Většina korejských masových sdělovacích prostředků slouží vládě a využívá při tom charakteristiky sovětské a nacistické propagandy.V roce 1961 zahájil jihokorejský diktátor Park Jung-hee převrat, jehož heslo a ospravedlnění znělo: "(My jsme) antikomunísté, jsme proameričtí, máme protikorupční program a program oživení národního hospodářsví." Park Jung-hee také založil korejskou verzi CIA a zavraždil tisíce nevinných lidí. Během interview v roce 1963 pro stanici Dong-ah zařval Park Jung-hee do mikrofonu: "Když vysíláte, nelžete!" Samozřejmě, byla to jeho reakce na "emocionální vysílání" této stanice, které vyjadřovala nesouhlas s jeho vojenskou juntou.

V roce 1964 během Událostí 3. června Park Jung-heeova vláda zatkla šest zaměstnanců této stanice za to, že údajně agitovali pro povstání a organizovali pořadem zvaným "Papoušek" studentskou demonstraci. Tím v Koreji začala éra útlaku hromadných sdělovacích prostředků. Mnoho novinářů však bylo ochotno riskovat život, aby mohli sdělovat pravdu. Proto bylo několik poctivých a pracovitých novinářů propuštěno a 134 zaměstnanců stanice DBS a deníku Dongh-ah vyhnali z redakcí gangsteři, které toho rána do nich vyslal Park Jung-hee. Novináři se pouze snažili o zveřejňování informací o potlačování lidských práv a práv na přežití.

I po pádu vojenského režimu se dál korejské sdělovací prostředky chovaly jako loutky vlády a politiků. Majitelé a šéfredaktoři denního tisku a televizních stanic byli podplaceni, aby zkreslovali fakta a zveřejňovali a vysílali zkreslené informace.

Avšak po vzniku internetu se Korejcům rychle podařilo začít využívat kyberprostoru pro svůj prospěch. Korea je už delší dobu jednou z technologicky nejvyspělejších zemí (signál wifi je všude, dokonce i v autobuse) a v důsledku neuvěřitelné poptávce a nabídce internetu má téměř každý přístup k nekonečnému moři informací. V důsledko zkorumpovanosti a sobectví politiků nebyli lidi v Koreji nikdy spokojeni s politikou. Internet byl velmi užitečným zdrojem pro vyjadřování jejich názorů a umožňoval jim diskutovat o nich s druhými. A to byla velká příležitost pro Ohmynews: Každý občan je reportér.

Samozřejmě je důležité vzít v úvahu kvalitu článků. Ne každý umí psát a ne každý může očekávat, že to, co napíše, vyjde v internetovém deníku, který má každý den 15 milionů čtenářů. Články, napsané řadovými korejskými občany, redigují a opravují profesionálně kvalifikovaní novináři.

V důsledku svého předsevzetí šířit "občanskou novinářskou práci" začaly Ohmynews vydávat také japonskou a mezinárodní verzi, Japonské Ohmynews jsou většinou o tom, co se děje v Japonsku, a mezinárodní Ohmynews přináší zpravodajství z celého světa. Poslední dobou tam lidé posílají mnoho článků z Iráku.

I když si to mnoho Korejců neuvědomuje, Korea je stále ještě v mnoha ohledech zaostalou zemí. Korea je stále ještě v chaosu a v takové době země potřebuje poctivou a vášnivou novinářskou práci nikoliv pro to, aby byla svržena vláda, ale k probuzení lidí, k jejich podpoře a k tomu, aby se jim umožnilo, aby si dokázali obhájit svá práva.

*Korejci si neříkají Jižní Korejci a proto je zjevné, že nikdo neříká své zemi "Jižní Korea". I když hodně Jihokorejců zastává názor, že Severokorejci jsou součástí jejich národa, zdá se, podle toho, jak říkají sami sobě a své zemi, že považují Jižní Koreu za jedinou Koreu, která existuje.