James Lovelock se odlišuje od ostatních varujících ve čtyřech aspektech. Předně toto téma právě neobjevil. Představuje tedy zavedenou autoritu.

Za druhé ve svém varování jde ještě dále než ostatní: neohraničená gigantická spotřeba fosilních energií neohrožuje jenom životní podmínky lidstva. Ohrožená je také biosféra celé naší planety. Hrozící perspektivou je situace na planetě Marsu, na němž není žádný plícemi dýchající živočich, žádný keř a žádná tekoucí voda. K tomuto varování došel Lovelock pozorováním do sebe zapadajících přírodních cyklů. Představují celost, do níž jsou integrováni rovněž lidé. Tento komplex -- tedy Gaia -- je velice trpělivý vůči vnějším rušivým elementům a lze ji zatěžovat. Pakliže ale zátěž převýší její možnosti, pak ale ve smrtelném boji ránu rychle vrátí.

Za třetí mu je jasné, že je třeba dát adekvátní odpověď, odpovídající míře ohrožení, jakým způsobem ještě lze odvrátit kolaps biosféry. Tomu se mnozí kritici vyhýbají. Zůstávají u popisu nebezpečí, aby mohli společnost burcovat. Poskytují bázlivé odpovědi a nejdou příliš daleko. Není ale možné ponechat společnost pouze s popisem nebezpečí. Je sociálně a psychologicky nezbytné stejným dechem poukázat na cestu na níž se lze nebezpečí vyhnout. Pakliže se to opomene, nebude pravděpodobnou reakcí mlčící většiny masová aktivizace, ale rozšíření "no-future" mentality, apatie, letargie, nihilismu. Stane-li se toto masovým fenoménem, dojde ke zničení "morální ekologie" ještě před fyzickou ekologií. Pak ztratí civilizace to nejdůležitější, co pro přežití potřebuje -- vlastně dostatek aktivních sil angažovat se pro kolektivní přežití. Taková angažovanost vzniká, existuje-li viditelná perspektiva a přijímá-li se jako reálná.

Sám Al Gore, se svým zatím nejspektakulárnějším varováním před katastrofou podceňuje konkrétní perspektivní návrhy. Kde je "úniková cesta ze skleníku", jak ji počátkem 90. let nazval Franz Alt v televizním programu vysílaném na prvním programu? Tato úniková cesta, jak poukázala televizní relace, spočívá v úplné přeměně fosilních energií na obnovitelné -- ale současně při odmítnutí jaderné energie, převážně ještě z dalších elementárních důvodů, než pouze klimatických. To je východisko, které zastávám a jehož možnosti jsem v moha krocích popsal. Musí se realizovat za současného drastického omezení energetické spotřeby v průmyslových zemích, aby bylo možné ještě odvrátit nejničivější následky pomalu tikající časované pumy. James Lovelock patří k varujícím, kteří se snaží najít východisko -- i když v diametrálně opačném směru. Vehementně prosazuje atomovou energii.

Tím se stal -- a to je čtvrtou a nejvíce spornou součástí jeho prohlášení -- nejvíce citovaným zastáncem jaderné energie, protože jej všichni předtím chápali jako ekologického fundamentalistu a environmentálního aktivistu. Stal se korunním svědkem obránců "renesance" atomové energie, mezi nimi provozovatelů jaderných elektráren, kteří jsou často identičtí s provozovateli velkých fosilních elektráren. Lovelock tlačí na ekologická hnutí, aby přestala se svým odporem k atomové energii, protože to podle něj ve skutečnosti je jediná zelená energie. Svůj názor opodstatňuje tím, že obnovitelné energie nejsou rovnocennou náhradou. Ještě nejsou dostatečně zralé a také se jimi díky svým nedostatkům nemohou stát. Z jeho pohledu nemohou nikdy dosáhnout předností atomové energie. Jedinou skutečně využitelnou energií slunce je pro něj energie z fúzního reaktoru. Reakce atomů, jak probíhá na Slunci, by měla probíhat v uzavřeném prostoru, tedy uměle námi vyrobená kopie místo již nabízené hotové. Spolehnutí se na obnovitelné energie je podle něj nejenom technologicky a ekonomicky, ale i ekologicky chimérou. Jednomu přichází na mysli čekání na Godota -- na nejasnou postavu z divadelní hry Samuela Becketta, na níž se marně čeká a o níž se neví, jak vypadá, ani zda vůbec existuje. S poukazem na Godota jsem již ve své knize "Energetická autonomie", která vyšla v roce 2005, charakterizoval víru v fúzní atomovou technologii.

