Pane doktore, jak jste se vlastně dostal do sporu o katedrálu?

Byl jsem do něj vtažen dějinnou řemenicí proti své vůli a vstupoval jsem do něj s maximální vstřícností. Vycházel jsem z toho, že církev byla v řadě věcí objektivně majetkově poškozena, a že je třeba to napravit. Od samého počátku, kdy se tato kauza vynořila, neustále jsem říkal jediné: proboha, stáhněme onu žalobu od obvodního soudu, skončeme tu ostudu, vždyť je to jako kdyby periferní soud v Athénách rozhodoval o tom, čí je Akropole. Ať si sedne velká čtyřka - prezident, arcibiskup, předseda vlády, předseda parlamentu - a dohodnou rozumný kompromis založený na spoluvlastnictví. Tato vstřícnost však narazila. Postupně jsem zjišťoval, že se majetkových nároků zneužívá. A vede se jejich prostřednictvím starý boj o smysl českých dějin, který samozřejmě nikdy neskončil. Pochopil jsem, že i kdybych uváděl sto faktů, vysloužím si za každý jen ránu pod pás. Pak ovšem nezbývá než replikovat do zubů.

Na počátku jsem nečinil nic jiného, než že jsem naléhavě apeloval na církevní preláty, aby pochopili, že toto je vzácná šance. Neboť neustále se mluví o napětí mezi státem a církví a zde přišla možnost se pod tou střechou katedrály srozumět. Nicméně tento hlas, s nímž jsem vyšel, rozpoutal něco, co šlo mimo racionální parametry. Pomluvy, urážky, u mne doma se objevil dokonce chlap s revolverem. Byl jsem obviněn z komunistického myšlení a dokonce jsem z několika míst slyšel, že mě platí Židi. Přiznám se, že mi to začalo připomínat hilsneriádu. Ale především se rozpoutalo ohromné mlžení pojmů. Jakkoli se určuje vlastnictví, pohazuje se neustále všelijakými podivnými slovesy: že církev vždy »spravovala«, a vždy »pečovala«... Ale pokud něco spravuji, tak jsem tak říkajíc ve funkci domovníka, nejsem domácí.

Protože je to stavba, která má od počátku duální charakter. Již Karel IV. ji tak koncipoval: je to svatyně a současně symbol české státnosti. O tom, že stavba byla nejen chrámem, ale i sacro sanctum státnosti, svědčí korunovační klenoty - jeden z katolických publicistů, docent Petr Příhoda mimochodem napsal: tak si je odvezte na Karlštejn... - ale i státní archiv, dvaadvacet korunovací, hroby panovníků - mezi nimi je třeba i exkomunikovaný Jiřík z Poděbrad, nikdo se samozřejmě neopovážil na jeho hrob v katedrále sáhnout.

Za Karla IV. byli Češi lidé jedné víry. Časem byli už dvojí víry, a dneska jsou konfesijně rozlišeni až po nevěřící. Nicméně ti všichni jsou legitimními dědici tohoto díla. Postaveného za stamilióny od panovníků, stamilióny od občanů, stamilióny od všech republikových vlád. Zajímavé bylo, že se v těch posledních generacích stavby vytvářelo jakési ekumenické předjímání. Největší okna, ať už Boží soud nad svatováclavskou kaplí nebo Trojici boží nad kněžištěm, dělal svobodný zednář Max Švabinský. Okno na severní straně zednář Alfons Mucha. Vstupní vrata zednář Španiel. Není divu. Když byla katedrála po několik staletí v bezprizorném stavu, došlo totiž k tomu, že se v polovině 19. století ustavila Jednota pro dostavbu katedrály. A to byla organizace občanská. Můžete se o tom přesvědčit velice snadno - když se v katedrále podíváte do kaple, kudy se jde na věž, spatříte vitráž s výjevem, jak se zakládá kámen k dostavbě. Na něj z jedné strany poklepává tehdejší arcibiskup Schwarzenberg, z druhé strany za Jednotu pro dostavbu jistý František Palacký - což byl evangelík! Na katedrálu tato Jednota sbírala po tři generace způsobem, který je v podstatě totožný s tím, jak se sbíralo na Národní divadlo. Takže pokud někdo vyjde s tezí, že kostel patří tomu, kdo tam slouží mše, pak by Národní divadlo mělo patřit hercům! Jednota fungovala dál i po ustavení Československé republiky a byla podporována z oficiálních zdrojů. Když se podíváte nad svatováclavskou kapli, spatříte tu ohromnou státní mozaiku s Masarykovým heslem »Pravda vítězí«. Na stěnách lodi si můžete dodnes přečíst, že stát a jmenovitě T. G. Masaryk na katedrálu přispívali a ty příspěvky jdou do milionů. Masaryk tam dává celou řadu osobních darů, poukazuje se svého osobního fondu. Podotýkám, že Masaryk byl samozřejmě konvertita, navíc po většinu svého života v konfliktu s Římem. On to zajisté nedával církvi.

