Slavilo se na zahradě a bez ohledu na majetkové poměry v nenápadném rekreačním oděvu, nu, vzhledem k počasí spíše v plážovém a děti v nudistickém stylu. Z počátku mě to docela zaujalo, neboť většinu lidí znám jako živnostníky a podnikatele, kteří nějaké socialistické rovnosti a stejnosti přímo nesnášejí, ale tady se to nějak respektovalo v zájmu dobré zábavy různorodých lidí, nikdo se nevytahoval butikem ani se nemusel stydět za vietnamské zboží. Prostě tabu. Možná, že ty socialistické návyky jsou občas k něčemu dobré.

To ale není předmětem tohoto povídání, je to jedna z počátku nenápadná večerní událost, ze které se rozpoutala diskuse téměř na celý večer.

A protože na stránkách BL se taková problematika neobjevuje, popadla jsem staré noviny ležící u ohniště, na kterém se točilo a, hmmmm, nádherně vonělo sele, a snažila jsem se nejdůležitější věty hovoru zaznamenat na každé volné novinové místečko, ubrousek i kdejaký papírový odpad, který jsem našla a zachránila před plameny. Neudělala bych to, kdyby jedna naprosto soukromá událost nezasáhla celou zahradní společnost a cosi mi neříkalo, že to alespoň pro nás bude významné.

U stolu se setkaly dvě ženy a vzájemně se představily. Zjistily, že ten svět je fakt malý, přestože obě žijí ve vzdálených městech, jejich děti bydlí na stejné vesnici. Má jen jedno hřiště, jeden obchod a jednu hospodu, takže se mládež ani nemůže neznat.

Všem jsem slíbila anonymitu, takže si matku syna označme S a matku dcery D, ostatní budu uvádět křestním jménem, pokud si na něj vůbec vzpomenu. Pro úplnost ještě dodávám, že syn je svobodný a žil s družkou u jejích rodičů, mají spolu dvouletou dceru Bínku.

D : "Ty máš kluka doma? Tak proč si k sobě nemůžete vzít Bínku ?"

S : "Proč bysme nemohli ? My si naopak žádáme o střídavou péči, protože nám ji nechtěj vůbec pučovat. Chceme ji aspoň každý víkend k nám."

D : "To je divný. Tak proč má jít do děcáku ?"

S : "Jak do děcáku ? Co to plácáš ?"

D : "No voni si prej už zažádali. Ty nevíš, že jim mladá utekla z domu s ňákou partou ?"

TICHO. TICHO se zařízlo do ostatních hovorů kolem. Je dusivé, překvapivé, nikdo ještě neví, co se děje. TICHO se šíří od stolu kruhovitě jako kola na vodě, když se do ní hodí kámen. TICHO donutilo všechny hosty umlknout a hledat jeho zdroj. Všechny pohledy se začaly stáčet ke stolu a k matce S, která se nehýbala, jenom zírala a zhluboka dýchala s otevřenou pusou a s vytřeštěnýma očima. Až vedle stojícího Martina napadlo, bouchnout matku S do zad a zeptat se, co se jí stalo. Vypadalo to na zdravotní problém v takovém horku nijak neobvyklý. Matka S se probrala a začala brečet. Asi z toho silného šoku. Matka S brečela ostošest a my jsme nejdřív nevěděli, co máme dělat.

Pak někoho napadlo, nalít ji panáka, pak ji Ota zapálil cigaretu, Vendula navrhla, že by bylo nejlepší ji odvést do chaty. Nabídla se, že tam s ní počká.

"Aspoň někdo umeje tu haldu nádobí.", vzala to prakticky Vendulka.

Rozhlédli jsme se kolem a ocenili jsme Vendulčinu statečnost. Chtěli jsme jí pomoci, ale to by zase v chatě nebylo žádné soukromí. Z rozpaků nás vysvobodila sama Vendulka :

"To je dobrý, ale nechci vo nic přijít, někdo mně bude donášet, co se tady děje."

A dělo se. Uhodili jsme na matku D a dožadovali se podrobností. Matka D pilně referovala, neboť od dcery měla bohaté informace a zahradní tabu se nevztahovalo na osoby nepřítomné. Drby o cizích lidech byly kolektivně schválené. Tichou poštou byly zasílány k oknu chaty, kde Vendulka myla nádobí.

