Generální stávky byly organizovány, v období okolo I. svět. války v době prudkého zhoršení hospodářské situace. Pak v údobí světové hospodářské krize a nástupu fašismu. Pak v roce 1968 a posléze v onom roce 89, kdy došlo k velkému třesku ve východoevropských státech a naopak západoevropské státy zůstaly klidné. Další celostátní protesty svým charakterem GS se blížící, proběhly v roce 2006 proti návrhu zákona o prvém zaměstnání s možností propuštění bez důvodu (CPE) ve Francii a ve Švédsku koncem téhož roku proti dopadům vládní reformy na fungování odborového hnutí.

Generální stávky sice nesplnily plně své tehdejší cíle, ale pomohly udržet občanskou solidaritu a výrazně přispěly k tomu, že poválečné uspořádání, nebylo horší než předchozí. V případě francouzského CPE a švédského ataku vůči fungování odborů došlo k ústupu vlády. Z více stoletého ohlednutí je jen možné pouze „děvětaosmdesátý“ označit za celkový úspěch generální stávky. Napadnutý režim padl beze zbytku. Režim se změnil - ale také za cenu značného propadu životní úrovně (o více než 25%), doháněné více než deset let, a v některých kategoriích (v ČR: starodůchodci a dlouhodobě nezaměstnaní ) dosud nedosažené (vůči roku 89).

I z této zkratky plyne, že i použití krajního prostředku nemusí vést plně k širšímu cíli. Avšak nejnovější protesty svým charakterem se blížící generální stávky naopak ukázaly (Francie, CPE), že i vůči jedinému dílčímu cílu (jeden zákon, nikoliv jakýsi reformní balík) je nutno použít i ten téměř nejtěžší kalibr. Současné vládní establishmenty totiž neváhají, a je to třeba říci zcela otevřeně, „proválcovávat“ svoji představu i balancováním na pokraji celostátních nepokojů, které mohou přerůst i v občanskou válku (ony hořící gumy na francouzských předměstích nebo rabování za Dzurindovy vlády, protikatolicky zaměřené demonstrace v Polsku).

Jaká je legitimita současné české vlády? Stručně a eufemisticky řečeno, velmi sporná. Z vnitropolického hlediska:

• vedoucí vládní síla ODS neplní svůj předvolební program, namátkou např. 1000 Kč přidání pro důchodce
• druhý vládní člen (KDU-ČSL) svůj program pro ODS realizovat již v předchozí koalici s ČSSD jejím rozbíjením
• Zelení jako třetí člen koalice realizuje zcela jiný program, než je pro ně v Evropě obvyklé a svou vlajkovou programovou loď referendum realizuje tak, že tvrdí, že ho bude prosazovat, až ho ODS bude chtít
• Většinu vládě zajišťují dva přeběhlíci z ČSSD, kteří, údajně proto, že by je nikdo neposlouchal, nikde své důvody řádně nevysvětlili. A to ani na svých webových stránkách, to asi z obavy, že si to někdo přečetl a pak to někde ocitoval.

Zahraničně-politicky pak vláda bezostyšně prosazuje americkou radarovou základnu, bez toho, že by ho nějaká z vládních stran měla ve volebním programu a bez toho, že by s tím souhlasili občané.

Propočty odborů a expertů blízkých opozičním stranám hovoří o tom, že vládou navrhované reformy negativně postihnou 95% obyvatel ČR. Přesto, že jak s vnitřní, tak se zahraniční politikou vlády nesouhlasí více jak 70% občanů a některé rysy reformy (ve škrtání) již svého času vedly k rozpadu Klausovy vlády, přesto se koalice zarytě brání referendu.

Tak, jako byly volby do Poslanecké sněmovny provázeny Kubiceho zprávou, tak vládu již od sestavení provází Čunkova kauza.

Zato se vládě, jak podprahovou, tak i nekorektní vytrvalou masaží podařilo přesvědčit více než 70% občanů o tom, že dluh veřejných rozpočtů je opticky vyšší, než ve skutečnosti je. Sice se v základních učebnicích makroekonomie píše, že státní rozpočet není přímým analogem rozpočtů domácnosti, ba ani není jejich nějakým souhrnem, ale i členové vlády, kteří nejsou pověstní svým simplicismem jako např. ministr financí, to vytrvale tvrdí. Proto použijme stejnou „metodiku“ a projektujme vládní cestu snižování veřejného dluhu na rodinný rozpočet. Což je, jako kdyby se za neuhrazenou splátku cca 1/10 auta chtělo po rodině, aby prodala (na skutečnou a další nějakou pomyslnou úhradu váznoucí částky) takřka celý rodinný dům a sestěhovala se někam na chodbu či do sklepa? Jaká by pak byla její šance na dosažení předchozího standardu, je nabíledni. Pokud by to mělo udělat cca 95% domácností, je evidentní, že by se tím soustava veřejných rozpočtů kvůli výpadkům daní ze „sešupu“ spotřeby zkolabovala.

Tak by bylo možné popisovat „reformní batoh“ ze všech úhlů, snad stačí dodat, že zrušením daňových úlev na stravenky by se zaměstnanci vrátili do dob tak o 2-3 generace nazpátek.

