Přístup Arabů k Izraeli je v zásadě dvojí: Jedni jej akceptovali. Druzí jej odmítají a v extrémním případě požadují jeho likvidaci (Hamás, Hizbulláh). V situaci, již považují za nespravedlivou vůči Arabům, vnímají citlivě podporu (ne arabského, leč islámského) Íránu. Jeho prezident Mahmúd Ahmadínedžád zaslal americkému prezidentovi Georgi Bushovi letos v květnu dopis (v anglickém překladu z perštiny publikoval The Washington Post), v němž argumentuje:

Po připomínce druhé světové války pak Ahmadínedžád pokračuje:

Válečné zločiny Izraele: Ozvěny starověku?

Izraelská armáda (anglicky IDF: Israel Defense Forces) patří k technologicky nejvyspělejším armádám světa a je považována za čtvrtou nejsilnější. Podle neoficiálních informací vlastní navíc Izrael na 200 jaderných hlavic, což z něj činí dominantní mocnost (jedinou vlastnící jaderné zbraně) na Blízkém východě.

Přes tyto skutečnosti si izraelská armáda není schopna poradit s takovým protivníkem, jako je Hizbulláh. Tato teroristická organizace ohrožuje Izrael především ostřelováním jeho severních území nepřesnými raketami. Ve složitém terénu kolem jiholibanonského Bint Džbailu se však technologická nedostatečnost výzbroje Hizbulláhu stírá a Izraelci tak v pozemních bojích nebyli (zatím) schopni ani náznakem dosáhnout svého hlavního deklarovaného cíle -- zlikvidovat nebo aspoň zásadním způsobem poškodit Hizbulláh.

Od samého počátku ovšem Izrael provádí strategické bombardování Libanonu, jež má zřejmě prostřednictvím utrpení civilního obyvatelstva vést k cíli, kterého Izrael není s to dosáhnout vojenským střetem s Hizbulláhem. Jsou tedy bombardovány letiště, silnice, mosty, majáky, zásobníky paliva. Na libanonském pobřeží Středozemního moře způsobuje vyteklé palivo ohromnou ekologickou katastrofu. Bombardovány jsou také hustě obydlené čtvrti, obytné domy. Nejnovějšími cíly náletů jsou i nákladní auta se zásobami a uprchlíky. Umírají ženy, děti. Izrael jakoukoli zodpovědnost za jejich smrt odmítá a premiér Olmert sděluje, že Izrael s příměřím nepospíchá. Páchání válečných zločinů bude tedy zřejmě pokračovat.

Při diskusi o případné evropské ústavě někteří čeští politici zdůrazňovali důležitost židovsko křesťanských kořenů Evropy. Myslím, že tento pojem má dvojí význam. Ten první bych označil jako kulturní -- je to vliv židovské diaspory na vědu, kulturu a společenský život evropských zemí v 19. a na počátku 20. století. Byl enormní a pro Evropu představoval všestranný přínos. Jeho rysy jsou vzdělanost, mírumilovnost, tolerance, porozumění -- vzpomeňme např. duchovního velikána Stefana Zweiga. Je ostudou Evropy, že nechala tuto bylinu kulturního souznění sežehnout antisemitismem a následným holokaustem.

Druhý význam pojmu židovsko křesťanské kořeny bych označil jako církevně-náboženský. Je dáván do souvislosti s Biblí, připomínána je návaznost Nového zákona na Starý zákon. Jen málokdo jej zřejmě četl. Kdo si dá tu práci, zjistí totiž, že jeho stránky obsahují krom jiného také popis neobyčejně kruté a krvavé historie -- vyvolený národ s Hospodinovým požehnáním zabíjel a plenil nemilosrdně celá města. Připomeňme jen osud Jericha: "A pohubili ostrostí meče jako proklaté všecko, což bylo v městě, od muže až do ženy, od dítěte až do starce..." (Joz. 6, 21). Starý zákon popisuje mnoho dalších tažení Izraele, která se vyznačují stejnou nemilosrdností, tak ostře kontrastující s hodnotami, jež vzkvétaly za společného soužití Židů a jednotlivých evropských národů.