Dozvěděli jsme se, že se jedná o rodinu "rychlozbohatlíka", bývalého soudruha vedoucího tiskárenské dílny, který si poctivě za mimořádnou odměnu na pracovišti zprivatizoval podnikovou mateřskou školku na vesnici včetně celé, dobře zařízené zahrady s drobnými stavbami, skleníkem a bazénem. Po zrušení dílny jako ztrátové a nepotřebné byl tak zodpovědný, že celou dílnu pečlivě vyklidil a uklidil (do již své nové nemovitosti) a poctivě všechny stroje odepsal z účetnictví jako likvidaci. Tyto, na první pohled vypadající jako závistivé, pomluvy potvrdil Milan, který pracoval ve stejném podniku jako onen soudruh tiskárenský vedoucí.

"No, fakt, chlapi v dílně nadávali, že jim ukradl zlepšovací návrh a přihlásil ho jako svůj vlastní. Samozřejmě za to dostal odměnu on se svou sekretářkou, kerá mu to hodila na papír.", doplnil Milan lidovými informacemi.

Informace matky D byla tímto přijata jako věrohodná.

Bývalý komunista přeprogramoval svůj mozek z východního větru na západní slunce a starost o sociální práva svých podřízených vyměnil za poctivé vykořisťování svých zaměstnanců tak, jak se to učil o kapitalismu na ideových stranických školeních. Soukromá tiskárna očividně prosperuje.

"To vidí každej blbec, stačí kouknout přes plot." , zhodnotila matka D.

Takové hodnocení se nedá vyvracet ani popřít, přijali jsme to jako věrohodné. Konečně, ten komplex 4 domů sama znám, v "Džejárovském sídle" by už školku nikdo nehledal, vozový park a rodinné služební cesty do zahraničí, kterými se sami všude chlubí, halasné večírky s přáteli a obchodními i politickými partnery na zahradě i občasné soukromé ohňostroje opravdu svědčí o prosperitě firmy. Zaměstnanci samozřejmě pracují za minimální mzdu, pouze směnoví mistři mají kolem 50% státního průměru. Zlí jazykové tvrdí, že sídlo občas navštěvuje exekutor, ale věřte drbům.

(O tom všem se nesmí nahlas mluvit, to by mě každý nařkl ze závisti, jenomže mě může být pan podnikatel upřímně ukradený. Chtěla jsem tím jenom říci, že v rodině nejsou žádné zdravotní, bytové či finanční problémy, jak následovně doplňuji.)

Ani jejich příbuzní nejsou žádné sociální případy, obě prababičky jsou vdovy s pozemkovým fondem z restitucí, starší dcera si s manželem postavila největší vilu na vesnici (to tvrdí jejich rodina, my jsme to nepřeměřovali). Manžel starší dcery je šikovný řemeslník z chudé rodiny, kterému pan tiskárenský podnikatel sehnal práci v Německu a který po víkendech z vděčnosti k nové rodině postavil tu vilu. Teď mají také dcerku a maminka je s ní na mateřské dovolené. Mladší dcera měla stejné životní plány, ale vybrala si k tomu nevhodného partnera.

A tady jsme konečně dorazili k "jádru pudla". (Pokud někdo ví, jak takové sousloví vzniklo, budu mu vděčná za vysvětlení, já mu totiž vůbec nerozumím. Ale přišel s ním Karel, který to vykřikl na celou zahradu, takže to nemohu vynechat.) Partner mladší dcery se jmenuje Matěj, šikovný, pohledný, veselý, velmi pracovitý kluk. Přišel z rodiny matky samoživitelky, tudíž se předpokládalo, že bude stejně vděčný jako ten starší řemeslník a mladší dceru zaopatří důstojným životem a k tomu potřebným majetkem. Jenomže se to nestalo.

Podnikatelská rodina jsou lidé typicky slovanští, zatímco Matěj ?

"Jo Matěj, no toho znááám ! To je Kelt jako prase. Ten se jenom slovansky menuje, ale jinak je tak trochu jižně divokej. Toho chtěli ty Slovani zkrotit ? To mě štve, že sem to neviděl," rozpovídal se Karel.

