Vrcholnou ambicí politika nemá být to, že bude opět zvolen, ba ani to, že zvládne vytvořit program, který bude receptem na ideální společnost. Je totiž zřejmé, že politik nemá být ani šaškem pro davy, ani nemůže být bohem. Především by to měl být čestný člověk s odvahou, rozumem a odpovědností. Musí jednat, flexibilně uznávat své omyly, musí mu jít o věc samu víc než o potlesk za ni. Má být připraven, že prohraje a že bude korigován (jako nyní Tony Blair v Británii) svými oponenty, jejichž respekt a vážnost si ovšem pro svou odvahu a odpovědnost získá i přes své omyly, zaujatosti a přešlapy. Nikdo není dokonalý, tím méně politici, kteří nosí Frodův prsten moci na ruce, ale vážnost si získá ten, kdo se opravdu a poctivě snaží o všeobecné dobro.

Francouzské prezidentské volby ukázaly, že výrazné osobnosti mohou zřetelně rehabilitovat demokracii a přitáhnout historické množství voličů k urnám. Domnívám se, že v nich nešlo tolik o volební program, o teze, ideologii. Oba kandidáti se naopak v kampani zřeďovali, totiž ve strachu o středového, nerozhodnutého voliče. Hlavní otázkou byla otázka důvěry. Chirac a Jospin byli v minulých volbách tak obehraní, nedůvěryhodní, prázdní, že lidé volby ignorovali a pustili tak do druhého kola Le Pena. Tehdy bylo možné mluvit o krizi demokracie. Dnes ale konečně po desítkách let tradičního gaullismu a socialismu vstoupil do arény někdo jiný, dvě nové vize pro Francii i pro Evropu. Voliči dali velkou důvěru oběma, byť vyhrát musela jen jedna. A to vítězství, jak řekl Sarkozy hned po oznámení odhadů výsledků, není rozdělením Francie, je mnohem spíše odpovědností, kterou dostal k tomu, aby ji ozdravil, sjednotil a dal jí novou vitalitu.

Změna je život. Nejjednodušší ze všeho je setrvačnost, čili změna samovolná, změna bez úsilí -- takovou změnou je rozklad a zaostávání. To, na čem stojí kontinentální demokracie, muselo také relativně nedávno v těžkém hledání vznikat aktivitou odpovědných politiků jako de facto výsledek poválečného světového řádu. Francie, nedávno světová koloniální mocnost, měla se svou rolí v nové éře vždy velké problémy. Zatížená levicovým intelektualismem, hrdostí na minulou dominanci, vichystickým defétismem, nesnášenlivostí k nastupující anglosaské době a k liberalismu představuje až do dnešního dne bizarní politický útvar, který jako by ani vůbec nepatřil do Evropy jedenadvacátého století. Sarkozy, který nikdy nepatřil ke tradičním elitám Francie a který etnicky snad ani Francouz není, se v žádném případě nezdá být dědicem tradic gaullismu. Liberalismus snad konečně přestane být ve Francii sprostým slovem a poskytne své inspirace pravici i levici, aby se obě zmodernizovaly a obrodily. Stará ukřivděnost spolu s pocitem výjimečnosti snad skončí a Francouzi se mnohem více začnou cítit Evropany, již sdílejí politické problémy Skandinávců, Němců, Britů..., od nichž je gaullismus dosud spíše izoloval. Velkou úlohou pro Sarkozyho je udělat z dosud do sebe zahleděné, jaksi retardované Francie znovu lídra evropské politiky, který povzbudí v poměrném systému zpatované Němce a který se nebude dívat na USA a na světovou politiku zápecnicky a zakomplexovaně. Jen tak se může i francouzština stát znovu sexy. Jen tak, že se přestane bát a ochraňovat, nýbrž získá odvahu, byť odvahu k podlehnutí.

Držím palce nové Francii a nové Evropě. Držím palce Sarkozymu. Držím palce paní Royal, aby se jí podařilo svým souputníkům vysvětlit, že ona a nikoli návrat k Jospinovi je jedinou smysluplnou alternativou k Sarkozymu -- ona, která bude mít odvahu opustit tradiční elitářský socialismus francouzský a nechat se proti blairovskému Sarkozymu inspirovat socialismem skandinávským. Vive la France!