Jestliže předseda ČMKOS Štěch hovoří, že generální stávka je charakteristická pro hluboký celospolečenský zlom, pak je i z jen zkratkovitého náhledu zřejmé, že cca 2/3 občanů můžou spadnout do reformní pasti (a tím kvůli deficitu příjmů a nadbytku výdajů do dluhové pasti). Dalším stupňem je již hospodářská krize kontinentálního rozměru, k čemuž není nutný nějaký „černý pátek na newyorkské burze“, ale postačí, bude-li několik států EU koordinovaně ordinovat své ekonomické reformy podle mustru topolánkovských batohů.

Jaké jsou zahraničně politické souvislosti vůči krajnímu občanskému protestu? Kupodivu příznivé, západoevropská střední (nejen z hlediska příjmů, ale z hlediska vzdělání, rozhledu a angažovanosti) třída byla zklamána polistopadovým východoevropským vývojem. Zeslabení pracovně-právního postavení Východoevropanů, poměrně lehké „smiřování“ s propadem životní úrovně na straně jedné, a po odchodu ruských vojsk možná další přítomnost amerických jednotek na straně druhé, Západoevropany mrazivě zasáhlo, právě v těchto oblastech spoléhali na jejich pomoc proti obdobným trendům ve „starých zemích“ EU.

Generální stávkou se zabýval 18. 6. 2007 Alexandr Mitrofanov v Právu, kde uvádí:

„Generální stávka nebude odlišná od těch, které si zvykly absolvovat západoevropské státy. Měla by znamenat zastavení všech resortů -školství, zdravotnictví, zemědělství, dopravy, energetiky a dalších,“ řekl včera v ČT Dušek.

Mitrofanov dále uvádí:

Srovnává (Dušek) Česko se západními zeměmi, ale vztah společnosti k odborům i jejich reálná síla jsou tam jiné. Připomněl jsem jedinou vítěznou generální stávku posledních desetiletí v našich končinách, která se odehrála 27. 11. 1989.

To vládly jiné nálady a převažující nadšená ochota angažovat se v ulicích se nedala srovnat s dnešní převažující směsicí zklamání a opatrnosti.

Zkouškou schopnosti současných odborů bude 23. června společná pražská demonstrace ASO a největší centrály, Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) proti vládní daňové a sociální reformě. Jen mimořádný úspěch této akce by mohl popostrčit odbory k reálnému vyhlášení generální stávky.

Správně také Mitrofanov poukazuje na to, že ASO již generální stávku zmínila v roce 2003, kdy šlo o demonstraci proti reformě Špidlovy vlády. Tehdy se odboráři shodli na tzv. Desateru ( např. http://www.blisty.cz/art/30369.html). Nestálo by se na něj znovu na sobotní demonstraci podívat?

Co nyní z něj zbylo?

Nemyslím si, že jen samotný mimořádný úspěch odborářské akce 23. 6. by mohl postrčit odbory dál. Odboráři již léta nějak jednali či snídali s vládou, životní úroveň klesala a ceny rostly a tu a tam uspořádaly nějakou demonstraci, kterou pak následně označovaly jako mítink. Současně se počty odborářů tenčily.

Bude-li sobotní akce mimořádně úspěšná, tak to samo s vládou to nijak nepohne. Nebude-li akce mimořádně úspěšná, pak vláda, sama o sobě nemající daleko ke kabaretu (jak posuňky, tak sněmovními „obhajobami“ vyšetřovanců, pouťové popěvky nevyjímaje) bude odbory ještě více obcházet a ve stylu pouťových popěvků ironizovat. Na tento vládní ansámbl platí jen trvalý a stupňující se tlak, nikoliv polopasivní publikum, tvářící se sice nakysle, ale jinak i zčásti chápavě.

Uspořádání generální stávky nyní je ve srovnání s Listopadem 89 nepoměrně složitější. Tehdy byla 100% odborová organizovanost, víra občanů, že masovým vystoupením si uspořádání věcí zlepší pro sebe , ne jen pro nějaké vybrané skupinky, byl jiný Zákoník práce, byla 100% zaměstnanost. Nicméně zorganizovat generální stávku nyní je asi poměrně jednodušší, něž za rok, dva, tři.

Nebudou-li mít občané konečně pod 19-ti letech (!) od odborů signál, že chtějí zastupování zájmů pracujících dovést do konce, pak to bude pro občany signál, že členství v odborech nic nepřináší, a to už ani kolekce. Sen o generální stávce není pro odbory lákavý sám o sobě, je v současné situaci testem jejich akceschopného přežití. Což ostatně platí i pro řadu občanských hnutí a iniciativ, jejich veřejná podpora odborovým akcím jim zlepší jejich společenské zakotvení. A pro občany to lze říci i srozumitelnějším příměrem:

Předržený sociální smír je pro společnost stejně nebezpečný jako přenášené těhotenství pro rodičku.

Pro demokratičnost státu pak platí, nejméně od Nerudových dob:

Najednou zdvihl pan Rybář prst a hvízdnul: ”Ďjó, já se držím Rosenaua! Rosenau praví: Svoboda je jako ty šťavnaté potraviny a silná vína, kterými se navyklé jim silné nátury živí a posilují, slabé ale přemáhají, opojují a zničují.”