Tvrdé jádro energetické debaty, kterému se všichni tak rádi a tak často vyhýbají, je ve skutečnosti otázka, co by mělo a co musí přijít na místo fosilní energie. Je to obnovitelná energie nebo atomová energie se svou stálicí atomové fúze. Či to mohou nebo musí být obě? To je základní konflikt 21. století. Ten kdo sází na kartu atomové energie, musí ospravedlnit, že obnovitelné energie nepředstavují žádnou realistickou alternativu. Přesně z toho vychází Lovelock, až k negaci již dlouho dostupných technologií a k popření dlouho aplikovaných obnovitelných zdrojů. Tak se stala jeho kniha manifestem atomové energie a konstruktem plným předsudků a neinformovanosti vůči obnovitelným zdrojům, jejich potenciálu, současnému stavu techniky a nákladům. Podle Lovelocka jsou všichni, kteří na obnovitelné energie sázejí a odmítají jadernou energii, zaslepeni. Krátce a dobře: chválí atom a pomlouvá obnovitelné zdroje. Oba jeho hlavní argumenty jsou: nebezpečí využívání fosilních energií jsou mnohonásobně větší než u atomové energie. A protože je atomová energie na rozdíl od obnovitelných zdrojů k dispozici -- je nutno ji bezpodmínečně využít. Na obnovitelné energie již čas nezbývá.

Jsou dobré důvody k tomu, odhadovat nebezpečí fosilní energetické spotřeby výše než u atomové energie. Ale vědecky neudržitelné jsou argumenty, pomocí nichž Lovelock odmítá aktuální dostupnost obnovitelných energií. Vědecké scénáře, které popisují úplné zásobování společnosti obnovitelnými zdroji -- mezi nimi ty, které vypracoval Mezinárodní institut aplikovaných systémových analýz (IIASA), Unie angažovaných vědců z USA, nebo ty, které nechala vyhotovit Komise EU a německý Bundestag, jsou již léta energetickým hospodářstvím ignorovány, aby bylo možné udržet tezi o nenahraditelnosti atomové energie při životě. Ani Lovelock z toho nic nezmiňuje. O to ale růžovější barvy jsou, kterými maluje atomovou energii. Podle toho přišlo v Černobylu o život ne desítky tisíc, ale pouze mezi 45 a 75. Odvolává se na studii Světové zdravotní organizace (WHO), která byla ale ve skutečnosti vypracována Mezinárodní atomovou agenturou (IAEA). Již dávno byla odhalena jako trapná slátanina a stala se WHO velmi nepříjemnou. Lovelock rovněž nesouhlasí s tím, že na zemi docházejí uranové reservy, poukazem na stopová množství uranu, mimo jiné i v mořské vodě. To, že by taková technologie byla možná pouze s obrovskými náklady, již nezmiňuje. Konečné uložení atomového odpadu po desítky tisíc let se mu také nezdá být žádným zvláštním problémem, stejně jako nebezpečí dalšího rozšiřování atomových zbraní oklikou přes na celém světě postavené atomové elektrárny. A fúzní technologie by mohla být podle Lovelocka rychle dostupná, kdybychom se více starali. Tím slibuje něco, co i nejzanícenější fúzní badatelé považují za nemožné, když provozuschopný fúzní reaktor datují nejdříve po roce 2050. Lovelock také v tomto případě nebere v potaz vysoké náklady a nová velká rizika.

