Když jsem nastolila otázku o české kultuře, nevyjádřila jsem se jasně, za což se velmi omlouvám. Neměla jsem na mysli čtenářskou obec, která nijak neutrpí srovnáním se zahraničím (mimochodem, španělské odpolední televizní programy jsou pěkné panoptikum, o britském bulváru by určitě mohl vyprávět hrůzné příhody pan Čulík), ani českou kulturu jako celek, to ani zdaleka.

Měla jsem na mysli občanskou kulturu jisté části společenské elity (elity v případě novinářů možná nikoli ve smyslu ekonomickém, avšak rozhodně ve smyslu moci ovlivňovat): právě některé novináře, vydavatele a jiné "opinion makery", kteří se bohužel - podle mého názoru - zříkají společenské zodpovědnosti.

V občanské společnosti je běžné, že i lidé honící se za ziskem se cítí v jistém smyslu zodpovědní za své činy a někdy mají dokonce i svou etiku a své ideály. Proto je na světě spoustu seriózních komerčních periodik, jejichž vydavatelé se smíří s jistou hladinou zisků proto, že je pro ně vydávání takového periodika prestižní záležitostí, která jim dodává odměnu v podobě úcty a společenského uznání.

Nejde o nějaký naivní idealismus, jde o kombinaci egoistických i altruistických motivů. I zcela pragmatických: z historického hlediska je zajímavé všimnout si, že vyšším vrstvám se často vyplatilo přistupovat k tzv."obyčejným lidem" jako k partnerům, nikoli jako k hloupým oslíkům. Často si tak ušetřili krvavé rebelie, povstání a revoluce, či jen hospodářský úpadek (neiniciativní utlačovaní lidé nebývají výkonní pracující), který by jinak strhl do propasti i je.

Touha po maximalizaci zisku je navíc někdy jen výmluvou: čtivý a odlehčený článek se dá napsat i vkusně, pokud se o to ovšem někdo snaží. Nejde o to, že by seriózní noviny měly být uzavřeny ve věži ze slonoviny, jde o to, že i o povrchních, banálních tématech se dá psát slušně, zábavně a na jisté úrovni.

(Jen tak na okraj: nejde o to vnucovat někomu univerzální standardy politické koreknosti, jde o to nenabízet pořád dokola jeden monolitní -- a docela urážlivý- standard).