Mělo by to pro jmenované, ba pro všechny členy české vlády být velmi jednoduché. Stačilo by opřít se o novoroční slova předsedy Evropského parlamentu Borrela a komisaře pro rozšíření Rehna, kteří v bulharské televizi jasně řekli, že sestry byly obviněny falešně a nespravedlivě a Bulharsko má v jejich záležitosti plnou evropskou podporu a solidaritu. Nejste sami, dodal komisař Rehn. Tak tedy dělejte něco, mohli a měli by říct ti naši.

Obávám se ale, že slova komisaře Rehna bulharské sestry ani palestinský lékař neslyšeli a že blízkou naději navázat na svobodě na své, již beztak zničené životy nevidí.

Na svůj stručný článek jsem obdržel pár posměšných a cynických českých ozvěn, nějaký oficiální, či tiskový komentář k věci jsem si dosud nevšiml. Zato se minulý týden ozval -- vypadá to, že jaksi jménem libyjské vlády, či alespoň svého tatínka, Muamara Kadáfího, jenž má v Tripolisu s okolím větší slovo než celá vláda -- mladý fotbalista kteréhosi italského ligového klubu Kadáfí. Ten měl bulharským novinářům údajně říct, ba přislíbit a zaručit se, že - musím citovat '..nepopravíme je, věřte mi...` Média ani politici se takovým 'lidským` jazykem popuzeni necítili, a tak nereagovali vůbec. Fotbalista-diplomat a snad i pověřenec svého otce pak podle ČTK měl nepřímo naznačit, že by Tripolis kromě 'finanční kompenzace` mohl ještě požadovat propuštění libyjského teroristy Meghrabího, odsouzeného ve Skotsku na doživotí, za atentát na letadlo společnosti PanAm ve vzduchu nad skotským Lockerbie.

Všech 270 lidi na palubě letadla v prosinci 1988 zahynulo. Režim fotbalistova tatíka se relativně nedávno, v jakémsi pozdním hnutí svědomí, zavázal odškodnit pozůstalé -- chce se prý smířit se Západem. Teď se mu asi cena smíření zdá příliš vysoká. Má ale rukojmí, dokonce většinou nyní již občanky evropského unijního státu. Jakýsi jeden arabský rukojmí navrch -- to už přece nehraje žádnou roli. V Iráku, v Gaze i jinde se Arabové mezi sebou dost často masově vraždí, kohopak to zajímá, myslí si asi Kadáfíové, starý i mladý a jejich poddaní. Arabové se i sebevraždí často a údajně rádi, jen když se jim přitom podaří vzít sebou i nějaké nepřátele, 'věřící, nebo nevěřící`, na tom tolik nezáleží, hlavně ať jich je hodně. Jejich matky, manželky a příbuzní jim to, podle vlastních slov, jen schvalují.

Takže, cituje ČTK mladého Kadáfího, '... jako vy máte právo žádat návrat vašich zdravotnic, my máme právo naléhat na vydání Meghrabího.` Dodal však údajně hned, že o výměnu nejde. Jde tedy zřejmě o zcela nevinný mezinárodní obchod, o obchod po libyjsku. My povraždíme nějaké lidi, letící zrovna v civilním letadle, jež spadne ve Skotsku, naštěstí ne na vesnici, ale kousek od ní. Po letech dokonce zaplatíme pozůstalým po obětech vysoké odškodné. Pak si od vás vezmeme rukojmí a žádáme -- vlastně celkem nic, jen návrat našich peněz a našince, vraha. Rukojmí vám poté vrátíme, nepopravíme je, věřte mi...

Takřka takto hovoří jménem otce, libyjského diktátora, zaměstnanec fotbalového klubu v Itálii. Co na to zaměstnavatel - italský klub, co Italský fotbalový svaz, italská vláda, Evropská unie, Rada Evropy a OSN? A co na to my a naše vláda?

Jsme přece řádnými členy všech jmenovaných mezinárodních organizací; ty přece mají lidská práva v náplni práce... A naši zahraničně-političtí představitelé mají s lidskými právy a se zahraniční politikou odedávna zkušenosti. I bez evropské ústavy snad máme nějaké mezinárodní zájmy a etické principy společné? Solidarita s občany jiných členských států by k nim měla nepochybně patřit..

V reakci na můj předešlý text o zničených životech bulharských sester mi kdosi namítl, že teď jde o to, zastavit ilegální proud přistěhovalců z Afriky do jižní Evropy. Snad jde dokonce i o ropu? Se vším by prý měla Libye pomoci, a tak je nutná tichá diplomacie. Cosi o diplomacii vím a odpovídám, že rukojmí sedí v libyjském vězení osmým rokem a tichá diplomacie mu zatím na svobodu nepomohla. Řečeno po pravdě, nezastavila ani ilegální imigraci do Evropy, ani naši zemi k lybijské ropě.

Existují příklady, že jiná diplomacie může být v jednání s diktaturami úspěšnější. Izraelcům se například podařilo dosáhnout mnohem víc, když s únosci a teroristy nevyjednávali. Nyní, po neúspěšné letní 'válce`, s libanonským Hizb'alláhem tiše vyjednávají o tři své unesené vojáky. Dosud marně. Zato obdrželi několik nabídek na výměnu těchto rukojmí za odsouzené teroristy.

Naši vládní představitelé by se mohli pokusit rozpomenout i na nepříliš tichou diplomacii francouzského prezidenta Mitteranda. Ta zafungovala když si v znormalizované Praze pozval na ambasádu ke snídani skupinu disidentů. Informace o 'tiché snídani` se rychle rozletěla světem.