"No to je to jádro pudla! A holka je po něm, jó ? No to musel bejt u nich mazec," , dokončil Karel.

"Jakej mazec ?" zeptala se Irena.

"Hele, podnikatelová je bejvalá učitelka z mateřský školky, ta má eště rakousko-uherský názory. Dobře vychovaný dítě musí bejt klidný, čistý, prostě taková loutka na klíček, co spisovně mluví a má porád samý jedničky, aby rodiče mohli bejt hrdý a vostatní jim záviděli, jaký že to sou schopný a dobrý rodiče, zatímco my šeci vostatní sme jenom blbý burani ."

A pak někoho napadlo, že by se mělo zjistit, jestli je to s tím děcákem pravda. Tichou poštou jsme do chaty poslali dotaz, jak jsme na tom s tím brečením.

"Dobrý," šeptla Vendulka z okna.

"Já vám ji tam pošlu."

Za malou chvilku se obě dvě objevily na zahradě a matku S jsme ani nemuseli přemlouvat k telefonátu, tiskárenské podnikatelové zavolala hned. Shlukli jsme se kolem matky S, aby nám neuteklo ani slovo, ale popisovat to raději podrobně nebudu. Stručně shrnu, co jsme si ze slov tiskárenské podnikatelové rozšifrovali.

Matěj statečně bojoval 3 roky s buzerací a převýchovou, vzpíral se jako divoký mustang, až jednoho dne se s družkou poprali a Matěj si uvědomil, že příště by to mohla být malá Bínka, koho by v zápalu boje mohl uhodit, sebral si své sakypaky -- tedy osobní prádlo a pověstný kartáček na zuby s holením a vrátil se do města k mamince.

(Vida, jak se nám ta emancipace daří, dříve se k maminkám vracely většinou rozvedené dcery se svými dětmi.) Bínka je po otci "divoká" , nikdo ji nezvládá.

Jejich děti jsou poslušné, sedí tam, kam je posadí, mluví, když je jim to dovoleno, jedí to, co dostanou a kdy to dostanou. Takové "kukaččí" dítě do reprezentativního domu nepatří a oni ho živit nebudou.

Všechno popatlává, občas něco rozbije, všude vleze a v době návštěv ji musejí zavírat. Pořád mluví a každého z ní bolí hlava, nikdo na ni nemá čas ani nervy. Ovšem ten nevděčný spratek, co si dovolil opovrhovat jejich rodinou, si v žádném případě z jejich domů nic neodnese, natož dítě.

"Taková socka nemá právo si cokoliv nárokovat !!!" , řvala do telefonu tiskárenská podnikatelová. Ty vykřičníky byly z telefonu opravdu slyšet.

Telefon umlkl a ticho se rozhostilo i mezi námi. Zřejmě by to tak ještě chvíli zůstalo, trapnost situace bychom nejspíše zahnali snahou o novou zábavu. Ale stejně by to už nebylo ono. Konečně, není to naše věc, je to soukromé. V tom se z rádia v chatě ozvalo :

Bzum, bzum, bzum, bzum

a nejde mi to do kebule,

bzum, bzum, bzum, bzum

a nejde mi to na rozum.

"Teda mě taky né," povídám do toho ticha.

"Co né ?", ptá se sousedka.

"Nó, všechno. Nejde mi to na rozum. Voni maj 5 rodinnejch baráků, 5 ženskejch v domácnosti, všichni sou bohatý a zdravý a dítě daj do děcáku, protože jim vopatlává nábytek? A jaký kukaččí dítě, když je jejich dcery ? Já to nechápu."

"A copak to v tomhle státě vůbec de ?" zeptala se Irena.

"Ježiši, co teď budeme dělat ?" rozbrečela se opět matka S. "Já si to musim pořádně a v klidu promyslet, s někým se poradit, neznáte někdo dobrýho právníka ? Panebože, dostat dítě z děcáku není žádná sranda. Jak to mohli udělat ?"

A tím bylo rozhodnuto, otázky rozproudily debatu na půlku nastávajícího večera. Dokonce jsme v chatě pustili počítač, předčítali si zákony o rodině, o sociální problematice, hledali jsme cokoliv o právech dítěte a právech otců i matek, o jejich odpovědnosti za výživu a výchovu svých dětí, o možnostech i nemožnostech rodičů i dětí, vyhledali jsme stránky neziskových organizací, které se touto problematikou zabývají.

