Konflikt v Kosovu byl (a dosud je) klasickým příkladem etnické války. Tato válka má svá krutá, ale jednoduchá pravidla. Jedno z nich zní: buď my, nebo oni. Buď dnes vyženu svého souseda, nebo zítra, až budou ti druzí silnější, vyžene on mě. A když ne on, tak jiní v jeho jménu.

V takovéto válce platí jen dvě hodnoty: solidarita s vlastní komunitou (která je zdrojem genocidy) a síla. Kdo není schopen nebo ochoten zasáhnout do existujícího poměru sil, ten může jen bezmocně přihlížet, i kdyby šlo o prezidenta nejmocnějšího státu světa. Nabídka rozvojové pomoci nemusí být dostatečně přitažlivá, pokud by měla být zaplacena ústupky, v jejichž důsledku lze později přijít o krk.

Balkán byl problémovou oblastí už před první světovou válkou. Následník rakouského trůnu František Ferdinand tehdy doporučoval "sedět na galerii a přihlížet, jak si ta pakáž navzájem rozbíjí lebky." Ve věci srbsko-chorvatské a srbsko-muslimsko-chorvatské války se Západ tímto doporučením řídil. Nevypadalo to hezky, ale z hlediska velmocenské politiky se ukázalo, že zavražděný arcivévoda měl pravdu. Zúčastněné strany se navzájem trochu pobily, trochu vyčerpaly, zjednodušily etnické hranice a nakonec dospěly k jakémus takémus příměří (v případě Bosny garantovanému faktickým protektorátem). EU je zde dnes ctěnou institucí a kýženým cílem, což se třeba o vztahu Iráčanů k USA rozhodně říci nedá.

V Kosovu se však tato humánní strategie nedala použít. Albánie i Kosovo jsou velmi chudé země, stěží uživí vlastní populaci. Místo pro trvalý pobyt albánských uprchlíků zde neexistuje. Pokud by Západ vojensky nezasáhl, měl by brzy na krku jeden až tři miliony velmi problematických uprchlíků (podle toho, kde by nakonec vedla demarkační čára). Uprchlíků, kteří by měli pádný důvod nenávidět celý svět a před sebou jedinou perspektivu: za jakoukoli cenu se dostat na Západ. Ani Srbové totiž neměli moc na vybranou: buď Albánce vyženou, nebo odsud dříve či později budou muset odejít sami. Včetně srbských starousedlíků.

Domnívám se, že podobný scénář by rozhodně nebyl v zájmu většiny zúčastněných, snad kromě Srbů. Protože jiný nevidím, dospívám ke shodě s oficiálním závěrem: lepší alternativa k vojenskému zásahu neexistovala.

Podle Jiřího Jírovce existovala: vyjednávání. Které NATO nechtělo nebo neumělo. Dobrá. Jenže vyjednávání v podobných případech nemá velký smysl, nevede-li k dohodě, která je v praxi dodržována (což není totéž jako uzavřená). Dejme tomu, že by NATO zájem mělo a poslalo Jiřího Jírovce do Kosova jako svého vyjednavače. Co by navrhl oběma zúčastněným stranám? Návrat k albánské autonomii před rokem 1986?

Kdybych byl vyjednavačem za srbskou stranu, reagoval bych asi takto: "Dobrá, dejme tomu, že přijmu Vaše podmínky. Jste schopen mi garantovat, že v této situaci skončí teroristické útoky proti Srbům? Respektive že Albánci budou v těchto případech doopravdy spolupracovat při odhalování pachatelů? A co se stane, pokud tento slib nebude dodržen?" Připomeňme, že neschopnost čelit těmto útokům byla důvodem likvidace kosovské autonomie. Za těchto okolností by její obnovení v jakékoli funkční podobě představovalo faktickou srbskou kapitulaci. A Srbové to věděli.

Opakuji tedy otázku: jestliže NATO nechtělo nebo neumělo vyřešit tento problém přijatelným způsobem, jak by jej vyřešil Jiří Jírovec, kdyby měl jeho možnosti?

Poznámka ŠOK: Ty možnosti měl tehdy jiný náš autor, Miroslav Polreich. V roli kyvadlového diplomata se zvláštním posláním působil na albánské představitele podobně, jako o desítly let předtím na obě strany sporu ve vientmaské válce. V letech 1991-92 Polreich vedl čs. delegaci jako československý velvyslanec pro kontrolu odzbrojení při Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě -- OBSE ve Vídni. V roce 1992 působil jako člen mise OBSE v Kosovu. Byl požádán kosovským představitelem Ibrahimem Rugovou a Srby o tajná zprostředkování dohody k předejití konfliktu. Jednání nebylo úspěšné pro negativní postoj prezidenta Havla, stejně jako další snahy o jednání v letech 1995 -- 98. Ten, kdo si přál válku, byl československý prezident. Ten kdo si přál smrt desítek tisíc Srbů při "humanitárním" bombardování, a ten kdo si přál vybombardovanou srbskou ekonomiku, byl československý prezident. Diplomat netlumočí svůj vlastní názor, musí být v souladu se strategií, v jejímž jménu plní své poslání. A proto musel být Polreich stažen z mise a nahrazen. I Jiří Dinenstbier měl řadu možností, i když jeho role už byla více "humanitární" a rekonstrukční, než preventivní. Bylo po bombardování. A evropské firmy pořebovaly práci.

Aby absurdní drama humanitárního bombardování a následné obnovy přineslo ekonomický i politický vliv Německa a Spojených států amerických na Balkán, musela nejdříve vypuknout na Balkáně válka. Aby jugoslávská ekonomika nebránila středoevropským zemím ve vlastním rozvoji a trendu k "demokratické" Evropě. Aby se naplnila německá vize o dominanci v Evropě. A této vizi aktivně napomáhal Václav Havel na poli světovém i domácím.