Ministr vnitra Sarkozy poté, co způsobil měsíc trvající vzpoury na chudých předměstích, zaútočil na cizince: na většinu nemajetných, na černo pracujících imigrantů, nemajících právo skoro na nic (na pojištění, na legální nájem, na podporu, na slušné pracovní podmínky, apod.) až na to, aby jejich děti chodily do školy, teď nebudou mít právo žít v zemi, do které přišli za lepším životem, existovat aniž by se museli bát, že je na ulici seberou a posadí v doprovodu policistů do letadla nazpět. Nazpět do totalitní Číny. Do bídného Mali. Do občanské války ve Srí Lance. Do vojáky ovládaného Turecka. Atd. atd. Vyhlásil totiž pan Sarkozy, jako by hordy cizinců ohrožovaly Francii, že "cizinci bez papírů jsou předurčeni k tomu, aby byli vyhoštěni ze země".

Přitom francouzská ekonomika a společnost potřebuje imigranty. Jeden sociolog řekl, že imigrace do Evropy skončí až po ní přestane být poptávka. Kdo by v Praze stavěl nebýt chudých Ukrajinců ochotných dřít ve špatných podmínkách za pár korun? Ve Francii je to totéž s tím rozdílem, že je to větší země a jako bývalá koloniální velmoc, která ostatně dál ždímá své býval državy, přitahuje mnohem větší množství lidí.

Imigrantů je v některých městech (i u nás) opravdu mnoho, ale právě zde se spontánně vytvořila vlna solidarity. Jako všude, strach z cizinců existuje především tam, kde nejsou. "Běžné", francouzské rodiny si ohrožené děti symbolicky osvojily, braly je s sebou v létě na dovolenou, pomáhaly s žádostmi o povolení k pobytu nebo o azyl a doprovázely rodiny na prefekturu, protože pan S. vydal směrnici, ve které umožňuje to, aby se pod záminkou vyřízení situace zvaly osoby na prefekturu za účelem zajištění, zavření do sběrného tábora a následného vyhoštění.

Policejní šťáry jsou na denním pořádku. Vyklízejí se squaty, ve kterých bydlí chudé rodiny s dětmi, kontrolují se a zatýkají lidé na základě barvy pleti na nádražích, v metru, na veřejných prostranstvích. Mnoho lidí se bojí chodit ven.

V naší škole se přihlásily tři desítky rodin ochotných pomoci ohroženým cizincům, a v případě zadržení rodičů skrývat děti bez nichž -- zatím - nemohou rodiče vyhostit. Podotkněme, že vyhoštění do Madagaskaru hrozí třináctiletému chlapci, který přišel do Francie, když mu byly čtyři, a který jinak než francouzsky nemluví. Nebo šestiletému děvčátku, které se ve Francii narodilo a které zde má bratry a sestry, přátele a příbuzné.

Každý den odlétají z Francie izolepou svázaní, občas zbití lidé. Stále častěji jsou souzeni občané za "vzpouru", tj. za to, že se odmítli v takovém letadle připoutat, a znemožňovali odlet, či se dokonce vzpouzeli policistům.

O tom všem se ve světě nemluví. O petici "Bereme je pod svoji ochranu", kterou podepsalo sto třicet tisíc lidí, vystavujících se trestnímu stíhání za pomoc nelegálním přistěhovalcům. O sdružení "vzdělání bez hranic", ke kterému se hlásí tisíce obyčejných, do té doby "nezpolitizovaných" lidí. Mluví se o Francii jako o konzervativní, šovinistické zemi. Ano, je také taková. Ale nemluví se o zdejší tradici solidarity a odporu. Jako by se zbytek světa bál nebezpečného příkladu.