Věděli jsme téměř všichni, že rodina je něco, čím se politické strany jenom zaštiťují především před volbami, věděli jsme, že problematika českých rodin je opravdu mizerná, ale netušili jsme, že je tak žalostná, až můžeme bez okolků mluvit o hrubém porušování lidských práv v našem státě, o obchodě s dětmi a to i na státní úrovni. Nevěděli jsme to, protože jsme se nikdy nezajímali. Protože se nás to netýká. A až se nás to třeba někdy týkat bude, bude to vůbec někoho jiného zajímat ?

Vím, že už je tenhle článek dlouhý, ale možná, že někoho z vás budou zajímat názory vám neznámých lidí. Možná, že se nad nimi někdo z vás zamyslí, možná bude někdo znát vysvětlení. Možná, že máte v krásném letním čase úplně jiné zájmy a starosti. Pokud ano, tak už dál nečtěte.

Lenka : "To je strašný, jak to může dítěti někdo udělat ? Vždyť sou ji dva roky ? Přehazujou si ji tam jak horký brambor, vždyť nemá domov, svoje vlastní hračky, nedostane pořádně najíst, nemá ani svou vlastní postýlku. Vždyť teď nemá ani mámu ani tátu, jenom plno cizejch lidí, co ji nechtěj a odevšad ji vyhazujou."

Libor : "No to se ani nedivím. Co s dítětem, kerý ti bude ničit drahý zařízení ? To není almara po babičce nebo z blbýho bazaru."

Vlasta : "Jo hochu, ta je dneska dražší než novej nábytek. Almara po babičce, to je starožitnost, no to bych ji snad zabil, kdyby mně to poškrábala."

"Co to povidáš ?" vyděsí se Vlastíkova manželka.

"No tak, nezabil, to by mě zavřeli, ale okamžitě by šlo dítě z domu. Já sem pro děcák. Barbar nepatří do civilizovaný reprezentace. To si tam zrovna můžu posadit svýho dělníka."

"Co kdyby to bylo tvoje dítě ?" otázala jsem se.

"Jo děvenko, (To mým šedinám zalichotilo, dříve jsem to oslovení nesnášela, ale v mém věku to nějak jinak zní.) To by se ženská musela postarat, aby takový dítě nenapáchalo žádný škody. Za dítě je zodpovědná ženská a tohle dítě je evidentně hyperaktivní. Chápeš vůbec, co to je ?"

"Jó, to teda chápu. A kdo jiný by to měl vědět ? Já sem byla taky divoký dítě a můj syn to po mně zdědil. Takový dítě nepotřebuje nic jinýho než prostor pro vybití energie a pár věcí, kerý může prozkoumávat a rozebírat a znovu dávat dohromady. Takový dítě se učí praxí, všechno si musí vyzkoušet na vlastní kůži. Všude vleze, musí všechno vidět, všechno slyšet, všechno vochutnat. Je to takovej průzkumník. Vleze i tam, kde to logicky fyzikální zákony nedovolují. Mě táta bral k sobě do dílny a byla sem tam ticho a moc hodná. Svýmu klukovi sem v paneláku nakoupila stavebnice a každej víkend sme vyrazili ven do volnýho prostoru. Hyperaktivní dítě musí pořád něco dělat s rukama a mít pořád o čem přemýšlet, to je všechno."

"Jo, a japak je to ve škole ? To musej mít učitelky radost, " věcně se ptá Milan.

"No, tak na učitelky potřebuješ dobrý nervy, protože ty si s takovým dítětem evidentně neumí poradit. Hyperaktivní dítě je samá poznámka, samej trest, samý ponižování a urážky. Na druhou stranu sou to právě učitelky, kdo naučí dítě jeho výjimečnosti a individualitě, protože takovýmu dítěti nezbejvá nic jinýho, než se to ve škole naučit. Navíc sou ta děcka většinou mimořádně inteligentní, protože se vyvíjejí rychleji nežli ostatní děti a ve škole se příšerně nudí. Tyhle děcka překypují nejenom energií fyzickou, ale taky psychickou, takže maj neuvěřitelnou spoustu nápadů, pro tuhle společnost ne vždycky vhodnou. S tím se musíš naučit žít, ale na druhou stranu s takovým dítětem prožiješ strašnou spoustu dobrodružství a legrace, takže se to nějak vyrovná."

