V uvedeném postoji je totiž s vysokou pravděpodobností skryta sama podstata myšlenkových pochodů oné skupiny lidí, kteří, pokud mají politické ambice, se tradičně sdružují ve stranách sociálně demokratického typu. Sociální demokracie a tedy nejen ČSSD, sama sebe sice vydává za stranu levicovou, ale při tom se převážně, především v kritických situacích, chová spíše jako strana "hlavního proudu" veřejného mínění.

Sociální demokracie vznikaly ve své době ve většině zemí Evropy jako strany artikulující základní zájmy obrovské většiny obyvatel, konkrétně průmyslových dělníků a všech s nimi solidarizujících skupin. S technologickým růstem a jím podmíněnou změnou struktury hospodářství, se snažily zachovat si nejen svou masovost, ale i postavení obhájkyň zájmů většiny voličů. Snažily se proto být stranami zaměstnanců, živnostníků a početně vzrůstající střední třídy. Tento jejich posun probíhal v delším časovém období, během něhož sociální demokraté absorbovali do svých řad poměrně širokou paletu profesí a tím také životních stylů a z toho vyplývajících politických přesvědčení. "Pragmatický posun" k co nejširšímu spektru politických názorů uvnitř sociální demokracie, konkrétně i v ČSSD, tak vytvořil první předpoklad k možným úchylkám a rovněž k riziku přechodu jejích poslanců do opačného tábora.

V procesu transformace ze stran dělnických na strany střední třídy se sociální demokraté postupně zbavovali ideologičnosti. V jejich politické filosofii tak v současnosti nemá místo nejen marxismus (což je něco naprosto odlišného od kritické analýzy Marxovy), ale například ani ortodoxie svobody v pojetí Hayekově. A nejenže nejsou zatíženi ideologiemi, sociáldemokratismus současnosti má ve své politické filosofii jen málo - pokud vůbec nějaké má -, zásad od nichž není ochoten v politické praxi ustupovat. Postrádá tedy hlavní rys všech stran vzdálenějších od středu politického spektra. Sociální demokraté nemají ve svém programu například absolutizování soukromého vlastnictví v produkčních vztazích či ideu svobodného a tedy neregulovaného trhu, jež prosazuje ODS, ale na druhé straně ani ideály pospolitosti, rovnosti a samosprávnosti, které naopak zastává KSČM. V naší současnosti je tedy ČSSD nejen uprostřed mezi ODS a KSČM, ale není ideově jasně zakotvená. Její levicovost je u straších spíše nostalgií a u mladých pouze topologickým označením pozice vůči hlavnímu rivalu v mocenské soutěži. Podstatné pak je, že středová pozice strany nemůže mít jednotnou ideologii, ba dokonce ani nevytváří podmínky pro vznik idejí, jež by členové v žádném případě neopouštěli. V jakési ideové nezakotvenosti pak lze hledat druhý důvod vzniku odpadlíků.

Snaha ČSSD absorbovat ve své straně členy široké sociální palety a nebýt ideově nezvratně vyprofilovaná, plodí třetí rizikový faktor otevírající prostor pro odchod jejích poslanců ze strany. Tím je hledání kompromisů jako dominantní politická metoda. Široká paleta názorů uvnitř strany doslova vytrénovala naprostou většinu ambiciózního členstva k takovému chování, že mnozí z nich umí nalézt kompromisní řešení i tam, kde to jiní již vzdali. Když strana jako celek umí najít proto kompromisy prakticky s každým vlivnými politickými subjektem, nemůže být překvapivé, že její jedinci dokáží nakonec najít kompromis i se svým svědomím.

V artikulaci kompromisů je sice síla sociáldemokratismu, ale jako obvykle i hlavní slabina. Mezi ČSSD a politickými soupeři na obou bocích jejího politického postavení totiž není nikdy možné jen jedno kompromisní řešení, ale celá škála. Takže mají-li kupříkladu strany KSČM či ODS z pohledu své ortodoxie mezi sebou "jestřáby" a "holubice", nedovolující již další ústupnost ke kompromisu, ČSSD má ještě pořád jednotlivce s celou škálu kompromisních přechodů od jednoho pólu k druhému. Z čehož logicky plyne, že se v ní vždycky najde hned několik jedinců, kterým stačí jen minimální ústupky soupeřících stran či koalic, aby je mohli podpořit. Mohou pak prezentovat své chování jako výraz "odpovědnosti", "státotvornosti", "konstruktivismu", či čehokoliv jiného, co je zrovna v módě. Dokonce se z tohoto účelového postoje mohou pokusit vytvořit nosnou ideu sociáldemokratismu. Vždyť i u celého sociálně demokratického hnutí zná historie kompromisy s původně nepřestavitelnými odpůrci.

Troufám si proto tvrdit, že díky své dlouhé historii má sociální demokracie obecně a ČSSD konkrétně, vysokou predispozici ke kompromisním řešením. Její reprezentace díky historii svého vzniku a pozdější transformace musí artikulovat zájmy většiny. Pokud většinový zájem není zřetelný, musí se ona sama podílet na tom, aby většinu sama svým chováním určila. Třeba i tím, že pouhými jednotlivci převáží misku mocenských vah. Ač ony jednotlivce k tomu nikdo nenutí, ba právě naopak, vždycky strana nakonec pro jejich postoj najde natolik dostatečnou omluvu, aby před veřejnosti ani jako celek neztratila tvář.

Zatím co sociáldemokratismus světa a především Evropy je v současnosti neustálým hledáním středové pozice, kompromisu třetích cest, naše ČSSD zatím nenašla k něčemu podobnému sílu. Chtějí-li přesto její reprezentanti i ostatní ambiciózní členové získat šanci podílet se na rozhodování ba až moci, není s podivem, že se uchylují až k praktikám wagnerovsko -- melčákovským. Dosud to celé straně, ale i jejím jednotlivcům procházelo prakticky bez následků. Je to však jen a jenom proto, že v našem veřejném prostoru je politickou konstantou antikomunismus, a přesto v politickém prostoru má KSČM pořád početnou přízeň voličů.