Starý zákon, řekneme; leč uplynulo pár tisíc let a nad biblickým Lubnánem zní opět nářek dětí a jejich matek a otců trpících rukou Izraelců.

Po stovkách pogromů a hrůzném holokaustu 20. století se židovský národ konečně dočkal vlastního státu. Padesát let po jeho vzniku "bojuje proti terorismu" tím, že masakruje bezbranné civilisty. Proč? Je umění zabíjet nevinné skutečně to nejcennější z jeho tisícíleté historie, co může "národ knihy" poskytnout svému severnímu sousedovi? Nebo je ve hře něco jiného a jde jen o to, vyprovokovat Sýrii k reakci, jež by formálně ospravedlňovala další zásah Spojených států na Blízkém východě?

Příklon současné Evropy k prvně jmenovanému způsobu chápání pojmu židovsko křesťanské kořeny je patrn z jejího postoje k izraelsko palestinskému konfliktu. Není snad v Evropě vláda, která by nekritizovala palestinské atentáty proti Izraelcům. Často však zaznívá (ne ovšem z České republiky) také kritika nepřiměřeně tvrdého postupu izraelské armády proti palestinským civilistům. Krom toho se evropské země snaží pomoci eliminovat podhoubí, z něhož terorismus vyrůstá: Chudobu, nefungující infrastrukturu, chybějící vzdělání. Např. jeden z mostů, který Izrael zničil v Libanonu (jaká v tom symbolika, že dnes jsou to právě Židé, kdo boří mosty), byl postaven za přispění Evropské unie.

Izrael ovšem na jakoukoli kritiku reaguje ostře odmítavě a obviňuje Evropu z rostoucího antisemitismu. Je to liché obvinění. Předně jsou Semity i Arabové. A podstata kritiky se odvíjí od toho, že Evropa má už příliš mnoho špatných zkušeností s násilnými řešeními, která jsou bez diskuse vydávána za ta jediná možná a správná. Jedno z nich neslo jméno holokaust.

Izrael a Palestina: Spravedlnost měřená dvojím metrem

Pro aktuální dění v Libanonu zůstává zapomenuta Palestina.

Palestina. Pro naprostou většinu západních sdělovacích prostředků je obraz této těžce zkoušené země vyhraněně černobílý: Izraelci jsou ti dobří, Palestinci ti špatní. První jsou demokraté, druzí atentátníci. Ve volbách si Palestinci zvolili Hamás, což jen dokládá jejich politickou nevyzrálost. Stranou zájmu už zůstává skutečnost, že Hamás zvítězil také proto, že na rozdíl od zkorumpovaného Fatahu byl schopen Palestincům zajistit alespoň základní zdravotní a sociální služby.

Palestinský atentátník: Člověk, který se opáše výbušninou a odpálí se na území Izraele v autobuse či na ulici uprostřed davu civilistů. Tento odsouzeníhodný čin je v Palestině adorován a v absolutní většině zbývajícího světa po právu odmítán.

Ale proč? Proč někteří Palestinci jednají pro nás tak nepřijatelným způsobem a proč jsou za to v Palestině oslavováni?

Není to jen islám a sliby toho, co může (většinou mladého) atentátníka čekat po smrti. Je to také celé spektrum podmínek a okolností, z nichž mnohdy až po dlouhých letech vyroste rozhodnutí jít (sebe)vraždit. Zkusme se na tyto podmínky podívat podrobněji; bez toho ovšem, abychom jednání atentátníka obhajovali.

Již několik generací části palestinské populace tráví celý svůj život ve stanových uprchlických táborech. Podle některých kritiků je tomu tak proto, že to vyhovuje arabským zemím jako doklad zlé vůle Izraele, podle jiných to je projev zlé vůle Izraele. Mnozí z těchto Palestinců jsou po celý život šikanování izraelskými úřady. Je pro ně nemožné získat stavební povolení a postaví-li si dům bez něj, je jim bez náhrady stržen.