Podle mého názoru jsou nákladové argumenty uváděné proti strategii k odvrácení klimatického kolapsu druhořadé, protože cena kolapsu bude v každém případě nesplatitelná. Pozoruhodné a protivořečící tedy zůstává, když Lovelock stále opakuje nákladové argumenty proti obnovitelným energiím -- ačkoli je dávno prokázáno, že budou v každém případě nižší, než stále velebená jaderná fúze. Vedle toho nemůže nikdo vědět, zda bude vůbec prakticky dostupná. Na rozdíl od toho ale obnovitelné energie jsou okamžitě k dispozici -- a dokonce rychleji. To rovněž platí i ve srovnání s dnešními štěpnými reaktory. Každou jednotlivou sluneční či větrnou elektrárnu lze instalovat během několika dní a okamžitě může produkovat obnovitelný proud. Jejich určité množství může nahradit velikou uhelnou nebo jadernou elektrárnu. Novou atomovou elektrárnu lze ve srovnání s tím postavit většinou za dobu delší než 10 let. Právě, že Lovelockovi jde o rychlá a rozsáhlá opatření, musel by podporovat právě obnovitelné zdroje. Jen zběžně lze na tomto místě vyvrátit Lovelockovy předsudky proti obnovitelným energiím:

• Fotovoltaickým zařízením, sloužícím k přímé výrobě proudu, přisuzuje životnost 10 let, přičemž výrobci již nyní poskytují záruku 20 let.
• Ze slunečního proudu nelze získávat žádné palivo pro letadla, zatímco u proudu z atomových elektráren se o této možnosti hovoří.
• Výroba tepla ze solárních zařízení je již "široce" využívána, čímž se má říci, že rozšíření již není možné. Ve skutečnosti není tato možnost zdaleka vyčerpána. Lze koupit domy vytápěné pouze sluneční energií jako montované a hotové stavby, při střednědobé kalkulaci za výhodnější cenu než u fosilního vytápění.
• Slunce a vítr nebudou nikdy představovat skutečnou alternativu, protože slunce stále nesvítí a vítr stále nefouká. Jako akumulační možnosti se uvádějí pouze přečerpávací elektrárny, které nelze využívat v rovinatých zemích. To, že existuje mnoho dalších možností, od podzemních zásobníků vzduchu až po nové bateriové systémy, se opět nezmiňuje.
• Proti větrným elektrárnám se uvádějí estetické důvody, protože pro nahrazení současných výrobních kapacit v UK by bylo třeba instalovat 276.000 zařízení, která by rovněž mohla ovlivňovat lokální klima. Jsou ale estetické důvody skutečně relevantní příčinou odmítnutí, když se jedná o roztavení arktických ledovců a oslabení nebo přesunutí Golfského proudu? Jsou snad statisíce stožárů vysokého napětí pro transport proudu z atomových elektráren estetické? Proč by se muselo jednat o 276.000 elektráren, když by postačovalo 40.000 elektráren o třicet metrů vyšších, aby produkovaly stejné množství proudu? A co jsou malé změny lokálního klimatu na určitých místech proti anomálnímu vývoji světového klimatu?

Jinými slovy:při bližším pohledu jsou všechny problémy obnovitelných energií ve srovnání s problémy fosilních a jaderných energií jenom problémky. Lovelockovy útoky necílí do černého, s jednou výjimkou, u níž by mohly být pravdivé. Touto výjimkou je energie biomasy, před kterou Lovelock vehementně varuje poukazem na další nebezpečí. Toto nebezpečí již známe z průmyslového zemědělství sloužícího výrobě potravin. Pakliže nebudeme biomasu pěstovat s největší starostlivostí za pomoci ekologických konceptů v regionálních okruzích živin a na bázi zpracování celých rostlin, mohou z takových postupů povstat katastrofální následky. Nebezpečí například spočívá, jak jsme mohli vidět, v neproporcionální spotřebě vody pro eukalyptové plantáže, odčerpávající životodárnou kapalinu regionálnímu obyvatelstvu nebo mýcením deštných pralesů v Indonésii, aby zde založili plantáže olejové palmy pro výrobu energetického oleje.