Libor : "Já bych takový dítě dal taky do děcáku, aspoň přes tejden, když se chodí do práce. Dyť, co je na tom zlýho ? Je to jako týdenní jesle. Tys nedávala děti do jeslí a do školky ? Já sem tam chodil a i když sem byl večír doma u rodičů, stejně na mě neměl nikdo čas, zavřeli mě do pokojíčka a byl sem tam akorát s medvědem a pak mě koupili psa a televizi."

Kdosi : "To je fakt. V takovým děcáku by měla aspoň svoji postel, pravidelnou stravu a hračky a nějakou kvalifikovanou výchovu. Co má z toho života tam u nich ?"

Tonda : "Hyperaktivita je nemoc. V Americe to léčí injekcema."

Helena : "Jo, to sem už taky slyšela. Léčí to jako kdysi homosexualitu a těm dětem ničej zdraví na celej život. A to je eště v pubertě, když se přidá aktivita hormonální, zavírají do ústavů s pěkně tvrdým režimem. Jednou sem četla, že takový americký ústav byl i tady v Čechách. Kdo ví, co všechno nám sem s tou vojenskou základnou zatáhnou."

"Já si taky nemyslím, že by to byla nemoc," protestuji proti Tondově názoru. "My to máme v rodině už po generace, naši z toho žádnou vědu nikdy nedělali a já sem si kluka vychovala sama. To jenom rodiče nesměj bejt líný a musej se víc dítěti věnovat."

Hana : "No jó, ale právě proto, že to máte v rodině, tak víte, co s tím. Ale jak to maj vědět vostatní rodiče ?"

"Myslíš, jako když se v bílým stádu vobjeví černá ovce po nějakým vzdáleným předkovi ? No, tak to je asi vopravdu vážnej problém, protože hyperaktivní dítě je naprosto nekolektivní typ, svoboda a touha po poznávání má pro něho větší hodnotu než peníze nebo majetek.", přidává se Karel, jehož rezaté kadeře a vlastní temperament naznačují, že dobře ví, o čem mluví. Dodává :

"My uznáváme jenom to, co si sami vybudujem, což nám vůbec nevadí, protože sme po generace protirežimní, takže když už si něco vybudujeme, tak nám to vždycky někdo sebere, církev, rakouský soudy, šlechta, Němci nebo komunisti. Šeci nejsnášej nepoddajný svobodný lidi . My si děti vychováváme tak, aby svůj život zvládli, ale uznávám, že pro klidný povahy, kerý hromaděj peníze a majetek to musí bejt problém. Jenomže pak si musí každej vybrat. Buďto budou lidi hodný, poslušný, čistý a voňaví -- teda spořádaný a zbaběle se budou krčit v rohu nebo lízt vrchnosti do zadku, aby jim ten majetek nikdo nesebral, nebo si budou bránit svobodu a nezávislost, ale pak se musí smířit s tím, že většinou nebudou nic vlastnit. Tahle společnost ale chce mít vobčany statečný a morání a přitom vzdělaný a bohatý, ale to dohromady nejde."

Karel : "Já sem svobodnej a majetek mám dost velkej."

"No to počkej," vmísila se Karlova žena. "Firmu máme 8 let a barák máme zkolaudovanej 2 roky. A co ty víš, co nás eště v životě čeká. Zatím je to tady jedna velká džungle, ale vono to tak nebude napořád."

Petr : "No to je skvělý. A co rodičovská odpovědnost, to vám, pánové, nic neříká ?"

Jana : "No de vo to, jestli ti stát takovou rodičovskou odpovědnost vůbec dovolí. Podívej se na Jardu Potůčkovýho. Žili s Alenkou na hromádce, měli dceru, a když Alenka umřela na rakovinu, tak dva dny po pohřbu přijela sociálka a dítě mu sebrala, že prej ji nemá soudem svěřenou do péče. Rok kolem toho lítal, bral si holku každý víkend domů, měl barák, auto, slušný zařízení, uměl vařit, prát a všechno, vobě babičky mu pomáhali a stejně mu ji nechtěli dát. Nakonec prodal auto, vzal si půjčku a holku dostal. Dyž se ho dneska na to zeptáš, sklopí voči a mlčí. Já ti řikám, že si svý vlastní dítě musel doslova koupit vod úředníků nebo vod soudu. Tady v tom státě se s malejma dětma úplně normálně kšeftuje jako s africkejma votrokama."