Jednota fungovala do roku 1954, kdy odpovědnost za katedrálu byla převedena na Kancelář prezidenta republiky. V té době byl prezidentem Antonín Zápotocký. Ten měl ke katedrále sentimentální vztah, protože na ní pracoval jako kamenický učeň. Na západním vstupním portále pracoval mladý Zápotocký, stejně jako třeba na lvech na Rudolfinu. Jakmile to Zápotocký dostal na starost, přikázal ustavit odbornou komisi a on sám se zaručil, že z rozpočtu kanceláře prezidenta republiky, i z rozpočtu státního, bude přisouvat peníze. Tak se stalo, že veškerý archeologický průzkum, který se tam v těch letech konal, a který vedl prof. Zdeněk Smetánka, stejně jako antropologický průzkum prof. Emanuela Vlčka, proběhl za tyto peníze. Byla za ně pořízena i nová střecha ze speciální břidlice dovážené za valuty. Byl ustaven horolezecký oddíl, který dodnes kolem katedrály krouží a vyměňuje nemocný kámen. Zkrátka a dobře, v této době nateklo do katedrály třistašedesát miliónů tehdejších korun. Z toho důvodu je také katedrála sv. Víta v mnohem lepším stavu, než třeba katedrála sv. Štěpána ve Vídni nebo Remešská ve Francii.

Ale znovu říkám: nejde jen o miliardy. Jde o princip. Jestliže je to dosud u soudu, já a nejen já, budeme plně respektovat nezávislost tohoto soudu. Jenom jediný požadavek máme: aby soud byl na úrovni toho problému. Aby pochopil, že tato kauza ohromně přesahuje paragrafová vymezení. To je přeci svrchované politikum. Věc, která se nedá žádným soudním verdiktem plně pokrýt. A tak se vracíme k základnímu požadavku: proboha živého, nepokračujme už v téhle historické ostudě.

Jaké jsou vlastně argumenty protistrany?

Začalo to všechno tím, že se objevila teze, která se brzy stala okřídlenou: »kardinál nemá od své katedrály klíč«. To se objevovalo v různých formách vyjádření, vyšla třeba jedna karikatura, na níž prší, z okna kouká prezident Havel, dole stojí zmoklý kardinál a říká mu: pane prezidente, půjčte mi laskavě klíč od mé katedrály. Tohle byl samozřejmě nesmysl pro prosťáčky. Kardinál vždy klíče od katedrály měl.

Když se tohleto podařilo vyvrátit, i oficiálním dopisem kancléře Medka, objevila se další teze: že král Karel IV. »daroval katedrálu v roce 1344 zlatou bulou kapitule«. Tak za prvé: v roce 1344 Karel IV. nebyl král, ale kralevic, tudíž nemohl žádnou bulu vydat. Za druhé: v tom roce katedrála vůbec nestála, v listopadu byl položen základní kámen. Za třetí: žádná taková darovací bula neexistuje, natož pak zlatá! Čili shrnuto: několikanásobná účelová nepravda. Protože je vědomá, můžeme použít i termín lež.

