I když v obecné rovině jsem zastánce toho, že slova jsou od toho, aby se používala, a emoce od toho aby se ventilovaly, přece jenom netluču lidi za předsednickým pultem na sjezdech, neukazuju na primářské poradě řediteli, že je "jednička", nevyplazuju na příbuzné svých nemocných jazyk a neříkám o lidech, že chcípli.

Zdravotní péče, podobně jako ostatní věci, není zadarmo. Nikdy a nikde. Zadarmo je snad zatím vzduch. Jinak nic.

To, oč běží, je velmi prostá otázka: kdo, kdy a jakým způsobem jí platí. Ekonomové by asi dodali otázku adekvátnosti nákladů vůči ziskům, neboli zda je cena příslušné péče adekvátní a zda o ní nelze licitovat.

To je pohled ekonomů a jím se budu, prismatem svého povolání, zabývat nejdříve.

Systémů profinancování zdravotní péče není na světě mnoho. Vyvíjejí se dlouho a dlouho se i dopilovávají. Vždy souvisí s lokálním vývojem, lokálními zvyklostmi a lokální kulturou. A vždy jsou jakýmsi kompromisem mezi cenou a odměnou. Kupodivu větší část výsledků dnešního zdravotnictví lze dosáhnout relativně prostě. Ale potom se křivka zisky -- náklady dramaticky oplošťuje a každé další vylepšení stojí mnoho. Peněz ale i dalších věcí o kterých se zmíním později.

I když cca 7 % HDP v našich podmínkách se nemusí zdát až tolik mnoho, jde o z větší části o volatilní prostředky. Disponibilní. Použitelné, zneužitelné i vhoditelné do míst, kde užitek nepřinesou.

Pan Bláha píše, že on platí, a tudíž má nárok na zdravotní péči. Implikuje, kdo neplatí, nárok nemá. Evtl by si za něco připlatil. Náš systém je ovšem poněkud jiný. Minimálně po dobu jeho dětství za něj platil stát, t.j ostatní vydělávající a stejně tak tomu bude i po dobu jeho důchodu, pokud se ho dožije. Stát platí cca za 50 % obyvatel a to z nejrůznějších důvodů. Kromě toho část péče prostě je zaplacena neadresně nebo vůbec z nejrůznějších důvodů. Ten nejběžnější je nemožnost identifikace pacienta. Nevím, zda má pan Bláha děti, a rozhodně bych mu nepřál nic zlého. Ale děti, třeba umírající na předávkování drogami, které se nepodaří identifikovat a tím získat zaplacení, jsou. U nás i jinde. Například v San Francisco Emergency Hospital se nepodařilo získat úhradu za cca 13 % hospitalizací z důvodu nemožnosti identifikace.

Nevím, zda by pan Bláha souhlasil s neléčením třeba svého dítěte nalezeném kdesi v bezvědomí bez dokladů...

Myšlenka, že movitější si připlácejí, protože mohou, je svádivá. Ale jen a přesně to. Implikuje totiž zcela samozřejmě otázku: za co si připlácejí? Za bílou plombu? Za lepší kloub? Ale v tom nikdo nikomu nebrání. Ale to je asi tak vše. Péče je buď správná nebo špatná. A to nemohou rozdělovat peníze. V Kanadě například si můžete zaplatit za ošetření mimo čekací dobu. Ale potom je péče zcela stejná. Za co by chtěl platit pan Bláha u nás? Za to, že někdo bude dělat svojí práci tak, jak má? To přeci snad ne. Nebo za co?

Mnohokrát jsem použil tuto formulaci: peníze jsou pro nás lékaře technická pomůcka k tomu, abychom mohli dělat svojí práci k co nejlepšímu prospěchu pacientů. Mne příliš nezajímají. Zajímá mne zda vím dost, zda mám dostatek empatie, zda moje řemeslo je dostatečně na úrovni a zda dostatečně využívám svého emočního a sociálního potenciálu ku prospěchu svých nemocných.

Tak to kdysi napsal i pan Hippokrates. Kdesi, kdysi hodně dávno. Změnilo se jen málo.

Odmítám se zabývat zcela zjevnými medicínskými chybami. Ať už v Olomouci nebo třeba v Havlíčkově Brodě. Ty nemohou určovat směr uvažování o zdravotní péči a její úhradě. Zdravotnictví není dort pejska a kočičky. Je to nesmírně složitý systém se zcela konkrétními úkoly a se zcela konkrétními výstupy. A i když by se možná z hlediska ekonomického mohlo zdát, že ideální je, abychom všichni byli zdraví, anebo pochcípali, aby se zdravotnictví mohlo zrušit, a tak ušetřit nemalé peníze, nemyslím, že je to přání těch kteří na mě čekají v ambulanci nebo na lůžkách naší nemocnice.