Dopisovatel listu Ha'aretz Gideon Levy tvrdí, že více než polovina Palestinců žije pod hranicí chudoby; dětská úmrtnost je 15% a nezaměstnanost dosahuje 28%. Podle Stephena Lendmana může nezaměstnanost dosahovat dokonce až 67%. Dále uvádí, že zatímco pomoc Spojených států palestinským nevládním organizacím činí 232 tisíce dolarů za den, Izraeli poskytují USA celých 15 milionů dolarů denně.

Velká část palestinských dětí trpí podvýživou. Palestince dále roztrpčuje, že ve vlastní zemi nemají dost pitné vody, zatímco židovští osadníci se (jim téměř na očích) koupou v zahradních bazénech. Kvůli "bezpečnostní zdi" vybudované Izraelem si Palestinci musejí při cestě za vodou zacházet. Podobně je tomu v případě, že jdou pracovat na svou zemědělskou půdu -- Izrael zdí bezohledně přeťal existující cesty.

Pro ty, kdo neměli to štěstí získat práci na izraelském území, je přirozeným způsobem obživy zemědělství. Palestinci si však svou obživou nemohou být jisti - Chris McGreal popisuje případ, kdy židovští osadníci vyťali v palestinských sadech na 250 olivovníků pamatujících ještě Římany. Podle některých pramenů toho ale mají ultraortodoxní židovští osadníci na svědomí více -- mnoho vypálených domů a mrtvých Palestinců.

Třebaže v oblasti Blízkého východu je ve většině islámských zemí ochrana lidských práv na mnohem horší úrovní, ani v Izraeli není zřejmě vše vpořádku. V listopadu 2003 např. vyšel v listu Guardian článek o tajném vězení s označením "Zařízení 1391". Vyplývá z něj, že Palestinci a Libanonci, kteří se v něm ocitli, byli mučeni způsobem ne nepodobným tomu v Abú Ghurajbu.

Hodně se píše o militantních islamistech ohrožujících samu podstatu Izraele, nejčastěji o Hamásu. Téměř nikdy se ale nepíše o neuvěřitelném nepoměru sil a vybavení těchto radikálů a Izraele. Hamás ostřeluje příležitostně Izrael nepřesnými, mnohdy podomácku vyrobenými, raketami. Na území Izraele vysílá sebevražedné atentátníky. A disponuje lehkými zbraněmi (podotkněme, že vlastnit samopal je v mnoha arabských rodinách samozřejmým standardem). Naproti tomu Izrael užívá nejmodernější americkou vojenskou techniku doplněnou vlastní vysoce vyspělou elektronikou. Nic nedokumentuje nepoměr sil Hamásu a Izraele lépe, než izraelský atentát na duchovního vůdce Hamásu Ahmada Jásína v březnu 2004: Starého, sedmašedesátiletého muže na kolečkovém křesle zabil při východu z mešity izraelský vrtulník raketou.

Existuje však ještě jeden burcující nepoměr -- nepoměr mezi počtem Izraelců zabitých Palestinci a počtem Palestinců zabitých v odvetu Izraelci. Mluví se o počtu 10 až 20 mrtvých Palestinců na jednoho zabitého Izraelce. Izrael tyto odvety označuje jako boj s teroristy. Přistoupíme-li na tento slovník, pak nám nezbyde než se podivit nad tím, kolika z těch palestinských teroristů je méně než 10 let a kolik je jich těhotných.

Jak taková odveta občas probíhá? Do palestinského města přijedou s tanky a obrněnými buldozery izraelští vojáci. Obrněnými buldozery začnou bez varování bořit domy. Obyvatelé, často jen ženy a děti (protože muži odešli za prací), se pokoušejí zachránit a vybíhají ven. Aby se jim to nezdařilo, zahajují izraelští vojáci palbu. Výsledkem jsou mrtví, o kterých se ve svém dopise Georgi Bushovi zmiňuje íránský prezident Ahmadínedžád.