Karel IV., který inicioval stavbu, určil spolu s otcem Janem Lucemburským, že desetina výnosů všech královských stříbrných dolů bude věnována na toto dílo. Následně kapitulu pověřil de facto stavebním dozorem. Tím bylo stanoveno, že církev je správcem, uživatelem, provozovatelem, nikdy ne přímým vlastníkem.

Ale brzy se objevila třetí teze. O tom, kterak Karel IV. dal zapsat do zemských desek, že katedrála patří kapitule. Mně nezbylo nic jiného, než v polemice s církevní hierarchií konstatovat, že takový zápis nikdy neexistoval a existovat nemohl. Ať se obrátí na profesory, kteří se zabývají touto érou. Oni jim potvrdí, že toto je pro gotiku zcela absurdní formulace. Tehdy nikdo majetkově nekotvil, čí je univerzita nebo katedrála. Vše bylo samozřejmě z královy moci a královi patřilo. Jakkoli některé svazky zemských desek shořely, takže není možné se o ně opírat ani v záporném, ani v kladném smyslu, je vyloučeno, aby tam takový zápis byl a každý historik to potvrdí. Jestliže je král stavebníkem a financuje, pak má samozřejmě patronátní práva, a ty se dědí z panovníka na panovníka. Císař Josef II., o němž se snad nedá tvrdit, že byl komunistou, pak tato patronační práva u všech katedrál v monarchii převedl na stát. Takže v klasické katolické zemi, jakou je Rakousko, je korunovační katedrála sv. Štěpána samozřejmě státní. Tak jako je státní kdejaká katedrála ve Francii, jako je státní katedrála Westminsterská, jako jsou státní katedrály německé... Mimochodem, když tenhle argument tlumočili jednomu katolickému publicistovi, replikoval: no jo, v cizině je to možné, ale u nás by byli schopní tam hrát Internacionálu... Na této úrovni se vedla debata.

Ale vytáhl se ještě další argument, který jakoby měl určit vlastnictví: V pozemkových knihách prý existuje zápis z roku 1873, že katedrála patří církvi. Já vám řeknu, jak ten zápis přesně zní, a jak k němu došlo: v tom roce Ústav slepců na Hradčanech požádal císaře Františka Josefa, zda by jim nevěnoval ještě kus pozemku, aby mohli přistavit další objekt. Díky tomu bylo objeveno, že část toho pozemku patří arcibiskupství. A tak arcibiskupství vzneslo nárok, aby do tehdy zakládaných pozemkových knih byly zapsány všechny majetky, které na Hradčanech má. Jsou toho čtyři strany. Když to všechno sečetli a doložili, nakonec přišli na to, že tam není zapsaná katedrála. A tak písař na katastrálním úřadu dostal příkaz, aby tam tu katedrálu ještě dopsal. On tak učinil, ale jako poctivý byrokrat nad ten zápis napsal: sine presentato, čili bez písemného podkladu. A ten samotný zápis, který je psaný švabachem v němčině, zní, že pozemek číslo 4, na kterém je východní podkova kaplí, a pozemek číslo 5, na kterém stojí věž, patří »metropolitnímu kostelu sv. Víta«. Pozemek tedy patří kostelu, nikoli arcibiskupství! Je to logické, pozemek byl samozřejmě králův a ten ho dal k dispozici stavbě, čili kostelu. A jelikož kostel není právní osoba, zjednává se k němu ten, kdo se o něj bude starat, tedy správce. A tím je kapitula. Znovu tedy zdůrazňuji: v těch pozemkových knihách se nemluví o vlastnictví katedrály, ale pozemků. A ty nepatří církvi ani kapitule, ale samotné katedrále!

Proč si církev neuvědomuje, jak tím sápáním po majetku ztrácí kredit?