Teze Jamese Lovelocka evokují otázku: kde se bere dvojí metr, kterým se atomová energie posuzuje tak nekriticky a obnovitelné zdroje tak kriticky, že se na nich hledá poslední chlup? Stejnou otázku bychom měli položit i jiným, než Lovelokovi: proč se zdráhá Al Gore postoupit od alarmující analýzy světového klimatického nebezpečí k alternativě, jež by odrážela velikost nebezpečí? Částečná odpověď zní: rozpoznané nebezpečí ještě neznamená poznat všechny možnosti jak se mu bránit. Přece by ale takové nebezpečí muselo vést k intenzivní zvědavosti o možnostech jak se mu bránit. V případě obnovitelných zdrojů chybí, nejenom u Loveloka. Neinformované, povrchní a předsudků plné výhrady může nalézt všude, i ve vědě. Existuje pro to mnoho důvodů, ať již se týkají vědecké metodiky, kultury, psychologie či jsou jednostranně určovány etablovanými zájmy.

Jedním z důvodů je partikulární věda, která ztratila ze zřetele spojitosti. Proti takovému vědeckému poznání ale Lovelock celý život argumentoval. Ve vztahu k technickým a hospodářským způsobům řešení současného problému zůstal ale sám takovému myšlení poplatný. Dalším důvodem jsou izolovaná srovnávání jednotlivých nákladových faktorů určitého energetického systému, například pořizovací náklady zařízení pro výrobu elektrického proudu. Místo toho by bylo třeba porovnat energetický systém, tedy celkový řetězec od získávání energie, až po její koncové využití. Teprve pak by se otevřel úplný pohled na to, že existující energetický systém nemůže zůstat k různým energetickým zdrojům neutrální. Mnohem častěji je nuceně přizpůsoben energetickému zdroji, pro nějž má být využíván. Z toho plynou výdaje potřebné pro těžbu, přípravu, transport, přeměnu a distribuci energie. Každý energetický systém vytvořený člověkem musí odpovídat specifickým požadavkům zvoleného energetického zdroje.

Základním problémem energetické diskuze tedy je, že se obnovitelné zdroje poměřují metodami konvenčního energetického hospodářství. Těm nemohou odpovídat. Konvenční způsob hodnocení obnovitelných energií se zcela odlišným energetickým tokem spočívá v tom, zda a jak mohou být kompatibilní se současnými etablovanými energetickými zdroji. Systém hodnocení ale musí být právě opačný, podle kompatibility jiných energií s obnovitelnými energiemi, protože neexistuje žádná jiná atraktivní možnost nežli tato: jsou nevyčerpatelné, jsou k dispozici ve všech světových regionech a jsou bez emisí a zbytků. Obnovitelné energie představují nové paradigma výroby energie, které převrací dosavadní způsoby uvažování o energii, a proto narážejí na myšlenkový odpor zavedených energetických expertů. Vedou k proměně od komerčních primárních energetických zdrojů k nekomerčním, od velikých výrobních jednotek k množství malých a středních, což je současně spojeno s proměnou vlastnických forem, od několika málo vlastníků k mnohým vlastníkům.

