Ve vesmíru a i na Zemi probíhá řada dějů, jejichž rychlost a délka jsou ve srovnání s délkou života zanedbatelné, nepozorovatelné, neznamená to však, že nic nezpůsobují. Jenom je nevidíme na první pohled, ale probíhají. To jistě chtěl RNDr. Pretel těm vzdělanějším připomenout.

Oč vlastně jde? V atmosféře je řada látek, které ovlivňují kolik slunečního tepla na zemi skončí a kolik ji opustí. Nejvýznamnějšími jsou vodní pára a oxid uhličitý. Čím více je oxidu uhličitého, tím bude tepleji. Kupříkladu prvek uhlík mizel z koloběhu světa miliony roků v podobě depozic (uhlí, ropa či uhličité minerály). Ustavila se rovnováha mezi volným a deponovaným uhlíkem a tím se vytvářelo klima, v němž prosperovaly na zemi určité organizmy, nyní např m.j. my. Předpokladem této rovnováhy je, že uvolňování a depozice jsou stejné, pak se nebude nic příliš měnit. To však nikdy nemůže nastat.

Náš problém spočívá v tom, že depozice uhlíku je velmi pomalá, zatímco jeho uvolňování je naší zásluhou velni rychlé. Každá uvolněná tuna může být tou poslední kapkou, kterou pohár přeteče -- rovnováha se začne posunovat v náš neprospěch. Sníží-li se emise oxidu uhličitého v atmosféře na hodnotu před oteplováním, teploty se nesníží, pouze nebudou příliš růst. Zůstává nezodpovězená otázka, jestli to bude stačit.