Ale uvědomuje. A tak se kardinál Vlk po všech těch blamážích dostal ke gestu, které svou velkorysostí vzalo dech. Prohlásil, že církev katedrálu daruje národu, protože národ si ji postavil. Tohle kardinálovo prohlášení bylo publikováno ve všech médiích. A vedlo k tomu, že se věci s radostí ujal tehdejší prezident Havel a přistoupil na mimosoudní řešení formou zákona. Mohu vám ukázat návrh toho zákona, který mě poslal. I arcibiskup Vlk ho připomínkoval a souhlasil s ním. Prezident Havel dal tehdy premiéru Klausovi příkaz, aby ustavil právní komisi, která do tří měsíců zformuluje zákon a předloží ho parlamentu. Bylo evidentní, že napříč stranami takový zákon lehce projde. Jenomže se náhle z církve zvedl hlas »nechceme zákon, vždyť stačí smlouva«. Ale to je řádově odlišný pojem: od smlouvy lze kdykoli jednostranně odstoupit... Teď čtu z úst kardinála Vlka, že tuhle situaci, kdy celý ten plánovaný zákon skončil na mrtvém bodě, zavinil Klaus. To vůbec není pravda. Je to přesně naopak!

Myslím, že Havel i Klaus si postupně ozřejmili, že ve hře je něco jiného. Té straně, která dnes katedrálu soudně nárokuje, nejde o to, aby nevznikla nová nespravedlnost, ona chce spolknout úplně všechno. Nejen katedrálu. Ale i spoustu těch přilehlých objektů. Což by vedlo de facto k demontáži Hradu.

Jak mohlo dojít k tomu podivnému rozsudku městského soudu?

Několik lidoveckých poslanců podalo v roce 1998 stížnost k Ústavnímu soudu a zpochybnili v něm vládní nařízení z roku 1954, které stanovilo, že areál Pražského hradu je vlastnictvím československého lidu. Ústavní soud se v dubnu 1999 k věci vyslovil a konstatoval, že ono vládní nařízení, ratifikované kdysi Národním shromážděním, je i nadále platným zákonem. Areál Pražského hradu je území, které je tisíc let neměnné, obehnané hradbami a dodnes střežené hradní stráží. To je nejsuverénější území českého státu. Na takovýchto územích, ať už ve Versailles nebo v Burgu, nenajdete cizí majetky. Přesto kardinál Vlk přišel po výroku Ústavního soudu s půvabnou tezí: že katedrála není součástí Hradu. A církevní právník vymyslel kličku: prohlásil, že to všechno, co v roce 1954 proběhlo, nestačí na převod majetku. O tom, zda stačí nebo nestačí, rozhodoval onen městský soud. Ale kde je doklad, že to v roce 1954 církvi patřilo?! Tam přeci k převodu majetku nedošlo a nemuselo dojít!

Co bude dál?

Teď přijde dovolání k Nejvyššímu a Ústavnímu soudu. Podá ho Hrad, ale i úřad hájící státní majetky. Ačkoli se ví, že automaticky toto dovolání následuje, ve většině novin jsme mohli vidět palcové titulky, že katedrála »patří definitivně církvi«. Ba dokonce, v jednom komentáři v Lidových novinách jsme si mohli přečíst fantastickou větu, která by měla být historií zaznamenána: »vždyť se vlastně nic nestalo«. Proč o to tedy církev třináct let tak vehementně usiluje? Ano, vlastně se nic nestalo, jen přelítlo někam pár stovek miliónů, arcibiskup Vlk a biskup Malý chtějí okamžitě zapsat změnu do katastru, převzít všechny smlouvy, vyměnit průvodce, ujasnit, jak to bude s nájmem státu za korunovační klenoty... Tohle všechno naznačuje, že nejde o žádný pseudoproblém. Nová nespravedlnost má dostat zelenou.

Věříte stále, že řešením je spoluvlastnictví katedrály?

Po všechna ta léta jsem prosazoval řešení spoluvlastnictví a kompromisu. Ale oni mě z toho vyvedli. Když jsem přišel na to, že církvi jde o jednostranné řešení typu »všechno nám«, něco mě po těch třinácti letech došlo. Podle ústavy je tento stát samozřejmě reprezentantem i všech katolických občanů. A tak si myslím, že je čas, aby ten dosavadní stav, to jest, že katedrála patří všem Čechům a jejich státu, byl potvrzen.

V pátek vyjde v časopise Obrys-Kmen