Kristýna : "No je fakt, že moje sestra se stará o vnučku taky na černo. Od státu nedostane ani korunu, musela zůstat doma zadarmo, z pracáku ji vyhodili, protože nemohla nastoupit do práce, když tam nemaj žádný jesle, ale má štěstí, že švagr hodně vydělává, takže se vo ně nikdo nestará. Kdyby neměli peníze, museli by dát holku do kojeňáku a čekat na vyřízení adopce nebo opatrovnictví, jenže sestra je nemocná, tak má strach, že by jim holku nedali."

Matka S : "Ty Karle, cos myslel těma Slovanama a Keltama, já sem to nepochopila."

Karel : "Ale to se jen tak říká. Problém je v tom, že tady vládnout Slovani, to je stádní druh člověka, mají svoje pravidla a jiný neuznávaj, potřebujou svýho čelního bejka-vůdce, aby se vostatní mohli v poklidu pást a rodit mláďata, potřebujou svoji vohradu s pastvou jenom pro sebe, ale nikdy se za ní prát nebudou, na to maj svýho pastýře. Je jim jedno, jestli jsou v chlívě nebo na pastvině, hlavně že maj klid. Jenže co my vostatní ? Tady žijou taky jiný lidi.

A je spousta Čechů, kerý sem nezapadaj, sou prostě úplně jiný -- neslovanský, sou tady pořád jako emigranti, i když sou tady už po generace. Uvědomuju si to pokaždý, když slyším nebo čtu cokoliv o Češích. Já mám akorát českou vobčanku, ale jinak si tady připadám jako chycenej mustang, kerýho chce pořád někdo krotit a nasazovat uzdu se sedlem.

A nemám kam jít, protože žádnej volnej prostor už tady není. Eště tak za komoušů to šlo, ty se vo stát nestarali, s náma si nevěděli rady, tak nás jenom hlídali a vokukovali, ale jinak nás nechávali na pokoji. A všechno kolem bylo státní, mohli sme si jít kam a kdy sme chtěli.

Dneska už pořádně nemáš kam jezdit, všechno je soukromý a voplocený, chráněný nebo zničený nebo je tam plno lidí a žádný soukromí. Za pár let nás vyhuběj jako nepohodlný zvířata. Jestli je Matěj jižansky divokej, a to já poznám, a Bínka celá po něm a ta rodina sou typický Slovani, tak spolu žít nemůžou. Táta holku nedostane, takže já to vidím taky na ten děcák!"

Emil : "Mě vždycky spolehlivě nadzvednou ty intelektuální novinářský kecy vo tom, jak sou tady všichni plebejci. Takový stádo najdete ve všech státech, můžu vám říct, že sem žil 3 roky v Anglii a tam je to po týhle stránce úplně stejný jako tady. A ve Francii ? To byste měli vidět ty pouliční tlupy, to sou stáda, kerý dou slepě za svým vůdcem, ale nic takovýho si v českých novinách nepřečtete."

Vendulka : "To je fakt. Já to taky nechápu, proč se pořád píše o vrchnosti a poddaných, když tady v každým století žijou minimálně tři skupiny lidí, vládnoucí -- plebejská a svobodná. Proboha dyť i za feudalismu byli svobodný měšťani a svobodný sedláci. Zbojnický legendy má každej českej kraj. A poslouchat krále musela i šlechta a ta to prej dělala mnohem důkladnějc než nějaký poddaný, protože šlechta na rozdíl vod takovýho tuláka měla vo co přijít. Já ty arogantní povídačky rači ani nečtu."

V tuto chvíli už jsem nenašla žádný vhodný papír, který by se dal popsat, a tak jen po paměti své i několika ochotných ostatních zaznamenávám, k čemu všemu jsme ještě dospěli.