Albert Einstein řekl, že žádný problém není řešitelný metodami, které jej způsobily. Orientace na obnovitelné zdroje vyžaduje tedy jiné metody. Když se v 50. letech přišlo s perspektivou atomové energie pro postfosilní dobu, nejprve se ježilo etablované elektrické hospodářství. Přece ale ze dvou důvodů na atomovou volbu vsadilo -- předně si nechalo vstup do atomové energetiky zaplatit z vládních rozpočtů, protože vlády vsadily na jadernou energetiku jako na perspektivní obor. Vznikly mezinárodní smlouvy a instituce jako EURATOM, Mezinárodní atomový úřad (IAEA) a ze země byly vydupány nové národní výzkumné ústavy. Projekty atomové energie se staly největšími technologickými vládními projekty celé historie a byly celkem podpořeny více jak jedním bilionem dolarů. Druhým důvodem pak bylo, že atomové elektrárny jsou kompatibilní se současným energetickým systémem, to znamená s jeho velkými elektrárnami, vysokonapěťovými trasami a podnikatelskými formami. Reflexi představ hospodářství, vědy, politiky a společnosti odpovídá, že energetický systém může existovat pouze v této formě. Obnovitelné energie se poměřují pro ně cizím paradigmatem, jako kdyby příprava energie v zařízeních s vysokou energetickou koncentrací byla přírodním zákonem. Nikoliv náhodou je jedním z hlavních argumentů proti obnovitelným zdrojům energie právě jejich nízká energetická hustota -- námitka, která ovšem nic nevypovídá o schopnostech jejich využití, ale hovoří proti fixaci na veliká zařízení. Obnovitelné energie tedy podléhají psychologicky indukovaným mentálním barierám, vedoucím k tomu, že se neberou vážně.

Možná, že i tohle je důvod, proč v takové myšlenkovém klimatu všeobecného podceňování váhá sám Al Gore kurážně se zasazovat o obnovitelné energie, aby nebyl vysmíván. Ostatní, zřejmě jako Lovelock, vůbec nepřicházejí na ideu, že v obnovitelných energiích opravdu spočívá potenciál řešení, který se hledá v atomové energii a věnují mu pouze povrchní a odmítavý pohled. Možná, že argumentuje rovněž na základě zkušeností z Velké Británie. Dodnes tam neexistuje žádná politická strategie na podporu obnovitelných zdrojů energie. Nedostává se výzkumných pracovišť, ani průmyslové báze, ani veřejné diskuze. Velká Británie má například lepší větrné podmínky než Německo, ale Německo má -- a umožnil to zákon o obnovitelných zdrojích (EEG) -- dvacetkrát více instalované výrobní kapacity elektřiny z větru, která vyrábí elektřinu s výhodnějšími náklady než zdroje britské, a která je integrována do elektrických sítí. Nepřímo je tedy Lovelockova kniha kritikou Tonyho Blaira a jeho politické nečinnosti ve věci obnovitelných energií. Tato nečinnost rovněž staví atomovou energii jako jedinou realizovatelnou alternativu ke konečným fosilním energiím. Zvu tedy Jamese Lovelocka, aby si v Německu prohlédl množství povzbudivých případů, které v Německu vznikly na základě EEG během několika posledních let. Jsem si jist, že by pak došel k úplně jiným závěrům. V 80. letech vsadil koncern IBM -- ve své době vedoucí koncern v oblasti elektronického zpracování dat -- na veliké počítače a považoval PC za nepodstatnou hračku. Toto rozhodnutí jej málem stálo existenci. Na tom můžeme vidět, jak mentální zábrany působí i v excelentních hlavách. Úplně obdobně tomu je v případě obnovitelných zdrojů, pro něž představují zavedení energetičtí experti část problému, jež je třeba překonat. Gaia se vzpamatuje, až přijdou lidé k tomu, s technickými prostředky využívat pouze ty energie, které výlučně využívá příroda. Právě obnovitelné energie.

Citovaná kniha

James Lovelock: The Revrenge of Gaia. Why the Eart Is Fighting Back -- and How We Can Still Save Humanity. Penguin Lane 2006

Autor je prezidentem evropského EUROSOLARU, od roku 1980 poslancem Spolkového sněmu, předsedou Světové rady pro obnovitelné energie, nositelem Alternativní Nobelovy ceny za rok 1999, nositelem titulu časopisu Newsweek "Hero of Green Century" a mnoha dalších světových vyznamenání. Je spolutvůrcem německého zákona na podporu obnovitelné energie (EEG), který je nejúspěšnějším politickým nástrojem podpory obnovitelné energetiky, nejlepším politickým vývozním artiklem Spolkové republiky Německo a aspiruje na závaznou zákonnou modelovou předlohu Evropské Unie.

Přeložil Milan Smrž, www.eurosolar.cz