2. 8. 2006
Pane Cveku, probuďte se! Článek Borise Cveka je dobrou ukázkou neochoty jít při hodnocení současné politické situace alespoň trochu pod povrch hesel.
ČSSD a KSČM k sobě netlačí Paroubek, ale Topolánek, který není ochoten připustit, že víc než polovina voličů zamítla Modrou šanci a že, má-li být premiérem všech občanů, musí tuto skutečnost respektovat. |
Dělení politické sféry na pravici a levici je vždy poněkud ošidné, ale protože program ODS je svým jazykem pravicový a možnými důsledky až ultra, je logické, že strany, které programu oponují, tvoří nutně levici. ČSSD a KSČM k sobě tlačí hlasy, které předpovídají, že pokud dostane trojkoalice podporu 101 hlasů ve Sněmovně, může si dělat co chce, protože existuje mechanismus jímž ODS kontrolovaný Senát může doupravit zákony do podoby původního záměru ODS s tím vědomím, že je čestný předseda této partaje nebude vetovat, protože bude svoje ovečky potřebovat při další presidentské volbě. Realisticky vzato, levice nemá jinou možnost než tlačit trojkoalici ke zmírnění jejího programu. Jinak by si mohla svůj program strčit za klobouk. Druhou žábou na prameni je president Klaus, který nemá zájem na tom pověřit Paroubka, představitele druhé nejsilněší strany, sestavením vlády. Je to zase logické, protože levice může získat potřebný hlas jak u lidovců, tak u zelených, protože malé strany a zejména zelení se potřebují zvýraznit před dalšími volbami. Rozhořčení Borise Cveka nad tím, že levice nevhazuje hlasovací lístky do urny je skoro dětinské. Neodevzdání hlasu lze považovat za zdržení se hlasování, tedy normální doplněk k hlasu pro a nebo proti. V údajně zkorumpovaném Česku to je zároveň jediná možná ochrana proti koupení potřebného hlasu pravicí a nebo manipulaci s hlasovacími lístky. Mimochodem i členové trojkoalice se stranicky zkáznili a hlasují jako jeden muž, i když jim to za dané situace hlas nepřidá. Další Cvekův názor, totiž že (ČSSD) "mohla být velkorysá k trojkoaličnímu projektu a zachovat si svou tvář: podpořit demokraty, dát demokratickým soupeřům šanci a stát se demokratickou opozicí, která má vládu v hrsti (díky pouhé vládní stovce) a spolu s ní vyřeší to, co dneska již nemůžeme odkládat, nechceme-li poškodit tuto zemi (rozpočet, peníze z EU)" je tak naivní, že snad není hoden autora, jehož články v BL většinou dávají alespoň nějaký smysl. Pravicová koalice stojí o vládu právě proto, že ví, že má naději nebýt v hrsti a navíc ji nehrozí nebezpečí, že by jí mohla být vyslovena nedůvěra. Ostatně trojkoaliční dohoda neobsahuje ani náznak obavy, že by snad program ODS byl díky 100 hlasům levice v ohrožení. Kdyby to Boris Cvek mínil vážně musel by kritizovat Topolánka za to, že se dere k moci, přestože ví, že program, který slíbil voličům nemůže diky opozici uskutečnit. Pokud "toto zemi" něco poškozuje, je to arogantní, zideologizovaný přístup pravice, který v podstatě znemožňuje hledání styčných bodů. Je to zase logické, protože pravice se na pozadí korporací a bohatých, jimž jde na ruku, cítí silná. To ovšem není z vlastní hlavy českých politiků, ti jen opisují, co vidí jinde. Tedy s tím rozdílem, že jsou často papežtější než papež. Připomeňme si znova možnou devastaci českého zdravotnictví díky privatizaci (koaliční dohoda explicitně slibuje likvidaci zákona o neziskových nemocnicích) a vydírání nemocných, aby pod záminkou nadstandardní péče korumpovali lékaře (pardon - platili jim za to, aby je léčili tak nějak radostněji a usilovněji), aby jim dovolili předbíhat ve frontě na jejich služby. Je to podvod, který morálně posunuje ODS daleko pod komunisty. Je to i jeden z důvodů, proč lidé pro levici, ať již representovanou ČSSD nebo KSČM hlasují. Závěrem ještě poznámku k úsměvné představě Borise Cveka implikující, že kdyby volební systém umožnil změnu politické kultury v této zemi, měl by občan díky jasné vládní odpovědnosti a jasné opozici skutečný vliv na politiku. Tohle bohužel nikde neexistuje a to proto, že volební náznaky demokracie jsou obratem vystřídány benešovským "ulicí si diktovat nedáme". Pocit vlivu na politiku mohl mít, zcela paradoxně, občan který se ztotožnil s politikou strany a vlády. Ten mohl mít pocit, že politikové uskutečňují to, co chce. Občan nemůže prostřednictvím zavedených mechanismů většinou ovlivnit vůbec nic. To například velmi pěkně dokázal Blair při rozhodnutí přidat se k Bushově válce v Iráku. Podobně zametl Klaus a Mečiar s veřejným míněním při dělení Československa. Jistou možnost dávají nevládní organizace, tedy do té doby než se samy proorganizují k poslušnosti. Ponechat občanům vliv je ovšem nebezpečné, protože jím podmíněné rozhodnutí se nemusí páčit "velkomožnému pankovi". Když Turecký parlament, jehož hlasování odráželo skutečnost, že 90% obyvatelstva bylo proti válce v Iráku, odmítl podpořit USA otevřením severní fronty bylo Turecko pokáráno v deníku NZ Times slovy: (Jeho) vláda byla příliš slabá, aby čelila protiválečnému cítění. Morton Abramowitz, bývalý velvyslanec USA v Turecku, byl ještě adresnější, když ve Wall Street Journal v lednu 2003 napsal: "Před deseti lety (sic), stejně jako dnes bylo Turecko proti jakékoli účasti ve válce.... s významnou výjimkou, jíž byl president Turgut Ozal, pravý demokrat, který překonal to, čemu dávali jeho spoluobčané přednost .... je smutné, že současné (turecké)vedení podléhá mínění lidu a nikoli silnému tlaku Washingtonu .... pro USA je politováníhodné, že (v Turecku teď) není žádný pravý demokrat. Tyto citáty jsou relevantní pro ČR a nastávající schválení plánů na umístění amerických raket na českém území. Pravých demokratů ochotných potlačit mínění plebsu je v ČR jistě dost, ale to už je téma na jiný článek. |