23 lidí na jedné zahradě shromáždilo 38 případů dětského a rodičovského bezpráví ze svého okolí a takové množství nás všechny šokovalo. Shodli jsme se na těchto společenských problémech :

1. Boj za práva žen. Nějak se nám zvrhává do hlubin, do kterých se nechceme dostat. Zatímco se feministky hádají s antifeministy o teoretickou filozofii a o životě v Americe, lidovci a odésáci se snaží zatlačit ženy zpět do domácností, české ženy si zařizují život po svém nezávisle na politickém klima i na ekonomických důsledcích. Bohužel se emancipace šíří směrem k mužské nezodpovědnosti a ke svobodným požadavkům bez ohledu na stav manželský či nemanželský. Manželství se stává právní formalitou a ekonomickou záležitostí, rodinný život tvořený vzájemnou láskou, péčí a pochopením, tak jak jej známe z minulosti, se nám ztrácí. Boj za práva žen a otců -- ANO, shodli jsme se všichni, ale bez boje za odpovědnost plynoucí z těchto práv to nepůjde. Jinak si o dobrém manželství budeme pouze číst ve starých knihách a marně o něm snít.

2. České dítě je na jednu stranu naprosto bezprávné a bezmocné, na druhou stranu jsou bezmocní rodiče postiženého či opuštěného dítěte. Stát si uzurpuje právo rozhodovat mocensky a často tyransky, v této problematice jsme se ještě nedokázali zbavit úřednické totality. Obchodování s dětmi se zamlčuje, pokud se někde objeví nějaká zpráva, začne se ihned popírat nebo alespoň bagatelizovat. Postižení rodiče se bojí o svých problémech veřejně mluvit, protože jim hrozí okamžité odebrání dítěte do státního ústavu. Tady ještě komunismus neskončil, tady si spokojeně žije dál. Ze strany státních úředníků se mnohdy jedná o vydírání občanů. Strach a bezmocnost ze státní moci nemá s demokracií a občanskou svobodou nic společného.

3. České dítě není pro mnohé lidi člověkem, ale pouze majetkem či reprezentačním prvkem rodiny, prostředkem k vydírání a pomstě vůči svým bývalým partnerům a partnerkám. Pro některé lidi je naopak mazlíčkem na stejné úrovni jako pes, ale i tomu dávají někteří lidé přednost -- pes je poslušnější, levnější a vděčnější, dá se kdykoliv a kamkoliv zavřít nebo utratit.

České dítě je pro politickou scénu pouze budoucí ekonomickou jednotkou k zajištění penzijního systému a vhodnou daňovou jednotkou pro získávání hlasů voličů před volbami, pro některé občany je prostředkem k získání sociálních dávek. Nejedná se vždy o nezaměstnané občany, sami jsme byli překvapeni, kolik příkladů z bohatých rodin jsme mezi sebou našli. Když se dospělé dcerušce nechce pracovat, pořídí si dítě, aby nebyla doma zadarmo a bohatí lidé tak získávají od státu zpátky část svých daní, které musí odvádět. Považují to za spravedlivé. Takové dítě je materiálně zabezpečené, nějaké jídlo doma vždycky je, hraček dostane, kolik si zamane, vzdělání mu zaplatí a nic jiného podle nich dítě nepotřebuje. Můžeme si o tom myslet, co chceme, přesto je to realita, kterou si musíme připustit.

4. Pubertální mládež. Tak tady je situace úplně opačná. Ten, kdo se cítí jako bezprávný a bezmocný, jsou nejčastěji rodiče. Nezletilci dobře vědí o své právní nepostižitelnosti, o neschopnosti státu vymáhat dluhy, o neschopnosti a zkorumpovanosti policie i soudů, o snadné dostupnosti všech možných drog a sexuálního povyražení. Většina z nich zná prostřednictvím linek důvěry i prostřednictvím internetu svá práva a dovede je zdařile zneužívat proti svým vlastním rodičům a příbuzným. Pokud rodiče nemají to svědomí udat svého vlastního potomka na policii a podat pro něj žádost o převzetí do výchovného ústavu, stávají se bezmocnou obětí v rukou nezletilce. Každá předchozí výchova je ztracená, pokud se dítě dostane do spárů školní či pouliční party, aniž by o to samo často předem usilovalo. Stačí tak málo. Nezletilce nemůžete vyhodit z domu a musíte za něho platit veškeré dluhy i škody, zatímco puberťáček se tomu jenom směje. Na druhou stranu je to pro mnohé nezletilce jediná ochrana před nezodpovědnými rodiči, kteří by je už nechtěli živit. Je to těžké a my jsme si to nedokázali morálně ani jinak zanalyzovat.

