když došla nit!) Že potřebujeme znalost jazyků, je nepochybné. Ale čeho se má ta znalost týkat? Jistě ne jen turistiky. Je obdivuhodné, s jakou neodpustitelnou přezíravostí byla jako povinný předmět vyloučena matematika. Jako kdyby aspoň její základy nebyly nezbytné pro všechny občany zeměkoule bez výjimky. U matematiky přece nejde jen o výchozí tréning příštích programátorů. Každý student by měl přijatelně dostat do krve (a do svého myšlení) principy matematického uvažování. Že některá pravidla se musí vždycky dodržovat. Že něco vyplývá z daných premis, anebo ne, a proč ne. Aby se jen beztrestně nevršil slovní balast. Z čehož by měly nemalý prospěch i humanitní obory. Gymnaziální matematika není obtížná; vylučovat ji pro náročnost jako povinný maturitní předmět není šťastné. A vymstí se to. Není problém spíše než v samotné matematice ve způsobu, jímž ji někteří vyučující učí? (A v tom, že když se zamešká učivo, může být napříště s "matikou" konec?) --- (Víte, proč jsem nenapsal "trénink"? Koho to jen napadlo v souvislosti s významem angličtiny motat žákům hlavy "jaksi" navíc se speciálně odlišeným inovačním českým pravopisem?)

Nakousnu jeden zvláště oblíbený termín --- "změna". Ani není moc potřeba specifikovat, čeho se má ta změna týkat. Jako kdyby sugestivně muselo stačit už to, že opozice (aniž by to musela moc vysvětlovat) chce stávající vládní garnituru nějak halasně dostat od vesel a od kormidla. Možná by mohlo být i pro naše české poměry poučné aspoň něco z uplynulých desíti politických let ve Francii. Socialisté tam před 10 lety -- pod pravicovým prezidentem Chirakem -- získali vládu tím, že slíbili voličům pracovní týden o 4 hodiny kratší (jen 35 hodin) za nesníženou mzdu. Letos má od voličů zdvojený mandát "pravicový" prezident Sarkozy (také v parlamentě) svým heslem s opačným znaménkem: "Více dělat, aby se více vydělalo!". --- V ČR, ještě když jsme měli Paroubkovu vládu, dosáhl státní rozpočet zatím nejvyššího schodku za poslední léta. Pro případný projekt vstupu ČR do eurozóny kterákoli vláda musí dostat státní rozpočet do přijatelných mezí (schodek maximálně 3 %). Tento -- nikoli zvláště populární krok -- teď vyšel na Topolánkovu vládu. Měla by účelnými škrty schodek snižovat. Nelze přehlédnout, že ČMKOS (vrcholová odborová organizace ČR) svolává proti stávajícím opatřením Topolánkovy vlády protestní shromáždění do Prahy a počítá se stávkou, ne-li dokonce jako s následným krokem se stávkou generální. Jakou přesně alternativu nabízí, se bohužel zatím nedovídáme. Odbory se cítí být ohrožené, jejich odmítání vládních škrtů je snadno srozumitelné, a není okamžitě pro vlastní záporný vztah k vládní reformě důležité, jak jinak by odbory byly připraveny navrhnout lepší fungování státních financí v ČR. Že když se nepracuje, je hned hůř a vznikají velké materiální škody, by nemělo unikat pozornosti. Stávka by měla být krajním opatřením, pokud se opravdu nenajde racionální východisko. Samotná stávka řešením ničeho není. Je jen -- účinným, ale i pustošivým -- protestem. Snadno se radikálně mluví; hůř se konstruktivně jedná. A nakonec se teprve vzájemným vstřícným jednáním může dosáhnout kompromisu. Na ulici se automaticky nevyřeší nic. (Ani žhavě diskutovaná a zatím stále problematická základna USA v ČR, postrádající širší záběr kvalifikovaných informací o účinném řešení, optimálně zřejmě v rámci NATO. Jako kdyby v této otázce ani nešlo o sám projekt, jako spíše jen o manifestační vztah k němu.)

Nejednou se vzpomíná na Churchillem pronesenou charakteristiku demokracie, jako režimu sice nedobrého, jenže žádný lepší zatím k dispozici není. Je zlé, když zájem o politiku mezi občany klesá. Už za Masaryka byl u nás nejednou Kocourkov, ale i Hulvátov. Říká se už dlouho, že politika je "svinstvo". Paradoxně se ale ve složitém pletivu společnosti bez politiky neobejdeme. Sám T. G. Masaryk se po vstupu do politiky svého mandátu krátce nato vzdal, aby se do ní -- po víc jak půl druhém desetiletí -- vrátil, po všech stránkách hluboce přesvědčen o nutnosti dělat politiku "poučenou", která se nebojí -- a nekrade. Ani pro dnešní "moderní" politiku 21. století by to nebylo málo.