Někdy mají ovšem Palestinci štěstí a jsou varováni. Nedávný článek v katarském listu The Peninsula začíná takto:

"Je to Omar al-Mamluk? Tady Izraelská armáda. Máte jen pár minut na opuštění vašeho domu." Nová taktika armády zavolat lidem před tím, než shodí bomby na jejich domy šíří paniku v pásmu Ghazy. "Bylo to v pondělí o půl jedenácté večer," říká důstojník Palestinských bezpečnostních sil.

Měl jsem hovor ze skrytého čísla, pokračuje al-Mamluk. Myslel jsem, že je to vtip. Zeptal jsem se: "Žertujete?" a dostal jsem odpověď: "Izraelská armáda nežertuje." Ten na druhé straně pak zavěsil.

Al-Mamluk posbíral svou rodinu a utekl s ní do bratrova domu. "Zasáhli o 25 minut později," říká. "Očekával jsem (útočný vrtulník) Apache, ne ale bojový letoun F-16."

I takové věci se tedy odehrávají na palestinském území. Lze si docela dobře představit, jak ona příslovečná spirála násilí na Blízkém východě funguje: Po palestinském teroristickém útoku na izraelském území následuje rozsáhlá izraelská odveta vedená v témže stylu. Palestince to pobouří, rozhořčí, rozezlí. Jeden z nich na sebe připne výbušninu, odpálí se na izraelském území a ... kolotoč smrti se točí dál a dál. Ptát se za těchto okolností "kdo začal" je jako dožadovat se odpovědi na otázku, zda bylo dříve vejce nebo slepice.

Válka

Pod tímto příspěvkem jsou uvedeny tři odkazy dokumentující, jaké jsou následky činnosti Izraele na území Palestiny a Libanonu. Doporučuji čtenářům Britských listů, aby důkladně zvážili, zda skutečně chtějí vidět fotografie války, jež se pod uvedenými odkazy skrývají. Válka, něco, co naše vlast léta nezažila, má totiž šedivou barvu sutin, rudou barvu krve a spálené pokožky a černou barvu kouře a zuhelnatělého masa.

Válka. Tolik se o ní mluví a přívlastkem "proti terorismu" se z ní činí něco normálního, samozřejmého, co prostě bude součástí našeho života po několik nadcházejících desítek let. Sestavme sadu jednoho sta fotografií z níže uvedených odkazů a obejděme sto rodin. V České republice, v Rusku, v Číně, ve Spojených státech, v Íránu, v Izraeli. Naprostá většina těch, kdo ty autentické fotografie uvidí, se shodne: S tímhle svinstvem nechceme mít nic společného.

Přesto se další a další války odehrávají. Kdo za nimi stojí? Kdo stále znovu uvádí do chodu to monstrum, v němž několik set tisíc pěšáků "koná svou práci" -- zabíjí -- a několik set miliónů pěšáků naplňuje svůj neblahý osud -- trpí a umírá? Odpověď je už dlouhá léta známa: Jsou to někteří politikové, velkopodnikatelé, členové správních rad... Jsou to všichni ti, kdo za aktivního mlčení či přitakávání médií profitují z války; neboť není výnosnějšího byznysu, než je válka.

Takovým politikům, jako je George Bush nebo Ehud Olmert, je utrpení bližních zjevně lhostejné. Ještě více však znepokojuje jejich zaslepenost, která jim znemožňuje pochopit, že partii, již rozehrávají na současné geopolitické šachovnici, skutečně nelze vyhrát jednostranným matem. Někteří z nich, posedlí "křesťanským" náboženským fanatismem, na zinscenovaný Armagedon dokonce sázejí.

"Ale s tím my, obyčejný lidi, nemůžeme přece nic udělat," slýchávám často kolem sebe.

Nemohu souhlasit. Příklad americké protiraketové základny ukazuje, že rozjetý kolos globální zvůle potřebuje zatím naši spolupráci. Potřebuje naše ohnuté hřbety. Měli bychom je narovnat. Měli bychom se ptát a vědět. A dokud to ještě jde, měli bychom se nebát a nemlčet.

Stránky dokumentující dění v Libanonu ZDE

Stránky Rafah Today ZDE

Stránky Voices of PalestineZDE