Naši nezletilci nemají možnost pracovat, až na malé brigádnické výjimky, které se dají spíše nazvat otrokářským zneužíváním dětské práce. Nemají možnost samostatného bydlení, pokud jim ho rodiče nezakoupí ze svých prostředků a na vlastní odpovědnost je tam nenechají. Nemají možnost učit se samostatnému životu a připravovat se tak na svou budoucí zodpovědnou roli rodičů a občanů, přestože jsou mnozí z nich předčasně vyspělí a někteří již sami mají vlastní děti. Nemají možnost posunout si dobu studií na dobu své vyspělosti, například dálkovým studiem. Naše školství jsou schopni absolvovat pouze ty klidné stádní typy mládeže. Můžeme se pak divit, co nám to z nich vyrůstá za národ ?

5. Neustále se mluví o naprosté odpovědnosti matek a tak málo o jejich právu na odpočinek, vzdělávání, vlastní zájmy. Automaticky se předpokládá, že matka je robot schopný být 24 hodin denně v pohotovosti a k dispozici dítěti, samozřejmě s naplněních všech svých ostatních povinností. Takových příkladů jsme z vlastního života i na internetu našli přehršle.

6. Stále častěji se mluví o právech otců a jejich diskriminaci, což všichni svatební hosté na naší zahradě oceňují a schvalují, ale mnohem méně se mluví o odpovědnosti otců po stránce výživy i výchovy dětí. Naštěstí se již staré praktiky -- matce děti, otci majetek -- opouštějí. Snad se to bude stále zlepšovat.

7. Nadřazená práva bohatých nad chudými se nám pomalu, za to jistě vkrádají do občanského života a budeme s nimi muset nadále počítat. Zatím jsme se s tímto fenoménem setkávali na pracovištích a na silnicích, ale on je přítomný i v rodinném prostředí. Třebaže je to soukromá záležitost rodinných příslušníků, stává se záležitostí společenskou v okamžiku, kdy je dítě týráno, kdy je poškozován některý člen rodiny a nemůže se dovolat svých práv, pokud se rodina rozpadne. Zájem státních orgánů o děti a rodiče chudých rodin považujeme tak nějak za samozřejmost, ale jakmile se někdo začne zajímat o poměry v bohaté rodině, smete se problém povídačkou o typické české závisti. Pěkná manipulace.

8. Nějak jsme se nechali ukolébat mediální manipulací o tom, že naše děti jsou krásná a šťastná růžová prasátka z reklamních šotů. Umíme se rozohnit nad bezprávím vůči dětem v cizině, především v rozvojových zemích, umíme se humanitárně nadchnout nad dětmi postiženými přírodními a válečnými katastrofami, které se nás osobně nedotýkají, ale o děti ve své vlastní zemi se vůbec nezajímáme. Nad jejich osudem zavíráme oči, abychom nemuseli být konfrontováni se svou vlastní neschopností a bezmocností.

9. Příživnictví. Paragraf zneužívaný státní mocí byl ze zákona vypuštěn. Byli jsme tehdy všichni rádi. Kolik lidí ale dnes dokáže takovéto situace zneužívat a jak se mají oběti příživníků bránit ? Možná, že dobrý právník odpověď zná, ale my jsme ji nenašli.

Svatba našich přátel se stala životním rozcestím nejenom pro ženicha a nevěstu, ale i pro mnohé z nás. Jindy bychom celou historku lhostejně přešli, ale tady na počátku nového manželství a budoucího rodičovství to nějak nešlo. Všichni jsme si uvědomili, že co si do svých dětí dnes zasejeme, to od nich zítra sklidíme. Dnes necháme naše politiky zneužívat naše děti, zítra ony nechají zneužívat nás staré rodiče. Dnes odmítáme živit my je, zítra odmítnou živit oni nás. Jsou to opravdu pouze soukromé věci postižených rodin nebo je to společenský problém ?

Omlouvám se za dlouhé vypovídání se i za všechny případné gramatické chyby, pokud jsem je přehlédla.